ECLI:CZ:NSS:2022:KONF.7.2021:30
sp. zn. Konf 7/2021-30
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy Mgr. Ing. Radovana Havelce a soudců JUDr. Pavla Simona, Mgr. Víta
Bičáka, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Jitky Zavřelové rozhodl o návrhu
České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, na rozhodnutí
kompetenčního sporu mezi ní na straně jedné a Obvodním soudem pro Prahu 4 a Městským
soudem v Praze na straně druhé, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 179/2020, o zaplacení částky 22 887 Kč s příslušenstvím: žalobkyně
České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, a žalovaného JUDr. I.
A. V.,
takto:
P ř ís l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o zaplacení částky 22 887 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 179/2020, je s p rá v n í o rg án .
Odůvodnění:
1. Návrhem doručeným dne 22. 4. 2021 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zákon o některých
kompetenčních sporech“), se Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „navrhovatelka“)
domáhala, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) zákona
o některých kompetenčních sporech. Spor vznikl mezi ní, na straně jedné, a Obvodním soudem
pro Prahu 4 a Městským soudem v Praze, na straně druhé, ve věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 179/2020, která se týká vrácení neprávem vyplacené částky
služebního platu.
2. Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu a předloženého spisu vyplynuly následující
skutečnosti:
3. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 30. 7. 2020 se žalobkyně (Česká
správa sociálního zabezpečení) domáhala, aby soud uložil žalovanému zaplatit částku ve výši
22 887 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný byl u žalobkyně od 1. 8. 2018
do 1. 5. 2019 ve služebním poměru, kdy vykonával státní službu jako odborný rada na služebním
místě „právník oddělení rozhodování o námitkách“, a to na základě rozhodnutí ze dne 26. 7. 2018, čj.
13-Z.114756/3150-141/2018. Od 1. 5. 2019 již žalovaný státní službu u žalobkyně nevykonává,
neboť byl zařazen na jiné služební místo, a to se souhlasem s uvolněním vysloveným v dopise
ústředního ředitele žalobkyně (České správy sociálního zabezpečení) ze dne 3. 4. 2019,
čj. 10000/11714694/19/000/Bas. Na základě rozhodnutí o změně služebního poměru byl
žalovanému určen plat ve výši 39 990 Kč, od 1. 1. 2019 činil plat 41 820 Kč. V lednu 2019 byl
žalovaný na základě rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 3. 1. 2019 uznán
dočasně neschopným k výkonu služby, a to od 2. 1. 2019. Tato neschopnost trvala až do března
2019, tedy i po zbytek měsíce ledna 2019. Žalovaný tak měl obdržet za měsíc leden plat
za 1. 1. 2019, který po odečtech zákonných odvodů činil 1 617 Kč, a dále 60 % platu za 11 dnů
pracovní neschopnosti od 5. 1. 2019 do 15. 1. 2019, což činilo 7 637 Kč. Celkem měl
od žalobkyně jako zaměstnavatele obdržet částku 9 254 Kč. Žalobkyně omylem žalovanému
vyplatila plat za měsíc leden 2019 v plné výši, tj. 41 820 Kč; z toho čistý příjem, kterým byl zaslán
žalovanému na bankovní účet, činil 32 141 Kč. Tím byla žalovanému neprávem vyplacena částka
ve výši 22 887 Kč. Dle žalobkyně se zcela jednoznačně jedná o případ, kdy žalovaný měl a musel
vědět, že jde o částku nesprávně určenou a omylem vyplacenou. Žalobkyně vyzvala žalovaného
dopisem ze dne 29. 3. 2019, čj. 05-OST-114756/3150-2/2019, doručeným žalovanému dne
15. 4. 2019, k vrácení neprávem vyplacené částky. Žalovaný ani přes další výzvu žalobkyni
nevrátil ničeho. Žalobkyně rovněž sdělila, že ve věci nebylo vydáno rozhodnutí služebního
orgánu, kterým by bylo žalovanému uloženo vrátit žalovanou částku, neboť není služební orgán,
který by takové rozhodnutí mohl vydat. Odkázala na ustanovení §159 zákona č. 234/2014 Sb.,
o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“), kde není uvedeno řízení, na základě kterého
by měl státní zaměstnanec vrátit neprávem vyplacené částky. Žalobkyně má za to, že uplatněný
nárok je soukromoprávní. Nadto již žalobkyně není vůči žalovanému v postavení příslušného
služebního orgánu ve smyslu §162 odst. 2 zákona o státní službě, tedy vůči němu nemohla
a nemůže vydat rozhodnutí. Rovněž se nároku nemůže domáhat ani Ministerstvo průmyslu
a obchodu, do něhož byl žalovaný s účinností od 1. 5. 2019 služebně zařazen, a to s ohledem
na skutečnost, že se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně a nikoliv jiného subjektu.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 10. 2020,
čj. 32 C 179/2020-15, řízení zastavil (výrok I) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc
postoupena České správě sociálního zabezpečení (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Podle soudu prvního stupně zákon o státní
službě komplexně upravuje služebně-právní vztahy státních zaměstnanců vykonávajících
ve správních úřadech státní správu, tedy státní službu. Služební poměr je svojí povahou typickým
právním poměrem státně zaměstnaneckým, tedy veřejnoprávním, a vzájemné vztahy účastníků
tohoto poměru se vyznačují tím, že stát vystupuje vůči státním zaměstnancům jako nositel
svrchované moci, a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat
jeho práva a povinnosti. Tato veřejnoprávní povaha je příznačná pro vzájemné vztahy účastníků
služebního poměru jako celku a nemůže na ní nic změnit ani způsob, jakým žalobkyně své
požadavky procesně uplatnila. Na tuto skutečnost nemá vliv ani to, že §144 zákona o státní
službě výslovně odkazuje na zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“),
neboť se jedná o legislativně technickou formální záležitost, která nemění ničeho na povaze
a obsahu služebně-právních vztahů státních zaměstnanců vykonávajících státní službu. Řízení
ve věcech služebního poměru upravuje zákon o státní službě tak, že ve věcech služebního
poměru státních zaměstnanců jedná a rozhoduje dle §10 odst. 2 zákona o státní službě služební
orgán. Oprávnění služebního orgánu rozhodovat ve věcech služby tedy vyplývá z §10 odst. 2
zákona o státní službě, přičemž §159 citovaného zákona neobsahuje vymezení státní služby,
ale jen vymezení věcí, na které se vztahuje zvláštní úprava řízení ve věcech služby. Nelze
tedy uzavřít, že by v ostatních věcech státní služby nebyl služební orgán oprávněn jednat.
Zvláštní úpravu řízení ve věcech státní služby upravují ustanovení §159 až §169 zákona o státní
službě. Ustanovení §159 odst. 1 citovaného zákona neobsahuje ve výčtu věcí, na které
se vztahuje zvláštní úprava řízení ve věcech státní služby, ustanovení o řízení ve věcech vrácení
neprávem vyplacené částky ve smyslu §331 zákoníku práce. Zákon o státní službě nestanoví, jaká
pravidla mají platit pro rozhodování ve věcech státní služby, které nejsou předmětem výčtu
uvedeného v ustanovení §159 odst. 1 a 2 zákona o státní službě, a které tedy nelze zařadit
ani mezi případy, na které se výslovně zvláštní ustanovení o řízení ve věcech služby vztahují,
ani mezi případy, pro které je naopak použití těchto ustanovení a ustanovení správního řádu (dále
jen „s. ř.“), o správním řízení výslovně vyloučeno. Zákon o státní službě sice neobsahuje
ustanovení, které by odkazovalo na použití správního řádu či obecných předpisů o správním
řízení, neobsahuje však ani ustanovení použití správního řádu vylučující, a proto je možné správní
řád subsidiárně aplikovat na základě ustanovení §1 odst. 2 s. ř., které zakládá subsidiaritu
správního řádu v těch správních procesech, kde zvláštní zákon nestanoví jiný postup. S ohledem
na to, že služební poměr je poměrem veřejnoprávním, vystupuje správní úřad ve všech otázkách
týkajících se služebního poměru státního zaměstnance, tedy i v případech, kdy se po státním
zaměstnanci domáhá vrácení neprávem vyplacené částky, představující omylem vyplacený plat
ve výši, než měl být vyplacen, ve vrchnostenském postavení, ze kterého vyplývá působnost
správního řádu, neboť jsou splněny podmínky §1 odst. 1 s. ř., podle kterého tento zákon
upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů,
právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. Rovněž
v těchto případech se tedy jedná o postupy směřující k vydání rozhodnutí o právech
a povinnostech státních zaměstnanců ve smyslu §9 s. ř. Jelikož uplatněný nárok vyplývá
ze služebního poměru, nerozhodno, zda tento u žalobkyně i nadále trvá, nejedná se o žádnou
z věcí uvedených v §7 odst. 1 o. s. ř. a pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci nesvěřuje
soudu ani zákon ve smyslu §7 odst. 3 o. s. ř., Obvodní soud pro Prahu 4 uzavřel, že projednání
a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), který
nelze odstranit. Zároveň rozhodl o postoupení věci ústřednímu řediteli České správy sociálního
zabezpečení (žalobkyně), jakožto služebnímu orgánu příslušnému rozhodovat ve věcech služby.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací, se v usnesení ze dne 22. 1. 2021,
čj. 23 Co 415/2020-35, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci
soudu v občanském soudním řízení k rozhodnutí v dané věci. Soud prvního stupně
podle odvolacího soudu zcela správně akcentoval povahu služebního poměru jakožto poměru
veřejnoprávního, přičemž tato jeho povaha se pak přenáší na všechna konkrétní dílčí práva
a povinnosti, která v rámci služebního poměru mezi jeho účastníky (státem a státním
zaměstnancem) vznikají. O věc služebního poměru tak půjde vždy tehdy, pokud půjde o práva
a povinnosti státního zaměstnance vznikající v souvislosti s jeho služebním poměrem. Věcí
služebního poměru je proto i nárok na vrácení omylem (neprávem) vyplacené části služebního
příjmu (platu). Stejně jako je služební orgán příslušný k rozhodnutí v situacích, kdy se státní
zaměstnanec domáhá vyplacení částky, na kterou má dle svého přesvědčení nárok, avšak
mu vyplacena nebyla, je dána jeho kompetence i v opačném případě, kdy byl zaměstnanci
(ať už z jakéhokoliv důvodu) vyplacen plat ve vyšší částce, než by mu příslušelo. V obou
případech jde o věc „odměňování“, rozhodováno je vždy o tom, zda státnímu zaměstnanci
odměna (plat) přísluší. Rozdíl je fakticky toliko v tom, zda sporná odměna (plat či jeho část)
již vyplacena byla či dosud nikoli. Na povaze tohoto vztahu nemůže ničeho změnit ani pozdější
zařazení státního zaměstnance na jiné služební místo (u jiného služebního úřadu) či ukončení
výkonu státní služby, neboť vždy jde o věc jeho odměňování v rámci služebního poměru
v té konkrétní podobě, jaká tu byla v době vzniku nároku na plat (resp. výplaty vyšší částky platu).
K rozhodnutí je proto příslušný ten služební orgán, jehož příslušnost byla dána na počátku
(v době vzniku nároku), a který je podle §10 odst. 2 zákona o státní službě příslušný
k rozhodnutí ve věcech služebního poměru. Tato jeho pravomoc je založena existencí samotného
služebního poměru a nezaniká či nepřenáší se v důsledku přeřazení státního zaměstnance
k jinému služebnímu úřadu ani ukončením služebního poměru, stejně jako se změnou těchto
okolností nemění ani povaha předmětných práv a povinností. K argumentaci žalobkyně
ustanovením §159 zákona o státní službě odvolací soud uvedl, že s ohledem na uvedené se jeví
jednoznačný závěr, že tu jde o řízení výslovně uvedené v ustanovení §159 odst. 1 zákona o státní
službě, neboť jde o věc odměňování státního zaměstnance (žalovaného). Nicméně, i kdyby tomu
tak nebylo, má odvolací soud za to, že i pro řízení výslovně neuvedené v ustanovení §159 zákona
o stání službě by bylo třeba pravomoc služebního orgánu dovodit. Jakkoli je odvolacímu soudu
znám rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020, čj. 8 A 85/2019-57, nelze
než konstatovat, že tam obsažená argumentace o taxativní povaze výčtu řízení v ustanovení §159
zákona o státní službě postrádá konkrétní odůvodnění a nijak se nevypořádává s ustanovením
§10 odst. 2 zákona o státní službě, zakládajícím pravomoc služebního orgánu k rozhodnutí
zásadně ve všech věcech služebního poměru toho kterého státního zaměstnance; naproti tomu
opačná a nadto odůvodněná argumentace se podává z odborné literatury.
6. Žalobkyně jako navrhovatelka (Česká správa sociálního zabezpečení) po postoupení věci
dne 22. 4. 2021 podala návrh, kterým se domáhá, aby zvláštní senát zřízený
zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl, který orgán
je kompetentní vydat rozhodnutí „ve věci žaloby o zaplacení částky 22 887 Kč s příslušenstvím“;
v návrhu přitom žalobkyně popřela svou pravomoc rozhodnout ve věci. Nárok žalobkyně má
podle ní soukromoprávní povahu, neboť jde o neprávem vyplacenou částku ve smyslu §331
zákoníku práce, ve spojení s §144 odst. 1 zákona o státní službě, což lze posoudit jako modifikaci
skutkové podstaty bezdůvodného obohacení obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, tudíž je dána pravomoc civilních soudů dle §7 odst. 1 o. s. ř. Zákon o státní službě
v §159 přitom obsahuje taxativní výčet řízení ve věcech státní služby. Řízení ve věcech vrácení
neprávem přijaté částky ve smyslu §331 zákoníku práce v něm není uvedeno, a proto není dána
ani věcná působnost služebního orgánu. V projednávaném případě podle žalobkyně nelze
uvažovat ani o možnosti, že by o jejím nároku rozhodl jiný služební orgán. Žalobkyně, jakožto
organizační složka státu, odpovídá za hospodaření s majetkem, který jí byl svěřen,
tedy i za vymáhání vlastních pohledávek. Ustanovení §10 odst. 2 zákona o státní službě stanoví
osobní působnost služebních orgánů pouze vůči státním zaměstnancům, kteří u něj aktuálně
vykonávají státní službu, což v tomto případě není splněno. Služební orgány tedy nemohou
rozhodovat o právech a povinnostech týkajících se služebního poměru státních zaměstnanců,
kteří státní službu u příslušného služebního úřadu již nevykovávají.
7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k návrhu na zahájení řízení o kompetenčním
sporu ze dne 3. 11. 2021 odkázal na závěry svého usnesení ze dne 22. 1. 2021,
čj. 23 Co 415/2020-35, jak jsou shora uvedeny.
8. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 8. 11. 2021 sdělil, že svůj názor ke kompetenci
k rozhodnutí o věci, vyjádřený ve svém odvolání proti shora uvedenému usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 4, nezměnil. Podle žalovaného nejde o bezdůvodné obohacení, tvrdí,
že nevěděl, že mu žalovaná částka 22 887 Kč nenáleží. O této skutečnosti se měl dozvědět
až v souvislosti s tím, že byl úspěšný ve výběrovém řízení na systemizované místo u Ministerstva
průmyslu a obchodu. Žalobkyni v dubnu 2019 oznámil, že nevěděl, že mu byla vyplacena
nesprávná výše platu a zároveň požádal o sdělení, kde k chybě došlo. To žalovanému nikdy
nebylo sděleno, ani to, jak žalobkyně dovodila finanční částku, o kterou ho posléze zažalovala
u Obvodního soudu pro Prahu 4. Žalovaný dále uvedl, že jeho služební poměr k České republice
vznikl dne 1. 12. 2015 a jeho služebním úřadem byl Státní pozemkový úřad. Ke změnám
služebního úřadu došlo vždy zařazením na jiné služební místo. Jde o jeden služební poměr,
služební slib složil toliko jednou na Státním pozemkovém úřadu dne 1. 12. 2015. Ode dne
1. 5. 2019 je služebním úřadem, ve kterém vykonává státní službu, Ministerstvo průmyslu
a obchodu. Zde je soustředěna osobní agenda žalovaného (osobní spis) a tento služební úřad má
v prvním stupni rozhodovat ve věcech týkajících se jeho služebního poměru. Rozhodující
podle žalovaného není to, kde se věc týkající se služebního poměru stala, ale který služební úřad
je služebním úřadem zaměstnance ve služebním poměru v době zahájení řízení, respektive v době
vydání rozhodnutí. Žalovaný proto nesouhlasí s právním názorem vysloveným oběma soudy,
že „bez podstatného významu je případná změna, v jejímž důsledku zaměstnanec vykonává státní službu v jiném
úřadu“. Domnívá se, že stanovit jako služební orgán příslušný rozhodnout danou věc orgán, který
již dva roky není služebním úřadem žalovaného, je nesprávné, neboť ve věcech státní služby
podléhá v současnosti pravomoci státní tajemnice Ministerstva průmyslu a obchodu a tuto její
pravomoc nelze nijak zpochybnit. Účetní a rozpočtové věci nemohou mít přednost před právem
zaměstnance ve státní službě, aby o věcech služby rozhodoval orgán, který je „jeho“ služebním
úřadem. Žalovaný se také domnívá, že Ministerstvo průmyslu a obchodu mělo být účastno
tohoto kompetenčního sporu.
9. Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS). O samotné podstatě sporu uvážil
takto:
10. Předně zvláštní senát uvádí, že účastníky řízení vedle stran kompetenčního sporu jsou
ve smyslu §3 odst. 3 zákona o některých kompetenčních sporech i účastníci řízení, v němž
se otázka pravomoci stala spornou. Z uvedeného je zřejmé, že Ministerstvo průmyslu a obchodu
nespadá do okruhu účastníků předmětného kompetenčního sporu a nemůže tak být účastníkem
tohoto řízení, jak navrhuje žalovaný.
11. Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy
spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle §7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají
a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
12. Podle §10 odst. 2 zákona o státní službě služební orgán jedná a rozhoduje ve věcech
služebního poměru.
13. Podle §144 odst. 1 zákona o státní službě se odměňování státních zaměstnanců řídí
zákoníkem práce, není-li stanoveno jinak.
14. Podle §159 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě se ustanovení o řízení ve věcech
služby vztahují na rozhodování o odměňování.
15. Podle §162 odst. 2 zákona o státní službě v ostatních věcech služby rozhoduje v prvním
stupni příslušný služební orgán.
16. Podle §331 zákoníku práce vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel
na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat,
že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.
17. Služební poměr je veřejnoprávní poměr státního zaměstnance ke státu, kdy jednotlivé
úkony vůči státnímu zaměstnanci jsou činěny vrchnostensky v rovině veřejného práva. Nelze
však odhlédnout od společných znaků služebního poměru s poměrem pracovním, neboť jde
o závislou činnost, a tedy i od skutečnosti, že v řadě případů zákon o státní službě odkazuje
na ustanovení zákoníku práce. Úprava služebního poměru, jakožto poměru veřejnoprávního,
tedy nemalou měrou počítá s použitím institutů soukromého (pracovního) práva. Tato zvláštní
povaha služebního poměru je pak zjevně i důvodem toho, že v některých případech je úprava
části druhé a třetí s. ř. ne zcela přiléhající, a není účelné, aby byla bez dalšího, respektive
bez konkrétních odůvodňujících výjimek aplikována na všechny věci služebního poměru.
Z uvedeného důvodu zjevně zákonodárce v §159 zákona o státní službě vymezil, na které
instituty se použijí ustanovení o řízení ve věcech služby, a tedy subsidiárně ustanovení části druhé
a třetí s. ř. o správním řízení (§159 odst. 1 zákona o státní službě) a na které se naopak
ustanovení o řízení ve věcech služby, ani ustanovení o správním řízení nepoužijí (§159 odst. 2
zákona o státní službě) (viz Hřebíková, I. a kol. Zákon o státní službě. Komentář. 1. vydání,
Praha, C. H. Beck, 2022, s. 828).
18. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že ustanovení §159 zákona o státní službě
obsahuje taxativní výčet případů, ve kterých je rozhodováno v řízení ve věcech služby
a ve kterých nikoli, tímto taxativním výčtem není, neboť ani odstavec 1 ani odstavec 2
citovaného ustanovení neobsahuje některé další instituty, se kterými zákon o státní službě počítá
a které se dotýkají práv nebo povinností státního zaměstnance. Se zřetelem na uvedené nelze
aprobovat závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020, čj. 8 A 85/2019-57, jenž
zastává názor opačný. K institutům, které nejsou uvedeny ani v jednom z odstavců ustanovení
§159 zákona o státní službě, zřejmě nelze než konstatovat, že pokud v zákoně o státní službě
není zakotvena zvláštní úprava a je-li v konkrétním případě rozhodováno o založení, změně,
nebo zrušení práva nebo povinnosti státního zaměstnance (viz §9 s. ř.), jde o řízení ve věci
služby, v rámci něhož by mělo být postupováno podle ustanovení zákona o státní službě
upravujících řízení ve věcech služby a subsidiárně podle ustanovení s. ř. (srov. rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2018, čj. 3 Ad 13/2016-39, ve spojení s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2018, čj. 7 Ads 89/2018-23; shodně rovněž Hřebíková,
I. a kol. Zákon o státní službě. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2022, s. 828-829).
19. Nicméně ustanovení §159 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě výslovně stanoví,
že ustanovení o řízení ve věcech služby se vztahují na rozhodování o odměňování. Zvláštní senát
se v této souvislosti ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, který rozhodl v této věci
a podle něhož jde o věc „odměňování“ nejen v situaci, kdy se státní zaměstnanec domáhá
vyplacení částky, na kterou má dle svého přesvědčení nárok, avšak vyplacena mu nebyla,
ale i v opačném případě, kdy byl zaměstnanci vyplacen plat ve vyšší částce, než mu příslušelo.
Zvláštní senát již v usnesení ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 45/2017-14, vysvětlil, že neexistuje
principiální rozdíl mezi situací, kdy jedna ze smluvních stran odmítne poskytnout plnění a situací,
kdy sice plnění poskytne, ale žádá je zpět; v obou případech je východiskem jakýchkoli úvah
posouzení zda (i) mezi stranami existuje smluvní vztah (platná smlouva) a zda (ii) bylo v souladu
s touto smlouvou plněno. Jinými slovy, samotná (ne)existence poskytnutého plnění nemůže být
rozhraničovacím kritériem pro určení pravomoci orgánu, který je povolán takový spor
rozhodnout.
20. S ohledem na uvedené je nepochybné, že k rozhodnutí v předložené věci je ve smyslu
§10 odst. 2 zákona o státní službě ve spojení s §162 odst. 2 tohoto zákona příslušný služební
orgán rozhodující ve věcech služebního poměru.
21. Ustanovení §144 odst. 1 zákona o státní službě stanoví, že odměňování státních
zaměstnanců se řídí zákoníkem práce, není-li stanoveno jinak. Zákon o státní službě
však neobsahuje ucelený systém odměňování státních zaměstnanců. Odměňování státních
zaměstnanců se tak řídí zákoníkem práce, nestanoví-li zákon o státní službě jinak. V §144 odst. 1
odkazuje zákon o státní službě obecně na zákoník práce, nikoliv na jednotlivá konkrétní
ustanovení (viz Pichrt, J., Kaucký, J., Kopecký, M. a kol. Zákon o státní službě. Komentář.
2. vydání, Praha, Wolters Kluwer, 2020, s. 555).
22. Vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat,
pokud zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené
nebo omylem vyplacené (§331 zákoníku práce). Bezdůvodné obohacení se přitom
v pracovněprávních vztazích obecně řídí §2991 až 3005 občanského zákoníku. Ustanovení §331
zákoníku práce je však zvláštním ustanovením, které výrazně modifikuje ve prospěch
zaměstnance jeho povinnost vydat bezdůvodné obohacení v případě, že má zaměstnanec vrátit
neprávem vyplacené částky, jež přijal v dobré víře (viz Doležílek, J. K §331. In: Pichrt, J. a kol.
Zákoník práce. Zákon o kolektivním vyjednávání. Praha: Wolters Kluwer, 2017).
23. V projednávané věci se žalobkyně (navrhovatelka) domáhá vrácení neprávem vyplacené
částky platu, jež po právu nenáležela žalovanému, který v rozhodné době byl zaměstnancem
žalobkyně ve služebním poměru. Zákon o služebním poměru přitom služebnímu orgánu
výslovně stanoví, že odměňování státních zaměstnanců se řídí zákoníkem práce, jenž následně
upravuje možnost domáhat se vrácení neprávem vyplacených částek na zaměstnanci. Zákonem
je tudíž přímo stanovena pravomoc služebního orgánu k rozhodnutí o bezdůvodném obohacení,
vzniklém v důsledku neprávem vyplacené části platu zaměstnanci ve služebním poměru, a rovněž
upravuje, jakými ustanoveními zákona se má služební orgán při takovém rozhodování řídit.
Z uvedeného je zřejmé, že v předložené věci není dána pravomoc soudu ve smyslu §7 odst. 1
o. s. ř., ani ji soudu nesvěřuje zákon ve smyslu §7 odst. 3 o. s. ř.
24. Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným k vydání rozhodnutí ve věci
je správní orgán. Řešení otázky, který konkrétní správní orgán je příslušný ve věci rozhodnout,
není v kompetenci zvláštního senátu. Ten přitom respektuje, že rozhodnutím Obvodního soudu
pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze byla věc postoupena České správě sociálního
zabezpečení (žalobkyni) jako služebnímu orgánu, který jedná a rozhoduje ve věcech služebního
poměru.
25. Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona o rozhodování
některých kompetenčních sporů závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení,
v němž spor vznikl, pro správní orgány [§4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního] i soudy.
Dále bude tedy Česká správa sociálního zabezpečení (žalobkyně) pokračovat v řízení
v předmětné věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2022
Mgr. Ing. Radovan Havelec
předseda zvláštního senátu