ECLI:CZ:NSS:2022:9.AFS.148.2019:49
sp. zn. 9 Afs 148/2019 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Potamos CZ s.r.o.,
se sídlem Bubenská 943/8a, Praha 7, zast. JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem
se sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 12. 2014,
č. j. 35005/14/5100-41453-711090, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, č. j. 8 Af 12/2015 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
4 114 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Jaroše, Ph.D., advokáta se sídlem
Na Pankráci 449/11, Praha 4, do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V této věci je řešena možnost správce daně vydat druhý zajišťovací příkaz při neúčinnosti
prvního zajišťovacího příkazu z důvodu nevydání rozhodnutí o odvolání v zákonné lhůtě.
[2] Finanční úřad pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 7 (dále jen „správce
daně“), vydal dne 6. 10. 2014 zajišťovací příkaz, kterým žalobkyni uložil složit jistotu ve výši
164 364 473 Kč na úhradu daně z přidané hodnoty. Proti tomu podala žalobkyně odvolání,
o kterém žalovaný nerozhodl v zákonem určené třicetidenní lhůtě [§168 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“)], takže
zajišťovací příkaz se stal neúčinným.
[3] Správce daně následně dne 27. 11. 2014 vydal další zajišťovací příkaz, kterým uložil
žalobkyni opět povinnost složit jistotu ve stejné výši. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo
zamítnuto žalovaným v žalobou napadeném rozhodnutí.
[4] Městský soud vyhověl žalobě podané žalobkyní a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.
Konstatoval, že žalovaný a správce daně porušili zásadu zákonnosti (a další zásady) tím, že vydali
druhý zajišťovací příkaz k zajištění totožné, dosud nestanovené, daně, a že není možné učinit
závěr o důvodné obavě o ztížení či nemožnosti výběru daně, což je podmínka pro vydání
zajišťovacího příkazu. Naopak nepřisvědčil žalobní námitce, že zajišťovací příkaz měl být
doručen zástupci žalobkyně a nikoliv žalobkyni přímo.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel nejdříve namítá nepřezkoumatelnost závěrů městského soudu ohledně
možnosti uložit povinnost ze stejného důvodu pouze jednou, neboť se vůbec nevypořádal s jeho
argumentací uplatněnou v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě.
[7] Zároveň shledává jako nepřezkoumatelné závěry o porušení zásady zákonnosti zakotvené
ve správním řádu a zásady přiměřenosti. Aplikace samotných zásad je možná pouze v ojedinělých
a výjimečných případech, kdy chybí právní norma. Městský soud přitom blíže neodůvodnil,
proč shledal porušení těchto zásad a proč aplikoval zásadu zákonnosti ze správního řádu a nikoliv
z daňového řádu, kde je taktéž upravena.
[8] Další námitka rozvíjí nedostatečný závěr městského soudu ohledně zásady ne bis in idem
při vydání druhého zajišťovacího příkazu. Jestliže první zajišťovací příkaz se stal neúčinným,
nemohl nabýt právní moci, a proto nemohla existovat překážka věci pravomocně rozsouzené
(res iudicata, správně rei administratae – pozn. Nejvyššího správního soudu) ve smyslu zásady
ne bis in idem dle §101 odst. 4 daňového řádu. Podle stěžovatele bylo možné po neúčinnosti
prvního zajišťovacího příkazu, který nevyvolával žádné právní účinky, vydat druhý zajišťovací
příkaz na tutéž daňovou povinnost a ze stejného důvodu. Oba zajišťovací příkazy si nemohly
konkurovat. První zajišťovací příkaz existuje v „právním vakuu“, to je ale možné vyřešit
zastavením řízení podle §168 odst. 1 daňového řádu. Konstatování povinnosti zastavit odvolací
řízení před vydáním dalšího zajišťovacího příkazu by vedlo k přepjatému formalismu,
což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
[9] Dle stěžovatele závěry judikatury poukazované městským soudem v napadeném rozsudku
jsou ve prospěch opačného závěru, než městský soud učinil. Současně odkazuje na ustanovení
daňového řádu upravující neúčinnost (§74 daňového řádu – neodstranění vad podání) s tím,
že po neúčinnosti těchto úkonů je možné je učinit znovu.
[10] Stěžovatel dále rozporuje závěr městského soudu o splnění jedné z podmínek pro vydání
zajišťovacího příkazu – pravděpodobnost budoucí nedobytnosti daně. Neúplná rekapitulace
majetku žalobkyně v napadeném rozsudku totiž pomíjí některé důležité aspekty o jejím majetku
(nemovitosti neměla ve vlastnictví ale nájmu, hodnota jejích automobilů byla v poměru
k zajištěné částce nízká a ostatní majetek tvořily pouze krátkodobé pohledávky a zásoby). Městský
soud zároveň ignoroval skutečnost, že v minulosti převedla společnost QANTO s. r. o.
(se stejným personálním substrátem jako žalobkyně) svůj majetek na žalobkyni, což bylo
zapříčiněno zásahem Finančního úřadu ve Svitavách. Správci daně tak vznikla oprávněná obava,
že by majetek mohl být vyveden, což postačuje k naplnění podmínky.
[11] Žalobkyně ve svém vyjádření ohledně námitky nepřezkoumatelnosti uvedla, že není
důvodná, neboť napadený rozsudek je důkladně a pečlivě odůvodněný. Žalobkyně následně
rekapituluje dosavadní průběh řízení, přičemž argumentaci stěžovatele považuje za účelovou
a nesprávnou. Dle jejího názoru tím, že nebylo o jejím odvolání proti prvnímu zajišťovacímu
příkazu pravomocně rozhodnuto, ale řízení bylo zastaveno, zatížili žalovaný a správce daně svůj
postup zásadními procesními pochybeními.
[12] K tomu žalobkyně dodává, že rozhodnutí o odvolání proti prvnímu zajišťovacímu
příkazu jí vůbec nebylo doručeno, zajišťovací příkaz tak pozbyl své účinnosti ex lege, což však
neznamená, že lze vydávat totožný zajišťovací příkaz znovu.
[13] Přiklonění se k výkladu stěžovatele ohledně možnosti vydat druhý zajišťovací příkaz totiž
znamená, že správci daně by mohli vydat zajišťovací příkaz, následně jej označit za neúčinný
a vydat totožný zajišťovací příkaz znovu, čímž by ochromili jakoukoliv podnikatelskou aktivitu.
Poukazuje na teleologický výklad §168 odst. 1 daňového řádu, jehož smyslem je rychle
přezkoumat správnost a zákonnost zajišťovacího příkazu. Výklad stěžovatele pak umožňuje toto
obcházet.
[14] K poslední námitce žalobkyně uvádí, že pro dobytnost daně je podstatné, aby správce
daně věděl, kdo je daňovým subjektem, kde jej může zastihnout a zda má majetek, popř. zda je
dostačující. Všemi těmito informacemi správce daně disponoval. Nadto daňový subjekt aktivně
spolupracoval. Nebyla tak splněna ani jedna podmínka pro vydání zajišťovacího příkazu.
Zároveň tvrzení stěžovatele o účelovém vyvádění majetku je dle žalobkyně mylné, nesprávné
a zcela účelové.
[15] Žalobkyně dále uvádí, že v odvolacím řízení proti prvnímu zajišťovacímu příkazu bylo
namístě prvostupňové rozhodnutí zrušit, nikoliv odvolací řízení pouze zastavit. To je důležité
pro případnou odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[16] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen osobou
s právnickým vzděláním (§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná, neboť napadený rozsudek je přezkoumatelný a závěr
o nemožnosti vydat druhý zajišťovací příkaz je správný.
III.a K nepřezkoumatelnosti
[18] Nejdříve se Nejvyšší správní soud věnoval tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Ta totiž zpravidla brání věcnému přezkumu.
[19] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém
skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit
samotný obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74). Konstatování nepřezkoumatelnosti by mělo být v soudní
praxi vyhrazeno výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec
patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností uplatněných v žalobě. Naopak
nepřezkoumatelné není rozhodnutí soudu, ze kterého je zřejmé, jaký názor zaujal vůči důležitým
skutkovým a právním otázkám. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být
založena tím, že odůvodnění krajského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé, popř.
že krajský soud nevyvracel každý dílčí argument uplatněný účastníky (usnesení rozšířeného senátu
ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016 - 123, č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29]). Dále rozšířený
senát uvádí, že „zrušení rozhodnutí krajských soudů zpravidla pro účastníky/osoby zúčastněné na řízení,
včetně toho, který podává kasační stížnost, neznamená žádný přínos. Výsledkem je naopak pravidelně
prodloužení a prodražení soudního řízení. I proto je nutné k aplikaci kasačního důvodu spočívajícího
v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů přistupovat krajně zdrženlivě“ (odst. [30] tamtéž).
[20] Kasační soud konstatuje, že část Ad A) napadeného rozsudku je sice stručná a mohla být
lépe argumentačně podepřena, to však, v souladu s uvedeným názorem rozšířeného senátu,
nezpůsobuje nepřezkoumatelnost. Z napadeného rozsudku je zřejmé, jak městský soud nahlíží
na možnost vydat druhý zajišťovací příkaz za totožného skutkového stavu, což je klíčová otázka
v projednávaném případě.
III.b Res administrata u zajišťovacích příkazů
[21] K této kasační námitce stěžovatele vyplývají ze spisového materiálu správce daně
následující relevantní skutečnosti. Dne 6. 10. 2014 vydal správce daně (první) zajišťovací příkaz
podle §167 daňového řádu ve spojení s §103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“). Ten byl doručen dne 7. 10. 2014 do datové
schránky žalobkyně. Téhož dne podala žalobkyně odvolání, které doplnila dne 10. 10. 2014
a 26. 10. 2014. Rozhodnutí o odvolání bylo vydáno dne 5. 11. 2014. Administrativní chybou
stěžovatele bylo nicméně odesláno do datové schránky jiné společnosti. Následně dne
27. 11. 2014 odeslal stěžovatel žalobkyni úřední záznam, ve kterém konstatoval neúčinnost
prvního zajišťovacího příkazu z důvodu vadného doručení rozhodnutí o odvolání, a to ke dni
7. 11. 2014. Ze shodných vyjádření žalobkyně a stěžovatele pak vyplývá, že toto odvolací řízení
bylo rozhodnutím ze dne 27. 11. 2014 zastaveno.
[22] Dne 27. 11. 2014 vydal správce daně, a téhož dne doručil, podle §167 daňového řádu
druhý zajišťovací příkaz. Žalobkyně se dne 4. 12. 2014 odvolala a toto podání doplnila
dne 9. 12. 2014. O tomto odvolání rozhodl stěžovatel napadeným rozhodnutím dne 30. 12. 2014.
[23] Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že institut zajišťovacího příkazu představuje
díky své mimořádné razantnosti velmi vážný zásah do majetkové sféry daňového subjektu a jedná
se tak o jednu z nejzazších forem postupu, které má správce daně k dispozici. Vydání a realizace
zajišťovacího příkazu může během mimořádně krátké doby všestranně paralyzovat dosud běžně
fungující podnikatelský subjekt a nevratně jej poškodit či zničit (usnesení rozšířeného senátu
ze dne 24. 11. 2009, č. j. 9 Afs 13/2008 - 90, bod 23.; nebo usnesení NSS ze dne 20. 10. 2016,
č. j. 2 Afs 108/2016 - 96, odst. [15]). Logickou konsekvencí pak jsou přísné podmínky kladené
zákonodárcem na správce daně pro jeho využití.
[24] V projednávaném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že správce daně
nemůže po marném uplynutí lhůty pro vyřízení odvolání podle §168 odst. 1 daňového řádu,
a z toho vyplývající neúčinnosti vydaného zajišťovacího příkazu, vydat z týchž důvodů další
zajišťovací příkaz vztahující se k témuž zdaňovacímu období.
[25] Zaprvé je nutné se zabývat otázkou, jaké konkrétní důsledky plynou z marného uplynutí
lhůty v §168 odst. 1 daňového řádu, jehož relevantní část zní „pokud není vydáno rozhodnutí
o odvolání proti zajišťovacímu příkazu do 30 dnů ode dne, kdy bylo podáno, zajišťovací příkaz se stává
neúčinným […]“.
[26] Z citovaného ustanovení daňového řádu i z judikatury vyplývá, že nevydá-li odvolací
orgán rozhodnutí do 30 dnů, zajišťovací příkaz se stane neúčinným ex lege a nevyvolává žádné
právní následky. Odvolací orgán pak přichází o možnost ve věci rozhodnout meritorně. Pokud
by tak i přesto učinil, zajišťovací příkazy „neobživnou“ (rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2020,
č. j. 1 Afs 103/2019 - 87, odst. [17]).
[27] Závěr o důsledku neúčinnosti potvrzuje i právní teorie. Účinným je totiž takový správní
akt, který již způsobuje zamýšlené důsledky (u konstitutivních aktů ukládajících povinnost
je nutné tuto povinnost plnit). Účinnost pravidelně splývá s právní mocí správního aktu.
V zákonem stanovených případech může být účinnost dodatečně suspendována či zaniknout,
a to i samostatně (srov. HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2016, s. 157-158.).
[28] Je tak zřejmé, že po marném uplynutí 30 denní lhůty pro rozhodnutí o odvolání pozbývá
zajišťovací příkaz bez dalšího ex lege svoji účinnost, tj. schopnost vyvolávat právní účinky.
Neznamená to ovšem, že by přestal existovat či nikdy nevznikl jako individuální právní akt –
v takových případech se používá právní fikce „hledí se na něj, jakoby nebyl vydán“. Zajišťovací příkaz
je v takovém případě vydaným rozhodnutím (srov. §101 odst. 2 daňového řádu), u kterého
„pouze“ není nutné plnit jím uložené povinnosti a nelze je ani vynutit.
[29] Zadruhé je třeba vyřešit otázku aplikovatelnosti §101 odst. 4 daňového řádu, dle kterého
„[…] uložit stejnou povinnost lze ze stejného důvodu témuž příjemci rozhodnutí pouze jednou.“ Jinými slovy,
zda neúčinný zajišťovací příkaz zakládá překážku rei administratae. Dle Nejvyššího správního
soudu tomu tak je.
[30] Předně je nutné uvést, že zajišťovací příkaz je rozhodnutím, kterým se příjemci ukládá
povinnost. To vyplývá přímo z §167 odst. 2 daňového řádu, dle kterého „zajišťovacím příkazem
správce daně uloží daňovému subjektu úhradu v příkazu uvedené částky.“ Z toho je pak i zřejmé, že nejde
o negativní rozhodnutí (tj. zamítnutí žádosti o přiznání nějakého práva), kde se překážka
res administrata neuplatní.
[31] Důvodem, proč tato překážka následně neodpadla při pozbytí účinnosti prvního
zajišťovacího příkazu, je specifická situace v případě zajišťovacích příkazů.
[32] Zde se do popředí dostává jejich již výše zmiňovaná razance a navazující přísnost
zákonné úpravy (krátké lhůty pro rozhodnutí o odvolání, případná neúčinnost ex lege, apod.).
Bylo by proti smyslu úpravy zajišťovacích příkazů a zásadám legality a hospodárnosti dát
stěžovateli za pravdu. U potřeby rychle postavit najisto zákonnost zajišťovacího příkazu
v odvolacím řízení stojí v popředí „nutnost zkrátit období právní nejistoty daňového subjektu na minimum.
Důvodnost odvolání má být posouzena bezodkladně, zjevně bez většího doplňování podkladů, nepochybně i proto,
aby se daňovému subjektu v rozumném čase otevřela cesta pro případný soudní přezkum.“ (výše citovaný
rozsudek NSS č. j. 2 Afs 239/2015-66, odst. [50]).
[33] Není připustitelné, aby správce daně toto období právní nejistoty prodlužoval,
a to obzvláště za situace, kdy k neúčinnosti zajišťovacího příkazu došlo z důvodu chyby na jeho
straně (odeslání rozhodnutí o odvolání jinému daňovému subjektu). Ad absurdum by mohla
při tomto výkladu nastat situace, kdy by správce daně vždy, po neúčinnosti předchozího
zajišťovacího příkazu kvůli nevydání odvolacího rozhodnutí, znovu vydal totožný zajišťovací
příkaz, a to opakovaně. V takovém případě by byla přísná lhůta pro rozhodnutí odvolání fakticky
odstraněna a daňový subjekt by nikdy nedosáhl přezkumu zákonnosti ani uvolnění zajištěných
prostředků.
[34] Argument stěžovatele, že si první a druhý zajišťovací příkaz vzájemně nekonkurují,
tak není správný. První zajišťovací příkaz založil překážku věci rozhodnuté a i přes svoji
následnou neúčinnost ji stále tvoří. Druhý zajišťovací příkaz tak nemohl být podle §101 odst. 4
daňového řádu vydán.
[35] Relevantní námitkou nemůže být ani zastavení odvolacího řízení. Samotné zastavení
odvolacího řízení totiž představuje toliko procesní ukončení odvolacího řízení, což nemá dopad
na existenci prvostupňového rozhodnutí (zajišťovacího příkazu). Jinými slovy zastavením
odvolacího řízení nedochází k odstranění prvostupňového rozhodnutí, které zakládá překážku
věci rozhodnuté.
[36] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že ani případné zrušení prvního zajišťovacího
příkazu by na nemožnosti vydat druhý zajišťovací příkaz v daně věci nic nezměnilo. Zrušit by jej
bylo možné pouze pro nezákonnost, a to buďto přímo v odvolacím řízení [§116 odst. 1 písm. b)
daňového řádu] anebo následně v přezkumném řízení (§121 odst. 1 daňového řádu). Obnova
řízení je vyloučena (§168 odst. 2 daňového řádu). V takovém případě však platí obecný závěr
zdejšího soudu o možném následujícím postupu při zrušení zajišťovacího příkazu správním
soudem nebo odvolacím orgánem, a to, že správce daně má „pochopitelně obecně možnost vydat
zajišťovací příkazy nové, ovšem ohledně téže daně a zdaňovacího období založené na jiných skutkových
okolnostech nebo právních závěrech“ (rozsudek NSS č. j. 2 Afs 239/2015 - 66, odst. [59]; a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2021, č. j. 17 Af 3/2019 - 49, bod 46.). To vychází
z úvahy, že bylo-li vydání zajišťovacího příkazu za jedněch skutkových okolností a navazujících
právních závěrů shledáno nezákonným, není možné na těch stejných skutkových okolnostech
a právních závěrech vydat zajišťovací příkaz v souladu se zákonem.
[37] Přisvědčit pak nelze ani nepřiléhavosti judikatury uváděné městským soudem. Z úvah
zde činěných Nejvyšším správním soudem je zřejmé, že rozsudek č. j. 2 Afs 239/2015 - 66
obsahuje důležitá východiska pro projednávanou věc.
[38] Důvodný není ani odkaz stěžovatele na pojem „neúčinnost“ v §74 odst. 3 daňového řádu
při neodstranění vad podání. To způsobuje zánik povinnosti správce daně s podáním zacházet
jako s účinným od počátku, jelikož není vůbec způsobilé projednání (odst. 1 tohoto ustanovení).
Výsledkem je pak negativní vyřízení věci (nebylo rozhodnuto o právech či povinnostech), které
nemá způsobilost založit překážku věci rozhodnuté. Oproti tomu u neúčinných zajišťovacích
příkazů existuje rozhodnutí ukládající povinnost, které pouze nemá účinky (odst. [28] tohoto
rozsudku). Při hodnocení neúčinnosti zajišťovacích příkazů je nutné přihlížet k jejich specifikům,
jak byla popsána výše.
[39] Nejvyšší správní soud rekapituluje, že rozhodování o zajišťovacích příkazech je
rozhodováním „na jeden pokus“. Za jedněch skutkových okolností a navazujících právních
závěrů je možné vydat pouze jeden zajišťovací příkaz. Ten založí překážku věci rozhodnuté
(§101 odst. 4 daňového řádu), bez ohledu na případné pozbytí jeho účinnosti podle §168 odst. 1
daňového řádu. Jeho případné zrušení pro nezákonnost pak taktéž znemožňuje vydat týž
zajišťovací příkaz.
III.c K ostatním kasačním námitkám
[40] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal, že druhý zajišťovací příkaz nemohl
být z důvodu překážky věci rozhodnuté vůbec vydán, není již na místě se zabývat otázkou
naplnění podmínek pro jeho vydání, což byla další kasační námitka stěžovatele.
[41] Kasační soud se pak nezabýval ani částí první námitky o přezkoumatelnosti úvah
o porušení zásad zákonnosti a přiměřenosti, neboť ani její případná důvodnost by výsledek
neovlivnila. Zrušující rozsudek městského soudu by taktéž obstál.
IV. Závěr a náklady řízení
[42] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle
§110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[43] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá
ze zákona právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalobkyně byla ve věci úspěšná, náleží jí proto náhrada důvodně vynaložených
nákladů řízení. Mezi náklady řízení (§57 odst. 1 s. ř. s.) patří odměna zástupce a náhrada jeho
hotových výdajů stanovená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna zástupce v řízení
před Nejvyšším správním soudem činí 3 100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání
vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu], zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za úkon (§13 odst. 4
advokátního tarifu); celkem tedy 3 400 Kč. Zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, a proto je tato částka navýšena o 21 %. Tu je povinen žalovaný uhradit
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce žalobkyně.
[44] Žalobkyně požadovala ve svém vyjádření přiznat náhradu nákladů i za převzetí a přípravu
zastoupení. Tento úkon Nejvyšší správní soud nepřiznal, neboť žalobkyně měla stejného
právního zástupce již v řízení před městským soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2022
JUDr. Radan Malík
předseda senátu