ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.233.2020:31
sp. zn. 8 As 233/2020-31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové
a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: T. B., zastoupený
Mgr. Kryštofem Kobedou, advokátem sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 9. 2018, čj. 38/2018-190-TAXI/7, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2020, čj. 14 A 230/2018-48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 22. 2. 2018 byla žalobci příkazem na místě uložena pokuta 3 000 Kč za přestupek
podle §34e odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, kterého se dopustil tím,
že v rozporu s §21d odst. 4 písm. b) téhož zákona nepořídil ihned po ukončení přepravy jako
výstup z tiskárny taxametru záznam o přepravě obsahující předepsané náležitosti. K tomu
obdržel příkazový blok na peněžitou povinnost na místě nezaplacenou č. A0074308.
[2] Žalobce v důsledku tohoto jednání přestal splňovat podmínku spolehlivosti dle §9 odst. 3
písm. a) bodu 2 zákona o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (pozn. NSS: všechna
dále uvedená ustanovení tohoto zákona jsou v tomto znění, není-li uvedeno jinak). Magistrát hl.
m. Prahy proto rozhodnutím z 30. 5. 2018, čj. MHMP 839330/2018, žalobci podle §21c odst. 4
uvedeného zákona odejmul oprávnění řidiče taxislužby (dále „prvostupňové rozhodnutí“).
Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím částečně změnil formulaci výroku o odejmutí
oprávnění, zrušil výrok o nákladech řízení a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[3] Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem žalobu proti rozhodnutí žalovaného
zamítl. Dospěl k závěru, že sousloví „nepořízení záznamu o přepravě“ uvedené v §9 odst. 3 písm. a)
bodu 2 zákona o silniční dopravě odkazuje na přestupek dle §34e odst. 2 písm. g) téhož zákona,
jehož skutková podstata nerozlišuje mezi nepořízením záznamu o přepravě vůbec a pořízením
záznamu o přepravě neobsahujícím předepsané náležitosti. Obsahuje pouze jednu skutkovou
podstatu (nepořízení záznamu o přepravě obsahující předepsané náležitosti), pod níž spadají obě
situace. Spolehlivým ve smyslu §9 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o silniční dopravě tak přestal
být každý, komu byl uložen správní trest za přestupek podle §34e odst. 2 písm. g) zákona
o silniční dopravě, spočívající v porušení povinnosti dle §21d odst. 4 písm. b) téhož zákona.
Obsah příkazového bloku, jde-li o otázku, zda žalobce záznam o přepravě pořídil bez některé
z náležitostí, či nepořídil vůbec, proto není podstatný. Rozhodující je, že se žalobce dopustil
přestupku podle §34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční dopravě.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a z důvodu, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá
oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu [§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.].
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že pořídil originál záznamu o přepravě, vyplnil ho
všemi údaji a předal zákazníkovi. Kopii záznamu si ponechal, avšak v kopii opomněl vyplnit
údaje o výchozím a cílovém místě přepravy. K porušení §21d odst. 4 písm. b) zákona o silniční
dopravě může dojít buď tím, že není pořízen záznam o přepravě vůbec, nebo tím, že záznam
neobsahuje všechny předepsané náležitosti. Naproti tomu, dle §9 odst. 3 písm. a) bodu 2 téhož
zákona se za spolehlivého řidiče nepovažuje pouze ten, kdo spáchal při výkonu práce řidiče
taxislužby přestupek tím, že vůbec nepořídil záznam o přepravě, nikoli i ten, kdo záznam pořídil,
avšak bez některé z předepsaných náležitostí. Tento výklad je logický, neboť závažné právní
následky (odnětí oprávnění řidiče taxislužby) by měly přicházet v úvahu pouze při závažném
porušení povinností řidiče (tj. pokud vůbec nepořídí záznam o přepravě), nikoli při drobnějším
administrativním pochybení (opomenutí některé náležitosti v záznamu o přepravě, navíc pouze
v jeho kopii). Tomuto závěru odpovídá i systematický výklad, tj. uvedené rozdílné znění §34e
odst. 2 písm. g), resp. §21d odst. 4 písm. b) zákona o silniční dopravě na straně jedné, a §9
odst. 3 písm. a) bodu 2 uvedeného zákona na straně druhé.
[6] Stěžovatel souhlasí s tím, že porušil §21d odst. 4 písm. b) zákona o silniční dopravě,
avšak pouze méně závažným způsobem, neboť v kopii záznamu o přepravě neuvedl jednu
z předepsaných náležitostí. Tím však nepřestal být spolehlivým ve smyslu §9 odst. 3 písm. a)
bodu 2 zákona o silniční dopravě, neboť nedošlo k tomu, že by vůbec nepořídil záznam
o přepravě.
[7] Nesprávný je proto právní závěr městského soudu, že sousloví „nepořízení záznamu
o přepravě“ v §9 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o silniční dopravě je nutné vykládat tak,
že zahrnuje též pořízení záznamu bez předepsaných náležitostí, tj. že spolehlivým přestal být
každý, komu byl uložen správní trest za přestupek podle §34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční
dopravě, spočívající v porušení povinnosti dle §21d odst. 4 písm. b) téhož zákona. Výklad
správních orgánů a městského soudu je dle stěžovatele nepřípustně extenzívní, nešetří podstatu
a smysl základních práv a svobod a porušuje zásadu in dubio mitius. Nadto, i kdyby byl výklad
městského soudu správný, z příkazového bloku neplyne, že stěžovateli byl uložen správní trest
za přestupek podle §34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční dopravě, jak tvrdí městský soud,
neboť toto ustanovení blok neobsahuje.
[8] Dále namítl, že v příkazovém bloku č. A0074308 není popsán skutek, jejž měl stěžovatel
spáchat [obsahuje pouze odkaz na §21d odst. 4 písm. b) zákona o silniční dopravě], a proto není
důkazem o tom, že záznam o přepravě nebyl pořízen vůbec. Příkazový blok je tedy v rozporu
s §92 odst. 2 písm. e) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále
„přestupkový zákon“), a nemohl proto být podkladem pro rozhodnutí žalovaného.
[9] Odejmutí oprávnění řidiče taxislužby a s tím spojené znemožnění výkonu povolání pouze
v důsledku chybějící náležitosti na kopii záznamu o přepravě, stěžovatel považuje za ryze
formalistický, nepřiměřeně tvrdý až šikanózní postup správních orgánů.
[10] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu
i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně vysvětlil, že v případě záznamu
o přepravě nelze hovořit o originálu vydávaném zákazníkovi a kopii, již si ponechává řidič.
Zákazníkovi se vydává jiný dokument, doklad o přepravě. Záznam o přepravě určený pro řidiče
je tedy originálním dokumentem. Dále odkázal na závěry městského soudu, jimiž přisvědčil
argumentaci žalovaného, že porušení povinnosti řidiče uvedené v §21d odst. 4 písm. b) zákona
o silniční dopravě spočívající v nepořízení záznamu o přepravě obsahujícím předepsané
náležitosti je jednáním naplňujícím skutkovou podstatu přestupku dle §34e odst. 2 písm. g) téhož
zákona, jež současně způsobuje nespolehlivost řidiče taxislužby ve smyslu §9 odst. 3 písm. a)
bodu 2 uvedeného zákona.
[12] K obsahu příkazového bloku uvedl, že ač neobsahuje slovní popis spáchaného skutku, lze
za dostatečný považovat odkaz na ustanovení zakotvující povinnost, jíž stěžovatel porušil. Jde
o běžnou praxi. Blok mj. obsahuje i označení místa a času spáchání skutku (22. 2. 2018
v 14:05 hod., v ulici K Celnici 7, Praha 1). Především však stěžovatel příkazový blok podepsal,
čímž s porušením dané povinnosti a tudíž i spácháním uvedeného přestupku souhlasil.
Dle žalovaného tak je pravomocný příkaz na místě způsobilým podkladem pro rozhodnutí
o odejmutí oprávnění řidiče taxislužby. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu kasačních námitek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Podle §21c odst. 4 zákona o silniční dopravě dopravní úřad oprávnění řidiče taxislužby odejme,
pokud řidič taxislužby přestane být spolehlivým podle §9 odst. 3. Vydání rozhodnutí o odnětí oprávnění řidiče
taxislužby je prvním úkonem v řízení.
[15] Podle §9 odst. 3 písm. a) bodu 2 téhož zákona se za spolehlivého pro účely tohoto zákona
nepovažuje ten, komu byl v posledních 3 letech uložen správní trest za přestupek spáchaný při výkonu práce řidiče
taxislužby spočívající v nepořízení záznamu o přepravě (pozn.: zvýraznění podtržením – zde i dále v textu
– doplnil NSS).
[16] Podle §21d odst. 4 písm. b) uvedeného zákona při výkonu práce řidiče taxislužby je řidič vozidla
taxislužby, které je vybaveno taxametrem, povinen ihned po ukončení přepravy pořídit jako výstup z tiskárny
taxametru záznam o přepravě obsahující předepsané náležitosti.
[17] Podle §34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční dopravě se řidič taxislužby dopustí přestupku tím,
že v rozporu s §21d odst. 4 písm. b) nepořídí ihned po ukončení přepravy jako výstup z tiskárny taxametru
záznam o přepravě obsahující předepsané náležitosti.
[18] Záznam o přepravě je dokument automaticky vytištěný z taxametru při ukončení
přepravy. Řidič taxislužby záznam pořídí po každé jízdě a ponechá si ho, protože (spolu s dalšími
dokumenty) následně slouží ke kontrole jak účtování jízdného, tak i řádného provozování
taxislužby a daňových povinností dopravce. Taxativní výčet náležitostí záznamu o přepravě
je uveden v §12 odst. 1 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě
(viz §21 odst. 9 tohoto zákona). Na žádost cestujícího vytiskne řidič z taxametru tento dokument
znovu a předá mu jej jako tzv. doklad o přepravě. Tato povinnost plyne z §21d odst. 4 písm. c)
zákona o silniční dopravě (ve znění účinném od 1. 5. 2013 do 3. 10. 2017 zákon užíval pojmu
„doklad o zaplacení jízdného“). Obsahově tak jde o stejné dokumenty (§12 odst. 2 věta první
uvedené vyhlášky), právně se však jedná o dva různé dokumenty s rozdílnými účely. Nemůže
tedy obstát obrana stěžovatele založená na tom, že záznam o přepravě pořídil a předal jej
zákazníkovi se všemi náležitostmi, a že pouze v kopii tohoto záznamu opomněl vyplnit údaje
o výchozím a cílovém místě přepravy.
[19] Podstatou sporu v nyní projednávané věci je otázka výkladu §9 odst. 3 písm. a) bodu 2
ve spojení s §34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční dopravě. Je totiž sporné, zda „přestupkem
spočívajícím v nepořízení záznamu o přepravě“ je myšleno jakékoli nesplnění povinnosti uložené v §21d
odst. 4 písm. b) uvedeného zákona. To dovodil městský soud (body 25 a 31 rozsudku). Oproti
tomu stěžovatel argumentuje pro závěr, že uvedené slovní spojení postihuje pouze situace, kdy
je přestupek dle §34e odst. 2 písm. g) tohoto zákona spáchán tím, že řidič taxislužby vůbec
nepořídí záznam o přepravě, a nikoli situace, kdy řidič taxislužby záznam sice pořídí,
ale bez všech předepsaných náležitostí.
[20] Se stěžovatelem lze souhlasit, že na základě čistě jazykového výkladu §9 odst. 3 písm. a)
bodu 2 zákona o silniční dopravě může v úvahu přicházet i výklad jím prosazovaný. Nicméně,
interpretace založená pouze na jazykové metodě (jíž je i argumentace, kterou stěžovatel nazývá
systematickým výkladem, neboť její podstatou je gramatické znění sporných ustanovení), by byla
příliš omezující. Uvedené ustanovení je nezbytné vykládat nejen s ohledem na jeho jazykové
vyjádření, ale i s ohledem na jeho smysl a účel a na podstatu institutu odejmutí oprávnění řidiče
taxislužby. Jak ostatně setrvale judikuje Ústavní soud, „naprosto neudržitelným momentem používání
práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní
přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
… Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si … smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj
odcizení a absurdity“ [nález ze 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, (N 163/9 SbNU 399;
30/1998 Sb.), shodně též rozsudek rozšířeného senátu NSS z 26. 10. 2005,
čj. 1 Afs 86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS].
[21] Úvaha stěžovatele v podstatě tkví v tom, že pokud by zákonodárce hodlal postihnout
i situaci pořízení záznamu o přepravě bez některé z předepsaných záležitostí, měl to výslovně
vyjádřit v §9 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o silniční dopravě. Nabízelo by se např. uvedení
shodné formulace „záznam o přepravě obsahující předepsané náležitosti“ jako v §21d odst. 4
písm. b) a §34e odst. 2 písm. g) tohoto zákona. Případně výslovné uvedení posledně uvedeného
ustanovení či formulace „přestupek spočívající v porušení povinnosti dle §21d odst. 4 písm. b)“. Ano,
zákonodárce mohl být přesnější. Na druhou stranu lze ale ve stejném duchu namítnout, že pokud
by zákonodárce hodlal skutečně postihnout toliko situaci, v níž nebyl záznam o přepravě pořízen
vůbec, mohl to taktéž vyjádřit explicitně, např. formulací „přestupek dle §34e odst. 2 písm. g) spáchaný
nepořízením záznamu o přepravě“. Jazykový výklad tedy není pro interpretaci sporného ustanovení
zákona o silniční dopravě dostačující, neboť na jeho základě nelze dospět k jedinému možnému
závěru. Je třeba proto hledat smysl a účel uvedeného ustanovení.
[22] Městský soud dospěl k závěru, že slovní spojení „přestupek spočívající v nepořízení záznamu
o přepravě“ odkazuje na přestupek dle §34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční dopravě, který
obsahuje pouze jednu skutkovou podstatu, a to nepořízení záznamu o přepravě obsahující
předepsané náležitosti. Pod tuto skutkovou podstatu tedy podle městského soudu spadají obě
situace.
[23] Nejvyšší správní soud s těmito výkladovými úvahami městského soudu souhlasí. Slovní
spojení uvedené v §9 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o silniční dopravě totiž evidentně
neodkazuje na konkrétní jednání spočívající výhradně v nepořízení záznamu o přepravě, nýbrž
na typově vymezené přestupky (k rozdílu mezi jednáním a přestupkem srov. rozsudek NSS
ze 7. 12. 2021, čj. 8 As 105/2020-59, bod 27) týkající se nepořízení záznamu o přepravě. Městský
soud pak správně vyšel ze skutečnosti, že jediným takovým přestupkem řidiče taxislužby jako
fyzické osoby, na nějž §9 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o silniční dopravě může logicky
a systematicky odkazovat a být s ním provázaný, je právě přestupek dle §34e odst. 2 písm. g)
tohoto zákona, který je navázán na porušení povinnosti plynoucí z §21d odst. 4 písm. b) téhož
zákona.
[24] K uvedenému závěru vede výklad obracející se k úmyslu zákonodárce, který lze
vysledovat z důvodové zprávy. Sporné ustanovení bylo původně do zákona o silniční dopravě
vloženo zákonem č. 102/2013 Sb. a následně změněno do podoby rozhodné pro nyní
projednávanou věc zákonem č. 304/2017 Sb. Z důvodové zprávy k prvnímu uvedenému zákonu
vyplývá záměr zákonodárce navázat institut (ne)spolehlivosti mj. na konkrétní přestupky
související s výkonem taxislužby, resp. jejich skutkové podstaty, upravené v zákoně o silniční
dopravě, bez ohledu na konkrétní jednání: „Nově se vymezuje definice spolehlivosti zejména pro oblast
taxislužby. Nové vymezení reflektuje změny v právní úpravě správních deliktů a důsledněji vymezuje spolehlivost,
resp. nespolehlivost v návaznosti na taková deliktní jednání, která souvisí s charakterem osoby vykonávající práci
řidiče v osobní silniční dopravě.“ (digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, sněmovní
tisk č. 823/0, 6. volební období 2010-2013, https://www.psp.cz). Ztráta spolehlivosti tedy zjevně
není vázána na konkrétní jednání přestupce, ale na jednání typová, spojená s výkonem taxislužby.
[25] Tento závěr potvrzuje i změna provedená zákonem č. 115/2020 Sb., jímž zákonodárce
s účinností od 1. 7. 2020 do §9 odst. 3 písm. a) bodu 4 zákona o silniční dopravě doplnil další
skutkovou podstatu samostatného přestupku upraveného v §34e odst. 2 písm. i) [po této novele
písm. j)] tohoto zákona. Tohoto přestupku se dopustí řidič taxislužby, který v dokladu o přepravě
vydaném podle §21d odst. 2 nebo §21d odst. 4 písm. c) uvede nepravdivé údaje. Tato změna
byla v důvodové zprávě odůvodněna tím, že je na místě, aby ke ztrátě spolehlivosti došlo nejen
v důsledku toho, že dokad nebyl vydán, ale rovněž v důsledku toho, že sice vydán byl, ale údaje
v něm uvedené nebyly pravdivé. Důvodem této novely přitom nebylo upřesnění nějaké nejasnosti
spočívající v tom, že doposud nebylo zřejmé, zda ke ztrátě spolehlivosti má vést jen nevydání
dokladu cestujícímu, nebo také i nevydání dokladu s potřebnými náležitostmi. Tato novela
se totiž nevázala na přestupek uvedený v §34e odst. 2 písm. h) [po uvedené novele písm. i)]
zákona o silniční dopravě, jehož se řidič taxislužby dopustí tím, že v rozporu s §21d odst. 4
písm. c) nevydá na požádání cestujícímu doklad o přepravě pořízený jako výstup z tiskárny
taxametru obsahující předepsané náležitosti, nýbrž se vázala na jiný samostatný přestupek, o který
rozšířila skutkové podstaty, které mají mít za následek ztrátu spolehlivosti.
[26] Názoru stěžovatele, že za nespolehlivého má být považován jen ten, kdo vůbec nepořídil
záznam o přepravě, a nikoli ten, kdo záznam pořídil, avšak bez některé z předepsaných
náležitostí, nesvědčí ani zcela srovnatelná závažnost obou jednání. Pořízení záznamu bez některé
z náležitostí uvedené v §12 odst. 1 vyhlášky č. 478/2000 Sb. je totiž z hlediska závažnosti, a s tím
spojeného ztížení případné kontroly, srovnatelné s nepořízením záznamu o přepravě vůbec.
Formální pořízení záznamu bez náležitostí, kterými dle uvedeného ustanovení vyhlášky
je například uvedení data přepravy, času zahájení a ukončení přepravy, výchozího a cílového
místa přepravy, počtu ujetých kilometrů při přepravě, a podobně, by totiž nemělo žádný smysl,
neboť by ve výsledku nevypovídalo nic o proběhnuvší přepravě. Proto, ať již k naplnění
skutkové podstaty přestupku dle §34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční dopravě dojde jakýmkoli
jednáním, nastává právní fikce, že se pachatel (jemuž byl uložen správní trest), nepovažuje
na spolehlivého.
[27] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů nepřisvědčil k výkladu předestřenému
stěžovatelem. Ztotožnil se naopak se závěrem městského soudu, neboť jeho výklad shora
uvedených zákonných ustanovení zachovává smysl a účel právní normy, jakož i podstatu institutu
odejmutí oprávnění řidiče taxislužby, tj. především základní ochranu práv spotřebitele a druhotně
též daňových zájmů státu (viz důvodová zpráva výše, usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne
20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS, bod 28, rozsudek NSS z 19. 12. 2013,
čj. 6 As 64/2013-66, bod 11) spočívající v tom, že řidičem taxislužby je pouze osoba, jež splňuje
veškeré zákonné podmínky a poctivě dodržuje své zákonné povinnosti (srov. rozsudek NSS
z 9. 8. 2018, čj. 1 As 222/2018-22, body 23 a 27). Obecně lze dodat, že institut nespolehlivosti
a jeho nastavení souvisí s tím, že provozování taxislužby podléhá přísným pravidlům (srov. také
rozsudek NSS z 31. 10. 2017, čj. 9 As 291/2016, bod 19, a rozsudek z 31. 3. 2009,
čj. 7 As 11/2009-66).
[28] Pokud pak základní interpretační metody nevedou k různým závěrům, nýbrž shodně
podporují výklad jeden, není splněna podmínka existence vícero výkladů nutná pro aplikaci
zásady in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate [nález Ústavního soudu z 13. 9. 2007,
sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373), bod 50, a shodně rozsudek rozšířeného senátu NSS
z 16. 10. 2008, čj. 7 Afs 54/2006-155, č. 1778/2009 Sb. NSS, či rozsudek NSS ze 17. 12. 2020,
čj. 2 Afs 374/2019-50, bod 21].
[29] Postup správních orgánů při odejmutí oprávnění řidiče taxislužby stěžovateli nelze
označit za ryze formalistický, neboť plně odpovídal zákonu a není ani sofistikovaným
odůvodňováním zjevné nespravedlnosti [nález ÚS z 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18, (N 5/92
SbNU 38), bod 22 a tam citovaná další judikatura ÚS). Jde o opatření přísné ale nikoli
nepřiměřeně tvrdé, přičemž nelze odhlédnout od toho, že není trestem stricto sensu, nýbrž
administrativním opatřením, jež je druhotným následkem spáchání některých přestupků.
Současně se nejedná o znemožnění výkonu řidičského oprávnění jako takového, jelikož
stěžovatel může řídit vozidla a případně vykonávat též jiné povolání související s řízením vozidel
(rozsudek NSS 1 As 222/2018-22, body 23 a 24). V případě ztráty spolehlivosti pak dle §21c
odst. 4 zákona o silniční dopravě dochází automaticky k odejmutí uděleného oprávnění, správní
orgán zde nemá žádný prostor k uvážení, a proto jeho postup nemohl být šikanózní.
[30] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že příkazový blok č. A0074308, jímž byl
formalizován pravomocný příkaz na místě, obsahoval pouze odkaz na porušení §21d odst. 4
písm. b) zákona o silniční dopravě. Nemůže tedy být důkazem o tom, že záznam o přepravě
nebyl vůbec vyhotoven. Stěžovatel sice zaplatil pokutu, čímž uznal, že nepořídil záznam
o přepravě se všemi náležitostmi. Neuznal však, že by záznam o přepravě vůbec nevyhotovil.
Vzhledem k uvedeným závěrům nicméně není pro ztrátu spolehlivosti rozhodné, kterým
konkrétním jednáním se stěžovatel přestupku dle §34e odst. 2 písm. g) uvedeného zákona
dopustil. Pokud stěžovatel sám uznává, že se uvedeného přestupku dopustil, neboť záznam
o přepravě sice pořídil, ale bez všech předepsaných náležitostí, není s ohledem na podstatu
stěžovatelovy argumentace již nutné zabývat se blíže popisem spáchaného skutku v příkazovém
bloku. I s tímto závěrem městského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
[31] Nepřípustná je pak námitka, že z příkazového bloku neplyne, že stěžovateli byl uložen
správní trest za přestupek podle §34e odst. 2 písm. g) zákona o silniční dopravě, jak tvrdí
městský soud, neboť toto ustanovení blok neobsahuje. Stěžovatel ji totiž uplatnil až v kasační
stížnosti, ač tak mohl učinit už v řízení před městským soudem. Již žalovaný se totiž k odvolací
námitce stěžovatele zabýval tím, že na příkazovém bloku je uveden pouze „§34e odst. 2 zákona
o silniční dopravě“ a že tento nedostatek nezpůsobuje nezákonnost. Tento závěr žalovaného
však stěžovatel v žalobě nenapadl, a proto se jím ani městský soud nezabýval, přičemž k tomu
nemusel a nemohl přihlížet ani z moci úřední (§76 s. ř. s. a contrario). Tuto povinnost nemá
ani Nejvyšší správní soud (§109 odst. 4 s. ř. s.).
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, který měl ve věci úspěch a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení, žádné
náklady s tímto řízením spojené nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, proto
mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. dubna 2022
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu