ECLI:CZ:NSS:2022:9.AS.223.2020:41
sp. zn. 9 As 223/2020 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: SALPET
VERITAS s.r.o., se sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, zast. Mgr. Jakubem Kántorem,
advokátem se sídlem Veleslavínova 94/8, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutím žalovaného
ze dne 2. 9. 2016, č. j. 1505/580/16, 57106/ENV a č. j. 1545/580/16, 57977/ENV, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020,
č. j. 6 A 238/2016 - 46,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 A 238/2016 - 46,
se z r ušuj e a věc se v ra cí městskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem projednávané věci je ukládání pokut při souběhu správních deliktů a otázka
dodržování a prokazování rozhodovací praxe správního orgánu.
[2] Rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) ze dne 31. 5. 2016,
č. j. ČIŽP/49/OOH/SR01/1506763.003/16/VTK, byla žalobkyni na základě výsledků kontroly
uložena pokuta za správní delikt podle §37 odst. 4 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované
prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých
zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZIP“), a to podle
§37 odst. 6 písm. b) stejného zákona ve výši 1 100 000 Kč. Současně byla žalobkyni uložena
povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč [§79 odst. 5 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)].
Uvedeného správního deliktu se žalobkyně dopustila tím, že provozovala skládku v rozporu
s integrovaným povolením vydaným Krajským úřadem Moravskoslezského kraje dne
25. 10. 2004, č. j. ŽPZ/3588/K1/15, kterým byl provoz dané skládky povolen, když přijala
na skládku velké množství směsného komunálního odpadu, se kterým dále nakládala
nepovoleným způsobem - vytřídila z něj zeminu a zbylý komunální odpad uložila na skládce.
[3] Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí ČIŽP ve věci správního deliktu podle ZIP
žalovaný zamítl výše nadepsaným rozhodnutím ze dne 2. 9. 2016, č. j. 1545/580/16,
57977/ENV.
[4] ČIŽP dále rozhodnutím ze dne 31. 5. 2016, č. j. ČIŽP/49/OOH/SR02/1506763.003/
16/VTK, uložila žalobkyni na základě výsledků stejné kontroly pokutu za správní delikt podle
§66 odst. 2 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý ZOdp“), a to podle §66 odst. 8 písm. c) stejného
zákona ve výši 20 000 Kč. Tohoto správního deliktu se žalobkyně dopustila tím, že porušila
povinnost stanovenou jí v §39 odst. 2 starého ZOdp, když jako provozovatelka skládky nezaslala
v zákonném termínu pravdivé a úplné roční hlášení o odpadech příslušnému obecnímu úřadu
(neuvedla v hlášení vytříděnou zeminu). Povinnost nahradit náklady řízení ČIŽP žalobkyni
neuložila s odůvodněním, že souběžně bylo vedeno jiné správní řízení, resp. uložena pokuta,
v rámci něho již byla povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni uložena.
[5] Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí ČIŽP ve věci správního deliktu
podle starého ZOdp žalovaný též zamítl, a to svým druhým výše nadepsaným rozhodnutím
ze dne 2. 9. 2016, č. j. 1505/580/16, 57106/ENV.
[6] Obě rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně souhrnnou žalobou, kterou Městský soud
v Praze (dále jen „městský soud“) nyní napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá výše označený rozsudek městského soudu
kasační stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „s. ř. s.“). Navrhuje zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Stěžovatelka předně považuje napadený rozsudek za věcně i právně nesprávný,
neboť nevychází z náležitě zjištěného skutkového stavu, který byl následně také nesprávně
právně posouzen.
[9] Stěžovatelka nesouhlasí, že by se oba skutky nekryly podstatnými prvky a namítá porušení
absorpční zásady při rozhodování správního orgánu, jakož i zásady ne bis in idem, neboť obě
správní rozhodnutí se vzájemně nereflektovala, nereagovala na sebe. Stěžovatelka má za to, že jí
neměly být ukládány dvě sankce, ale vedeno jedno společné řízení podle §140 správního řádu.
Žalovaný pak nemohl tuto nezákonnost rozhodnutí ČIŽP zhojit, nemohl za správní orgán
prvního stupně domýšlet jakékoli úvahy, čímž byl také stěžovatelce vzat opravný prostředek
odvolání.
[10] Zcela nepatřičným spatřuje stěžovatelka odmítnutí srovnání přiměřenosti pokut v jiných
řízeních s odkazem na procesní ekonomii. Správní orgán dle ní nemůže povýšit zájem na rychlém
řízení nad spravedlivý proces a účinné uplatňování práv stěžovatelky. V této souvislosti považuje
za zcela nepřiléhavé odůvodnění městského soudu v odst. [19] napadeného rozsudku,
že odmítnutí tohoto požadavku z napadených rozhodnutí nevyplývá a soud se k tomu proto
nevyjadřoval. Pokud pak městský soud stěžovatelce vytkl absentující zdůvodnění excesu při
rozhodování, stěžovatelka uvádí, že to by právě bylo patrno doložením správních rozhodnutí,
která pro srovnání požadovala.
[11] Stěžovatelka nesouhlasí ani s odůvodněním městského soudu v odst. [22] napadeného
rozsudku vypořádávajícím žalobní námitky, že zjištěné protiprávní jednání je pouze formální
a nebyla hodnocena nebezpečnost jednání pro společnost. V rozhodnutí podle ZIP vzala ČIŽP
v úvahu především výrazně polehčující okolnosti včetně nezjištění faktického poškození
životního prostředí, naopak v rozhodnutí podle starého ZOdp dospěla k závěru o velmi vysoké
závažnosti ohrožení životního prostředí, což ovšem nemá oporu v hodnocení skutků ze strany
ČIŽP.
[12] V této souvislosti uvádí, že na webových stránkách ČIŽP lze najít sankce za podobné
delikty, a poukazuje na nesoulad pokut mezi takřka nulovým vlivem na životní prostředí a větší
společenskou nebezpečností. Poukázala na 3 rozhodnutí ČIŽP ukládající pokutu za porušení
starého ZOdp. Na závěr zopakovala, že požadovala doložit jakákoli jiná rozhodnutí v oblasti
odpadového hospodářství nebo integrované prevence, ale nebylo jí to umožněno, ač je to právě
ČIŽP či žalovaný, kdo takovými rozhodnutími disponují.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že trvá na zákonnosti i věcné správnosti
všech správních rozhodnutí a ztotožňuje se s napadeným rozsudkem, neboť stěžovatelka
nepředložila žádné nové skutečnosti negující oba spáchané skutky a převážně opakuje již dříve
uplatněné námitky.
[14] K absorpční zásadě uvedl, že oba skutky jsou vymezeny zcela konkrétně a nezaměnitelně
a nekryjí se v podstatných prvcích. Jsou předmětem rozhodování podle dvou odlišných právních
úprav a nejsou jeden druhým podmíněny, byť byly zjištěny v rámci jedné kontroly.
[15] K výši pokut konstatoval, že stížnost účelově vypichuje textové pasáže a zavádějícím
způsobem kombinuje dílčí zdůvodnění výše uložených pokut za účelem vyvolání dojmu jejich
neadekvátnosti a zmatečnosti. Z odůvodnění pokuty uložené podle ZIP stěžovatelka uvádí jen
polehčující okolnosti, aby následně v kontrastu citovala jedinou větu rozhodnutí ohledně vysoké
závažnosti ohrožení životního prostředí. Uvedené nelze takto nahodile vytrhávat z daného
rozhodnutí.
[16] Případy jiných sankčních rozhodnutí, na které stěžovatelka odkazuje, považoval žalovaný
za nesouměřitelné a nepřiléhavé, neboť správní orgány v těchto případech nepostupovaly podle
stejných právních předpisů a byly též posuzovány jiné formy nakládání s odpadem (nepovolené
terénní úpravy). Ze stručného popisu uvedených skutků ve stížnosti nelze zhodnotit závažnost
ani přiměřenost uložených pokut.
[17] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[18] Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí,
proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost je důvodná.
III.a Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
[20] Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pouze v úvodu kasační
stížnosti v rámci výčtu kasačních důvodů, aniž by tuto námitku blíže konkretizovala. Nejvyšší
správní soud je však povinen nepřezkoumatelnost rozsudku krajského (městského) soudu
zkoumat z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[21] Námitka je důvodná.
[22] Konkrétním obsahem pojmu nepřezkoumatelnost se Nejvyšší správní soud ve své
judikatuře již rozsáhle zabýval (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 -
75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs
24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
č. 1795/2009 Sb. NSS).
[23] V projednávané věci napadený rozsudek městského soudu z převážné části odpovídá
obecným požadavkům přezkoumatelného rozhodnutí formulovaným v citované judikatuře. Z
odůvodnění v odst. [25] napadeného rozsudku ovšem není zřejmé, jakými úvahami se řídil
při konstatování, že rozhodnutí ČIŽP v jiných věcech „jsou v obecné rovině odborné veřejnosti známa
a inspekce o nich formou zobecňujících informací v rozhodné době informovala, proto bylo možné alespoň v obecné
rovině tyto informace ve veřejném prostoru vyhledat“. Městský soud neuvádí, kde byla rozhodovací činnost
ČIŽP v rozhodné době zveřejněna a ani ze zbytku odůvodnění napadeného rozsudku
to nevyplývá. Městský soud přitom s tímto nedostatečným odůvodněním vypořádal jednu
ze stěžejních žalobních námitek stěžovatelky ohledně výrazné výše jí uložených pokut a vybočení
z rozhodovací praxe ČIŽP, jakož i neposkytnutí jiných správních rozhodnutí ze strany ČIŽP.
[24] Z tohoto důvodu je v této části napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů rozhodnutí podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a Nejvyšší správní soud ho proto zrušil.
V dalším řízení městský soud svůj závěr o veřejné dostupnosti rozhodovací praxe ČIŽP
odůvodní v souladu s požadavky přezkoumatelného soudního rozhodnutí a v této souvislosti
se znovu vypořádá se žalobní námitkou stěžovatelky ohledně výrazné výše jí uložených pokut,
resp. vybočení z rozhodovací praxe ČIŽP, včetně požadování jiných správních rozhodnutí.
[25] V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že kasačními námitkami týkajícími se
nepřiměřenosti uložených pokut ve vztahu k dodržení správní praxe včetně požadování jiných
správních rozhodnutí (kasační námitky shrnuté výše v odst. [10] a [12] tohoto rozsudku)
se s ohledem na výše uvedené a zrušení napadeného rozsudku blíže nezabýval.
[26] K dílčí námitce stěžovatelky, že správní orgány odmítly srovnání adekvátnosti pokut
v jiných řízeních s odkazem na procesní ekonomii, pouze stručně konstatuje, že s tímto tvrzením
ve shodě s městským soudem nesouhlasí (odst. [19] napadeného rozsudku). Nic takového
z napadených správních rozhodnutí opravdu nevyplývá a nevyplývá to ani z jiných dokumentů
správního spisu. Ze správního spisu naopak vyplývá, že stěžovatelka požadovala poskytnutí
detailního přehledu jiných správních rozhodnutí v rámci žádosti o prodloužení lhůty k odvolání,
na což ČIŽP i žalovaný reagovali shodně tak, že stěžovatelku, resp. jejího zástupce s takovým
požadavkem odkázali na zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí,
ve znění pozdějších předpisů.
III.b Vady správního řízení
[27] Stěžovatelka jen obecně namítá vadné zjištění skutkového stavu.
[28] Námitka není důvodná.
[29] Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze uplatnit v případě tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spise nebo je s ním v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[30] Nejvyšší správní soud žádné takové vady v projednávané věci neshledal. Skutkový stav
byl správními orgány zjištěn dostatečně, shromážděné důkazy tvoří jasnou představu o průběhu
celého skutkového děje a bez důvodných pochybností z nich vyplývá, že se stěžovatelka dopustila
výše vymezeného protiprávního jednání, což ostatně ani nerozporuje. Současně rozhodnutí
správních orgánů nelze považovat za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost, neboť obsahují
jasné a srozumitelné výroky, ze kterých je patrné, jak v každém případě příslušný správní orgán
rozhodl a vůči komu, a které odpovídají odůvodnění jednotlivých rozhodnutí. V případě
prvostupňových rozhodnutí ČIŽP je vždy jasně a srozumitelně vymezen skutek, porušení
právní povinnosti a uložená pokuta. Obecně k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
pro nesrozumitelnost srov. např. již citovaný rozsudek č. j. 2 Ads 58/2003 - 75.
III.c Porušení zásady absorpce a ne bis in idem a nevedení společného řízení
[31] Stěžovatelka namítá, že se oba skutky kryjí podstatnými prvky, a proto došlo k porušení
zásady absorpce a ne bis in idem, když o skutcích nebylo vedeno společné řízení a napadená
rozhodnutí se vzájemně nereflektovala. Žalovaný pak takovou nezákonnost prvostupňových
rozhodnutí nemohl zhojit.
[32] Námitky nejsou důvodné.
[33] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že v projednávaných věcech se nejedná o jediný
skutek, jak se stěžovatelka zjevně domnívá. Stěžovatelka se dvěma samostatnými jednáními
dopustila dvou různých správních deliktů podle dvou různých právních předpisů, byť spolu obě
jednání úzce souvisí, resp. navazují na sebe. Z tohoto důvodu nelze v projednávané věci uvažovat
o použití, natož o porušení zásady ne bis in idem tak, jak to chápe stěžovatelka, neboť nebyla
potrestána dvakrát za totožný skutek, nýbrž samostatně za dva různé skutky. Ani jiné porušení
této zásady Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal, neboť ze strany správních
orgánů nedošlo ke dvojímu přičítání téhož v oblasti viny a trestu.
[34] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem i žalovaným konstatuje, že v případě
stěžovatelky se jedná o vícečinný souběh nestejnorodý, neboť více skutky spáchala více správních
deliktů, které naplňují různé skutkové podstaty, a to dříve, než byla za některý z deliktů
pravomocně potrestána (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009 - 62,
č. 2248/2011 Sb. NSS, odst. [29] a [30]). V souladu s trestněprávní teorií i judikaturou
zdejšího soudu (viz např. rozsudky NSS ze dne 22. 9. 2005, č. j. 6 As 57/2004 - 54, již citovaný
č. j. 1 As 28/2009 - 62, zejména odst. [31] a [32], nebo ze dne 12. 7. 2017, č. j.
6 As 116/2017 - 53, odst. [11] a [12]) je proto na místě v projednávané věci aplikovat zásadu
absorpce, jak stěžovatelka správně namítá již od správního řízení. Překážkou aplikace absorpční
zásady přitom není, že sbíhající se delikty ohrožují nebo zasahují různé chráněné zájmy a jsou
upraveny v různých právních předpisech, jak je tomu i v projednávané věci (srov. rozsudek NSS
ze dne 30. 11. 2021, č. j. 2 As 390/2019 - 32, odst. [22]). Podstata této zásady pak tkví v absorpci
sazeb, kdy trest přísnější pohlcuje mírnější a sbíhající se delikty jsou tak postiženy pouze trestem
stanoveným pro nejtěžší z nich (srov. např. již citovaný rozsudek č. j. 6 As 57/2004 - 54,
obdobně ze dne 24. 4. 2015, č. j. 8 Afs 20/2013 - 101, č. 3319/2016 Sb. NSS, bod 191.).
[35] V této souvislosti Nejvyšší správní soud dlouhodobě judikuje, že institut společného
řízení lze v oblasti správního trestání chápat jako pouhou procesní cestu, která může vést
k naplnění principu absorpce, nejde však o možnost jedinou (srov. např. již citované rozsudky
č. j. 1 As 28/2009 - 62, odst. [26], nebo č. j. 6 As 116/2017 - 53, odst. [11]). Nevedení společného
řízení proto samo o sobě není vadou dopadající na zákonnost správního rozhodnutí, pokud byla
zásada absorpce dodržena (srov. již citovaný rozsudek č. j. 1 As 28/2009 - 62, odst. [31] a [32],
obdobně např. novější rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2022, č. j. 6 As 4/2021 - 75, odst. [60]).
Uložení sankce za správní delikt v jednom řízení nebrání pozdějšímu samostatnému
projednání jiného souběžně spáchaného deliktu (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 11. 2021,
č. j. 3 As 333/2019 - 39, odst. [22]). Ve správním řízení nelze zrušit předcházející rozhodnutí
a uložit souhrnný trest, a je proto třeba k dříve uložené sankci v posléze vedeném řízení
o sbíhajícím se deliktu přihlédnout a pozdější sankci uložit v souladu se zásadou absorpce
(srov. rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2022, č. j. 8 As 319/2019 - 63, odst. [22], obdobně ze dne
5. 8. 2021, č. j. 6 As 29/2020 - 45, odst. [37], nebo již citovaný č. j. 2 As 390/2019 - 32,
odst. [20]).
[36] V projednávaném případě ve shodě s uvedenou judikaturou není samo o sobě vadou,
pokud ČIŽP nevedla o správních deliktech stěžovatelky spáchaných v souběhu společné řízení
podle §140 správního řádu, jak správně uvedl i městský soud v odst. [20] napadeného rozsudku.
Pokud jde o dodržení absorpční zásady, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující.
[37] Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že zohlednění absorpční zásady při ukládání
sankce za sbíhající se správní delikty musí být z pozdějšího rozhodnutí patrné. Přitom se jako
příhodný jeví výslovný odkaz na tuto zásadu s popisem způsobu, jakým ji správní orgán
při stanovení konkrétní sankce zohlednil. Dodržení ale může být i implicitní (srov. již citovaný
rozsudek č. j. 6 As 116/2017 - 53, odst. [15] a [16]).
[38] V projednávané věci z obou rozhodnutí ČIŽP vyplývá, že si byla vědoma současně
probíhajícího druhého řízení (viz str. 5 rozhodnutí o správním deliktu podle ZIP a str. 5
rozhodnutí o správním deliktu podle starého ZOdp). V rozhodnutí o správním deliktu podle
starého ZOdp dokonce stěžovatelce neuložila povinnost nahradit náklady řízení s odkazem
na vedení druhého řízení a v závěru odůvodnění výše ukládané sankce uvedla, že od jejího
uložení nelze upustit (str. 5 a 6 rozhodnutí). Žalovaný se pak zásadou absorpce zabýval výslovně,
kdy konstatoval, že tento princip byl i při vedení dvou samostatných řízení fakticky zachován,
neboť stěžovatelka nebyla při ukládání sankcí znevýhodněna, součet uložených pokut
nepřesahuje zákonnou sazbu stanovenou za správní delikt nejpřísněji postižitelný (ten podle ZIP,
kde činila horní hranice sazby 10 mil. Kč) a ze strany ČIŽP nedošlo k excesu (str. 5 rozhodnutí
žalovaného o správním deliktu podle ZIP a str. 4 rozhodnutí žalovaného o správním deliktu
podle starého ZOdp).
[39] Ačkoliv si lze představit podrobnější úvahu o dodržení této zásady, z napadených
správních rozhodnutí je zjevné, že obě řízení byla vzájemně reflektována. I porovnáním obou
uložených pokut lze dospět k závěru, že absorpční zásada byla při ukládání pokut stěžovatelce
dodržena, neboť pokuta za správní delikt podle starého ZOdp byla uložena v minimální výši
(horní hranice činila 1 mil. Kč) a ČIŽP dokonce uvažovala o upuštění. Současně, jak uvedl
i žalovaný, případný součet uložených pokut ani zdaleka nedosahuje horní zákonné sazby
za správní delikt přísněji postižitelný (10 mil.), jejímuž překročení absorpční zásada právě
zabraňuje (srov. již citovaný rozsudek č. j. 8 Afs 20/2013 - 101, bod 191.). Nejvyšší správní soud
tedy ve shodě s městským soudem porušení absorpční zásady ze strany správních orgánů
v projednávané věci neshledal.
[40] Ke kasační námitce, že žalovaný nemohl domýšlet úvahy za správní orgán prvního stupně
a zhojit tak nezákonnost rozhodnutí ČIŽP, Nejvyšší správní soud pouze stručně uvádí,
že úkolem odvolacího orgánu je z povahy věci právě zhojit případnou nezákonnost
prvostupňového rozhodnutí. V souladu s §90 odst. 1 písm. c) správního řádu jej může změnit
i v části odůvodnění. Není ani vyloučeno, že odvolací orgán argumentaci správního orgánu
prvního stupně doplní (srov. např. rozsudek NSS ze dne 31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 - 25,
odst. [14]). Pro účely soudního přezkumu tvoří správní řízení v prvním i druhém stupni jeden
celek a obsah obou správních rozhodnutí je třeba vnímat v jejich vzájemné souvislosti (srov.
např. rozsudky NSS ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009 - 48, odst. [27], ze dne 11. 10. 2018,
č. j. 7 As 276/2017 - 28, odst. [28], nebo ze dne 30. 10. 2020, č. j. 7 As 124/2019 - 20, odst. [16]).
V projednávané věci byl proto postup žalovaného, kterým doplnil prvostupňová rozhodnutí
ČIŽP v otázce dodržení zásady absorpce, zákonný.
III.d Hodnocení stěžovatelčina jednání
[41] Stěžovatelka se ohradila proti závěru městského soudu, že ze správních rozhodnutí
neplyne, že zjištěné protiprávní jednání stěžovatelky je pouze formální a nebyla hodnocena
nebezpečnost jednání pro společnost (odst. [22] napadeného rozsudku). Následně cituje
polehčující okolnosti z rozhodnutí ČIŽP podle ZIP v kontrastu se závěrem o vysoké závažnosti
jejího jednání.
[42] Námitka není důvodná.
[43] Nejvyšší správní soud předně souhlasí s městským soudem, že závěr o formálnosti
stěžovatelčina jednání z napadených správních rozhodnutí nevyplývá a především ČIŽP
se zabývala nebezpečností, resp. závažností jednání stěžovatelky (viz str. 13 rozhodnutí ČIŽP
podle ZIP a str. 5 rozhodnutí ČIŽP podle starého ZOdp).
[44] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatelka v rámci této kasační námitky
směšuje obě napadená rozhodnutí ČIŽP. Závěr o vysoké závažnosti ohrožení životního prostředí
není obsažen v rozhodnutí podle starého ZOdp, jak stěžovatelka tvrdí, nýbrž v rozhodnutí podle
ZIP (str. 13). V rozhodnutí podle ZIP, kde je tento závěr obsažen, pak má oporu v hodnocení
skutku. ČIŽP v dané části odůvodnění tohoto rozhodnutí mj. konstatovala, že při stanovení
podmínek provozu zařízení v integrovaném povolení se klade důraz na ochranu životního
prostředí a provozní řád stanovuje smysl zařízení s ohledem na to, aby nedošlo k ohrožení či
poškození životního prostředí. Stěžovatelka pak byla potrestána právě za provozování skládky
v rozporu s integrovaným povolením, resp. provozním řádem. Pokud stěžovatelka zdůrazňuje
polehčující okolnosti uvedené v rozhodnutí podle ZIP, zejména nepoškození životního prostředí,
v kontrastu se závěrem o ohrožení životního prostředí, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že
tato tvrzení ČIŽP se navzájem nevylučují. Již ze samotné pojmové podstaty není poškození to
samé jako ohrožení.
IV. Závěr a náklady řízení
[45] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je z části důvodná,
a proto rozsudek městského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je městský soud
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu zde uvedeným (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[46] O náhradě nákladů řízení rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 3,
věta první, s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2022
JUDr. Radan Malík
předseda senátu