ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.246.2020:37
sp. zn. 8 As 246/2020-37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého
a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Úvěrový servis s.r.o.,
se sídlem Pravonín 88, zastoupená Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem
Pavelčákova 14, Olomouc, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední
inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2018,
čj. ČOI 145789/17/O100/1000/17/18/SvoŠte/Št, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, čj. 15 A 34/2018-26,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, čj. 15 A 34/2018-26, se ruší a věc
se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Česká obchodní inspekce, inspektorát pro Středočeský kraj a Hl. město Prahu (dále
jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 31. 8. 2017, čj. ČOI 115699/17/1000, uložila
žalobkyni úhrnnou pokutu 200 000 Kč za
1. správní delikt podle §153 odst. 1 písm. t) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském
úvěru (dále jen „nový zákon o spotřebitelském úvěru“), kterého se dopustila tím,
že spotřebitelům neposkytla před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru jiném
než na bydlení informace podle §95 odst. 1 písm. g) daného zákona o celkové částce,
která má spotřebitel zaplatit, a roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr (dále
jen „RPSN“), která musí být dále vysvětlena prostřednictvím reprezentativního příkladu
s uvedením veškerých předpokladů použitých pro její výpočet
2. správní delikt podle §20 odst. 1 písm. b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském
úvěru (dále jen „starý zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném do 31. 12. 2013,
kterého se dopustila tím, že v rozporu s §6 odst. 1 daného zákona smlouva o půjčce
uzavřená se spotřebitelkou neobsahovala informace stanovené v příloze č. 3 odst. 1
písm. f) a n) uvedeného zákona o RPSN, o částce úroku splatné na den a obsahovala
nesprávnou a neúplnou informaci o právu odstoupit od smlouvy podle §11 odst. 1 téhož
zákona,
3. správní delikt podle §20 odst. 1 písm. b) starého zákona o spotřebitelském úvěru,
ve znění účinném do 30. 11. 2016, kterého se dopustila tím, že v rozporu s §6 odst. 1
téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená se spotřebitelem neobsahovala informace
stanovené v příloze č. 3 odst. 1 písm. f) a n) uvedeného zákona o RPSN, o částce úroku
splatné na den a obsahovala nesprávnou a neúplnou informaci o právu odstoupit
od smlouvy podle §11 odst. 1 téhož zákona,
4. správní delikt podle §20 odst. 2 písm. g) starého zákona o spotřebitelském úvěru,
ve znění účinném do 30. 11. 2016, kterého se dopustila tím, že v rozporu s §11 odst. 3
téhož zákona požadovala po spotřebiteli pro případ odstoupení od smlouvy další plnění
nad rámec výjimek uvedených v daném ustanovení.
Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zrušila rozhodnutí správního orgánu I. stupně v části
týkající se porušení §6 odst. 1 ve spojení s přílohou č. 3 odst. 1 písm. n) a §11 odst. 1 starého
zákona o spotřebitelském úvěru a spáchání správního deliktu podle §20 odst. 1 písm. b) téhož
zákona a v této části řízení zastavila. Ve zbývající části výroku rozhodnutí správního orgánu
změnila tak, že snížila pokutu na 170 000 Kč a do výroku doplnila bližší vymezení, v čem
spočívala nesprávná informace o požadovaných částkách, resp. procentní sazbě nákladů
na spotřebitelský úvěr, dále doplnila odkaz na některá zákonná ustanovení. Ve zbytku žalovaná
rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
[2] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou. Namítla, že nesprávné uvedení výše
RPSN nedosahuje takové intenzity, aby se jednalo o správní delikt. Zjištěný rozdíl
mezi (podle žalované) správnou výší a žalobkyní uvedenou výší RPSN činí pouze 2 %, což
pro reálné hodnocení spotřebiteli nemá žádný význam a nejedná se o závažné pochybení. Přesný
výpočet RPSN je navíc problematický a oba správní orgány dospěly k jinému závěru o správné
výši. Co se týče nesprávně uvedené celkové částky splatné spotřebitelem, nezpochybnila, že tu
při vyhotovení smluv vypočítala nesprávně (nezapočetla jednorázový poplatek ve výši 6 000 Kč,
resp. započetla ho neúplně). Jedná se tedy o její pochybení. Smlouva nicméně obsahovala
všechny relevantní informace o povinnostech klienta včetně jednotlivých částek, které žalobkyně
jen špatně sečetla. Dané částky se navíc během sjednané doby tří let rozpustí ve splátkách. Nelze
proto konstatovat, že šlo o 10 % úvěru. Nesouhlasila se závěrem žalované o nezákonnosti
informace o zániku práva odstoupit od smlouvy, není-li využito ve stanovené lhůtě. Jedná
se o specificky upravený nárok plynoucí přímo ze zákona, z něhož tak vychází i pravidla jeho
(ne)využití. Pokud zákon stanoví omezení uvedené možnosti na dobu 30 dnů, pak jejím
uplynutím nedochází pouze k promlčení, ale toto právo rovnou zaniká. Informaci o zániku práva
považuje za méně matoucí, než kdyby byli spotřebitelé informováni, že se z něj stává naturální
obligace, resp. že jeho využití je oslabeno možností žalobkyně vznést námitku promlčení.
Za nesprávný považuje závěr, podle kterého musí být výše denního úroku při odstoupení
od smlouvy uvedena konkrétní částkou v korunách a nepostačuje uvedení výpočtu (procenta
z dlužné částky). Provedení takového výpočtu na spotřebitele neklade nepřiměřené požadavky.
Uvedení přesné částky by navíc nezohledňovalo, že spotřebitel po odstoupení od smlouvy mohl
část jistiny (část dluhu) uhradit. Nesouhlasila ani s tím, že by po spotřebiteli požadovala další
plnění v případě odstoupení od smlouvy. Odpovědnost za správní delikt podle žalobkyně
prekludovala. Za nepřiměřeně vysokou považovala i výši pokuty.
[3] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru,
že údaj o RPSN musí být ve smlouvě uveden ve správné výši, protože jen v tom případě
je způsobilý plnit svou informační funkci. Žalovaná v průběhu odvolacího řízení provedla nový
výpočet RPSN a umožnila žalobkyni se k němu vyjádřit. Žalobkyně v žalobě tento výpočet
nezpochybnila žádným odlišným výpočtem či jinou relevantní argumentací. Rozdíl přibližně 2 %
nelze marginalizovat. Zákon jednoznačně vyžaduje poskytnutí správné informace spotřebitelům.
Poskytnutí nesprávné informace je stejně jako její neposkytnutí porušením povinnosti podle §6
odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru a správním deliktem. Intenzitu porušení zákona
lze zohlednit při stanovení sankce, k čemuž také došlo. I v případě nesprávného údaje o celkové
výši splatné částky žalobkyně neakceptovatelně bagatelizuje závažnost svého jednání. Zákon
jednoznačně vyžaduje, aby byl ve smlouvě tento údaj uvedený, a jde o jeden ze zásadních údajů
pro posouzení výhodnosti úvěru. Je nerozhodné, z jakého důvodu žalobkyně uvedla údaj
nesprávně. Podstatné je, že k tomu došlo a je nevýznamné, že daný údaj lze zjistit na základě
jiných údajů ve smlouvě. Po spotřebiteli nelze požadovat, aby si údaj o celkové výši splatné částky
vypočítal sám. Neztotožnil se ani s tvrzením žalobkyně o povaze lhůty k odstoupení od smlouvy.
Ze zákona neplyne, že by toto právo při včasném nevyužití zaniklo. Jde proto o lhůtu promlčecí
a žalobkyně spotřebitelům poskytla nepravdivou informaci o jejím charakteru. Soud ani nesdílí
její přesvědčení, že by poskytnutí nepravdivé informace bylo pro spotřebitele výhodnější
než poskytnutí informace pravdivé. Co se týče uvedení výše částky denního úroku, zákon
jednoznačně vyžaduje uvedení informace o částce úroku splatné za den při odstoupení
od smlouvy. Z jazykového výkladu plyne, že se musí jednat o konkrétní číslo (částku), nikoli
o popis výpočtu s pomocí určité sazby v procentech. Již žalovaná právem označila za nedůvodné
úvahy žalobkyně o snižování výše denního úroku v důsledku postupného splácení jistiny. Daný
úrok se váže na odstoupení od smlouvy. V takovém případě nelze rozumně kalkulovat s tím,
že by spotřebitel v průběhu lhůty pro odstoupení něco na jistinu uhradil. Ve vztahu k porušení
§11 odst. 3 starého zákona o spotřebitelském úvěru je zřejmé, že žalobkyně po spotřebiteli již
ve smlouvě požadovala poplatek za odstoupení od smlouvy. Z dokazování vyplynulo, že si jeho
úhradu započetla oproti jistině, kterou spotřebiteli vyplatila sníženou o jeho výši. Takový postup
je možný, ale nemění nic na skutečnosti, že žalobkyně měla při odstoupení od smlouvy právo
pouze na vrácení jistiny a úroku. Započtený poplatek měla spotřebiteli vrátit a především neměla
ve smlouvě sjednávat, že povinnost spotřebitele zaplatit poplatek není při odstoupení od smlouvy
dotčena. V posuzované věci ani nedošlo k překročení subjektivních a objektivních prekluzivních
lhůt. Uloženou pokutu městský soud neshledal nepřiměřenou. Byla uložena v zákonných mezích,
žalovaná v rámci správního uvážení náležitě posoudila jednotlivá rozhodná kritéria pro určení její
výměry a počínala si logicky a racionálně. Výše pokuty odpovídá 1,7 % maximální zákonné sazby,
i proto ji nelze považovat za nepřiměřenou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.
Nesouhlasí s posouzením povahy lhůty k odstoupení od smlouvy. Soud zřejmě přehlédl, že jedna
ze smluv byla uzavřena již před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
jen „o. z.“), který na ni proto nelze aplikovat. Městský soud nijak nezdůvodnil, proč je uvedená
informace ve smlouvě nepravdivá. Vedle toho stěžovatelka trvá na svém názoru o prekluzivní
povaze dané lhůty. Uvedená lhůta je svým účelem a obsahem shodná s úpravou odstoupení
v §583 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ke které komentářová
literatura uvádí, že jde o lhůtu prekluzivní. S tím žalobkyně souhlasí, neboť nelze vycházet
jen ze slovního vyjádření, ale i z logické a systematické interpretace zákonného textu.
[5] Za nesprávný považuje rozsudek i v části týkající se uvedení nesprávného údaje o RPSN.
Žalobkyně nijak nesnižuje jeho význam, ale považuje za nutné upozornit na způsob jeho výpočtu
(např. na fakt, že pouhé posunutí termínu splacení o pár dní má na výši RPSN stejný dopad).
Nehledě na skutečnost, že k rozdílné výši RPSN dospěly i samotné správní orgány. Zjištěný
rozdíl při výpočtu RPSN není natolik intenzivní, aby se jednalo o správní delikt.
[6] Nesprávný je i závěr týkající se neuvedení konkrétní částky úroku splatné za den
při odstoupení od smlouvy. Pokud spotřebitel hradí dluh postupně, došlo by tím k jeho
poškození. Závěr městského soudu, že s takovým postupem nelze kalkulovat, nemá
pro zvažování obsahu smlouvy právní význam, protože nelze predikovat chování spotřebitele.
Je nepochybné, že pokud by se spotřebitel takto zachoval a následně namítal, že je smluvním
ujednáním poškozen, soudy by mu přitakaly. Způsob určení úroku procentní sazbou z dlužné
částky proto více chrání práva spotřebitele. Sporné ustanovení je třeba vykládat nejen z hlediska
jazykového, ale i podle jeho účelu.
[7] Co se týče jednorázového poplatku v případě odstoupení od smlouvy, nebylo prokázáno,
že by si jej stěžovatelka nárokovala. Pokud si jej ponechala, může se jednat o bezdůvodné
obohacení, ale nikoli o správní delikt.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Trvá na tom, že lhůta k odstoupení od smlouvy je promlčecí ve smyslu §654 odst. 1 o. z. Rovněž
podle §583 odst. 1 obč. zák. docházelo k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době
uplatněno, jen v případech zákonem uvedených (k tomu odkázala na nález Ústavního soudu
ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 300/2006). Smlouva proto byla v rozporu i s tehdy platnou
a účinnou právní úpravou. To neznamená, že by byl dlužník povinen promlčený závazek splnit.
Pokud však plnil, nejde o plnění bez právního důvodu, neboť dluh trvá, ovšem nelze jej právně
vynutit (viz §609 o. z. a §100 odst. 1 obč. zák). Že je lhůta v §11 odst. 1 starého zákona
o spotřebitelském úvěru promlčecí, uvádí i komentář k tomuto zákonu. Co se týče nesprávného
údaje o RPSN, zákon jednoznačně vyžaduje poskytnutí pravdivé informace. Rozdíl 2 % skutečně
není takový, jaký shledal správní orgán I. stupně, což žalovaný zohlednil při snížení pokuty.
Zároveň ale nejde o tak zanedbatelný rozdíl, aby se nejednalo o správní delikt. Tím spíše,
že stěžovatelka uváděla RPSN a celkovou splatnou částku nižší než ve skutečnosti. Údaj o RSPN
vypovídá o ceně nabízeného úvěru a může spotřebitele ovlivnit při rozhodování mezi různými
nabídkami úvěrů. Tím spíše, nejednalo-li se o jedinou nesprávnou informaci. I přes nízkou
odchylku byla naplněna nejen formální, ale i materiální stránka deliktu. Ve vztahu k námitce,
podle které procentní údaj o částce úroku více chrání spotřebitele, odkázala na odůvodnění
správních rozhodnutí. Daná informace se váže k právu na odstoupení od smlouvy ve lhůtě
14 dnů ode dne jejího uzavření. Vypočítává se tedy právě pro účely odstoupení od smlouvy
na jejím počátku jako součin poskytnutého úvěru a počáteční výpůjční úrokové sazby vydělený
počtem dnů v roce. Námitky ohledně snižování výše úroků postupným splácením jistiny
tak nejsou důvodné. Neopodstatněná je i námitka týkající se jednorázového poplatku.
Ve smlouvě mezi stěžovatelkou a spotřebitelem je výslovně uvedeno, že odstoupením
od smlouvy není dotčena povinnost úvěrovaného zaplatit úvěrujícímu jednorázový poplatek. Ten
stěžovatelka v daném případě započetla vůči jistině poskytnuté spotřebiteli. Spotřebitel
po odstoupení od smlouvy poslal stěžovatelce zpět poskytnutou částku úvěru zvýšenou
mj. o tento poplatek, jak mu ukládala smlouva. Z toho je zřejmé, že si stěžovatelka poplatek
nárokovala v rozporu s §11 odst. 3 starého zákona o spotřebitelském úvěru.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost je částečně důvodná.
[11] Nejprve se soud zabýval námitkou týkající se povahy lhůty k odstoupení od smlouvy
podle §11 odst. 1 věty první starého zákona o spotřebitelském úvěru. Podle daného ustanovení
spotřebitel může od smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, odstoupit bez uvedení důvodů ve lhůtě
14 dnů ode dne uzavření této smlouvy. V posuzované věci správní orgány shledaly, že stěžovatelka
poskytla nesprávné informace o povaze této lhůty v případě dvou smluv, přičemž jedna z nich
byla uzavřena v roce 2013 a druhá v roce 2015. Městský soud v napadeném rozsudku dospěl
s odkazem na §654 odst. 1 větu první o. z. (podle kterého nebylo-li právo vykonáno ve stanovené lhůtě,
zanikne jen v případech stanovených zákonem výslovně) k závěru, že se jedná o lhůtu promlčecí, neboť
starý zákon o spotřebitelském úvěru nestanovuje výslovně zánik práva odstoupit od smlouvy
při jeho nevyužití ve čtrnáctidenní lhůtě. Proti správnosti tohoto závěru ve vztahu ke smlouvě
z roku 2015 stěžovatelka nevznáší námitky, tudíž se touto otázkou kasační soud věcně nezabýval.
[12] Stěžovatelka namítá, že z §654 odst. 1 o. z. nelze vycházet ve vztahu ke smlouvě z roku
2013, neboť nový o. z. v té době ještě nebyl účinný. S tím se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
Jak plyne z přechodných ustanovení o. z. (§3028 odst. 3), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné
právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé,
včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními
právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem
ode dne nabytí jeho účinnosti. Jinými právními poměry je zde třeba rozumět i závazky ze smluv
(a contrario „právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných“ v odst. 2 daného ustanovení;
srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2022, s. 2200). Na posouzení práv a povinností plynoucích ze smlouvy uzavřené v roce 2013
proto bylo nutné aplikovat tehdy účinnou právní úpravu, a to i na povahu lhůty k odstoupení
od smlouvy. Městský soud tak ovšem v napadeném rozsudku neučinil a zdejší soud nemůže být
prvním, který by se k dané otázce v kasačním řízení vyslovil. Za této situace je nutné napadený
rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém zohlední právní úpravu
účinnou v době uzavření uvedené smlouvy, které se správní delikty též týkají (rozsudky NSS
ze dne 27. 7. 2016, čj. 6 Azs 128/2016-44, a ze dne 14. 6. 2017, čj. 10 As 10/2016-54).
[13] Nejvyšší správní soud v této souvislosti nepřehlédl, že ani žalovaný se v žalobou
napadeném rozhodnutí věcí nezabýval ve světle právní úpravy obsažené v obč. zák., ale stejně
jako městský soud pouze v o. z. (žalovaný se k této otázce poprvé vyslovil až ve vyjádření
k žalobě, jak sám nyní upozorňuje i ve vyjádření ke kasační stížnosti). Přesto Nejvyšší správní
soud neshledal důvod k tomu, aby rovnou zrušil i rozhodnutí žalovaného. Jak plyne z usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 7. 2009, čj. 8 Afs 51/2007-87, č. 1926/2009 Sb. NSS,
„v případě, že přezkumný soud zjistí, že na projednávanou věc byl použit nesprávný právní předpis, musí (…)
uvážit, zda takové pochybení mělo nějaké důsledky, a pokud ano, jaké.“ Takové posouzení
přísluší i kasačnímu soudu v případě, zjistí-li, že krajský soud aplikoval nesprávný právní předpis.
V situaci, kdy je vznesena výslovná žalobní námitka týkající se nesprávného právního posouzení
žalovaným správním orgánem, však tuto úvahu musí učinit nejprve městský soud.
Dle rozšířeného senátu krajský (městský) soud může právní závěry v tomto směru za správní
orgány doplnit a s konečnou platností posoudit sporné otázky jen tehdy, zůstává-li předmět sporu
v řízení jím vedeném v podstatných ohledech v mezích vytyčených řízením před správními
orgány. Za těchto podmínek je aktivní role soudu žádoucí, neboť napomáhá rychlosti
a hospodárnosti řízení, aniž by snižovala kvalitu přezkumu sporných otázek (bod 25). Zásadní
je pak shrnutí, které rozšířený senát provedl v publikované právní větě: „Soud ve správním soudnictví
vždy v posuzované věci zkoumá, zda právní předpis nebo jeho ustanovení, která byla použita, na věc skutečně
dopadají. Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je důvodem zrušení
přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu (rozsudku krajského soudu), mohlo-li mít za následek nesprávné
posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených v námitkách. Soud nezruší takové
rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování řízení dospět k závěru,
že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití odpovídajícího
práva byl týž.“ Citovaná právní věta zobecňuje úvahy rozšířeného senátu obsažené
v odůvodnění jeho usnesení, z nichž vyplývá, že došlo-li při řešení rozhodné právní otázky
k použití nesprávného právního předpisu, bude pravidlem napadené rozhodnutí zrušit. Výjimku
z tohoto pravidla však představují situace, kdy půjde o takovou skutkovou či právní otázku, u níž
soud bude moci „bez rozsáhlejšího doplňování řízení s jistotou usoudit, že použití nesprávného
právního předpisu při jejím posouzení nemohlo mít ze žádných hledisek, která mohou být pro dotčené osoby
či orgány významná, vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí, a u níž bude možno rozumně
předpokládat, že ani v budoucnu samotný fakt použití nesprávného právního předpisu nebude mít pro tyto osoby,
resp. orgány nepříznivé právní důsledky“ (bod 26).
[14] Na městském soudu proto nyní bude, aby ve světle výše uvedených východisek posoudil,
zda se právní úprava po přijetí o. z. v tomto ohledu relevantně změnila a výše uvedená vada
má v posuzované věci vliv na zákonnost, či nikoli a i v případě aplikace obč. zák nelze dospět
k jinému závěru o povaze lhůty k odstoupení od smlouvy. Jak plyne z kasační stížnosti a vyjádření
žalované, právní názory účastníků se v tomto směru zásadně rozchází. Jak již bylo výše uvedeno,
nemůže být na Nejvyšším správním soudu, aby se k této otázce vyjadřoval jako první, neboť jeho
úkolem je přezkum závěrů městského soudu a opačným postupem by tuto svou roli popřel.
[15] Byť Nejvyšší správní soud shledal výše uvedený důvod pro zrušení napadeného
rozsudku, nebrání mu to, aby se vyjádřil i k dalším kasačním námitkám, které s důvodnou kasační
námitkou z hlediska svého obsahu nesouvisí.
[16] Nejprve se jedná o námitku vztahující se k nepřesnému uvedení údaje o RPSN. Tuto
námitku ale Nejvyšší správní soud neshledal přípustnou, neboť stěžovatelka v podstatě pouze
jinými slovy opakuje tvrzení obsažená v žalobě, aniž by konkrétně reagovala na závěry městského
soudu v napadeném rozsudku. Předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti je primárně
napadené soudní rozhodnutí (anebo řízení o žalobě), nikoliv jemu přecházející správní řízení
a žalobou napadená rozhodnutí. Stěžovatelka tak musí v kasační stížnosti polemizovat
se závěry, které ve věci zaujal krajský (městský) soud, jinak je kasační námitka nepřípustná
podle §104 odst. 4 s. ř. s. (viz usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-63,
č. 4051/2020 Sb. NSS). Stěžovatelka sice odcitovala část napadeného rozsudku, ale závěry
městského soudu relevantně nezpochybňuje. Namísto toho pouze zopakovala žalobní
argumentaci poukazující na (podle stěžovatelky) nevýraznou odchylku údaje o RPSN oproti
hodnotě vypočtené žalovanou, vliv stanovení termínu splatnosti na RPSN a odchylnost hodnoty
vypočtené žalovanou a správním orgánem I. stupně. Na poměrně podrobné závěry městského
soudu obsažené v bodech 41 až 43 napadeného rozsudku, v nichž vyložil, proč závěr žalované
o spáchání správního deliktu obstojí, resp. proč soud nepřisvědčil žalobní argumentaci,
ale stěžovatelka nezareagovala.
[17] Ani argumentací týkající se jednorázového poplatku za odstoupení od smlouvy nemohla
stěžovatelka zpochybnit napadený rozsudek. V kasační stížnosti totiž uplatnila v zásadě jen zcela
obecné tvrzení, že se mohlo jednat o bezdůvodné obohacení na straně stěžovatelky, ale nikoli
o správní delikt. Takto obecná námitka není způsobilá nijak vyvrátit velmi konkrétní závěry
obsažené v bodě 49 napadeného rozsudku, v nichž městský soud vyložil, proč se jednalo
současně o vznik bezdůvodného obohacení, ale vedle toho zejména o spáchání správního deliktu
spočívajícího v nezákonném požadování poplatku za odstoupení od smlouvy. Totéž platí
pro obecné tvrzení stěžovatelky, že si poplatek nenárokovala (resp. že to nebylo prokázáno).
Nijak totiž nezpochybňuje konkrétní zjištění popsaná a hodnocená městským soudem v bodě 49
napadeného rozsudku.
[18] Poslední část kasační argumentace stěžovatelky se vztahovala k závěru městského soudu
i správních orgánů, podle kterých stěžovatelka porušila svou povinnost uvést ve smlouvě
konkrétní částku úroku splatného za den při odstoupení od smlouvy.
[19] Podle §11 odst. 3 starého zákona o spotřebitelském úvěru došlo-li k odstoupení podle
odstavce 1, je spotřebitel povinen věřiteli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne odeslání
odstoupení, zaplatit jistinu. V tomto případě je spotřebitel povinen zaplatit věřiteli úrok ve výši, na kterou
by věřiteli vznikl nárok, pokud by k odstoupení od smlouvy nedošlo, a to za období ode dne, kdy byl
spotřebitelský úvěr čerpán, do dne, kdy je jistina splacena. V případě odstoupení spotřebitele od této smlouvy nemá
věřitel právo požadovat po spotřebiteli žádné další plnění, s výjimkou náhrady nevratných poplatků zaplacených
věřitelem orgánům veřejné správy nebo jiným osobám pověřeným výkonem veřejné správy. Podle odstavce 1
písm. n) přílohy č. 3 ke starému zákonu o spotřebitelském úvěru smlouva, ve které se sjednává
spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat informaci o právu na odstoupení od smlouvy, ve které se sjednává
spotřebitelský úvěr, lhůtě, během níž může být toto právo vykonáno, a o dalších podmínkách pro výkon tohoto
práva, včetně informace o povinnosti spotřebitele zaplatit čerpanou jistinu a příslušný úrok podle §11 odst. 3,
jakož i o částce úroku splatné za den (zvýraznění doplnil NSS).
[20] Stěžovatelka zpochybňuje v kasační stížnosti závěr městského soudu i správních orgánů,
podle kterého z citovaného ustanovení plyne povinnost uvést úrok v konkrétní částce za den
a nepostačuje jeho procentní vyjádření, které bylo obsaženo ve smlouvách uzavíraných
stěžovatelkou („Částka úroku za den činí 0,109% z dlužné částky“ ve smlouvě z roku 2013,
resp. 0,125 % ve smlouvě z roku 2015). Nejvyšší správní soud se zde ztotožňuje se závěry
městského soudu a správních orgánů.
[21] Jak plyne i z judikatury Ústavního soudu, při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení,
která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany
slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny a zahrnující i princip
ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná
ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který
je pro spotřebitele nejpříznivější (viz nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). V tomto
ohledu je nutné za nejpříznivější považovat výklad, který povede k tomu, aby byl v co nejvyšší
míře naplněn požadavek na srozumitelné informování spotřebitele.
[22] Již na základě jazykového výkladu lze učinit závěr, že starý zákon o spotřebitelském
úvěru požadoval uvedení úroku konkrétní částkou, což je třeba odlišit od situace,
kdy by zákon požadoval uvedení úrokové sazby [s tímto pojmem zákonodárce pracoval na řadě
jiných míst – např. §10 odst. 4, příloha č. 3 odst. 1 písm. e) atd.]. Takto oba pojmy rozlišuje
i směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách
o spotřebitelském úvěru, kterou starý zákon o spotřebitelském úvěru implementoval. Obdobně
i její anglické znění rozlišuje mezi spojením „the amount of interest payable per day“ a „the interest rate“.
[23] Ke stejnému závěru vede i teleologický výklad, který provedly již správní orgány i městský
soud, na jejichž závěry lze v podrobnostech odkázat. Stěžovatel jejich konkrétní závěry nijak
nezpochybňuje a pouze zcela obecně tvrdí, že je třeba přihlížet nejen ke slovům zákona, ale také
k jeho účelu. Stěžovatel v kasační stížnosti nijak konkrétně nepolemizuje se závěry, podle kterých
je smyslem dané povinnosti umožnit spotřebiteli co nejjednodušší výpočet úroku v návaznosti
na to, kolikátý den po odstoupení od smlouvy věřiteli vrátí poskytnuté finanční prostředky.
Nad rámec toho lze pouze dodat, že ke stejnému závěru jako městský soud i správní orgány
dospívá také odborná literatura, jak již bylo uvedeno i ve správních rozhodnutích (viz VACEK L.
Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015).
[24] Přitakat nelze ani argumentaci stěžovatelky, podle které je procentní vyjádření úroku
za den pro spotřebitele přívětivější, neboť uvedení částky v korunách nezohledňuje situaci, kdy
spotřebitel část úvěru před odstoupením od smlouvy již splatil, a proto bude výše úroku nižší,
než ta, která byla vypočtena při uzavření smlouvy. Tato argumentace totiž neodpovídá smyslu
informační povinnosti věřitelů, jejímž projevem je i požadavek na uvedení částky úroků splatné
za den při odstoupení od smlouvy.
[25] Jak plyne z důvodové zprávy ke starému zákonu o spotřebitelském úvěru, „těžiště nové
právní úpravy spočívá zejména ve výčtu informací, které je věřitel, případně zprostředkovatel, povinen poskytnout
spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v samotné
smlouvě a během plnění smlouvy. Včasné a úplné informace jsou nezbytným předpokladem pro to, aby spotřebitel
mohl činit kvalifikovaná rozhodnutí. Spotřebitel musí být schopen správně posoudit, zda nabídka odpovídá jeho
potřebám a aktuální finanční situaci.“ Smyslem informační povinnosti je, aby byl spotřebitel předem
schopen učinit určité rozhodnutí. V průběhu smluvního vztahu nepochybně může dojít k řadě
situací, které nejsou pro zdárný běh smluvního vztahu předvídány, ale pokud nastanou,
promítnou se do právního poměru dlužníka a věřitele (resp. úvěrujícího a úvěrovaného).
Příkladem obdobným nynější věci může být situace, kdy se spotřebitel dostane do prodlení,
v jehož důsledku zaplatí ve výsledku vyšší částku, než bylo původně plánováno, nebo naopak
dluh splatí předčasně, v důsledku čehož mu podle smlouvy vznikne právo na snížení celkových
nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů oproti výši, jaká je ve smlouvě
uvedena. Tím ale nebude zpochybněna relevance původní informační povinnosti věřitele
spočívající v uvedení celkové částky splatné spotřebitelem (byť ta nakonec v důsledku prodlení
či předčasného splacení nebude odpovídat skutečnosti). I v případě uvedení částky úroku splatné
za den při odstoupení od smlouvy je tak podstatné, aby stěžovatel v době uzavření smlouvy
disponoval přesnou informací o tom, jaký úrok bude muset za den zaplatit, jestliže se rozhodne
odstoupit od smlouvy. Byť se jeho výše následně může změnit v důsledku stěžovatelkou uváděné
situace, kdy spotřebitel před odstoupením od smlouvy již část úvěru splatil, tato změna může být
nanejvýš v jeho prospěch (tj. že výše úroku bude nižší, než o jaké byl informován ve smlouvě),
což je důsledek, který je zcela v souladu se zmiňovanou zásadou ochrany spotřebitele prolínající
se celou aplikovanou právní úpravou. Ani tato argumentace stěžovatelky proto nemůže
zpochybnit relevanci požadavku na uvedení přesné částky úroku.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost zčásti důvodnou a v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je
městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. srpna 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu