ECLI:CZ:NSS:2022:9.AS.124.2018:46
sp. zn. 9 As 124/2018 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: N. R., zastoupená
JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem Heydukova 101/2, Písek, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Lannova tř. 193/26,
České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 8. 3. 2018, č. j. 50 A 59/2017 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč k rukám jejího zástupce, advokáta JUDr. Václava Kaliny, a do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně se žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“)
domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalované ze dne 27. 6. 2017, spočívajícím ve výzvě
a následném vynucení odebrání identifikačních údajů (zejména pak vzorku DNA na základě
odběru biologického materiálu) žalobkyně. K tvrzenému nezákonnému zásahu došlo v souvislosti
se zahájením trestního stíhání žalobkyně na základě usnesení žalované ze dne 26. 6. 2017,
č. j. KRPC-28017-23/TČ-2017-02058, pro podezření ze spáchání několika přečinů – úvěrových
podvodů. Dne 27. 6. 2017 byla žalobkyně vyslechnuta a současně u ní byly provedeny tyto úkony:
popis, kriminalistické otisky, daktyloskopické otisky a odběr biologického materiálu (ústní stěr);
dále společně jen „identifikační úkony“. Záznam o provedených identifikačních úkonech byl
následně vložen do informačního systému FODAGEN.
[2] Krajský soud shledal žalobu důvodnou. Rozsudkem ze dne 8. 3. 2018,
č. j. 50 A 59/2017 – 35, určil, že zásah žalované vůči žalobkyni byl nezákonný, žalované přikázal
odstranit negativní důsledky tohoto nezákonného zásahu [nedůvodně evidované výsledky úkonů
dle §65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“)] a nařídil
jí provést likvidaci nezákonně získaných identifikačních údajů žalobkyně.
[3] Krajský soud uvedl, že v projednávané věci je klíčové vyřešení otázky, zda postup
žalované při provádění identifikačních úkonů byl přiměřený okolnostem konkrétního případu,
resp. je třeba posoudit proporcionalitu zásahu do práva na informační sebeurčení žalobkyně.
[4] Poukázal na to, že zákonná podmínka pro požadování identifikačního úkonu žalovanou
má oporu v §65 odst. 1 písm. a) zákona o policii, neboť toto ustanovení stanoví, že osoba,
u níž mají být identifikační úkony provedeny, musí být obviněná nebo podezřelá z úmyslného
trestného činu. Ačkoli v době posuzování věci krajským soudem neprobíhalo trestní stíhání
žalobkyně (usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně bylo zrušeno jako neodůvodněné
usnesením státní zástupkyně ze dne 27. 7. 2017, č. j. ZT 183/2017 – 21), krajský soud dovodil,
že v důsledku sdělení obvinění ze dne 26. 6. 2017 byla splněna zákonná podmínka pro provedení
identifikačních úkonů, neboť dne 27. 6. 2017 byly učiněny u osoby, která byla obviněna
ze spáchání úmyslného trestného činu. Jakkoli byla zmíněná zákonná podmínka (subjektivní
stránka trestného činu) ve smyslu §65 odst. 1 písm. a) zákona o policii naplněna, dle krajského
soudu bylo třeba rovněž zvážit proporcionalitu potenciálního zásahu do práva žalobkyně
na informační sebeurčení.
[5] Krajský soud zdůraznil, že ze správního spisu a z listin předložených žalobkyní se podává,
že kromě naplnění subjektivní stránky trestného činu policejní orgán neučinil žádnou
kvalifikovanou úvahu o tom, proč je právě ve věci žalobkyně nutné přikročit k identifikačním
úkonům, zejména k odběru biologického materiálu za účelem získání profilu DNA. Jinak řečeno,
úlohou žalované bylo zvažovat přiměřenost provádění identifikačních úkonů okolnostem
konkrétního případu, neboť není možné k nim přistoupit u každého podezření z úmyslného
trestného činu. Této povinnosti ovšem žalovaná nedostála - nezohlednila dosavadní bezúhonnost
žalobkyně, ani závažnost trestné činnosti, na základě které byly provedeny identifikační úkony.
V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že žalobkyně byla obviněna ze spáchání přečinu,
tedy typově méně závažného trestného činu. V případě, že by soud shledal její vinu, žalobkyni
by hrozil trest odnětí svobody až na dvě léta nebo zákaz činnosti; v případě, že by svým činem
způsobila větší škodu (tj. škodu dosahující částky nejméně 50 000 Kč), pak by jí hrozil trest
odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitý trest. Kromě toho krajský soud poukázal
na to, že trestní stíhání proti ní bylo zahájeno poté, co se dostavila na služebnu policie, aby podala
vysvětlení, neboť se cítila být poškozena jednáním třetí osoby; téhož dne pak byly žalobkyni
provedeny identifikační úkony, včetně odběru vzorků DNA (tzv. bukální stěr).
[6] Dle krajského soudu není jasné, jaký účel měl být provedením identifikačních úkonů
u žalobkyně dosažen, zvláště pak pokud se jedná o odběr biologického materiálu. Tento účel
nelze dovodit ze spisového materiálu poskytnutého žalovanou ani z jejího vyjádření k žalobě.
Aby mohlo být právo žalobkyně na informační sebeurčení omezeno, neboť je nezbytné
u ní provést identifikační úkony, muselo by toto omezení obstát v třísložkovém testu
proporcionality (tj. kritérium vhodnosti, dále potřebnosti a nakonec poměřování v kolizi stojících
práv). Krajský soud byl toho názoru, že použitý prostředek v podobě provedení identifikačních
úkonů v rozsahu učiněném žalovanou u žalobkyně je sice prostředkem způsobilým k dosažení
cíle, tj. k získání osobních údajů žalobkyně pro účely její budoucí identifikace, jeho potřebnost
s ohledem na individuální okolnosti daného případu však byla krajským soudem zpochybněna
(viz výše). Pokud tedy postup žalované, byť v jednom z kroků testu proporcionality, neobstál,
omezení práva žalobkyně na informační sebeurčení bylo nezákonné. S ohledem na shora uvedené
krajský soud dospěl k závěru, že jednání žalované proto lze považovat za nezákonný zásah.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podává žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodu, který podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatelka uvádí, že §65 zákona o policii je jednoznačným, transparentním
a předvídatelným právním titulem pro získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace,
přičemž ve spojení s §60, §79 a §85 téhož zákona i titulem pro jejich další zpracování. Přesným
vymezením trestných činů (tj. všech úmyslných), u jejichž pachatelů policie může zpracovávat
osobní údaje, a nastavením jasných pravidel pro jejich zpracování, je naplňován princip
přiměřenosti dle §11 zákona o policii. V souvislosti s odběrem osobních údajů pro účely budoucí
identifikace nelze kategorizovat trestné činy podle jejich závažnosti, neboť každý úmyslný trestný
čin představuje zásah do chráněného zájmu osob, resp. společnosti. Osoba, která se dopustí
úmyslné trestné činnosti, si musí být vědoma následků s tím spojených. Jsou-li shromážděny
údaje pachatelů této trestné činnosti, zásah do jejich soukromí je nepochybně menší než dopady
jimi páchaných trestných činů.
[9] V této souvislosti odkazuje například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 4. 2014, č. j. 4 As 168/2013 – 40, dle nějž pokud je pachatel pravomocně odsouzen
za úmyslnou trestnou činnost, je zpracování jeho osobních údajů odůvodněno povahou trestné
činnosti - konkrétně zaviněním ke spáchanému trestnému činu ve formě úmyslu. V judikovaném
případě kasační soud rovněž uvedl, že zákon opravňuje policii zpracovávat osobní údaje i u osob
obviněných nebo podezřelých ze spáchání trestných činů, které jsou obecně zákonem vymezeny
jako úmyslné, včetně hospodářských trestných činů. Pokud zákonodárce v §65 zákona o policii
stanovil kritérium v podobě subjektivní stránky trestného činu, podle všeho považoval z hlediska
zásady proporcionality takový zásah do ústavně zaručených práv za ospravedlnitelný s ohledem
na zájem společnosti na ochranu před pachateli trestné činnosti.
[10] Dále stěžovatelka poukazuje na to, že proti žalobkyni bylo zahájeno trestní stíhání
pro podezření ze spáchání několika úvěrových podvodů. Tvrdí, že zvážila přiměřenost
identifikačních úkonů vzhledem k okolnostem daného případu (neuvádí ovšem, jaké konkrétní
okolnosti zvažovala – pozn. NSS). Nesouhlasí také s postupem krajského soudu, který – ač uvedl,
že mu nepřísluší se vyjadřovat k důvodnosti obvinění žalobkyně – přesto poukazoval
na skutečnosti, které nastaly až po provedení identifikačních úkonů (viz odstavec 24 napadeného
rozsudku).
[11] Brojí také proti názoru žalobkyně v žalobě, že identifikační úkony by měly být prováděny
zejména u pachatelů násilné nebo obdobné trestné činnosti. Dle stěžovatelky totiž nelze tvrdit,
že osoby podezřelé ze spáchání hospodářské trestné činnosti by se nemohly dopustit
např. trestné činnosti násilného charakteru.
[12] Stěžovatelka se rovněž vymezuje proti závěrům rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen „ESLP“) ze dne 4. 12. 2008, ve věci S. a Marper proti Spojenému království
č. 30562/04 a 30566/04; dále jen „věc S. a Marper” (na toto rozhodnutí odkazovala žalobkyně
v žalobě a krajský soud jej v napadeném rozsudku též zmiňoval – pozn. NSS). Uvádí,
že šlo o případ, při němž docházelo ke zpracování a uchování profilu DNA u osob podezřelých
ze spáchání trestné činnosti, které nebyly odsouzeny. Připomíná však, že v českém právním řádu
existuje mechanismus nastavený pro likvidaci osobních údajů, které nejsou nadále potřebné
pro plnění úkolů policie. Pokud je určitá osoba zproštěna obžaloby či je stíhání proti
ní zastaveno, může být podle stěžovatelky rozhodnuto o likvidaci osobních údajů „při zohlednění
kriminální minulosti této osoby a dalšího probíhajícího trestního řízení“.
[13] K oprávněnosti zpracování osobních údajů stěžovatelka uvádí, že k němu dochází
s ohledem na požadavek k předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti, k čemuž
je ze zákona povinna. Je přesvědčena, že její zákonné oprávnění je zároveň její povinností
k provedení identifikačních úkonů, aby bylo možné identifikovat určitou osobu, která spáchá
trestný čin a zanechá po sobě stopy, přičemž statisticky je prokázáno, že pachatelé úmyslných
trestných činů jsou častějšími recidivisty. Nakonec podotýká, že žalobkyni byl proveden bukální
stěr (tj. z úst). Dle judikatury Ústavního soudu se tudíž jednalo o neinvazivní metodu, a tím spíše
šlo toliko o nepatrný zásah do integrity žalobkyně, který byla povinna strpět, neboť takový úkon
sloužil k ochraně společnosti před trestnou činností.
[14] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem.
Namítá, že stěžovatelka v kasační stížnosti obhajuje svůj postup zejména s poukazem na její
obecné úkoly, nicméně nezabývá se specifiky nynějšího případu. Stěžovatelka dle ní v celém
soudním řízení poukazuje na to, že jednala v zákonných mezích, již ovšem nezohledňuje,
zda v tomto konkrétním případě postupovala přiměřeně. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 1 As 13/2017 – 93, který
zpřesnil a doplnil již zmiňovaný rozsudek č. j. 4 As 168/2013 – 40. Podotýká také, že nikdy
nebyla za trestný čin odsouzena, a tudíž neobstojí premisa dle rozsudku č. j. 4 As 168/2013 – 40,
dle nějž pokud se určitá osoba dopustila úmyslného trestného činu, musí počítat s následky svého
protiprávního jednání. Nakonec se dovolává závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci
sp. zn. 30 Cdo 2778/2011, byť se jednalo o občanskoprávní spor, avšak podstata věci je zde
obdobná jako v případě žalobkyně, tj. nebyl znám účel, pro který měl sběr osobních údajů sloužit.
[15] Nejvyšší správní soud při projednávání kasační stížnosti zjistil, že je u Ústavního soudu
pod sp. zn. Pl. ÚS 7/18 vedeno řízení o návrhu krajského soudu na zrušení §65 odst. 1 zákona
o policii ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“
a §65 odst. 5 téhož zákona, a proto předseda senátu řízení o kasační stížnosti usnesením ze dne
29. 5. 2018, č. j. 9 As 124/2018 - 37, přerušil podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Poté, co Ústavní
soud nálezem ze dne 22. 3. 2022, Pl. ÚS 7/18, rozhodl tak, že návrh na zrušení §65 odst. 1
zákona o policii ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací
o genetickém vybavení“ zamítl a ve zbytku návrh odmítl, předseda senátu usnesením ze dne
21. 4. 2022, č. j. 9 As 124/2018 - 43, rozhodl o pokračování v řízení podle §48 odst. 6 s. ř. s.
a umožnil účastníkům se k věci znovu vyjádřit; této možnosti ovšem nevyužili.
[16] Nejvyšší správní soud poté přistoupil k vlastnímu posouzení věci; nejdříve hodnotil
formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.),
osobou oprávněnou (§102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
dle §102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatelku jedná pověřená osoba s příslušným právnickým
vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek přezkoumal v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Podstatou sporu v nyní projednávaném případě je, zda stěžovatelka byla oprávněna
u žalobkyně provést identifikační úkony s pouhým poukazem na to, že proti ní bylo zahájeno
trestní stíhání pro podezření ze spáchání několika přečinů – úvěrových podvodů.
[19] Stěžovatelka své oprávnění k provádění identifikačních úkonů dovozuje z §65 zákona
o policii, ve spojení s §60, §79 a §85 téhož zákona. Jestliže bylo zahájeno trestní stíhání
žalobkyně pro podezření z úmyslného trestného činu, stěžovatelka je přesvědčena,
že se provedením identifikačních úkonů nemohla dopustit nezákonného zásahu. Tvrdí, že pokud
jí zákon umožňuje tyto identifikační úkony v případě daného typu trestných činů provádět,
s ohledem na její zákonnou povinnost k předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné
činnosti je tím pádem i povinna u daných typů trestních činů tyto úkony provádět. Z uvedeného
je patrné, že stěžovatelka nerozporuje, že před provedením identifikačních
úkonů neprovedla žádný test proporcionality ve vztahu k zásahu do práv žalobkyně. Má totiž
za to, že pro provedení identifikačních úkonů postačoval samotný fakt, že žalobkyně byla
obviněna z úmyslného trestného činu.
[20] Výše uvedené argumentaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud nepřisvědčuje.
[21] Dle §65 odst. 1 písm. a) zákona o policii, policie může při plnění svých úkolů pro účely
budoucí identifikace u osoby obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osoby,
které bylo sděleno podezření pro spáchání takového trestného činu, snímat daktyloskopické
otisky, zjišťovat tělesné znaky, provádět měření těla, pořizovat obrazové, zvukové a obdobné
záznamy a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení.
[22] Policejní orgány při postupu dle výše zmíněného ustanovení vystupují v postavení
správního orgánu, neboť vytvářejí a spravují databázi údajů použitelných pro pátrání po trestné
činnosti a její potírání. Neobstarávají však důkazy pro objasnění trestní věci, v níž byla předvolaná
osoba (zde žalobkyně) obviněna, současně identifikační úkony jako takové nijak nevedou
k naplnění účelu trestního řízení proti předvolané osobě (na rozdíl od úkonů podle
§114 trestního řádu); srovnej již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 13/2017 – 93 (všechna judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz).
[23] V již zmiňovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/18 (dostupný z http://nalus.usoud.cz) shledal
Ústavní soud úpravu obsaženou v §65 odst. 1 písm. a) zákona o policii ústavně konformní.
Konstatoval zde mimo jiné, že tato právní úprava vyhovuje minimálním požadavkům na zákonný
podklad pro zásah do práva na ochranu soukromého života. Obiter dictum však připustil,
že zmiňovaná právní úprava je příliš obecná (zejména co se týče široké personální působnosti),
a proto může být policií nadužívána; obecnost právní úpravy však dle Ústavního soudu
nezpůsobuje její protiústavnost.
[24] Jak již bylo řečeno v odstavci [1] výše, proti žalobkyni bylo dne 26. 6. 2017 zahájeno
trestní stíhání pro podezření z několika přečinů – úvěrových podvodů. Úvěrový podvod
je z hlediska subjektivní stránky úmyslným trestným činem, a tudíž se jedná o trestný čin,
s nímž se pojí možnost provedení identifikační úkonů policejními orgány dle §65 odst. 1
písm. a) zákona o policii. Již z gramatického výkladu tohoto ustanovení (viz odstavec [21] shora)
je však zřejmé, že se jedná o oprávnění (nikoli povinnost) policejních orgánů k provedení
identifikačních úkonů v případě naplnění subjektivní stránky trestného činu spáchaného
podezřelým, resp. obviněným.
[25] Ačkoliv byla v daném případě naplněna zmíněná zákonná podmínka (subjektivní stránka
trestného činu) ve smyslu §65 odst. 1 písm. a) zákona o policii, stěžovatelka měla rovněž zvážit
proporcionalitu potenciálního zásahu do práva na informační sebeurčení žalobkyně, jako
předvolané osoby, a to s ohledem na specifické okolnosti daného případu (srovnej již zmiňovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 13/2017 – 93). Naplnění subjektivní stránky
totiž nepředstavuje jediný předpoklad zákonnosti zásahu, jak správně uvedl krajský soud
v napadeném rozsudku. Nelze proto přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že pokud zákonodárce
ve zmiňovaném ustanovení zákona o policii stanovil kritérium v podobě subjektivní stránky
trestného činu, s ohledem na zájem společnosti na ochranu před pachateli trestné činnosti
považoval z hlediska zásady proporcionality každý takový zásah do ústavně zaručených práv
osob, u nichž jsou identifikační úkony provedeny, za ospravedlnitelný.
[26] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelkou, že by měl zájem na efektivním
vyšetřování trestné činnosti v každém jednotlivém případě bez dalšího převážit nad právem
jednotlivce na ochranu jeho soukromí a integrity. Přiměřeností provedení identifikačních úkonů
jsou policejní orgány povinny se zabývat v každém jednotlivém případě a za tímto účelem jsou
povinny provést test proporcionality a vážit všechny relevantní okolnosti, zejména pak povahu
trestného činu a osobu obviněného, resp. podezřelého. V nynějším případě krajský soud
tyto okolnosti trefně shrnul na stranách 6 až 7 napadeného rozsudku, přičemž nejzásadnější
z nich je, že žalobkyně byla stíhána toliko za přečin, nebyla nikdy odsouzena za trestný
čin a identifikační úkony u ní byly provedeny poté, co se dostavila na policii v domnění,
že je poškozena trestněprávním jednáním třetí osoby (viz také odstavec [5] výše). Nejvyšší
správní soud podotýká, že nelze obecně připustit, aby policejní orgány mohly plošně
shromažďovat identifikační údaje bez dalšího u všech podezřelých či obviněných osob
ze spáchání úmyslného trestného činu, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti případu.
[27] Ostatně také Ústavní soud v již zmiňovaném nálezu ve věci Pl. ÚS 7/18 uvedl,
že samotné předvolání k provedení identifikačních úkonů musí obsahovat nejen všechny
zákonem stanovené náležitosti (označení kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu
se má dostavit a jaké jsou právní následky v případě, že se nedostaví), nýbrž v němž musí být
uvedeno také odůvodnění potřeby provedení identifikačních úkonů z hlediska
přiměřenosti potenciálního zásahu (viz k tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 9. 2017, č. j. 3 As 335/2017 - 33).
[28] Správní spis v nyní projednávané věci, jehož kopii stěžovatelka kasačnímu soudu zaslala,
však neobsahuje žádné písemné předvolání či výzvu žalobkyni k provedení identifikačních úkonů.
Je zde obsažena toliko listina s označením Žádost o provedení identifikačních úkonů ze dne 27. 6. 2017,
v níž je příslušný policejní specialista požádán, aby u žalobkyně provedl tyto úkony: popis,
kriminalistické otisky, daktyloskopické otisky a odběr biologického materiálu (ústní stěr), a byl
požádán o vložení záznamu o provedeném identifikačním úkonu do informačního systému
FODAGEN. V žádosti se dále uvádí, že žalobkyně se provedení identifikačních úkonů podrobí
dobrovolně, resp. že se jim podrobila. Ve správním spise však není obsažena žádná listina, která
by obsahovala odůvodnění potřeby provedení identifikačních úkonů právě u žalobkyně,
a to z hlediska proporcionality potenciálního zásahu.
[29] Test proporcionality však musí v každém případě provést alespoň soud v řízení o správní
žalobě tvrdící nezákonnost takového úkonu (srovnej již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 3 As 335/2017 – 33, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2013,
sp. zn. I. ÚS 2661/13 , či ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 3721/12).
[30] Této povinnosti krajský soud v nynějším případě dostál a test proporcionality
v napadeném rozsudku provedl. Naproti tomu stěžovatelka nepředložila v řízení před krajským
soudem argumenty svědčící o přiměřenosti jejího zásahu do práv žalobkyně. Svůj postup v žalobě
a také v kasační stížnosti odůvodňovala pouze poukazem na subjektivní stránku daného
trestného činu a na obecné úkoly policie při předcházení, odhalování, vyšetřování trestných činů
a stíhání pachatelů; nezabývala se však specifiky nynějšího případu. Nejvyšší správní soud
obecně souhlasí se stěžovatelkou, že postup podle §65 zákona o policii slouží k legitimnímu
cíli (tj. k předcházení, odhalování, vyšetřování trestných činů a stíhání pachatelů) a není
a priori vyloučen ani u všech trestných činů hospodářských (srovnej již zmiňovaný rozsudek
č. j. 4 As 168/2013 – 40). Na druhé straně je však ve shodě s krajským soudem přesvědčen,
že stěžovatelka měla nejpozději v řízení před krajským soudem vysvětlit ve vztahu
ke konkrétním okolnostem případu, proč se domnívá, že v tomto konkrétním případě
postupovala přiměřeně, a proto se nedopustila vůči žalobkyni nezákonného zásahu.
[31] Nejvyšší správní soud neshledal jako pochybení krajského soudu, že v napadeném
rozsudku odkazoval na skutečnosti, které nastaly až po provedení identifikačních úkonů (zejména
to, že usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně bylo zrušeno jako neodůvodněné
usnesením státní zástupkyně ze dne 27. 7. 2017). Podstatné totiž je, že zrušení trestního stíhání
žalobkyně nebylo nosným rozhodovacím důvodem, pro který krajský soud shledal žalobu
důvodnou, ale jednalo se o argument vyslovený nad rámec nutného, kterým krajským soud hodlal
podpořit své dříve vyslovené závěry (viz odstavec 27 napadeného rozsudku). Takovému postupu
nelze nic vytknout.
[32] Stěžovatelka nakonec v kasační stížnosti tvrdí, že rozsudek ESLP ve věci S. a Marper není
v dané věci přiléhavý. Nejvyšší správní soud toto tvrzení nerozporuje. Stejný postoj
ke zmíněnému rozhodnutí však zaujal také krajský soud, a proto z jeho závěrů nevycházel, ačkoli
se jich žalobkyně dovolávala ve své žalobě. Krajský soud pouze shrnul závěry tohoto rozsudku
a konstatoval, že ESLP se v něm zabýval výlučně otázkou, zda je z hlediska čl. 8 odst. 2 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod ospravedlnitelné uchovávání otisků prstů a vzorků
a profilů DNA v národní databázi v případě obviněných osob, které (v konečném důsledku) však
nebyly odsouzeny, nikoliv tím, zda je přípustné obecně takové vzorky odebírat a uchovávat (tedy
otázkou, kterou se zabýval v nyní projednávané věci).
[33] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek je v souladu se zákonem.
Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[34] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Na náhradu nákladů řízení má naopak právo žalobkyně, která
byla procesně úspěšná. Přiznaná náhrada nákladů řízení žalobkyně spočívá v odměně jejího
zástupce za řízení o kasační stížnosti, a to ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, kterým
bylo vyjádření ke kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)]. Podle §13 odst. 4 advokátního tarifu náleží zástupci žalobkyně též náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč za daný úkon. Zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH
(§14a advokátního tarifu), a proto se takto vypočtená odměna a náhrada hotových výdajů zvyšuje
o částku odpovídající této dani (sazba daně 21 %), konkrétně o 714 Kč. Celková částka tak činí
4 114 Kč. Stěžovatelka je povinna uhradit žalobkyni uvedenou částku ve lhůtě 30 dní ode dne
právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce JUDr. Václava Kaliny, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu