ECLI:CZ:US:1994:2.US.133.93
sp. zn. II. ÚS 133/93
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 133/93
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele J. P., zastoupen advokátem JUDr. M. Z., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 1993, sp. zn. 3 Cdo 10/93, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 1992, sp. zn. 13 Co 468/92 a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 15 C 107/92, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a O., zastoupena advokátkou JUDr. A. K., jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel svým návrhem namítal nesprávnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 1993, sp. zn. 3 Cdo 10/93 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 1992 sp. zn. 13 Co 468/92 a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 15 C 107/92 s odůvodněním, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo, aby věc byla spravedlivě rozhodnuta nezávislým a nestranným soudem dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva) a dále rovnost občanů v právech. V prvém směru blíže upřesnil, že v jeho záležitosti nebylo učiněno zadost požadavku spravedlivého rozhodnutí, když popíral důvody uvedené ve výměrech, kterými byly nemovitosti odňaty a tyto označil za vykonstruované. Navíc namítal, že ani nebyly předmětem dokazování. Dále uvedl, že dle zák. č. 87/1991 Sb. měl být vzat za rozhodující okamžik, v němž došlo k správnímu aktu a nikoliv okamžik přechodu majetku. V této souvislosti poukázal na návaznost zák. č. 229/1991 Sb. na zák. č. 87/1991 Sb. a skutečnost, že zák. č. 243/1992 Sb., doplňující zák. č. 229/1991 Sb., výslovně uvádí jako restituční titul dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., na základě kterého byl i v případě navrhovatele vydán vykonstruovaný výměr, z čehož dále dovozoval nejen povinnost soudu zabývat se otázkou, zda předmětný výměr je správním aktem odporujícím zásadám demokratické společnosti, ale také, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. je restitučním důvodem i v případě zák. č. 87/1991 Sb. Pokud jde o druhé tvrzení, týkající se porušení rovnosti občanů v právech, odkazoval na rozhodnutí o vydání majetku dle zák. č. 87/1991 Sb., konkrétně L. a restauračního zařízení "B", ústavnímu činiteli, občanu V. H., který byl taktéž odňat na základě dekretu prezidenta republikyč. 108/1945 Sb.
Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření k návrhu zejména zdůraznil, že navrhovatel namítá porušení pouze jediného práva, a to práva na spravedlivé rozhodnutí, přičemž v této souvislosti došlo k dodržení procesních předpisů soudy všech stupňů s tím, že soudci, kteří ve věci rozhodovali, dbali své vázanosti zákonem a povinnosti vykládat právní předpisy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí na základě skutečností, zjištěných v souladu se zákonem. To vše pak s tím důsledkem, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí třetí instance, neboť by se tím vytvářelo čtyřstupňové soudní rozhodování. V závěru k otázce vázanosti soudu správním aktem v řízení o nárocích dle zák. č. 87/1991 Sb. poukázal na ustanovení §31 citovaného zákona.
O., jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že rozsudky soudů všech stupňů pokládají za věcně správné a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti navrhovatele.
Ústavní soud přípisem ze dne 27. 12. 1993, doručeným oproti podpisu dne 4. 1. 1994, vyzval navrhovatele k odstranění vad návrhu mimo jiné také požadavkem na jeho další upřesnění v tom smyslu, nechť uvede konkrétně, které ustanovení ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy bylo porušeno.
Po uplynutí lhůty k odstranění vad návrhu Ústavní soud znovu přezkoumal návrh navrhovatele spolu s vyžádaným spisem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 15C 107/92 a dospěl k závěru, že dovolává-li se navrhovatel porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to konkrétně porušení práva na spravedlivé rozhodnutí, pak za situace, kdy obsah tohoto práva je vykládán jako zásada "rovnosti zbraní", což je blíže upřesněno pravidly, že každá strana v řízení musí mít stejnou příležitost předložit svůj případ soudu, nebo že musí být slyšeni svědci a znalci obou stran, dále že každé straně musí být dána možnost vznášet námitky proti argumentům druhé strany, že každý je oprávněn být přítomen v průběhu celého řízení atp., je jeho návrh v této části zjevně neopodstatněný, neboť žádnou takovou skutečnost nenamítá. Naopak napadeným rozhodnutím navrhovatel vytýká neúplná skutková zjištění (když tvrdí, že může prokázat vykonstruování důvodů uvedených ve výměrech) a nesprávné právní posouzení (když tvrdí, že soudy za účinnosti zákona č. 243/1992 Sb., který v návaznosti na restituční zák. č. 229/1991 Sb. dekret č. 108/1945 Sb. zná jako restituční titul, měly tentýž dekret v poměru k restitučnímu zák. č. 87/1991 Sb. taktéž uznat), tedy skutečnosti, které pojmově s právem na spravedlivé rozhodnutí, tak jak je úmluvou chápáno, nesouvisí. V druhém směru pak totiž, pokud jde o porušení rovnosti občanů v právech, zůstal návrh bez bližšího upřesnění, tj. bez uvedení, konkrétně které ustanovení ústavního zákona či mezinárodní úmluvy dle čl. 10 Ústavy bylo porušeno, a to přesto, že byl v tomto smyslu navrhovatel výslovně poučen, včetně možnosti návrh odmítnout. Ostatně pokud mělo založit porušení rovnosti občanů v právech rozdílné rozhodování o téže věci v poměru k navrhovateli na jedné straně a v poměru k občanu V. H. na druhé straně dlužno dodat, že dle zák. č. 335/1991 Sb. náleží sjednocování judikatury do působnosti Nejvyššího soudu ČR a nikoliv Ústavního soudu (srov. čl. 87 odst. 1 písm. a) - 1) Ústavy).
Z důvodů shora uvedených byl návrh v části týkající se porušení č1. 6 odst. 1 Úmluvy odmítnut dle ust. §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., a v další části, týkající se porušení rovnosti občanů v právech s odkazem na rozdílné rozhodování o téže věci byl taktéž odmítnut, ale dle ust. §43 odst. 1 písm. a) a e) zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Iva Brožová
soudkyně Ústavního soudu ČR
V Brně dne 31. 5. 1994