ECLI:CZ:NSS:2022:KOMP.2.2021:21
sp. zn. Komp 2/2021-21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera a soudců Jitky
Zavřelové, Davida Hipšra, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Tomáše Rychlého a Karla Šimky
v právní věci žalobce: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti: Ing. M.
G., o kompetenční žalobě podle §97 a násl. s. ř. s., ve věci odvolání proti usnesení Krajského
úřadu Plzeňského kraje o námitce podjatosti v řízení o přestupku proti pořádku ve státní správě
vyskytující se na více úsecích státní správy dle §2 odst. 2 písm. e) zákona č. 251/2016 Sb.,
o některých přestupcích,
takto:
I. P ř í sl uš né k projednání odvolání proti usnesení Krajského úřadu Plzeňského kraje
ze dne 14. 12. 2020, čj. PK-VVŽÚ/7551/20, o námitce podjatosti v řízení o přestupku
proti pořádku ve státní správě vyskytujícím se na více úsecích státní správy dle §2 odst. 2
písm. e) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, je Ministerstvo vnitra.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Úřad městského obvodu Plzeň 2 - Slovany uznal rozhodnutím ze 17. 9. 2020 Ing. M. G.
(osoba zúčastněná na řízení) vinným ze spáchání přestupku proti pořádku ve státní správě
vyskytujícího se na více úsecích státní správy dle §2 odst. 2 písm. e) zákona č. 251/2016 Sb.,
o některých přestupcích. Přestupku se měl dopustit tím, že podal jako svědek nepravdivou
výpověď v řízení o přestupku na úseku provozu na pozemních komunikacích.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podala osoba zúčastněná na řízení odvolání a v jeho doplnění
rovněž vznesla námitku podjatosti vůči všem úředním osobám Magistrátu města Plzně, který měl
o odvolání rozhodovat. Krajský úřad Plzeňského kraje poté vydal 14. 12. 2020 usnesení, kterým
zamítl námitku systémové podjatosti vůči všem úředním osobám magistrátu.
[3] Proti usnesení krajského úřadu z 14. 12. 2020 podala osoba zúčastněná na řízení odvolání.
Krajský úřad poté požádal Ministerstvo dopravy o stanovisko k tomu, kdo je věcně příslušný
o odvolání rozhodnout. Ministerstvo dopravy (žalobce) ve svém stanovisku z 21. 12. 2020 sdělilo,
že není příslušné k projednání věci, protože ústředním orgánem zde je Ministerstvo vnitra.
Krajský úřad na základě tohoto stanoviska zaslal 8. 1. 2021 spis Ministerstvu vnitra k rozhodnutí
o odvolání.
[4] Ministerstvo vnitra (žalovaný) však ve svém stanovisku z 8. 2. 2021 vyslovilo s názorem
žalobce nesouhlas. Uvedlo, že příslušný je žalobce, a spisovou dokumentaci vrátilo zpět
krajskému úřadu. Ten ji následně postoupil žalobci. Žalobce spisovou dokumentaci ve snaze
vyhnout se kompetenčnímu sporu znovu přípisem z 9. 3. 2021 zaslal žalovanému, který
však v přípise z 6. 4. 2021 setrval na stanovisku o své nepříslušnosti. Následně proběhla
komunikace mezi náměstky obou ministerstev, která však k řešení situace nevedla.
[5] Žalobce poté podal 24. 8. 2021 kompetenční žalobu k Nejvyššímu správnímu soudu.
II.
[6] Žalobce v žalobě tvrdil, že ve věci vznikl záporný kompetenční spor. Žalobce
je ústředním orgánem státní správy ve věcech dopravy, pod kterou projednávaná věc nespadá.
Povinnost svědka vypovídat pravdu je upravena v §55 odst. 1 správního řádu, nikoliv v předpise
týkajícím se dopravy. Účelem přestupku dle §2 odst. 2 písm. e) zákona o některých přestupcích
je zájem na správném zjištění skutkového stavu, což zjevně nespadá pod úsek dopravy.
[7] Působnost dle žalobce má žalovaný dle §103 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), protože jde o věc
ochrany výkonu veřejné moci, což je vnitřní věcí pro oblast veřejného pořádku a vnitřní věcí
ve smyslu §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních
orgánů státní správy České republiky (dále jen „kompetenční zákon“). Případně má žalovaný
působnost dle §103 odst. 4 přestupkového zákona. Žalobce dále upozornil na nález Ústavního
soudu z 29. 1. 1998, III. ÚS 299/97, který v obdobné věci určil působnost žalovaného.
[8] Soudu navrhl, aby rozhodl, že k vydání rozhodnutí je příslušný žalovaný.
III.
[9] Žalovaný uvedl, že v projednávané věci byla nepravdivá svědecká výpověď podána
v rámci řízení o přestupku dle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
jež spadá do působnosti žalobce. Ve věci se má aplikovat §103 odst. 3 přestupkového zákona,
nikoliv jeho odst. 4. Porušení povinnosti dané správním řádem jako obecným předpisem
nezakládá automaticky působnost žalovaného. Rozhodující je úsek státní správy, na němž došlo
k porušení právní povinnosti; ve věci šlo o úsek přestupků dle zákona o provozu na pozemních
komunikacích.
[10] Soudu navrhl, aby rozhodl, že k vydání rozhodnutí je příslušný žalobce.
[11] Osoba zúčastněná na řízení se k návrhu nevyjádřila.
IV.
[12] Nejvyšší správní soud rozhodl o věci bez jednání, protože žalobce i žalovaný s tím
souhlasili.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda se v dané věci jedná
o kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný. Podle §97 odst. 1 s. ř. s. soud rozhoduje
kladný nebo záporný kompetenční spor, jehož stranami jsou – mimo jiné – ústřední správní
úřady navzájem. Podle kompetenčního zákona jsou Ministerstvo dopravy (§17) a Ministerstvo
vnitra (§12 odst. 1) ústředními orgány státní správy. Podmínka §97 odst. 1 s. ř. s. je splněna.
Nejvyšší správní soud má proto pravomoc projednat a rozhodnout předložený kompetenční
spor.
[14] Z předložené spisové dokumentace je zřejmé, že předmětem kompetenčního sporu
je určení správního orgánu příslušného zabývat se odvoláním proti usnesení o námitce podjatosti
v řízení o přestupku proti pořádku ve státní správě vyskytujícím se na více úsecích státní správy
dle §2 odst. 2 písm. e) zákona o některých přestupcích.
[15] Výkon působnosti ve věcech přestupků upravuje §103 přestupkového zákona.
Dle odst. 3 citovaného ustanovení je ústředním správním úřadem ve věci přestupků ten ústřední
správní úřad, do jehož působnosti náleží úsek státní správy, na němž došlo k porušení právní
povinnosti zakládající odpovědnost za přestupek. Odstavec 4 téhož ustanovení stanoví
zbytkovou působnost žalovaného pro případy, že nelze ústřední správní úřad určit
podle odstavce 3 a k projednání přestupku jsou příslušné orgány obce nebo kraje.
[16] V souladu se systematikou §103 přestupkového zákona zkoumal soud nejprve, zda je zde
orgán příslušný dle odst. 3. To znamená, že se zaměřil na otázku, o jaký úsek státní správy,
na němž došlo k porušení povinnosti zakládající odpovědnost za přestupek, se jedná.
[17] Ustanovení §2 zákona o některých přestupcích upravuje přestupky, které jsou v principu
převzaté z §21 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a jejichž společným cílem je poskytování
ochrany před širokým spektrem jednání, v zásadě zahrnujícím zásahy do činností správních
orgánů na různých úsecích státní správy. Spáchání těchto přestupků není omezeno na určitý
specializovaný úsek činnosti státní správy, proto bývají označovány za „průřezové“ (Strakoš,
J. Zákon o některých přestupcích. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, k §2).
[18] Nadpis §2 zákona o některých přestupcích zní: „Přestupky proti pořádku ve státní
správě vyskytující se na více úsecích státní správy“. Nadpis vyjadřuje, že tyto přestupky se obvykle
vyskytují ve více oblastech v širším slova smyslu; svědek může podat nepravdivou či neúplnou
výpověď v řízení o dopravním přestupku i ve stavebním řízení. Dle Nejvyššího správního soudu
je v této situaci třeba obecně rozlišovat dvě řízení, která lze označit jako primární a sekundární.
Primární řízení či výkon působnosti správního orgánu spadá do libovolné oblasti státní správy,
jak vyjadřuje nadpis §2 citovaného zákona. Samotný přestupek dle uvedeného ustanovení
je pak páchán v rámci primárního řízení či souvisí s výkonem působnosti; řízení o tomto
následném přestupku je z tohoto pohledu sekundární.
[19] Argumentace žalovaného stojí na totožnosti působnosti primárního a sekundárního
řízení. Týká-li se primární řízení dopravy, automaticky se jí týká i řízení sekundární, které
je z tohoto pohledu nesamostatné. Dle soudu tomu tak však není. Řízení o přestupku dle §2
odst. 2 písm. e) zákona o některých přestupcích je samostatným řízením, které není závislé
na primárním řízení. Nejde o obdobu pořádkové pokuty či jiných pořádkových opatření, která
jsou ukládána v rámci primárního řízení, z jejichž koncepce zřejmě žalovaný vychází.
Jde o samostatný přestupek vymezený v samostatném zákoně.
[20] Podstata přestupku dle §2 odst. 2 písm. e) zákona o některých přestupcích spočívá
v podání nepravdivé nebo neúplné svědecké výpovědi ve správním řízení. Povinnost vypovídat
úplně a pravdivě stanoví §55 odst. 1 správního řádu. Subjektem uvedeného přestupku může být
každý, kdo vystupuje v pozici svědka. Subjektivní stránka spočívá v zavinění ve formě úmyslu.
Objektivní stránka v podání neúplné či nepravdivé výpovědi. Druhovým objektem je ochrana
pořádku ve státní správě, individuálním objektem je zájem na správném zjištění skutkového stavu
jako základu zákonného rozhodnutí ve správním řízení, nikoliv však ochrana vlastního řízení,
které probíhá u správního orgánu (Strakoš, J. Zákon o některých přestupcích. Praktický komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2018, k §2 odst. 2).
[21] Dle §12 odst. 2 kompetenčního zákona plní žalovaný koordinační úlohu v oblasti
správního řízení a správního trestání. Koordinační úloha však není působností.
[22] Působnost žalovanému stanoví §12 odst. 1 kompetenčního zákona, dle kterého
je ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci. Otázkou tak je, zda je ochrana pořádku
ve státní správě, respektive zájem na správném zjištění skutkového stavu vnitřní věcí. Žalobce
výslovně odkazuje na §12 odst. 1 písm. a) kompetenčního zákona, dle kterého je žalovaný
ústředním orgánem státní správy zejména pro veřejný pořádek a další věci vnitřního pořádku
a bezpečnosti ve vymezeném rozsahu. Nejvyšší správní soud se proto zabýval těmito pojmy.
[23] Spojení „vnitřní pořádek a bezpečnost“ užívají například zákon č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky, ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, zákon
č. 19/1997 Sb., o některých opatřeních souvisejících se zákazem chemických zbraní, či zákon
č. 111/2009 Sb., o základních registrech. Naopak například zákon č. 191/2016 Sb., o ochraně
státních hranic České republiky, a zákon č. 14/2021 Sb., o nakládání se zbraněmi v některých
případech ovlivňujících vnitřní pořádek nebo bezpečnost České republiky, užívají „vnitřní
pořádek“ a „bezpečnost“ jako samostatné kategorie. Nelze tedy jednoznačně říci, že by existoval
ustálený pojem vnitřní pořádek a bezpečnost užívaný napříč celým právním řádem s jedním
významem, jehož složky jsou nerozlučné. Nejvyšší správní soud se proto zaměřil pouze na jeho
užití v kompetenčním zákoně.
[24] Kompetenční zákon ve znění od 8. 1. 1969 do 31. 12. 1992 v §12 odst. 1 rozlišoval vnitřní
věci na straně jedné a veřejný pořádek a bezpečnost na straně druhé, pojem vnitřní pořádek neznal.
Vnitřní věci byly na stejné úrovni jako veřejný pořádek a bezpečnost, Nešlo tedy o pojem nadřazený, jak
se podává z dnešního znění zákona. Původní znění kompetenčního zákona vypočítávalo vnitřní
věci v závorce (územní členění republiky, státní symboly, věci matriční, státního občanství,
občanských průkazů a cestovních dokladů, evidence obyvatelstva a pobytu cizinců, spolčovacího
a shromažďovacího práva). Od 1. 1. 1971 byla závorka nahrazena slovem „zvláště“, mělo tedy jít
o výčet demonstrativní. Výraznou změnu koncepce ustanovení přinesla od 1. 1. 1993
v souvislosti se vznikem samostatné České republiky až novela provedená zákonem
č. 21/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, a kterým
se provádějí další opatření v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky. Poprvé
se zde objevují věci vnitřního pořádku a zároveň se vnitřní věci stávají nadřazeným pojmem, který
zahrnuje celou působnost Ministerstva vnitra.
[25] Stručná důvodová zpráva k zákonu č. 21/1993 Sb. ohledně změn v působnosti
žalovaného uvádí: „Potřeba novelizovat ustanovení §12 vychází zejména z toho, že ministerstvo vnitra
převezme celou působnost federace ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti, včetně věcí ozbrojených bezpečnostních
sborů, které ve federaci konkrétní úkoly ve zmíněné oblasti plní. Přitom je nutné přihlížet ke skutečnosti,
že pro řadu těchto úkolů by v České republice nebyla ani obecná právní úprava (jde např. o otázky cestovních
dokladů, pobytu cizinců, státních hranic, státního tajemství), podle níž by bylo možné dovodit příslušnost
některého z existujících ústředních orgánů státní správy. (…).“ Důvodová zpráva tedy již hovoří o věcech
vnitřního pořádku a bezpečnosti a odkazuje na někdejší federální úpravu.
[26] Z uvedeného plyne, že v současné době lze sice pojmy vnitřní pořádek a bezpečnost užívat
samostatně, vždy však půjde o vnitřní věci ve smyslu kompetenčního zákona. Dle Nejvyššího
správního soudu pak věci vnitřního pořádku a bezpečnosti v kompetenčním zákoně odkazují k bývalé
federální úpravě a v souladu s ní je třeba §12 odst. 1 písm. a) citovaného zákona vykládat.
[27] Na této úrovni upravovaly působnost federace postupně zákon č. 166/1968 Sb.,
o vymezení působnosti Československé socialistické republiky ve věcech vnitřního pořádku
a bezpečnosti, zákon č. 128/1970 Sb., o vymezení působnosti Československé socialistické
republiky ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti, a zákon č. 384/1990 Sb., o vymezení
působnosti České a Slovenské Federativní Republiky ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti.
Všechny tři uvedené zákony obsahují překrývající se výčty oblastí, které spadají do vnitřního
pořádku a bezpečnosti. Nejvyšší správní soud pak vychází z posledně uvedeného zákona, protože
bezprostředně předcházel účinnosti zákona č. 21/1993 Sb.
[28] Dle §1 zákona č. 384/1990 Sb. byly oblastmi věcí vnitřního pořádku a bezpečnosti ochrana
ústavního zřízení, obrana a bezpečnost státu, boj proti terorismu, trestná činnost ve spojení
s cizinou a drogová organizovaná trestná činnost, spolupráce s Interpolem, speciální expertizní
činnost, ochrana státního, hospodářského a služebního tajemství, řízení šifrové služby, ochrana
státních hranic, ochrana ústavních činitelů České a Slovenské Federativní Republiky, výkon státní
správy v oboru cestovních dokladů, povolování vstupu na území, povolování pobytu cizinců,
státních hranic, státních symbolů a organizací s mezinárodním prvkem. Nejde sice o zcela úplný
výčet věcí vnitřního pořádku a bezpečnosti (mohly ještě existovat věci pouze v působnosti federálních
republik), jejich povaha ale byla obdobná.
[29] Ustanovení §12 odst. 1 kompetenčního zákona dále zavádí podkategorii veřejný pořádek,
jak plyne z jeho znění, konkrétně slov „další věci“, která spadá do věcí vnitřního pořádku a bezpečnosti.
[30] Výše uvedený výklad aplikoval Nejvyšší správní soud na projednávanou věc. O podoblast
veřejného pořádku ve věci nejde. Tento neurčitý pojem obecně zahrnuje souhrn pravidel nebo zásad
chování na veřejnosti (Hendrych, D. a kol., Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009,
heslo Veřejný pořádek.). V projednávané věci však není předmětem chování na veřejnosti.
[31] Ve věci nejde ani o věc vnitřního pořádku a bezpečnosti. Ochrana pořádku ve státní správě,
respektive zájem na správném zjištění skutkového stavu, nespadá pod pojem věc vnitřního pořádku
a bezpečnosti interpretovaný pomocí bývalé federální úpravy, a to ani za pomoci argumentu
stejného druhu (eiusdem generis) z výčtu uvedeného v bodě [28] tohoto rozhodnutí. Věci vnitřního
pořádku a bezpečnosti se dotýkají ochrany existence státu, jeho činitelů a jeho suverenity,
případně závažné trestné činnosti. Nejblíže má k projednávané věci ochrana ústavního pořádku,
která se však svou závažností zcela odlišuje od projednávané věci, jde o jiný druh.
[32] Z uvedeného plyne, že na projednávanou věc §12 odst. 1 písm. a) kompetenčního
zákona nedopadá. Výčet v tomto odstavci je však demonstrativní, a proto by se stále mohlo
jednat o vnitřní věc.
[33] Pojem vnitřní věci je třeba vykládat široce, a to nejméně ze tří důvodů: 1) výčet §12 odst. 1
je demonstrativní a různorodý, 2) novela kompetenčního zákona č. 21/1993 Sb. učinila z vnitřních
věcí zcela obecný pojem, 3) žalovaný má historicky obecnou působnost uvnitř státu.
[34] K prvnímu důvodu: Z výčtu §12 odst. 1 kompetenčního zákona je patrné, že zahrnuje
různé nesouvisející oblasti. Stojí tu vedle sebe požární ochrana, zbraně, veřejné sbírky či státní
symboly, které nemají žádnou úzkou souvislost. Nelze tedy nalézt jednotící kritérium výčtu, zcela
obecně lze pouze říci, že jde o věci směřující dovnitř státu. Dále je výčet demonstrativní,
jak dokládá slovo „zejména“.
[35] K druhému důvodu: Dle původního znění kompetenčního zákona zahrnovaly vnitřní věci
územní členění republiky, státní symboly, věci matriční, státního občanství, občanských průkazů
a cestovních dokladů, evidence obyvatelstva a pobytu cizinců, spolčovacího a shromažďovacího
práva. Současné znění zákona demonstrativní výčet rozšířilo o věci veřejného pořádku
a bezpečnosti, archivnictví a spisovou službu, požární ochranu, krizové řízení, kteréžto oblasti
nebyly původně považovány za vnitřní věci, ale za oblasti souřadné s vnitřními věcmi. Výčet se rovněž
rozšířil o oblasti, které původní znění zákona neznalo, například elektronickou identifikaci
či oblast informačních systémů veřejné správy. Je tedy zřejmé, že se vnitřní věci staly zcela obecnou
kategorií. Původní omezené pojetí bylo právní úpravou překonáno.
[36] K třetímu důvodu: Ministerstvo vnitra vzniklo jako jedno z pěti původních ministerstev
ministerské rady zřízené nejvyšším rozhodnutím ze 17. 3. 1848, č. 30 Sb. pol. z. Rakouský císař
zřídil ministerstvo zahraničí a císařského domu (vzniklo z domácí, dvorské a státní kanceláře),
v jehož čele stál státní kancléř, ministerstvo vnitra (nahradilo spojenou česko-rakouskou
dvorskou kancelář), ministerstvo spravedlnosti (z Nejvyššího soudního místa), ministerstvo
financí (z dvorské komory) a ministerstvo války (z dvorské válečné rady). V působnosti
Ministerstva vnitra byly všechny vnitřní záležitosti státu krom justice a financí. Vzápětí
se však od něj však odloučila Ministerstvo kultu a vyučování a Ministerstvo obchodu, čímž byla
jeho agenda ztenčena. V letech 1860 až 1867 pak bylo dočasně zrušeno a nahrazeno státním
ministerstvem. Agendu Ministerstva vnitra šlo v rakouské monarchii přibližně vymezit tak, že má
vyřizovat všechny agendy správy politické, které nejsou výslovně přikázány ministerstvu jinému
(Pražák, J. Rakouské právo veřejné. Díl druhý: Právo správní. Praha: Jednota právnická, 1905, s. 35).
Dle Weyra měla pak tato zásada platit rovněž v právu československém po roce 1918, rozhodně
ji doporučoval stanovit de lege ferenda (Weyr, F. Ministerstva. In Hácha, E. a kol. Slovník veřejného
práva československého. Svazek II. Reprint původního vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2000,
s. 613.).
[37] Žalovaný, respektive jeho předchůdci, měl tedy obecnou působnost týkající se všech věcí
uvnitř státu. Uvedený závěr přijímá rovněž současná odborná literatura. Ministerstvo vnitra
je ústředním správním úřadem, do jehož působnosti spadá problematika státní správy
i samosprávy v obecné rovině, tedy za předpokladu, že ji zákon výslovně nesvěřuje jinému
ústřednímu správnímu úřadu (Kněžínek, J. Kompetenční zákon. Komentář. Praha: Wolters Kluwer,
2016, k §12). V souladu s uvedenou koncepcí je rovněž §103 odst. 4 přestupkového zákona,
který činí žalovaného příslušného, pokud nelze určit jiný orgán.
[38] Lze tedy uzavřít, že vnitřní věci jsou pojmem, který zahrnuje veškeré záležitosti směřující
dovnitř státu. Jde o pojem obecný a zbytkový, pokrývající agendy, které nejsou upraveny
zvláštním vymezením a přiřčeny do působnosti jiného orgánu.
[39] Projednávaná věc spadá pod vnitřní věci. Ochrana pořádku ve státní správě, respektive
zájem na správném zjištění skutkového stavu, je vnitřní věcí ve smyslu §12 odst. 1 kompetenčního
zákona. Jde o věc týkající se vnitřní záležitosti státu, která není svěřena žádnému jinému
ústřednímu orgánu státní správy. Zároveň nijak nevybočuje z oblastí uvedených
v demonstrativním výčtu citovaného ustanovení.
[40] Úsek státní správy, na němž došlo k porušení právní povinnosti zakládající odpovědnost
za přestupek dle §2 odst. 2 písm. e) zákona o některých přestupcích, náleží do působnosti
žalovaného.
[41] Nejvyšší správní soud rovněž uvážil praktické dopady svého právního názoru. Rozlišení
primárního a sekundárního řízení a určení jednoho ústředního orgánu státní správy, do jehož
gesce budou spadat přestupky proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní
správy, přispěje k jednotě správní praxe v této oblasti. Opačné řešení by mohlo vést k tomu,
že by právně zcela obdobné situace mohly být posuzovány rozdílně, což by odporovalo zásadě
právní jistoty.
V.
[42] Z uvedených důvodů je k projednání odvolání proti usnesení krajského úřadu o námitce
podjatosti v řízení o přestupku proti pořádku ve státní správě vyskytujícím se na více úsecích
státní správy dle §2 odst. 2 písm. e) zákona o některých přestupcích příslušné Ministerstvo vnitra
(výrok I.).
[43] Soud rozhodl dále o nákladech řízení. V souladu s §101 s. ř. s. nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kompetenční žalobě (výrok II). Osoba zúčastněná na řízení
nemá právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na §60 odst. 5 s. ř. s., neboť jí soud v tomto
řízení neuložil žádnou povinnost (výrok III).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. února 2022
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu