ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.35.2020:38
sp. zn. 8 As 35/2020-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: žalobce: Ing. J. H., proti žalovanému:
Úřad Městské části Praha 6, se sídlem Československo armády 23, Praha 6, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 2. 2018, čj. MCP6 023148/2018, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2020, čj. 9 A 68/2018-47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odložil podle §17 odst. 5 zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, žalobcovu žádost o informace z důvodu
nezaplacení úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací. Žalobce konkrétně žádal
mimo jiné „o poskytnutí těch informací, které ÚMČ Praha 6 již poskytnul, ale v zákonné lhůtě nezveřejnil,
jak mu platná legislativa ukládá“. Později na výzvu žalovaného žádost upřesnil tak, že požaduje
informace, které žalovaný včas nezveřejnil, a to od roku 2006 včetně, přičemž požaduje přímo
tyto informace, nikoli jejich seznam.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, ve které namítl, že správní orgány
nedodržovaly zákonem stanovené lhůty. Žalovaný promeškal možnost požadovat úhradu
podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože ji v písemném oznámení vyčíslil
až poté, co část informací poskytl. Výzva k zaplacení úhrady byla ve formě naskenovaného textu
nepřiměřené velikosti a snížené čitelnosti. Rozhodování žalovaného považoval za rozporné
se zásadou předvídatelnosti rozhodování, neboť v minulosti odmítal respektovat závazný právní
názor Magistrátu hl. m. Prahy, ale nyní se žalovaný právním názorem vysloveným v rozhodnutí
o stížnosti proti výši úhrady výjimečně řídil. Žalovaný vyšel při stanovení výše úhrady
ze sazebníku vydaného dva roky po podání žádosti, který je pro žalobce méně příznivý
než původní. Ping-pong mezi správními orgány a neschopnost vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě
nemůže jít k tíži žalobce. Žalovaný nemůže požadovat úhradu, pokud nesplnil svou zákonnou
povinnost zveřejnit informace poskytnuté jiným žadatelům. Žalobci nemůže jít k tíži, že žalovaný
vede dokumenty v podobě znemožňující automatické vyhledávání.
[3] Městský soud v Praze (dále „městský soud“) rozsudkem označeným v záhlaví rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru o důvodnosti námitky
promeškání lhůty pro vydání výzvy k úhradě nákladů a v důsledku toho ztráty nároku na jejich
úhradu podle §17 dost. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Judikatura Nejvyššího
správního soudu sice vycházela z toho, že uplynutím lhůty podle §14 odst. 5 písm. d) zákona
o svobodném přístupu k informacím nezaniká povinnému subjektu oprávnění požadovat úhradu
nákladů podle §17 odst. 3 téhož zákona, protože jde jen o lhůtu procesní a pořádkovou (k tomu
odkázal na rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2017, čj. 7 As 300/2016-21). K těmto závěrům
se ale kriticky postavil Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1083/16,
podle kterého musí povinný subjekt žadateli výši úhrady oznámit před uplynutím lhůty
pro poskytnutí informace a pozdější či dodatečné oznámení není možné. Žalovaný žalobce vyzval
k zaplacení úhrady až po více než dvou letech od podání žádosti, tedy po uplynutí lhůty k vydání
rozhodnutí, resp. stanovení úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání. Následkem toho zanikl
podle §17 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím i nárok žalovaného na úhradu
nákladů.
II. Obsah kasační stížnost a vyjádření žalobce
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
Namítl, že městský soud vůbec nezohlednil doktrinární závěry, podle kterých k zániku práva
na úhradu nákladů nedochází, pokud povinný subjekt nebyl nečinný a pouze žádost vyřídil jiným
způsobem než tím, kterým měla být podle nadřízeného orgánu vyřízena (k tomu odkázal
na FUREK, A. a kol. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář, 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2016, str. 945). Městský soud nezohlednil ani základní skutkové odlišnosti této věci
od věci posuzované Ústavním soudem. Žalobce v podání ze dne 12. 6. 2017, jímž vymezil rozsah
požadovaných informací, uvedl, že požaduje informace k datu daného podání. Výslovně také
uvedl počet zveřejněných informací k danému datu. Stěžovatel stanovil úhradu za mimořádně
rozsáhlé vyhledání informací s ohledem na takto vymezený rozsah požadovaných informací.
Stěžovatel poukázal na to, že žalobce požadoval veškeré informace, které stěžovatel nezveřejnil
za 11 let zpětně.
[5] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soudu odmítl,
případně zamítl. Uvedl, že kasační stížnost nesplňuje zákonné náležitosti. Neobsahuje údaj
o doručení napadeného rozsudku a o uvedení důvodů lze také pochybovat. Z „důvodu nejvyšší
právní jistoty“ namítl, že kasační stížnost byla podána opožděně. Stěžovatel nerespektuje judikaturu
Ústavního soudu ani právní názor nadřízeného orgánu, podle kterého právo na úhradu nákladů
zaniká uplynutím lhůty k poskytnutí informací. Stěžovatel přehlédl odst. 46 napadeného
rozsudku, který je pro posouzení věci rozhodující. Lhůtu k vydání výzvy k úhradě nákladů je
nutno počítat od přijetí žádosti, důsledky procesního ping-pongu mezi stěžovatelem
a nadřízeným orgánem nelze klást k tíži žalobce. Stěžovatel žádost nevyřídil ani po vydání
napadeného rozsudku. Stěžovatel se dopouští zneužití práva, resp. jeho šikanózního výkonu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] S ohledem na argumentaci žalobce lze úvodem pouze v krátkosti uvést, že kasační
stížnost obsahovala všechny zákonné náležitosti kromě uvedení data, kdy byl stěžovateli doručen
napadený rozsudek (§106 odst. 1 s. ř. s.). Neuvedení této náležitosti ale nebrání projednání věci
a rozhodnutí o kasační stížnosti, ostatně není ani důvodem pro vyzývání stěžovatele k jejímu
doplnění, neboť se jedná o skutečnost snadno ověřitelnou z předloženého spisu městského
soudu (viz nález ÚS ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06). Kasační stížnost obsahuje také
důvody, pro které stěžovatel napadá rozsudek městského soudu. Pokud by tomu tak nebylo, stěží
by s nimi žalobce mohl ve vyjádření polemizovat. Nejvyšší správní soud rovněž ověřil, že kasační
stížnost byla podána včas (napadený rozsudek byl stěžovateli doručen dne 28. 4. 2020 a kasační
stížnost podal dne 11. 5. 2020, čili ve lhůtě dvou týdnů podle §106 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal vady, k nimž
by musel podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel uplatnil kasační námitky zpochybňující posouzení právní otázky městským
soudem v předchozím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Napadá závěry městského soudu
vycházející z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1083/16, s tím,
že se městský soud nevypořádal s právním názorem vysloveným v odborné literatuře. Vedle toho
podle něj městský soud ve svých závěrech dostatečně nezohlednil, že žalobce svou žádost
upřesnil teprve v průběhu řízení.
[10] Městský soud v napadeném rozsudku vyšel mimo jiné i z následujících relevantních
skutečností týkajících se průběhu řízení o žádosti, které stěžovatel v kasační stížnosti
nezpochybňuje. Žalobce podal žádost o poskytnutí informací dne 7. 1. 2015 a stěžovatel ji i přes
opakované pokyny nadřízeného správního orgánu vydané v řízení o stížnosti žalobce řádně
nevyřídil (stěžovatel žalobci opakovaně sděloval, že žádost považuje za vyřízenou, což nadřízený
správní orgán považoval za nepřezkoumatelné). Až na výslovný příkaz nadřízeného správního
orgánu k vydání výzvy podle §14 odst. 5 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím
stěžovatel žalobce vyzval k upřesnění žádosti, čemuž žalobce vyhověl podáním ze dne
12. 6. 2017, ve kterém uvedl, že požaduje poskytnuté informace, které měl stěžovatel zveřejnit
od roku 2006 a neučinil tak, přičemž žalobce požadoval přímo tyto informace a nikoli jejich
pouhý seznam. Stěžovatel dne 27. 6. 2017 vyrozuměl žalobce o prodloužení lhůty k poskytnutí
informací a poslední den této lhůty (7. 7. 2017) jej vyzval k úhradě nákladů za mimořádně
rozsáhlé vyhledání informací. Po rozhodnutí nadřízeného orgánu o nedůvodnosti podané
žalobcovy stížnosti mu žalovaný výzvu znovu zaslal dne 9. 10. 2017 a po nezaplacení úhrady
žádost žalobou napadeným rozhodnutím odložil.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou, podle které městský soud sice
zohlednil závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1083/16, ale nikoli závěry
doktrinární. K tomu je třeba uvést, že na uvedený nález navazuje také pozdější judikatura
Ústavního soudu (viz nález ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3339/20) a daný závěr časově
limitující oprávnění stanovit úhradu za mimořádné rozsáhlé vyhledávání informací reflektují
ve své rozhodovací praxi i správní soudy (viz např. rozsudky městského soudu ze dne
17. 8. 2020, čj. 11 A 17/2020- 134, ze dne 8. 10. 2020, čj. 9 A 70/2017-56 a ze dne 15. 12. 2020,
čj. 11 A 115/2019-36, nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2020,
čj. 25 A 84/2019-29).
[12] Nejvyšší správní soud k tomu dále v obecné rovině předesílá, že dospěl-li městský soud
k závěru o aplikovatelnosti výše uvedeného nálezu Ústavního soudu v této věci, je jeho možnost
odchýlit se od Ústavním soudem vyslovených závěrů k určité právní otázce velmi omezená.
Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny
orgány i osoby. Z toho plyne také tzv. precedenční závaznost rozhodnutí Ústavního soudu,
tedy povinnost soudů (včetně zdejšího soudu i městského soudu) reflektovat nosné závěry jeho
judikatury. Chce-li se senát Nejvyššího správního soudu odchýlit od názoru vysloveného
v obdobné právní věci Ústavním soudem, musí tak učinit výslovně, jednoznačně a předestřením
konkurujících právních úvah. Pokud již existuje předchozí a s názorem Ústavního soudu
souladná judikatura Nejvyššího správního soudu, musí věc podle §17 odst. 1 s. ř. s. předložit
rozšířenému senátu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 1. 2011,
čj. 1 Afs 27/2009-98, č. 2230/2011 Sb. NSS).
[13] Jak uvedl již městský soud v napadeném rozsudku, Ústavní soud ve shora uvedeném
nálezu sp. zn. I. ÚS 1083/16 zpochybnil předchozí judikaturu NSS stojící na závěru, že lhůta
ke stanovení výše úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání [která se kryje se lhůtou
pro vyřízení žádosti podle §14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím] je
lhůtou procesněprávní a pořádkovou a i po jejím uplynutí lze poskytnutí informací podmínit
zaplacením úhrady (viz rozsudky NSS ze dne 29. 6. 2017, čj. 7 As 300/2016-21, č. 3624/2017 Sb.
NSS, a ze dne 14. 7. 2017, čj. 5 As 181/2016-23). Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl
k závěru, že se nejedná o lhůtu pořádkovou, nýbrž prekluzivní. Jestliže tedy povinný subjekt (zde
stěžovatel) nestanoví výši úhrady v rámci lhůty pro poskytnutí informace, nemůže poskytnutí
informací podmiňovat úhradou nákladů za mimořádně rozsáhlé vyhledávání. Podle Ústavního
soudu po právu vůbec nemůže nastat situace, kdy je úhrada požadována po uplynutí lhůty
k poskytnutí informací. Oproti jednoznačnému pravidlu představovanému povinností oznámit
výši požadované úhrady ve lhůtě pro poskytnutí informace by bylo možné podle Ústavního
soudu předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu zneužít nejen k oddalování splnění
povinnosti podle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, ale též k efektivnímu zamezení
soudní ochrany v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu.
[14] Nejvyšší správní soud neshledal důvody, pro které by se měl městský soud v nyní
posuzované věci od těchto závěrů Ústavního soudu odchylovat. Takovým důvodem nemůže být
ani stěžovatelem zdůrazňované nezohlednění některých doktrinárních názorů. Z daného nálezu
předně plyne, že Ústavní soud vycházel mimo jiné i z odborné literatury, na kterou nyní
stěžovatel odkazuje (tj. FUREK, A. a kol. Zákon o svobodném přístupu k informacím.
Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016). Daný komentář ve shodě s Ústavním soudem
ve vztahu k §17 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím uvádí, že povinný subjekt
může úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledávání požadovat pouze ve lhůtě pro poskytnutí
informace. To „představuje na jedné straně ochranu žadatele před možnými šikanózními postupy ze strany
povinného subjektu a na straně druhé i ‚sankci‘ za porušení povinnosti povinným subjektem vyřídit žádost
v zákonem stanovené lhůtě (připuštění práva povinného subjektu žádat úhradu nákladů i po uplynutí lhůty
pro poskytnutí informace by tedy bylo do jisté míry akceptováním porušení povinnosti vyřídit žádost v zákonné
lhůtě). Daný výklad nepochybně odpovídá smyslu §17, který jistě není zamýšlen jako časově neohraničená
možnost povinného subjektu kdykoli před poskytnutím informace žádat úhradu bez ohledu na ostatní povinnosti
stanovené zákonem“.
[15] Daný komentář nicméně v pasáži týkající se §16a zákona o svobodném přístupu
k informacím (k postupu po rozhodnutí nadřízeného správního orgánu o stížnosti), na kterou
odkazuje stěžovatel, uvádí, že „pokud byla stížnost shledána důvodnou pro úplnou nečinnost povinného
subjektu při vyřizování žádosti o poskytnutí informací, pak úhradu při novém vyřizování žádosti požadovat nelze.
Pokud však povinný subjekt nečinný nebyl a pouze žádost vyřídil jiným způsobem než tím, kterým měla být
dle nadřízeného orgánu žádost vyřízena, nedošlo k zániku práva povinného subjektu na úhradu nákladů
a při novém vyřizování žádosti ji lze požadovat.“ V podrobnostech k tomu dále odkazuje na část
komentáře týkající se §17, v níž autoři uvedli: „Povinný subjekt proto neztrácí právo žádat úhradu
nákladů po žadateli v případě, že rozhodl o odmítnutí žádosti dále v případech, v nichž dospěl k závěru,
že požadované informace nebo uplatněná žádost nejsou vyřizovatelné v režimu SvInf (§2 odst. 3 a §14 odst. 4),
nebo že určité informace již nespadají do předmětu žádosti, anebo pokud žádost odložil [§14 odst. 5 písm. a)
a c)] a nadřízený orgán se s tímto jeho názorem neztotožnil a povinnému subjektu přikázal na základě stížnosti
podle §16a žádost vyřídit nebo podle §16 zrušil rozhodnutí o odmítnutí žádosti v odvolacím řízení.“ K závěru,
že lhůta pro vyřízení žádosti podle §14 odst. 5 písm. d) začíná v případě zrušení rozhodnutí
nařízeným správním orgánem a vrácení věci k novému vyřízení věci běžet ode dne právní moci
rozhodnutí nadřízeného orgánu lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2014,
čj. 4 As 234/2014-49). Obdobné pravidlo platí také v případě zrušujícího soudního rozsudku
(viz rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2014, čj. 3 As 26/2014-62, č. 2178/2015 Sb. NSS, který sice
zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2015, I. ÚS 3930/14, ale toto pravidlo nezpochybnil).
[16] Tyto závěry ale na skutkové okolnosti posuzované věci nedopadají, tudíž ani nemohu nic
změnit na použitelnosti závěrů Ústavního soudu, resp. je zpochybnit. Stěžovatel totiž žádným
z uvedených způsobů věc nevyřídil a rozhodnutími Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 20. 4. 2015,
25. 5. 2016, 4. 8. 2016, 14. 10. 2016, 9. 1. 2017 a 11. 5. 2017 mu bylo na základě důvodných
stížností žalobce opakovaně uloženo, aby tak učinil. Teprve na základě posledního rozhodnutí
stěžovatel žalobce podle §14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím vyzval
ke konkretizaci původní žádosti. Do té doby ji fakticky zákonným způsobem vůbec nevyřizoval
a byl nečinný (to plyne také z rozsudku NSS ze dne 24. 11. 2021, čj. 1 As 279/2021-34, v němž
se soud zabýval nečinností stěžovatele při vyřizování této žádosti). Stěžovatel na žádost reagoval
pouze sděleními, která ve shodě s Magistrátem hl. m. Prahy a výše citovaným rozsudkem NSS
sp. zn. 1 As 279/2021 vůbec nelze považovat za vyřízení věci (tj. nejednalo se o vyřízení věci
„jiným způsobem, než jak měla být vyřízena“, jak tvrdí stěžovatel). Stěžovatel ve sděleních zasílaných
žalobci uváděl, že žádost nevyřizoval podle zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť
byla nadepsána jako „výzva k nápravě opakovaného porušení zákona Úřadem MČ Praha 6“ a zákon
o svobodném přístupu k informacím takový pojem podle stěžovatele nezná. Jak ale konstatoval
Magistrát hl. m. Prahy, jednalo se o žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím,
která splňovala zákonné náležitosti, a ve které žalobce výslovně uváděl, že o informace „žádá
podle zákona 106/1999 Sb.“. V řadě dalších sdělení stěžovatel navzdory opačnému závaznému
pokynu Magistrátu hl. m. Prahy opakovaně uváděl, že žádost již považuje za vyřízenou
a informace již žalobci poskytl, případně mu zasílal jiné (dříve žalobcem požadované) informace
než ty, kterých se týkala jeho žádost ze dne 7. 1. 2015.
[17] Za této situace se lze plně ztotožnit se závěry městského soudu, který uvedl, že lhůta
pro poskytnutí informace počala běžet dne 7. 1. 2015. Protože byla žádost do určité míry obecná
(nebylo jasné v jakém rozsahu a podobě stěžovatel konkrétní informace požadoval), stěžovatel
byl povinen žalobce ve lhůtě sedmi dnů vyzvat k jejímu doplnění [§14 odst. 5 písm. b) zákona
o svobodném přístupu k informacím]. Poté by žalobci běžela lhůta 30 dnů pro upřesnění žádosti.
Po tomto doplnění by stěžovateli běžela lhůta 15, resp. 25 dnů k poskytnutí informace
[§14 odst. 5 písm. d) ve spojení s odst. 7 zákona o svobodném přístupu k informacím]. V této
lhůtě byl stěžovatel také povinen vyzvat žalobce k úhradě nákladů mimořádně rozsáhlého
vyhledávání. Stěžovatel ale navzdory výše uvedené právní úpravě žalobce nevyzval k upřesnění
žádosti ve lhůtě sedmi dnů, nýbrž po více než dvou letech.
[18] Obecně sice platí, že lhůta pro poskytnutí informací podle §14 odst. 5 písm. b) zákona
o svobodném přístupu k informacím začíná v případě nejasné či neurčité žádosti běžet teprve
poté, co ji žadatel na základě výzvy podle §14 odst. 5 písm. b) téhož zákona upřesní. Tak tomu
bude ale pouze v případě, že povinný subjekt postupuje v souladu se zákonem a žadatele
v zákonem stanovené lhůtě řádně a včas k upřesnění žádosti vyzve. Jestliže ale povinný subjekt
stejně jako stěžovatel v nyní posuzované věci zůstane nečinný a žádost nevyřizuje (což v této věci
bylo konstatováno i správními soudy – viz výše citovaný rozsudek NSS sp. zn. 1 As 279/2021),
resp. fakticky rezignuje na vyřízení žádosti a omezí se pouze na opakovaná sdělení, že ji považuje
(v rozporu se skutečným stavem) za vyřízenou, případně na ni reaguje poskytováním jiných
než požadovaných informací, nemůže se takový postupu zohlednit při výpočtu lhůty
pro stanovení úhrady za mimořádně rozsáhlé vyhledávání. Takový postup by byl v příkrém
rozporu s nosnými důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 1083/16.
[19] Jak ostatně plyne z výše rovněž uvedeného nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 3930/14, procesní předpisy určené k ochraně práv žadatele o informace je nutno
vykládat takovým způsobem, aby byly účinné v praxi. Nelze je vykládat způsobem, který ochranu
odepírá, aniž by pro to existovaly pádné důvody. Podle dalšího (taktéž již zmíněného) nálezu
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3339/20 má být povinný subjekt v řízení o poskytnutí informací
„profesionálem znalým práva, který má žadatele procesem poskytování informací provést tak, aby jim bylo
v maximální míře vyhověno; je nepřípustné, aby odpovědnost za zdárné vyřízení žádosti přesouvaly povinné
subjekty na žadatele a vytýkaly jim nedostatek aktivity tam, kde by měl být s ohledem na základní zásady
činnosti správních orgánů aktivní právě správní orgán. Povinný subjekt má hledat způsoby maximálního vyhovění
podané žádosti a nikoliv důvody, jak jejímu vyhovění zabránit.“ I z těchto závěrů plyne, že oprávněnost
požadavku na uhrazení nákladů nelze nechat zcela na libovůli povinného subjektu (stěžovatele),
zda žadatele (žalobce) vůbec vyzve k upřesnění žádosti a následně k úhradě případných nákladů.
Jestliže stěžovatel v nyní posuzované věci takto svévolně postupoval, přišel o možnost
podmiňovat poskytnutí informací uhrazením těchto nákladů, resp. nemohl kvůli jejich
nezaplacení žádost odložit. Důvodná tedy není ani námitka, podle které městský soud
nezohlednil, že k upřesnění žádosti došlo teprve následně na výzvu stěžovatele. Městský soud
v napadeném rozsudku vyšel z toho, že žádost byla upřesněna až po uplynutí lhůty pro vyřízení
žádosti (tj. i lhůty pro stanovení úhrady), přičemž zcela přiléhavě poukázal na to, že k tomu došlo
v důsledku toho, že povinností stěžovatele bylo žalobce k upřesnění vyzvat ve lhůtě sedmi dnů,
a nikoli po dvou letech po řadě obstrukcí a nerespektování závazného názoru nadřízeného
orgánu.
[20] Relevanci pro posouzení věci nemá ani skutečnost, že žalobce požadoval poskytnutí
informací, které měl stěžovatel zveřejnit za posledních 11 let (a neučinil tak).
Byť by požadovaných informací mohlo být za takový časový úsek značné množství, což
by za normálních okolností odůvodňovalo stanovení vyšší úhrady za mimořádně rozsáhlé
vyhledávání, stěžovatel kvůli shora označeným důvodům a s ohledem na existující právní úpravu
(vykládanou Ústavním soudem) není oprávněn tuto úhradu požadovat. Samotný časový rozsah
či množství požadovaných informací proto pro posouzení nynější věci nemají relevanci. To platí
i pro námitku poukazující na to, že žalobce „aktualizoval“ žádost k určitému datu, neboť
je zjevné, že podstata požadovaných informací zůstala stejná jako v jeho původní žádosti.
[21] Nejvyšší správní soud vnímá, že povinné subjekty mohou být často zásadním způsobem
zatěžovány vyřizováním šikanózních či kverulatorních žádostí o informace podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Ostatně i v nyní posuzované věci z žádosti plyne,
že ji žalobce učinil pouze z důvodu, že nebyl spokojený s vyřízením jiných jeho žádostí, přičemž
Magistrát hl. m. Prahy ve svých rozhodnutích uváděl, že „modus operandi Ing. J. H. ve vztahu k InfZ
je (nejen) nadřízenému orgánu dobře znám z desítek předchozích kauz“. Četné spory obou účastníků jsou
Nejvyššímu správnímu soudu známy i z jeho úřední činnosti. I případné kverulatorní žádosti
nicméně musí povinné subjekty vyřizovat zákonnou cestou a v zákonných lhůtách, nikoli
svévolně. Lze dodat, že Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již připustil, že zneužití práva
na informace na straně žadatele může v určitých případech být dokonce důvodem k odmítnutí
žádosti, přičemž se jedná o důvod zákonem nepředvídaný (tzv. důvod faktický, srov. rozsudek
rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 10. 2014, čj. 8 As 55/2012-62, č. 3155/2015 Sb. NSS,
a ze dne 26. 2. 2020, čj. 4 As 385/2019-55). Takový postup je ale výjimečný a především musí být
povinnými subjekty řádně odůvodněn s ohledem na skutkové okolnosti dané věci a může být
použit jen tam, kde se o skutečné zneužití práva jedná.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žádná z uplatněných kasačních námitek
není důvodná, a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[23] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Žalobce, který měl ve věci úspěch, žádné vynaložené náklady řízení soudu ani přes výzvu nesdělil
a ani z obsahu spisu neplyne, že by mu v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nějaké náklady
vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. února 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu