ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.345.2019:38
sp. zn. 8 As 345/2019-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: SAKER Pečky spol. s r. o., se sídlem
Chvalovická 1097, Pečky, zastoupená JUDr. Radkem Židlíkem, advokátem se sídlem
třída Tomáše Bati 1560, Zlín, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem
Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2016,
čj. 196/500/16, 5456/ENV/16, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 7. 11. 2019, čj. 8 A 77/2016-58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Česká inspekce životního prostředí shledala rozhodnutím ze dne 15. 12. 2015,
čj. ČIŽP/41/OOH/SR01/1419111.004/15/PSJ (dále „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“),
že se žalobkyně dopustila dvou správních deliktů, za což jí uložila pokutu ve výši 120 000 Kč.
Prvního správního deliktu se dopustila porušením zákazu nedovolené přepravy odpadu ve smyslu
§66 odst. 4 písm. g) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů
(dále „zákon o odpadech“), neboť v rozporu s čl. 36 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 1013/2016 ze dne 14. 6. 2016 o přepravě odpadů (dále „nařízení 1013/2006“),
který zakazuje vývoz nebezpečných odpadů uvedených v příloze V nařízení do zemí, na které
se nevztahuje rozhodnutí OECD, odeslala do Pákistánu kompresory z lednic v celkovém
množství 101,84 tun (celkem čtyři přepravní kontejnery). Celní úřad pro Středočeský kraj (dále
„celní úřad“) u nich zjistil únik kompresorového oleje, kvůli čemuž nebylo možno tyto
kompresory považovat za odpad ve smyslu přílohy III nařízení 1013/2006 (tzv. „zelený“ seznam
odpadů). Druhého správního deliktu se žalobkyně dopustila provozováním zařízení ke sběru
nebo výkupu odpadů v rozporu s potřebným souhlasem příslušného správního úřadu ve smyslu
§66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech, neboť podmínka č. 4 rozhodnutí Krajského úřadu
Středočeského kraje ze dne 18. 7. 2014, čj. 62019/2014/KUSK OŽP-Pat, na jehož základě
žalobkyně provozovala zařízení ke sběru a výkupu odpadů (dále „souhlas s provozováním
zařízení“), stanovila, že „přijímat lze pouze odpad, který nebude znečištěný ropnými látkami a dalšími
nebezpečnými příměsemi“.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, které žalovaný
v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
Odkázal v odůvodnění na fotodokumentaci oleje unikajícího z přepravovaných kompresorů,
kterou pořídil celní úřad dne 10. 11. 2014 v Mělníku v návaznosti na žádost o propuštění čtyř
přepravovaných kontejnerů s kompresory z lednic do celního režimu. Celní úřad tyto kontejnery
odmítl do celního režimu propustit právě kvůli zjištění oleje unikajícího z kompresorů, o čemž
informoval žalovaného a současně vyzval žalobkyni k převzetí přepravovaného odpadu
(kompresorů) zpět do zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů, v němž měl být uskladněn
do provedení kontroly ze strany správního orgánu I. stupně.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze.
V ní namítala, že správní orgány neprovedly přesné měření množství vykapaného oleje a pokutu
uložily jen na základě pouhého odhadu, přičemž z pouhé fotodokumentace nebylo možno učinit
závěr ani o kvantitě, ani o kvalitě vykapaného kompresorového oleje. Kompresory navíc nelze
zpracovat tak, aby neobsahovaly alespoň minimální zbytkové množství tohoto oleje. Dále
označila za spekulativní závěr žalovaného o tom, že mezi kontrolou celního úřadu a kontrolou
správního orgánu I. stupně všechen olej z kompresorů vytekl, proto nebyl při kontrole dne
1. 12. 2014 zjištěn. Rovněž závěr o ekotoxicitě kompresorového oleje je mylný, k čemuž ve věci
navrhla provést jí označené důkazy, což správní orgány bezdůvodně odmítly. Za irelevantní
shledaly i Dokumentační zprávu o hodnocení nebezpečných vlastností odpadu ze dne 2. 11. 2015
(dále „dokumentační zpráva“), kterou žalobkyně nechala vypracovat.
[4] Městský soud žalobu výše označeným rozsudkem zamítl, neboť měl z fotodokumentace
pořízené celním úřadem, která je součástí správního spisu, za prokázané, že z přepravovaných
kompresorů vyteklo takové množství kompresorového oleje, že se nemohlo jednat
jen o zbytkové množství. V takovém případě nebylo třeba množství vyteklého oleje přesně měřit,
neboť kompresory byly znečištěny nebezpečnou látkou (kompresorovým olejem). Proto nebylo
ani rozhodující, zda vytékal ze všech kompresorů, či jen z některých. Skutková zjištění ve věci
podložená fotodokumentací celního úřadu nemohlo ovlivnit ani to, že při kontrole správního
orgánu I. stupně dne 1. 12. 2014 nebyl vytékající olej zjištěn, neboť v době jejich přepravy
do Pákistánu z kompresorů vytékal. Dokumentační zpráva předložená žalobkyní se věnovala
chemickým vlastnostem kompresorového oleje z hlediska jeho ekotoxicity, správní orgány
však závěr o jeho nebezpečných vlastnostech opřely o negativní fyzikální vlastnosti tohoto oleje
na životní prostředí (který může být pro faunu smrtelně nebezpečný i v nepatrném množství
při úniku do povrchových vod, k němuž mohlo při přepravě dojít, pokud by z kontejnerů vytekl).
Proto nebyla dokumentační zpráva komplexní a nereflektovala fyzikální vlastnosti
kompresorových olejů, nadto analyzovala zcela jiné vzorky kompresorů (odebrané
až 22. 9. 2015), než které byly v dané věci předmětem správního řízení. Závěr žalovaného
o nebezpečných fyzikálních vlastnostech spadá do odborné kompetence orgánů odpadového
hospodářství, navíc jej soud označil za logický a žalobkyně jej relevantně nezpochybnila. Její
námitku, že měl být proveden fyzikálně-chemický rozbor vytékajícího oleje, tak městský soud
označil za nedůvodnou. Zároveň dodal, že vzhledem ke zjištěným závěrům nebylo třeba hledat
hranici toho, jaké množství zbytkového kompresorového oleje by po jeho odstranění
z kompresorů bylo akceptovatelné, neboť v popsaném případě o zbytkové množství vůbec nešlo.
Proto nebylo možno přepravované kompresory využít způsobem šetrným k životnímu prostředí.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.
Městský soud podle ní nijak nezdůvodnil závěr o tom, že kompresory obsahující větší
než zbytkové množství kompresorového oleje nelze využít způsobem šetrným k životnímu
prostředí. Kompresory samy o sobě nejsou nebezpečným odpadem (jedná se o kovy), rozhodující
je jejich znečištění nebezpečnými látkami, případně jejich znečištění v míře, která znemožňuje
využití takového odpadu způsobem šetrným k životnímu prostředí. Městský soud se ale nijak
nezabýval tím, jak znemožňuje vyfotografované množství vytékajícího oleje využití kompresorů
tímto způsobem. Naopak posouzení akceptovatelné míry zbytkového oleje se vyhnul, pročež
napadený rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti. Právě míra znečištění kompresorů jinými
látkami (a stanovení toho, o jakou látku se jedná) je pro věc zásadní, obdobně je tomu i v případě
jiných typů odpadu a způsobů nakládání s nimi (např. zeminou). Nelze automaticky učinit závěr,
že kompresorové oleje jsou ekotoxické látky. Městský soud v tomto ohledu vyšel z toho,
že podle předpisů vodního hospodářství [zejména zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně
některých zákonů (vodní zákon)] spadají kompresorové oleje do kategorie „persistentních
minerálních olejů a persistentních uhlovodíků ropného původu“, což však vodní zákon
nestanoví. Kompresorové oleje ani v něm uvedené ekotoxické látky neobsahují. Neobsahují
ani látky uvedené na tzv. seznamu prioritních látek a prioritních nebezpečných látek v oblasti
vodní politiky ve smyslu přílohy č. 6 nařízení vlády č. 401/2015 Sb., o ukazatelích a hodnotách
přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění
odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech, resp. ve smyslu
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/39/EU ze dne 12. 8. 2013, kterou se mění
směrnice 2000/60/ES a 2008/105/ES, pokud jde o prioritní látky v oblasti vodní politiky (dále
„směrnice 2013/39/EU“). Nikdy nedošlo k úniku kompresorového oleje z přepravních
kontejnerů do volné přírody, natož povrchových nebo podzemních vod. Podle stěžovatelky dále
plyne z dokumentační zprávy, že u lednicových kompresorů jsou vyloučeny nebezpečné
vlastnosti tohoto odpadu, a to i přesto, že obsahují zbytkové množství kompresorových olejů
(cca 10 ml na jeden kompresor). Pokud tedy z kompresorů kontrolovaných celním úřadem
vyteklo množství oleje v řádu desítek mililitrů, což správní orgány uvedly, nedošlo k překročení
míry, u níž dokumentační zpráva vylučuje negativní vlastnosti odpadu. Nadto nebyl při kontrole
celního úřadu pořízen protokol o odběru vzorků, nebyl sepsán úřední záznam o kontrole
a nebylo zjišťováno množství nebo vlastnosti zbytkového oleje. Celní úřad navíc nepostupoval
zákonem stanoveným způsobem, což nelze nahradit pořízením fotografií, z nichž není zřejmá
kvantita či kvalita vytékajícího oleje.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že celní úřad shledal při kontrole
vyváženého odpadu (lednicových kompresorů) nikoliv nepatrné množství vytékajícího
kompresorového oleje, který je pro své fyzikální vlastnosti ekotoxický. Kompresory tak zcela
jednoznačně byly znečištěny ekotoxickou látkou, argumentace stěžovatelky v tomto směru míří
pouze do otázky jejích chemických vlastností, které však ve věci nebyly rozhodné. Laboratorní
analýza konkrétního vytékajícího oleje (která by mohla určit, zde se jedná o olej založený
na n-alkanech, cykloalkanech apod.) by byla naprosto nadbytečná, neboť kompresorové oleje
jsou podle klasifikace olejů a běžné praxe v jejich užívání minerálními oleji a uhlíky ropného
původu, které mají výše popsané fyzikální vlastnosti. Skutkový stav byl ve věci zjištěn dostatečně
a ze závěrů celního úřadu mohly dále vycházet správní orgán I. stupně i žalovaný.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že kasační stížnost je opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.).
Přípustné jsou tedy jen takové námitky, které reagují na rozhodnutí krajského soudu
a kvalifikovaným způsobem zpochybňují jeho závěry. Nepostačuje proto, je-li kasační stížnost
pouhým opakováním žalobních námitek. Kasační námitka, která nesměřuje proti důvodům,
na nichž je rozhodnutí krajského soudu postaveno, je podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná,
neboť se opírá o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. (srov. usnesení NSS dne
10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS, anebo rozsudek ze dne 26. 8. 2020,
čj. 8 As 160/2018-42). Z toho důvodu se tak Nejvyšší správní soud nemohl zabývat námitkami
stěžovatelky týkajícími se postupu celního úřadu (zejm. nepořízení protokolu), nezajištění odběru
vytékajícího oleje za účelem zjištění jeho kvality a kvantity, resp. průkazností pořízené
fotodokumentace, neboť s těmito námitkami shodně vznesenými v žalobě se již městský soud
vypořádal (viz zejm. body 71. až 75. napadeného rozsudku) a stěžovatelka na jeho konkrétní
závěry nijak nereaguje. Související kasační námitkou týkající se zjištění množství vytékajícího
kompresorového oleje ze strany celního úřadu se Nejvyšší správní soud zabývá níže v tomto
rozsudku.
[10] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Pokud by totiž rozsudek touto vadou trpěl, mělo by to za následek nemožnost jeho
přezkumu v rozsahu zbylých kasačních námitek. Stěžovatelka tuto vadu shledává v tom,
že městský soud nijak nezdůvodnil závěr, podle něhož nelze využít kompresory obsahující větší
než zbytkové množství kompresorového oleje způsobem šetrným k životnímu prostředí,
a současně se nezabýval tím, jak takový způsob jejich využití znemožňuje právě množství
vytékajícího oleje zaznamenané na pořízené fotodokumentaci. Rozhodnutí je dle judikatury NSS
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mj. tehdy, pokud soud opomenul vypořádat některou
z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, čj. 3 As 4/2007-58,
či rozsudek ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS), anebo pokud
ji vypořádal nedostatečně, a z odůvodnění nelze seznat, proč ji posoudil za nedůvodnou
(rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44).
[11] Nejvyšší správní soud žádnou takovou vadu v rozsudku městského soudu neshledal.
Z napadeného rozsudku obecně vyplývá, že kompresorový olej je ekotoxický a v případě jeho
úniku do přírody může dojít k negativnímu dopadu na životní prostředí. V tomto ohledu městský
soud přebírá výslovnou citací (bod 67. napadeného rozsudku) úvahu žalovaného o rizicích úniku
kompresorového oleje do povrchových vod, a to kvůli jeho fyzikálním vlastnostem. Zároveň
městský soud konstatoval, že převážené kompresory nebyly znečištěny pouze zbytkovým
množstvím oleje, ale že v nich byl olej v množství výrazně větším než zanedbatelném,
což je zjevné právě z pořízené fotodokumentace, podle níž olej z kompresorů viditelně vytékal.
Městský soud v bodech 74. a 75. napadeného rozsudku zcela jasně uvádí, že ve věci bylo
prokázáno, že kompresory byly kompresorovým olejem jakožto nebezpečnou látkou znečištěny
natolik, že z nich tento olej unikal, proto nebylo rozhodující, jaké bylo skutečné množství
vyteklého oleje. Žalovaný shledal konkrétní rizika přepravovaných kompresorů (a tedy vyloučení
jejich využití způsobem šetrným k životnímu prostředí) v možnosti úniku vyteklého oleje
z kontejnerů do vod při jejich přepravě do Pákistánu, přičemž z kontextu celého rozsudku
je bezpochyby patrné, že městský soud se i s touto úvahou ztotožnil a aproboval ji. Z toho
důvodu tak nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by byly závěry městského soudu
nepřezkoumatelné, neboť jeho posouzení uvedené otázky z rozsudku jasně a srozumitelně plyne.
[12] V navazující (věcné) námitce stěžovatelka zdůrazňuje, že i v nyní projednávané věci,
i v případě nakládání s jinými typy odpadů není rozhodující samotné znečištění odpadů jinými
látkami, ale míra tohoto znečištění.
[13] Podle §66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech se právnická nebo podnikající fyzická
osoba dopustí správního deliktu (podle právní úpravy účinné ke dni rozhodnutí žalovaného) tím,
že poruší při přeshraniční přepravě odpadů povinnost stanovenou přímo použitelným předpisem Evropských
společenství o přepravě odpadů nebo neplní podmínky stanovené v rozhodnutí ministerstva vydaném podle přímo
použitelného předpisu Evropských společenství o přepravě odpadů nebo podle části deváté.
[14] Přímo použitelným předpisem Evropských společenství bylo v době spáchání vytýkaných
přestupků výše uvedené nařízení 1013/2006. Z čl. 36 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení plyne,
že se zakazuje vyvézt ze Společenství nebezpečné odpady uvedené v příloze V určené k využití
v zemích, na které se nevztahuje rozhodnutí OECD.
[15] Lednicové kompresory jsou tzv. elektrickými zařízeními sestávajícími pouze z kovů
nebo slitin, které jsou uvedené na tzv. „zeleném“ seznamu odpadů (příloha III část II nařízení
1013/2006, položka GC010), které nepodléhají obecným procedurálním požadavkům ve smyslu
čl. 18 nařízení 1013/2006 (doprovodné informace k převáženému zboží). Těm ve smyslu
úvodního ustanovení přílohy III písm. b) podléhají pouze tehdy, pokud jsou znečištěny jinými
materiály v míře, která zabraňuje jejich využití způsobem šetrným k životnímu prostředí.
[16] Co se týče otázky vývozu lednicových kompresorů (ve smyslu čl. 36 odst. 1 nařízení
1013/2006), je třeba vycházet z přílohy V uvedeného nařízení (odpady, jejichž vývoz
je podle čl. 36 zakázán). Ta sestává ze tří částí, přičemž nejprve je třeba vycházet z toho, zdali
je odpad zařazen v části 1 přílohy V. Část 1 tvoří seznam A a seznam B, přičemž seznam A uvádí
výčet odpadů, které jsou bez dalšího označeny jako nebezpečné podle čl. 1 bodu 1) písm. a)
Basilejské úmluvy, a tudíž se na ně vztahuje zákaz vývozu. Na odpady uvedené v seznamu B
se podle bodu 3. úvodních poznámek přílohy V nařízení 1013/2006 vztahuje zákaz vývozu
jen tehdy, pokud jsou znečištěny jiným materiálem v míře, která a) při zohlednění nebezpečných vlastností
uvedených v příloze III směrnice 91/689/EHS zvyšuje rizika spojená s odpady natolik, že je vhodné použít
pro ně postup předchozího písemného oznámení a souhlasu, nebo b) zabraňuje využít odpady způsobem šetrným
k životnímu prostředí.
[17] Jak je uvedeno výše, lednicové kompresory jsou z definičního hlediska odpadů
„elektrickými zařízeními sestávajícími pouze z kovů nebo slitin“. Jako takové spadají do výčtu
seznamu B části 1 přílohy V nařízení 1013/2006 (položka B1110, první odrážka), tudíž
se na ně zákaz vývozu ve smyslu čl. 36 odst. 1 daného nařízení vztahuje pouze za výše citovaných
podmínek (bod 3. úvodních poznámek přílohy V).
[18] Stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom, že z daného ustanovení výslovně vyplývá jako
rozhodující kritérium ohledně možnosti vývozu lednicových kompresorů (na které se bez dalšího
zákaz vývozu nevztahuje) míra, nakolik jsou tyto kompresory znečištěny jiným materiálem.
Správní orgány jí vytýkaly (a městský soud se s jejich závěry ztotožnil), že konkrétní zjištěná míra
znečištění zkontrolovaných lednicových kompresorů kompresorovým olejem byla natolik vysoká
(vzhledem k jeho viditelnému vytékání z kompresorů), že tato skutečnost zabraňovala
kvůli nebezpečným fyzickým vlastnostem kompresorového oleje využití kompresorů způsobem
šetrným k životnímu prostředí. Z uvedeného obecně plyne (a Nejvyšší správní soud s tím zcela
souhlasí), že není nutno vždy „míru znečištění“ přesně kvantifikovat, je-li zřejmé, že určité
množství znečišťující látky vylučuje využití odpadu způsobem šetrným k životnímu prostředí.
Odkaz stěžovatelky na rozbor zeminy a stanovování percentuální míry jejího znečištění není
ve věci přiléhavý. Pokud kompresorový olej z kompresorů viditelně vytékal v nikoliv
zanedbatelném množství, jak celní úřad zjistil a fotograficky zdokumentoval, není pochyb o tom,
že existovalo riziko jeho úniku z přepravních kontejnerů a ohrožení životního prostředí, zejména
povrchových vod. V takovém případě není nutně relevantní množství kompresorového oleje
ve vztahu k velikosti či váze jednotlivých kompresorů (které samy o sobě nejsou nebezpečným
odpadem), jako by tomu mohlo obdobně být právě u zeminy. Stejně tak nemůže být rozhodné
množství vytékajícího oleje ve vztahu k celkovému množství přepravovaných kompresorů, jak
stěžovatelka namítá s odkazem na jí předloženou dokumentační zprávu (případně úvaha,
že kompresorovým olejem mohly být znečištěny jen některé). Viditelné vytékání oleje
z kompresorů prokazatelně svědčí o tom, že se nejednalo pouze o zbytkový olej, který v určitém
stopovém množství i po vyčištění kompresorů zůstane přítomný.
[19] Se stěžovatelkou nelze souhlasit v tom, že u převážených kompresorů byly vyloučeny
jejich nebezpečné vlastnosti, neboť šlo o kovy, tedy nikoliv o nebezpečný odpad. Vzhledem
ke zjištěnému znečištění lednicových kompresorů kompresorovým olejem je nebylo možno
převážet v režimu tzv. „zeleného“ seznamu odpadů (ve smyslu čl. 18 ve spojení s přílohou III
nařízení 1013/2006) jako odpad s dokladovým označením „elektrická zařízení sestávajícími pouze
z kovů nebo slitin“, neboť byly znečištěny jiným materiálem (kompresorovým olejem) v míře,
která s ohledem na nebezpečné vlastnosti této látky zabraňovala jejich využití způsobem šetrným
k životnímu prostředí, s čímž se již dostatečně vypořádal městský soud (v bodech 67. až 70.
napadeného rozsudku). Zároveň převážené kompresory představovaly odpad, jehož vývoz z ČR
s účelem využití v Pákistánu (resp. ze Společenství do státu, na který se nevztahuje rozhodnutí
OECD) je ze stejných důvodů podle čl. 36 odst. 1 písm. a) ve spojení s bodem 3. písm. b)
úvodních poznámek Přílohy V nařízení 1013/2006 zakázán. Jak plyne z výše uvedeného, přesná
kvantifikace znečištění není v takovém případě potřebná, neboť podle závěru správních orgánů
a městského soudu bylo ve věci ze zjištěných okolností prokázáno riziko možného úniku
kompresorového oleje do životního prostředí, tudíž byla naplněna podmínka takové míry
znečištění, která vylučovala využití lednicových kompresorů způsobem šetrným k životnímu
prostředí.
[20] S ohledem na riziko úniku kompresorového oleje z přepravních kontejnerů nemůže soud
shledat důvodnou ani kasační námitku, podle níž k jeho úniku do povrchových nebo podzemních
vod v žádném případě nedošlo. Z hlediska vymezení skutkové podstaty vytýkaného správního
deliktu ve smyslu §66 odst. 4 písm. g) zákona o odpadech, resp. souvisejících povinností
plynoucích z nařízení 1013/2006, totiž není rozhodné, zda k negativnímu dopadu na životní
prostředí skutečně došlo či nedošlo. Z hlediska zákazu vývozu lednicových kompresorů
znečištěných kompresorovým olejem do Pákistánu ve smyslu úvodních ustanovení přílohy
V nařízení 1013/2006 je naopak určující, že míra znečištění zabraňovala jejich využít způsobem
šetrným k životnímu prostředí. V tomto směru je tak podstatné zjištěné riziko, že by k úniku oleje
do povrchových nebo podzemních vod dojít mohlo, pokud by byla přeshraniční přeprava
lednicových kompresorů uskutečněna. Nelze zároveň spekulovat, jestli by k němu skutečně
došlo, pokud by celní úřad neodmítl přepravované kompresory převzít do celního režimu. Plně
postačuje, že popsané riziko v dané věci existovalo a že stěžovatelka zahájila přeshraniční
přepravu odpadu, jehož vývoz do Pákistánu byl zakázán, a současně tento odpad přepravovala
v režimu tzv. „zeleného“ seznamu odpadů, přestože byl tento režim kvůli znečištění
kompresorovým olejem vyloučen. Otázkou, jak samotná přeprava znečištěných lednicových
kompresorů vylučuje jejich využití způsobem šetrným k životnímu prostředí, se Nejvyšší správní
soud blíže nezabýval, neboť ji stěžovatelka v kasační stížnosti (a ani předtím v žalobě)
neuplatnila. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že námitky
stěžovatelky co do otázky spáchání správního deliktu ve smyslu §66 odst. 4 písm. g) zákona
o odpadech (tedy že při přeshraniční přepravě, byť znemožněné celním úřadem, porušila
povinnosti plynoucí z nařízení 1013/2006) nemohou být vzhledem k uplatněné kasační
argumentaci důvodné.
[21] Nakonec stěžovatelka nesouhlasí se zařazením kompresorového oleje mezi minerální
oleje (oleje ropného původu) na základě odkazu městského soudu na přílohu č. 1 zákona
č. 254/2001 Sb., vodního zákona. Namítá, že vodní zákon nebo uvedená příloha neobsahuje
definici „persistentních minerálních olejů a persistentních uhlovodíků ropného původu“
(mezi něž správní orgány a městský soud kompresorový olej zařadily). Stěžovatelka naopak uvádí,
že určité objasnění pojmu persistentních látek obsahuje v bodě 22 směrnice 2013/39/EU, avšak
tato směrnice nezařazuje na seznam tzv. prioritních látek žádné látky, které jsou
v kompresorových olejích obsaženy. Takovou námitku je však třeba považovat za zavádějící
a v projednávané věci nemůže být důvodná. Zaprvé, samotný seznam obsažený
v příloze I směrnice 2013/39/EU zmiňuje ve třetí „poznámce pod čarou“, že do seznamu byly
vybrány pouze látky představující typické zástupce v rámci stanovení norem environmentální
kvality. Zadruhé, směrnice 2013/39/EU neobsahuje taxativní výčet nebezpečných látek
pro vodní prostředí, což plyne i z toho, že podle čl. 8b Komise stanoví seznam sledovaných látek,
o nichž se shromažďují údaje z monitorování v rámci EU. A nakonec zatřetí, skutečnost, že tato
směrnice (která není přímo závazná a upravuje vodní politiku a monitoring některých látek
ve vodě) výslovně nezahrnuje mezi tzv. prioritní látky žádné látky používané v kompresorových
olejích, nijak neovlivňuje to, zdali jsou kompresorové oleje persistentními minerálními oleji
ve smyslu bodu I. 7. přílohy č. 1 vodního zákona. Jak již uvedl městský soud, závěr,
že je kompresorový olej právě minerálním olejem (tedy olejem ropného původu), u něhož existují
pro jeho fyzické vlastnosti již shora popsaná rizika pro povrchové a podzemní vody,
je odborným posouzením, které přísluší správním orgánům. Stěžovatelka takové posouzení
přímo nerozporuje, neboť nenamítá, že kompresorový olej minerálním olejem není. Ostatně
takto formulovanou námitku neuplatnila ani předtím v žalobě, případně v řízení před správními
soudy, a nevznesla ani námitku, že ze zkontrolovaných kompresorů vytékala jiná látka
než kompresorový olej. Ani tato rovina kasační argumentace zpochybňující zařazení
kompresorového oleje mezi minerální oleje na základě právních předpisů tak nemůže být
důvodná.
[22] Pouze nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelka
kasačními námitkami nijak nesměřovala proti závěrům týkajícím se správního deliktu dle §66
odst. 3 písm. e) zákona o odpadech (tedy že se dopustila provozováním zařízení ke sběru
nebo výkupu odpadů v rozporu se souhlasem s provozováním zařízení). Tato otázka úzce souvisí
s výše vypořádanými námitkami, neboť i tento správní delikt se zakládal na tom, že byly
lednicové kompresory znečištěny kompresorovým olejem jakožto ropnou látkou. Jelikož
však v tomto ohledu stěžovatelka neuplatnila výslovnou a samostatnou argumentaci, Nejvyšší
správní soud se uvedeným správním deliktem nezabýval.
VI. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal žádnou z uplatněných
kasačních námitek důvodnou, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. února 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu