ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.178.2020:38
sp. zn. 8 As 178/2020-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců
Milana Podhrázkého a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: HAVI s.r.o., se sídlem
Novosedlická 2888, Teplice, zast. Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem
nám. Svobody 1/40, Teplice, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem
Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2019, zn. MZP/2018/530/1749,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020,
čj. 10 A 44/2019-44,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, čj. 10 A 44/2019-44, se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2019, zn. MZP /2018/530/1749, se ruší a věc
se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 24 456 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce
Mgr. MUDr. Jaroslava Maršíka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Česká inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) provedla dne 19. 8. 2013 inspekční
šetření v domě č. p. X v ulici B. v T. Zjistila, že žalobkyně v červenci 2013 provedla zateplení
domu, který splňoval nároky pro nerušený přirozený vývoj rorýse obecného (Apus apus), jehož
výskyt a hnízdění zde bylo evidováno a který je zařazen mezi zvláště chráněné živočichy jako
ohrožený druh (§48 odst. 1 a 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
do 30. 6. 2017, ve spojení s přílohou č. III vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá
ustanovení zákona č. 114/1992 Sb.) Konkrétně se jednalo o hnízdní dutinu za větrací mřížkou
v okolí vchodu č. p. X. Krajský úřad Ústeckého kraje zároveň vydal dne 30. 8. 2012 rozhodnutí
o povolení výjimky ze zákazů podle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny (dále
jen „rozhodnutí o výjimce“), ve kterém stanovil, že v hnízdním období rorýse obecného,
tj. od 20. 4. do 10. 8. 2013, nesmí být prováděny zásahy do větracích otvorů, či zásahy, které
by obnažily podstřešní prostory domu. V další části dům splňoval také nároky pro nerušený
přirozený vývoj vrabce domácího (Passer domesticus).
[2] Rozhodnutím ČIŽP ze dne 10. 3. 2014 byla žalobkyně shledána vinnou z protiprávního
jednání podle §88 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny. Toho
se měla dopustit tím, že v rozporu s §5a odst. 1 písm. b) téhož zákona při zateplování objektu
zaslepila vstupy do hnízdních dutin vrabce domácího bez nutného povolení, čímž způsobila jejich
zničení. Dále v rozporu s §56 zákona o ochraně přírody a krajiny a podmínkami rozhodnutí
o výjimce zaslepila vstupy do hnízdních dutin rorýse obecného v místě štěrbinových větracích
mřížek v prvním a třetím patře nad vchodem č. p. X a ve vertikální prasklině v přesahu střešní
římsy nad vchodem č. p. X. Za to jí byla uložena pokuta ve výši 100 000 Kč.
[3] K odvolání žalobkyně žalovaný dne 18. 6. 2014 rozhodnutí ČIŽP zrušil a věc jí vrátil
k novému projednání z důvodu, že její právní závěry neměly oporu ve spise. ČIŽP nato
po provedení důkazu výslechem svědkyně (pracovnice Agentury ochrany přírody a krajiny, dále
jen „AOPK“) rozhodla znovu dne 10. 11. 2014 se stejným závěrem. Žalovaný následně
rozhodnutím ze dne 23. 2. 2015 (dále jen „předchozí napadené rozhodnutí“) odvolání žalobkyně
zamítl.
[4] Žalobkyně se poté bránila žalobou, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
21. 12. 2017, čj. 9 A 88/2015-33 (dále je „původní rozsudek“), vyhověl a rozhodnutí žalovaného
ze dne 23. 2. 2015 zrušil. Žalobní námitky ve vztahu k posouzení otázky porušení podmínek
rozhodnutí o výjimce neshledal důvodné. Vyhověl však námitce, jíž žalobkyně zpochybnila,
že by se dopustila protiprávního jednání ve vztahu k vrabci domácímu.
[5] V návaznosti na to žalovaný dne 19. 2. 2018 zrušil rozhodnutí ČIŽP ze dne 10. 11. 2014
a věc jí vrátil k novému projednání. ČIŽP dne 26. 10. 2018 opět shledala žalobkyni vinnou
ze správního deliktu podle §88 odst. 2 písm. p) zákona o ochraně přírody a krajiny ve vztahu
k rorýsi obecnému, za což jí uložila pokutu ve výši 80 000 Kč. V části týkající se zaslepení vstupů
do hnízdních dutin vrabce domácího bez nutného povolení řízení zastavila. Žalovaný odvolání
žalobkyně rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku opět zamítl.
[6] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou městský soud zamítl
rozsudkem, který je předmětem nynějšího přezkumu Nejvyšším správním soudem. V první řadě
nepřisvědčil námitce, že odpovědnost žalobkyně za přestupek před vydáním napadeného
rozhodnutí zanikla, neboť po dobu soudního řízení správního neběžela lhůta pro zánik
odpovědnosti za přestupek. Druhý okruh žalobních námitek se týkal toho, zda bylo ve správním
řízení protiprávní jednání žalobkyně, za které jí byla uložena pokuta, prokázáno. Městský soud
uvedl, že se podstatou této žalobní argumentace zabýval již v původním rozsudku, přičemž svým
vlastním rozsudkem je až na v judikatuře dovozené výjimky vázán. Důvodnou neshledal
ani námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
[7] Ke konstrukci námitky proti nedostatkům skutkových zjištění, resp. proti relevanci
fotodokumentace, o níž správní orgány své závěry opřely, městský soud uvedl, že se žalobkyně
omezila na pouhé zopakování námitek vznesených v průběhu předchozích řízení, aniž
by odpovídajícím způsobem reagovala na závěry, které k těmto námitkám dříve žalovaný či soud
vyslovily. Tím značně snížila svou šanci na procesní úspěch, neboť soud za ni nemohl domýšlet
další argumenty.
[8] Městský soud považoval za irelevantní námitky vymezující se proti závěrům původního
rozsudku. K námitce, že rozhodnutí ČIŽP se netýkalo rozmístění budek pro rorýse obecného
jako kompenzačního opatření uvedl, že je zjevně nepodložená a míjí se s podstatou závěrů,
ke kterým dospěl žalovaný a městský soud v původním rozsudku. Tam totiž uvedl, že z fotografií
ve správním spise neplynulo, že by žalobkyně tyto budky na budovu umístila tak, jak bylo
stanoveno v rozhodnutí o výjimce. Změnu argumentace žalobkyně, která podle soudu nově
tvrdila, že zateplovací práce v červenci 2013 skutečně prováděla, avšak práce u hnízdních dutin
provedla až po 11. 8. 2013, označil za nevěrohodnou a účelovou.
[9] Závěrem přisvědčil námitce, že správní orgány pochybily, když ani na žádost žalobkyně
nekonkretizovaly zdroj fotodokumentace přiložené k zápisu z inspekčního šetření. Uvedl však,
že tato procesní vada neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a nebyla způsobilá zvrátit
závěr původního rozsudku. Soudu nebyly předestřeny žádné konkrétní okolnosti, které
by věrohodnost fotodokumentace zpochybňovaly.
II. Obsah kasační stížnosti
[10] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností.
Nesouhlasila se závěrem, podle kterého její odpovědnost za přestupek před vydáním napadeného
rozhodnutí nezanikla. Z §32 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky
a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) dle jejího názoru jasně plyne,
že byla-li promlčecí doba přerušena, což v dané věci byla, pak odpovědnost za přestupek zaniká
nejpozději za 5 let od jeho spáchání.
[11] Následně obsáhle citovala své zbývající žalobní námitky, s jejichž vypořádáním ze strany
městského soudu nesouhlasila. Ztotožnila se s tím, že městský soud byl vázán svým předchozím
zrušovacím rozsudkem. Uvedla, že proto byla nucena podat proti těmto závěrům vyplývajícím
z předchozího rozsudku prostřednictvím napadeného rozsudku totožné námitky, které uvedla už
v žalobě proti napadenému rozhodnutí, neboť na nich stále trvala.
[12] Nesouhlasila se závěrem původního rozsudku městského soudu, že ze správního spisu
vyplývá, že fotodokumentace objektu byla pořízena při šetření podnětu. Ze spisu nelze seznat
ani to, zda řízení správní orgán zahájil na podnět a kdy byl tento podnět podán. Jelikož se ČIŽP
věcí začala zabývat až při inspekčním řízení dne 19. 8. 2013, nemohli její pracovníci v červenci
2013 fotografie sami pořídit. Městský soud v původním rozsudku uvedl, že správní orgány
při určení doby sankcionovaného jednání nevycházely pouze z dat na fotografiích a dovodil
snahu stěžovatelky naznačit, že v uvedenou dobu (tj. v červenci 2013) práce na objektu
neprobíhaly. Stěžovatelka však vždy uváděla, že práce prováděla, a to v souladu s rozhodnutím
o výjimce. Práce u hnízdních otvorů tedy provedla až po 11. 8. 2013. Také rozporovala závěr
městského soudu, že není podstatné, že fotografie nezachycují vchod č. p. X. V takovém případě
by totiž ve spise nebyl založen žádný důkaz o zásahu stěžovatelky do hnízdních dutin nad tímto
vchodem. Nesouhlasila proto se závěrem napadeného rozsudku, že neobjasnění zdroje
fotodokumentace bylo vadou bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[13] V další kasační námitce stěžovatelka uvedla, že soud zřejmě v úplnosti nepochopil,
za jakých okolností zateplení objektu prováděla. Uvedl, že její žalobní námitka, že se „rozhodnutí
ČIŽP budek netýkalo“ je zjevně nepodložená, nemá oporu ve správním spisu a míjí se s podstatou
závěrů, ke kterým žalovaný a městský soud dospěli. Tím však odůvodnění městského soudu
končí, aniž by vysvětlil, co ho k těmto závěrům vedlo. Pomine-li stěžovatelka, že soud vycházel
z fotografií neznámého původu, pak z chybějících budek na těchto fotografiích nelze dovozovat,
že je stěžovatelka budky pro rorýse jako kompenzační opatření na objekt neumístila. Učinila
tak totiž až po skončení zateplovacích prací v souladu s rozhodnutím o výjimce. Je navíc
nadbytečné, že se otázkou budek musela v kasační stížnosti zabývat, jelikož jí to v řízení
před správními orgány vytýkáno nebylo.
[14] Dále stěžovatelka brojila proti tvrzení soudu, že správní orgány založily své právní závěry
na dalších podkladech založených ve správním spisu. Tyto podklady však nijak konkrétně
nevymezil. Závěr o vině na základě takto nedostatečných podkladů, jako v nyní projednávané
věci, znamenal vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel,
nemá oporu ve spise a je s ním v rozporu.
[15] V neposlední řadě namítala, že když jí městský soud v napadeném rozsudku vytkl,
že svou žalobní argumentaci v zásadě nezměnila proti argumentaci odvolací, nevzal v potaz to,
že její vyčerpávajícím způsobem podané námitky nebyly doposud řádně vypořádány. Městský
soud se nesprávně domníval, že v žalobě nerozebírala argumentaci žalovaného opírající
se o původní rozsudek městského soudu. Rozporovala i závěr městského soudu, že změna její
argumentace ohledně toho, zda v červenci 2013 zateplovací práce skutečně prováděla,
je nevěrohodná a účelová. Už z jejího vyjádření k zahájení správního řízení ze dne 6. 9. 2013
plyne, že jasně tvrdila, že práce probíhaly. Tato tvrzení dříve neopakovala, jelikož měla za to,
že jsou soudu známa. Znovu je uvedla ve druhém odvolacím řízení z nejistoty, zda si jich soud
v prvním řízení soudním a následně správní orgány ve druhém správním řízení byly vědomy.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že je důvodná.
III.1 Námitka prekluze odpovědnosti za přestupek
[17] Nejprve se zabýval kasační námitkou týkající se zániku odpovědnosti stěžovatelky
za přestupek podle §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Pokud by totiž byla
důvodná, pak by bylo nadbytečné zabývat se dalšími námitkami.
[18] Stěžovatelka namítá, že její odpovědnost za přestupek před vydáním napadeného
rozhodnutí, tj. přede dnem 8. 3. 2019, zanikla. Má za to, že uvedená právní úprava
je pro ni příznivější, než právní úprava předchozí (§88 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny
ve spojení s §41 s. ř. s.), proto je namístě ji aplikovat na její případ (§112 odst. 1 věta poslední
zákona o odpovědnosti za přestupky).
[19] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že pro posouzení zániku odpovědnosti
za přestupek je zde rozhodné datum, kdy napadené rozhodnutí nabylo právní moci,
tj. 11. 3. 2019, nikoliv datum jeho vydání, jak uvádí stěžovatelka. To však na věci nic nemění.
[20] Podle §30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky promlčecí doba činí 3 roky, jde-li
o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100000 Kč.
[21] Podle §88 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny lze za přestupek spáchaný
stěžovatelkou [podle §88 odst. 2 písm. p) téhož zákona] uložit pokutu do 2 000 000 Kč.
[22] Ustanovení §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, ve znění do 31. 1. 2022,
stanovilo, že byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho
spáchání; jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč,
odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání.
[23] Stěžovatelka tvrdí, že byla-li promlčecí doba přerušena, což v dané věci byla,
tak odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 5 let od jeho spáchání. Zákonodárce se v §32
odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky vyhnul užití slov „promlčecí doba“, tato lhůta
tedy není promlčecí dobou podle §30 citovaného zákona, jíž by se týkalo stavení nebo přerušení
podle §32 odst. 1 a 2 téhož zákona, ale jde o lhůtu jinou, zákonem nepojmenovanou, která
stanoví definitivní mez zániku odpovědnosti za přestupky.
[24] Obdobnou argumentací, jakou nyní uvádí stěžovatelka, se Nejvyšší správní soud již
zabýval v rozsudku ze dne 10. 12. 2021, čj. 5 As 400/2020-49. V nynější věci není sporné,
že k přerušení běhu prekluzivní (resp. slovy zákona promlčecí) doby došlo, a to hned několikrát.
Není tedy pochyb o tom, že podmínky pro použití §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti
za přestupky jsou splněny. V případě stěžovatelky se přitom jednalo o přestupek, za který zákon
stanoví sazbu pokuty s horní hranicí alespoň 100 000 Kč, a k zániku odpovědnosti tak má dojít
po 5 letech ode dne, kdy byl přestupek (správní delikt) spáchán.
[25] Případy, kdy dojde k přerušení prekluzivní doby, stanoví §32 odst. 2 zákona
o odpovědnosti za přestupky. Kdy se prekluzivní doba staví, upravuje §32 odst. 1 téhož zákona.
V nyní posuzované věci je relevantní písm. c) tohoto ustanovení, podle kterého se do prekluzivní
doby nezapočítává doba, po kterou se vedlo o věci soudní řízení správní. Smysl stavení lhůty (resp. doby)
v řízení před soudem spočívá v tom, aby správnímu orgánu zůstala zachována část lhůty
(resp. doby) nevyčerpaná pro případ, že jeho rozhodnutí bude soudem zrušeno a věc mu bude
vrácena k dalšímu řízení. V průběhu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí nemůže správní
orgán ve věci činit žádné úkony, neboť správní řízení bylo pravomocně skončeno, a musí
vyčkávat ukončení soudního řízení, na jehož délku nemá žádný vliv (rozsudek NSS ze dne
12. 4. 2012, čj. 2 Afs 79/2011-171, č. 2652/2012 Sb. NSS).
[26] Význam stavení lhůt v době, kdy se vede řízení před správními soudy, potvrdil i Ústavní
soud v usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2877/18, v němž uvedl: „Délka prekluzivních
lhůt vztahujících se ke správnímu řízení je nastavena s ohledem na jejich charakter a počet přezkumných instancí
u správních orgánů. Zavedení prekluzivních lhůt má zajistit rychlý postup správních orgánů (viz bod 19.).
Je zřejmé, že má-li ještě proběhnout soudní přezkum zákonnosti správního rozhodnutí (čl. 36 odst. 2 Listiny),
vyžádá si to určitý čas, což zákonodárce zohlednil stavěním prekluzivních lhůt dle §41 s. ř. s. Současně jejich
stavěním sledoval zájem na nastavení vazby správního soudnictví a rozhodování orgánů veřejné správy,
který by význam rozhodnutí správních soudů neposouval ve věci, jíž se soudní rozhodnutí týkala,
jen do akademické roviny z důvodu uplynutí prekluzivních lhůt v průběhu řízení před soudem, případně
aby nedocházelo k nežádoucím důsledkům, na které poukázala důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu“
[ta poukazovala na nežádoucí účinky předchozí úpravy, která mnohdy vedla k uplynutí
prekluzivních lhůt v případech, kdy správní rozhodnutí bylo soudem zrušeno např. pro vážné
procesní vady, ačkoli bylo zřejmé, že k deliktu došlo].
[27] Ústavní soud tento závěr vyslovil ve vztahu k §41 s. ř. s., podle kterého se prekluzivní
doba stavila ještě před účinností zákona o odpovědnosti za přestupky. Podle jeho věty první platí,
že stanoví-li zvláštní zákon ve věcech přestupků, kárných nebo disciplinárních nebo jiných správních deliktů
(dále jen "správní delikt") lhůty pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí, tyto lhůty po dobu
řízení před soudem podle tohoto zákona neběží. Podle rozsudku sp. zn. 5 As 400/2020 však lze jeho
závěry aplikovat i na obsahově podobný §32 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti
za přestupky, jehož účelem je rovněž umožnit správnímu orgánu rozhodnout o přestupku
i v případě, že jeho původní rozhodnutí v soudním přezkumu neobstálo.
[28] Obdobnou otázkou se NSS zabýval také v rozsudku ze dne 14. 7. 2021,
čj. 10 Afs 344/2020-53. Zde sice posuzoval aplikaci §46e odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb., o České
národní bance, nicméně výslovně uvedl, že toto ustanovení svým zněním odpovídá přesně §32
odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky (vyjma konkrétního určení délky prekluzivní doby).
Obě ustanovení je proto třeba vykládat stejně. Závěry citovaného rozsudku jsou proto použitelné
i v nyní posuzované věci. Vyplývá z nich, že úprava běhu prekluzivní doby obsažená v §32
zákona o odpovědnosti za přestupky rozlišuje stavení a přerušení prekluze. V důsledku stavení
prekluzivní doba neběží, v důsledku přerušení začne běžet prekluzivní doba nová. Hypotéza
normy v §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky nepočítá se stavením prekluzivní doby,
ale jen s jejím přerušením. Jazykovým výkladem lze tedy dospět k závěru, že limitující hranice
5 let míří jen na přerušení prekluzivní doby. Jinak řečeno, znemožňuje, aby si správní orgán
po libovolně dlouhou dobu vytvářel nové prekluzivní doby.
[29] Důvody pro stavení doby pro zánik odpovědnosti v §32 odst. 1 zákona o odpovědnosti
za přestupky nastanou většinou nezávisle na správním orgánu projednávajícím přestupek.
V případě zahájení soudního řízení správního pak dokonce i přímo z vůle pachatele přestupku.
Naproti tomu důvody přerušení v §32 odst. 2 tohoto zákona nastávají díky aktivitě správního
orgánu. Stěžovatelčina argumentace je tak nejen v rozporu s jazykovým výkladem, ale popírá též
základní smysl stavení prekluzivní doby. V případě, že by řízení před správními soudy trvalo
dlouho, mohlo by právě zahájení takového řízení být cestou k dosažení zániku odpovědnosti
za přestupek. Z takového hlediska by doba pro zánik odpovědnosti v délce 3, resp. 5 let,
obsažená v §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, byla velmi krátká.
[30] Z toho je patrné, že §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky se týká běhu
prekluzivní doby, a nejedná se o speciální případ zániku odpovědnosti za přestupek, jak tvrdí
stěžovatelka. Mezní prekluzivní doba podle citovaného ustanovení se proto nevztahuje na dobu,
po kterou se vedlo soudní řízení správní, jak správně uvedl i městský soud. Je tak zřejmé,
že i v případě, že došlo k přerušení běhu prekluzivní doby, může se její běh i nadále stavit
(rozsudek sp. zn. 5 As 400/2020). Není proto pravdou, že závěry městského soudu
o nepoužitelnosti §41 věty první s. ř. s. v souvislosti s úpravou v zákoně č. 280/2009 Sb.,
daňovém řádu, platí obdobně i v souvislosti s §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky.
Tato kasační námitka proto není důvodná.
III.2 Přípustnost části kasační argumentace
[31] Městský soud rozhodl původním rozsudkem ve prospěch stěžovatelky, neboť zrušil
dřívější rozhodnutí žalovaného. V navazujícím správním řízení však byla stěžovatelka opět
shledána vinnou ze správního deliktu (terminologií zákona o ochraně přírody a krajiny
protiprávního jednání) podle §88 odst. 2 písm. p) tohoto zákon (viz bod [5] tohoto rozsudku).
Kasační stížností je nyní napadený v pořadí druhý rozsudek městského soudu ve věci. Jelikož
původní rozsudek nebyl napaden kasační stížností, městský soud v napadeném rozsudku uvedl,
že je v souladu s judikaturou NSS právním názorem vysloveným ve svém původním zrušujícím
rozsudku i nadále vázán (viz bod 56 napadeného rozsudku).
[32] S tím se stěžovatelka ztotožňuje, avšak uvádí, že se proto v kasační stížnosti vymezuje
i proti závěrům původního rozsudku. Považuje je za nepřesné a na dříve uplatněných žalobních
námitkách stále trvá.
[33] Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval tím, zda je takto uplatněná kasační
argumentace přípustná.
[34] Podle §78 odst. 5 s. ř. s. je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem, který
vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost. Nejvyšší správní soud k tomuto
ustanovení v rozsudku ze dne 13. 12. 2018, čj. 6 As 139/2017-73, uvedl následující: „Obecnému
poukazu stěžovatele, že za nezměněného skutkového a právního stavu věci nemůže v dalším soudním řízení
městský soud revokovat předchozí právní posouzení učiněné stran důvodnosti či nedůvodnosti konkrétní žalobní
námitky, jímž byl žalovaný vázán, je nutno přisvědčit. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008-67, [č. 1744/2009 Sb. NSS] se ‚otázkou, zda se tato vázanost
vztahuje pouze k důvodům, pro které bylo správní rozhodnutí zrušeno, již zabýval v minulosti
Vrchní soud v Praze, a v rozsudku ze dne 24. 11. 2000, č. j. 7 A 57/99-36, vyslovil, že správní
orgán není vázán při novém rozhodování po zrušení původního rozhodnutí jen tím právním
názorem soudu, který byl vysloven jako důvod kasace, ale je vázán i názorem, který vyslovil
o žalobní námitce nedůvodné‘. […] §78 odst. 5 s. ř. s. […] zavazuje správní orgán respektovat
v dalším řízení závazný právní názor soudu, pokud nepůjde o některou z výslovně stanovených výjimek.“
Na druhou stranu nelze pominout, že citovaný rozsudek ze dne 9. 10. 2008, č. j. 2 Afs 80/2008-67, rovněž
dodává, že ‚[z]ávaznost právního názoru vysloveného o nedůvodné žalobní námitce ovšem
neznamená, že by stěžovatel nemohl žalobní námitku vznést znovu.‘ Platí proto rovněž, že žalobce
může v druhé žalobě opět vznést námitku, která nebyla shledána důvodnou v prvním zrušujícím rozsudku.“
[35] Nyní nastalé situace se v minulosti okrajově dotkl i rozšířený senát NSS v rozsudku
ze dne 1. 7. 2017, čj. 5 Afs 91/2012-41, Kasační závaznost, kde dospěl k závěru, že „[k]asační stížnost
podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud
měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.“ V bodě 47 tohoto
rozsudku rozšířený senát pro takový případ nastínil další vývoj řízení. Uvedl, že „[ú]častník řízení
má procesní možnost k ochraně svých práv v dalším průběhu správního (příp. následně i soudního) řízení. Nebude
mu tudíž znemožněno uplatnit jeho základní právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny). Jestliže krajský soud
vyslovil ve zrušujícím rozsudku právní názor, kterým je správní orgán vázán (a neshledal jím
žalobní námitku důvodnou), znamená to, že správní orgán v navazujícím řízení nemůže posouzení této otázky
změnit (vyjma případů, kdy dojde ke změně skutkového či právního stavu). Neznamená to však,
že by žalobce nemohl takové posouzení znovu napadnout v žalobě proti novému
správnímu rozhodnutí a následně i v kasační stížnosti proti novému rozhodnutí krajského soudu.
Není tak vyloučena možnost v kasačním řízení přezkoumat právní názor krajského soudu
(opakovaně) vyslovený v neprospěch žalobce.“ (zvýraznění provedl nyní rozhodující senát).
[36] Aplikováno na nyní projednávanou věc, kasační stížnost stěžovatelky proti původnímu
rozsudku by nebyla přípustná, jelikož by v rozporu s §104 odst. 2 s. ř. s. směřovala pouze
proti důvodům rozhodnutí soudu. Podle rozsudku Kasační závaznost je totiž zásah do právní sféry
žalobce zásadně vždy způsoben jen výrokem rozhodnutí. V souladu s tím i komentářová
literatura uvádí, že možnost příznivějšího výsledku ve věci se ve vztahu k účastníku řízení vždy
posuzuje čistě procesně, tedy zda existuje nějaký jiný možný výrok rozhodnutí krajského soudu,
který by byl pro stěžovatele příznivější, než výrok, který napadá. (Kühn, Z. In: Kühn, Z.;
Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 946). Městský
soud výrokem I. původního rozsudku zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2015.
Výrokem II. přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Ve smyslu výše citovaného si tedy nelze
představit, že by mohl vyslovit pro stěžovatelku příznivější výrok. Z toho vyplývá, že v souladu
s rozsudkem Kasační závaznost stěžovatelka v nyní podané kasační stížnosti tímto způsobem
napadá právní názor městského soudu opakovaně vyslovený v její neprospěch. Kasační námitka
formulovaná v bodě [30] je tedy přípustná za předpokladu, že není dán jiný důvod její
nepřípustnosti.
[37] V souladu s usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 6. 2010, čj. 7 Afs 1/2007-64,
č. 2116/2010 Sb., totiž zbývá posoudit přípustnost kasační stížnosti z hlediska důvodů v ní
uplatněných. Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel musí zásadně reagovat na argumentaci
krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud v napadeném
rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedl
v žalobě, aniž by jakkoliv reflektoval argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu,
že uvedené námitky krajský soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve
vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou
takové námitky přípustné (srov. usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-63,
č. 4051/2020 Sb. NSS, ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS,
nebo ze dne 15. 9. 2009, čj. 6 Ads 113/2009-43).
[38] Argumentace stěžovatelky na str. 4 kasační stížnosti totiž téměř doslovně cituje námitky
ze žaloby proti napadenému rozhodnutí, kde se také vyjadřovala k závěrům původního rozsudku.
Nejvyšší správní soud však na základě dále popsaných skutečností dospěl k závěru, že se v tomto
případě jedná právě o přípustné setrvání na dříve vznesené argumentaci schopné obstát
proti závěrům městského soudu ve smyslu výše citované judikatury. Proto nyní považuje námitky
stěžovatelky směřující proti závěrům původního rozsudku, které tvoří podstatnou část podané
kasační stížnosti, za přípustné. Na okraj Nejvyšší správní soud dodává, že níže předestřené
námitky (na str. 3 a 4 kasační stížnosti) z většiny shodně směřují jak proti původnímu rozsudku,
který nevyhověl původně uplatněným žalobním námitkám, tak proti nyní napadenému rozsudku,
který se původního rozsudku částečně dovolává. Nejvyšší správní soud se k nim proto níže
vyjadřuje ve vzájemných souvislostech.
III.3 Námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu
[39] Stěžovatelka brojí proti závěru napadeného rozsudku, který jí klade k tíži, že se omezila
na pouhé zopakování svých dříve uplatněných námitek, aniž by reagovala na závěry předchozích
rozhodnutí správních orgánů a městského soudu. Tím měla značně snížit svou šanci na procesní
úspěch, protože za ni městský nemohl domýšlet další argumenty. Nejvyšší správní soud s tímto
závěrem taktéž nesouhlasí. Podle rozsudku NSS sp. zn. 2 Afs 80/2008 totiž platí, že „[z]ávaznost
právního názoru vysloveného o nedůvodné žalobní námitce […] neznamená, že by stěžovatel nemohl žalobní
námitku vznést znovu.“ Stěžovatelka proto mohla v druhé žalobě opět vznést námitky, které
městský soud v původním rozsudku neshledal důvodnými (rozsudek NSS
sp. zn. 6 As 139/2017). Ostatně to byla její jediná možnost, jak se proti závěrům původního
rozsudku vymezit, neboť proti němu v době jeho vydání nemohla podat kasační stížnost.
[40] Stěžovatelka v první řadě rozporuje tvrzení městského soudu v původním rozsudku,
že z obsahu správního spisu vyplývá, „že fotodokumentace byla pořízena v rámci šetření podnětu, které je
správní orgán obecně povinen přijímat podle §42 správního řádu.“ Nejvyšší správní soud po seznámení
se s obsahem správního spisu zjistil, že jediná informace stran původu dotčené fotodokumentace
vyplývá ze str. 5 předchozího napadeného rozhodnutí. Tam je uvedeno následující: „Jak již bylo
uvedeno výše, fotodokumentace byla ČIŽP získána v rámci prošetřování podnětu při inspekční činnosti a tvoří
nedílnou součást zápisu z inspekčního řízení […] ze dne 19. 8. 2013.“ Výše, tj. na str. 4 téhož
rozhodnutí, je však uvedeno pouze to, že si ČIŽP v rámci inspekčního šetření opatřila „další
informace a podklady aby mohla rozhodnout, zda v tomto případě došlo k porušení zákona […]. Z tohoto
důvodu byla do příloh zápisu z inspekčního šetření […] zařazena […] fotodokumentace objektu ze dne
23. 7. 2013.“ Ze správního spisu pak již vyplývá, že fotodokumentace je zařazena jako příloha č. 3
zápisu z inspekčního šetření ze dne 19. 8. 2013. Tam je však uvedeno pouze následující:: „4x foto
předmětného objektu ze dne 23. 7. 2013 s detailem hnízdiště rorýse obecného“, aniž by byl původ fotografií
jakkoliv dále objasněn. Ve zbytku zápis obsahuje pouze základní identifikaci provedeného šetření
a stručný popis zjištěných skutečností. Chybí jakákoliv informace o tom, kdy a jak se fotografie
datované 23. 7. 2013, tedy přibližně měsíc před provedením šetření a vyhotovením zápisu, staly
jeho součástí. Nelze tedy říci, na základě jakých skutečností městský soud v původním rozsudku
dospěl k výše citovanému závěru, který nad rámec uvedeného nijak neodůvodnil. Nejvyšší
správní soud proto přisvědčuje námitce stěžovatelky, že původ fotodokumentace, která
má dokládat její vinu, ze správního spisu nevyplývá.
[41] Není přesně formulovaná dílčí námitka, že ze správního spisu neplyne, zda bylo řízení
zahájeno na podnět, či z moci úřední. Správní řízení se zahajuje buď na základě žádosti (§44
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu), nebo z moci úřední (§46 správního řádu). Řízení
z moci úřední může správní orgán zahájit buď na základě vlastních poznatků, nebo na základě
podnětů osob či orgánů veřejné moci. Podnět však není podáním ani žádostí a jeho podatel
se nemůže domoci zahájení řízení z moci úřední (Rigel, F. In: Potěšil, L., a kol. Správní řád. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 265). Z oznámení o zahájení řízení ze dne 22. 8. 2013 proto
jasně plyne, že řízení bylo zahájeno z moci úřední. Námitka stěžovatelky však zjevně reaguje
na závěr městského soudu v bodě 31 původního rozsudku, že ČIŽP před zahájením řízení
obdržela podnět podle §42 správního řádu, a právě proto řízení z moci úřední zahájila. Takový
závěr však nemá žádnou oporu ve spisovém materiálu. Tato kasační námitka je proto důvodná.
[42] Dále stěžovatelka namítá, že doba, ve které se měla dopustit sankcionovaného jednání,
dle spisu nevyplývá z ničeho jiného, než z fotografií neznámého původu. Městský soud k tomu
v původním rozsudku uvedl, že „není sporu o tom, že žalobkyni bylo povoleno provádět zateplovací práce
na bytovém objektu, s výjimkou období od 20. 4. do 10. 8., resp. v roce 2013 až do 15. 8. kvůli aktuálním
klimatickým podmínkám.“ Uvedl, že z e-mailové komunikace stěžovatelky a pracovnice AOPK
ve spisu vyplývá, že práce probíhaly již v červnu 2013. V bodě 33 původního rozsudku proto
uzavírá, že skutečnost, že minimálně od června do července 2013 probíhaly na domě zateplovací
práce, plyne i z jiných zjištění, než jen z fotodokumentace. Fotografie prokazují, že nejpozději
v červenci 2013 byl dům obehnán lešením a není podstatné, že nezachycují přímo vchod č. p. X,
neboť je z nich patrné, že lešením byl obehnán celý dům.
[43] Městský soud se zde však navzdory námitkám stěžovatelky omezil pouze na závěr
ohledně doby průběhu zateplovacích prací, nikoliv konkrétně doby, ve které se měla stěžovatelka
dopustit zaslepení hnízdních dutin rorýse obecného. V napadeném rozsudku k tomu následně
uvedl, že nezjistitelný původ a datum pořízení fotodokumentace je pouze procesní vadou
bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí, a to i přes explicitní žádost stěžovatelky ze dne
8. 3. 2018 o konkretizaci zdroje fotografií. Uzavřel, že správní orgány založily své závěry
na dalších podkladech založených ve správním spisu, k čemuž odkázal na závěry vyslovené
v původním rozsudku.
[44] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem v tom, že z komunikace obsažené
ve spise vyplývá, že v červenci 2013 rekonstrukce domu skutečně probíhala, což však navzdory
níže uvedeným závěrům městského soudu nepopírá ani sama stěžovatelka. Nicméně z ní
však neplyne doba, ve které se měla stěžovatelka dopustit jednání, které je jí kladeno za vinu.
Z e-mailové komunikace stěžovatelky s pracovnicí AOPK a z odborného stanoviska AOPK
ze dne 25. 11. 2013 obecně vyplývá pouze to, že v červnu 2013 probíhaly na objektu zateplovací
práce. To však nevylučovalo ani rozhodnutí o výjimce. Nejedná se však o podklady prokazující,
že by stěžovatelka v době, kdy jí to rozhodnutí o výjimce zakazovalo, zaslepila hnízdní dutiny
rorýse obecného.
[45] Soud přisvědčuje i námitce stěžovatelky, že to, že fotografie nezachycují přímo vchod
č. p. X, je podstatnou skutečností. Z fotodokumentace totiž vyplývá pouze to, že podstatná část
objektu je obložena izolační vrstvou. Dle výroku rozhodnutí ČIŽP ze dne 26. 10. 2018 však byla
stěžovatelka shledána vinnou z porušení podmínky č. 1 rozhodnutí o výjimce, jelikož „v hnízdním
období rorýse obecného zaslepila vstupy do hnízdních dutin v místě štěrbinových větracích mřížek v prvním a třetím
patře nad vchodem č. p. X a v místech vydroleného zdiva pod oplechováním střechy objektu“, nikoliv
tedy obecně z toho, že by budovu osadila izolační vrstvou bez ohledu na to, o které vchody
se konkrétně jednalo. Ze dvou záběrů lze identifikovat, že zachycují vchod č. p. X, který
je prostředním vchodem „trojbloku“. Na jednom z těchto záběrů se jeví, že větrací otvory
pod střechou jsou částečně překryty izolací. Následuje detailní záběr, zobrazující stěnu pokrytou
izolací, vyjma větracího otvoru pod střechou. Vzhledem k přiblížení fotografie však z ničeho
nelze dovodit, zda se jedná o vchod č. p. X, či nikoliv.
[46] ČIŽP ve svém rozhodnutí ze dne 26. 10. 2018 tyto námitky stěžovatelky nepovažovala
za důvodné. Uvedla, že šetření sice provedla až po skončení ochranné lhůty, avšak
z fotodokumentace je patrné, že překrytí hnízdních dutin bylo prokazatelně provedeno již
k 23. 7. 2013. Z fotografií plyne, že k tomuto datu byl celý objekt osazen izolační vrstvou
a že na jedné z fotografií je zachycen „detail větrací mřížky v podstřeší objektu přímo nad vchodem č. p. X,
kde se nacházela hnízdní dutina ve vertikální prasklině“. Jak však soud uvedl výše, z uvedené fotografie
vůbec není zřetelné, že by se jednalo o vchod č. p. X. Žalovaný se omezil pouze na konstatování,
že těmito otázkami se již zabýval městský soud v původním rozsudku. Těmito závěry městského
soudu však nyní není NSS nijak vázán, a proto se může touto otázkou zabývat.
[47] Již v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003-51, č. 638/2005 Sb. NSS, Nejvyšší
správní soud uvedl, že rozhodnutí správního orgánu musí obstát samo o sobě. Neobsahuje-li
odůvodnění napadeného rozhodnutí důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovozuje svoje
závěry, je nutné je považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§76 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.], a „nejsou-li důkazy obsaženy ani ve správním spise, pak je třeba uzavřít, že skutkový stav, který vzal
správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisovém materiálu“ [§76 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.].
[48] Z výše uvedeného tak dle Nejvyššího správního soudu plyne, že skutkový stav, který
vzaly správní orgány za základ svých rozhodnutí, nemá oporu ve shromážděných podkladech,
resp. je s nimi v rozporu [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Pokud pak městský soud napadené
rozhodnutí přes uvedené vady řízení nezrušil, zatížil sám své rozhodnutí vadou dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
[49] Ve vztahu k následujícím dvěma kasačním námitkám Nejvyšší správní soud předesílá,
že napadený rozsudek v této části trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Interpretace žalobních námitek tím směrem, že se stěžovatelka snažila
tvrdit, že v rozhodné době zateplovací práce neprováděla vůbec, je totiž zcela mimoběžná.
Stěžovatelka v žalobě proti předchozímu napadenému rozhodnutí namítala, že ČIŽP se v zápisu
z inspekčního šetření omezila pouze na konstatování, že při šetření (tj. v srpnu 2013) zjistila,
že v červenci 2013 bylo provedeno zateplení objektu. Tvrdila, že to však nemohli pracovníci
ČIŽP zjistit pouhým pozorováním a v zápisu proto chybí řádný důkaz, na jehož základě dospěli
k závěru o tom, že stěžovatelka se vytýkaného jednání (nikoliv rekonstrukce obecně!) dopustila
už v červenci 2013 a nikoliv až po datu 11. 8. (mezní datum dle rozhodnutí o výjimce),
resp. 15. 8. 2013 (datum stanovené pracovnicí AOPK s ohledem na tehdy aktuální klimatické
podmínky). Ačkoliv to možná mohla stěžovatelka vyjádřit přesněji, nelze tvrdit, že by původně
namítala, že v rozhodné době vůbec neprobíhalo zateplení domu. Městský soud tak tuto námitku
z obsahového hlediska nesprávně posoudil. Nejvyšší správní soud proto neshledává,
že by se stěžovatelka jakkoliv odchýlila od své předchozí argumentace a že by v řízení
před městským soudem najednou naznačovala, že rekonstrukce objektu v červenci 2013 vůbec
neprobíhala.
[50] V neposlední řadě stěžovatelka nesouhlasila s výtkou městského soudu,
že z fotodokumentace (bez ohledu na datum jejího pořízení) není patrné, že by na příslušných
místech objektu jako kompenzační opatření rozmístila budky pro rorýse. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s její argumentací, že předmětem přezkumu zde není rozhodnutí o výjimce,
ale rozhodnutí ČIŽP ze dne 26. 10. 2018, které skutečně stěžovatelce neumístění budek
ve výroku o vině nijak nevytýkalo. Proto jí přisvědčil i v tom, že městský soud se umístěním
budek ve svých rozsudcích vůbec neměl zabývat a vykládat je v její neprospěch.
IV. Závěr a náklady řízení
[51] Z uvedeného vyplývá, že jediným podkladem, na kterém správní orgány založily svá
rozhodnutí, byla fotodokumentace tvořící přílohu k zápisu z inspekčního šetření datovaná dnem
23. 7. 2013. Její původ však není řádně objasněn, jelikož ve spise není žádný záznam, který
by dokládal, kdy a jak se stala jeho součástí a kdo ji pořídil. S ohledem na to se nelze bez dalšího
spolehnout ani na datum uvedené na fotografiích. U některých fotografií je navíc jasné,
že nezachycují vchod č. p. X, u jiných zase není jasné, zda ho zachycují. Proto, pokud
stěžovatelka měla podle napadených správních rozhodnutí zaslepit větrací otvory na úrovni
vchodu č. p. X, tak pouze z těchto fotografií nelze prokázat, že k tomu došlo před skončením
zákazu plynoucího z rozhodnutí o výjimce.
[52] Jak Nejvyšší správní soud uvedl již v bodě [48], napadené rozhodnutí trpí vadou
podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Jelikož je městský soud přesto nezrušil, zatížil sám své
rozhodnutí vadou dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Správně měl v souladu s §76 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. rozhodnutí žalovaného zrušit, neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ
napadeného rozhodnutí, neměl oporu ve spise. V části předestřené v bodech [49] a [50]
je pak napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. K této vadě je přitom
Nejvyšší správní soud povinen s ohledem na §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti,
tedy, i pokud ji stěžovatelka výslovně nenamítala (rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2020,
čj. 1 Azs 286/2019-61).
[53] Proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost shledal důvodnou. Napadený
rozsudek proto s odkazem na §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí městského soudu, a pokud již v řízení před městským soudem byly pro takový postup
důvody, současně se zrušením rozhodnutí městského soudu může sám podle povahy věci
rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci
by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem a charakterem vytýkaných
vad neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto
v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §76 odst. 1 písm. b) a §78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl
tak, že tato rozhodnutí sám zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
[54] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě,
že zruší podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch,
podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. jí proto přísluší právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložila, proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[55] Náklady stěžovatelky v řízení o žalobě tvoří soudní poplatek ve výši 3 000 Kč
a odměna advokáta. Ta zahrnuje tři úkony právní služby: přípravu a převzetí zastoupení, sepsání
žaloby a sepsání repliky k vyjádření žalovaného [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)], a činí v dané věci 3 x 3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 4
advokátního tarifu), tedy 3 x 300 Kč. Odměna advokáta v řízení před krajským soudem tak činí
10 200 Kč. Jelikož je zástupce stěžovatelky plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato
částka o 21% sazbu této daně, tj. o 2142 Kč. Náklady řízení před městským soudem tedy celkem
představovaly 15 342 Kč.
[56] Náklady řízení o kasační stížnosti tvoří soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a odměna
advokáta. Ta zahrnuje jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti včetně
jejího doplnění ze dne 20. 10. 2020 [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], a činí v dané věci
3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši
300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna advokáta tak činí
3 400 Kč. Jelikož je zástupce stěžovatelky plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka
o 21% sazbu této daně, tj. o 714 Kč. Náklady řízení před Nejvyšší správním soudem tedy celkem
představovaly 9 114 Kč.
[51] Celkem tedy má stěžovatelka právo na náhradu nákladů ve výši 24 456 Kč. Tuto částku
je žalovaný povinen stěžovatelce zaplatit k rukám jejího zástupce do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. září 2022
Petr Mikeš
předseda senátu