ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.145.2022:24
sp. zn. 8 As 145/2022-24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Saša - Sun s.r.o., se sídlem
Tovární 629, Chomutov, zastoupená Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem se sídlem
Hlubočepská 1156/38b, Praha 5, proti žalovanému: Energetický regulační úřad,
se sídlem Masarykovo nám. 5, Jihlava, proti rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 8. 2. 2022,
čj. 13917-153/2010-ERU, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 30. 5. 2022, čj. 30 A 41/2022-62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rada žalovaného rozhodnutím označeným v záhlaví rozhodla o rozkladech
žalobkyně proti usnesení žalovaného ze dne 11. 6. 2021, čj. 13917-134/2010-ERU,
a rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 7. 2021, čj. 13917-137/2010-ERU, a ze dne 12. 8. 2021,
čj. 13917-141/2010-ERU. Žalobkyně rozhodnutí Rady napadla žalobou u Krajského soudu
v Brně.
[2] Krajský soud řízení o žalobě shora uvedeným usnesením zastavil podle §47
písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Vyšel
z toho, že žalobkyně spolu s žalobou nezaplatila soudní poplatek, ani nepožádala o osvobození
od poplatkové povinnosti. Soud ji proto (prostřednictvím jejího zástupce) vyzval ke splnění
poplatkové povinnosti, žalobkyně však na výzvu nereagovala a poplatek neuhradila.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti tomuto usnesení podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Uvedla,
že žalobu podala s tím, že poplatek bude hradit ona a nikoliv její zástupce. Zvolila možnost
poplatek hradit bezhotovostně, tedy způsobem, který je ze zákona preferován. V den podání
žaloby neměla stěžovatelka (ani její zástupce) možnost poplatek uhradit, protože nemohli znát
variabilní symbol (spisovou značku), který teprve bude přidělen. První možnost úhrady poplatku
tak nastala až poté, kdy bylo jejímu zástupci doručeno usnesení obsahující výzvu k úhradě
poplatku. Byla jí tak poskytnuta pouze tato a jediná možnost poplatek zaplatit. To je v rozporu
s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, který garantuje, aby
stěžovatelka vždy reálně měla dva „pokusy“ k úhradě poplatku. V dané věci nebyla tato
podmínka splněna. Před poskytnutím druhého „pokusu“ nemohlo být řízení zastaveno. Za první
„pokus“ nelze považovat samotné podání žaloby. K tomu doplnila odkaz na praxi Nejvyššího
správního soudu, u něhož lze první „pokus“ naplnit již při podání kasační stížnosti, neboť
uvedený soud zavedl generátor variabilního symbolu pro úhradu poplatků na svých webových
stránkách. První „pokus“ k úhradě poplatku nemůže započít dříve, než je st ěžovatelka
informována o přidělené spisové značce, přičemž v uvedeném časovém rozpětí se nemohou oba
„pokusy“ překrývat. Pokud by stěžovatelka měla hradit poplatek dříve, než bude soudem vyzvána
a než bude přidělena spisová značka, vznikla by nad rámec podané žaloby povinnost před jejím
podáním získat spisovou značku. To však zákon neumožňuje z důvodu nezávislosti soudního
rozhodování.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Z odkazovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 dovozuje jiné závěry než stěžovatelka. Ústavní soud
nedeklaruje, že stěžovatelka má mít reálně dvě možnosti k úhradě poplatku, ale že první možnost
vzniká již při podání žaloby a druhá pak na výzvu soudu. Stěžovatelka měla povinnost uhradit
soudní poplatek již při podání žaloby, i když jí nebyly známé některé údaje pro identifikaci platby.
Nic jí nebránilo využít jiných způsobů platby. Pokud tak neučinila ani v dodatečné lhůtě
poskytnuté soudem, je zastavení řízení jediným logickým důsledkem její pasivity. Žalovaný v této
souvislosti odkázal též na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18.
Pokud by toliko z volby platby bezhotovostně plynuly stěžovatelce teoreticky tři příležitosti
k platbě namísto dvou, zakládalo by to nepřípustně nerovný přístup soudu k účastníkům.
Stěžovatelkou zmiňovaný „druhý“ pokus není ústavním právem, povinnost soudu vyzvat
k úhradě soudního poplatku plyne pouze ze zákona a soud ji splnil (a určil lhůtu v zákonem
aprobované délce).
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Stěžovatelka v dané věci nezpochybňuje, že soudní poplatek s podáním žaloby neuhradila
a neučinila tak ani ve lhůtě stanovené výzvou (usnesením) krajského soudu čj. 30 A 41/2022-57.
Podstata její kasační argumentace se odvíjí od závěrů, které vyslovil Ústavní soud ve shora již
označeném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20. Z jeho bodu 34., v němž se Ústavní soud zabýval otázkou
dostatečnosti prostoru pro splnění poplatkové povinnosti (jakožto jedním z faktorů
pro posouzení ústavní konformity §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) se mimo jiné
podává, že „povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného
vedení soudního řízení, a je proto na poplatníkovi, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodržel a svou
povinnost zaplacení soudního poplatku za podaný návrh řádně splnil (…). Základním východiskem je přitom
okolnost, že poplatková povinnost zásadně vzniká již podáním návrhu na zahájení řízení soudu (§4 odst. 1
ZSP) a jeho uhrazení teprve k výzvě soudu je sice možnost zákonem aprobovaná, nikoliv však předpokládaná
jako prvotní. Žalobce (navrhovatel) tak má ve skutečnosti k dispozici dvě příležitosti, dva "pokusy" k uhrazení
soudního poplatku“.
[8] Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud nemohl řízení o její žalobě zastavit, protože
neměla v souladu s požadavky citovaného nálezu dva „pokusy“ k úhradě poplatku, nelze
se s ní ztotožnit. Předně je nutno upozornit na to, že Ústavní soud se v daném nálezu v rámci
řízení o návrhu na zrušení právního předpisu zabýval ústavností třetí věty §9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích, tedy neposuzoval samotný postup soudu nezbytný k tomu, aby řízení
mohlo být zastaveno. Shora citované závěry nálezu pak představují jen jeden z dílčích argumentů,
na základě kterých Ústavní soud návrh na zrušení uvedeného ustanovení zákona zamítl.
Stěžovatelce nicméně nelze přisvědčit ani tehdy, pokud by kasační soud přijal její předpoklad
dvou „pokusů“ k úhradě jako podmínku nutnou k zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku (srov. §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Aniž by soud upíral stěžovatelce
možnost volby, jakou formou poplatek uhradí, či zpochybňoval její východisko, podle něhož
i důvodová zpráva k zákonu o soudních poplatcích preferuje placení soudního poplatku na účet,
je třeba zdůraznit, že v souladu se zákonem stěžovatelka mohla hradit poplatek (již s podáním
žaloby) jiným způsobem, než úhradou na účet. Bylo jen na ní, jestli tak učiní či nikoliv. Zákon
totiž výslovně předpokládá možnost hradit poplatky do výše 5 000 Kč kolkovými známkami (§8
odst. 4 zákona o soudních poplatcích; v dané věci činil poplatek 3 000 Kč). Další možnost pak
spočívá v tom (přestože zákon to výslovně neupravuje), že soudy mají rovněž přijímat platby
soudních poplatků v hotovosti na pokladně soudu, a to bez ohledu na to, zda se jedná o částku
do 5 000 Kč, kterou by jinak bylo možno zaplatit kolkovými známkami (viz komentář k §8,
Večeřa, J. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Wolters Kluwer ČR, Praha, 2015).
[9] K výše uvedenému Nejvyšší správní soud dodává, že dva „pokusy“ k úhradě poplatků
měla stěžovatelka i v případě platby na účet soudu. Jak totiž plyne z nálezu Ústavního soudu
ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1136/20 (bodu 17.), pro řádné zaplacení soudního poplatku
je rozhodující pouze připsání částky na účet soudu, u něhož je řízení vedeno, nikoliv přiřazení ke
konkrétní věci, o níž je řízení u tohoto soudu vedeno (obdobně bod 16. rozsudku NSS ze dne
2. 4. 2020, čj. 2 As 387/2019-29). Není tedy vyloučeno, aby stěžovatelka i bez znalosti spisové
značky daného řízení uhradila poplatek elektronicky, byť takový postup je pro soud i poplatníka
náročnější a méně praktický. Vyžaduje především identifikovat platbu vlastním variabilním
symbolem či upřesněním v poznámce k platbě, které poplatník označí či vysvětlí v podané žalobě
tak, aby mohla být platba se žalobou účetně propojena, zejména pokud by bylo podáno více
podání a nebylo by zřejmé, k jakému podání se platba vztahuje. Znalost spisové značky, pod
kterou bude řízení o podané žalobě vedeno, pro takový postup tedy není nezbytnou podmínkou.
Ani obava stěžovatelky o nezávislost soudního rozhodování a pravidla přidělování věcí tak
v tomto ohledu není na místě.
[10] Dovozuje-li stěžovatelka v návaznosti na přípis Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 6. 2022, čj. Sv 6/2022-6, který ke kasační stížnosti taktéž připojila, že první „pokus“
k zaplacení poplatku nemůže učinit dříve, než obdrží informaci o spisové značce, nezbývá, než
upozornit na to, že nic takového z daného přípisu neplyne. Nejvyšší správní soud v tomto přípisu
v reakci na žádost stěžovatelky pouze konstatoval, že pokud neuvedla, které rozhodnutí napadá,
nemůže jí variabilní symbol sdělit a odkázal ji na generátor na webových stránkách soudu.
S ohledem na výše uvedené tedy lze uzavřít, že stěžovatelce dva „pokusy“ k úhradě poplatku
zůstaly zachovány; první s podáním žaloby [§4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích] a
druhý na výzvu soudu (§9 téhož zákona). Kasační námitky stěžovatelky tedy nejsou důvodné a
krajský soud řízení o její žalobě správně zastavil.
IV. Závěr a náklady řízení
[11] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto
nemá. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec
nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. září 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu