ECLI:CZ:US:1994:2.US.138.93
sp. zn. II. ÚS 138/93
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti L. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 1993 sp. zn. 1 To 664/93 takto:
Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 4. 11. 1993 sp. zn. 1 To 664/93 ve spojení s usnesením
Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 1993 sp. zn. Nt 2068/93
s e z a m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 1993 sp. zn. 1 To
664/93 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne
9. 10. 1993 sp. zn. Nt 2068/93, kterými bylo rozhodnuto o jeho
vzetí do vazby dle §67 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že tato
usnesení jsou v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen
Úmluva). Nesprávnost rozhodnutí spatřoval ve skutečnosti, že dle
§67 písm. b) tr. ř. jedním z důvodů vazby je existence
konkrétních skutečností, které odůvodňují obavu, že obviněný bude
působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování
skutečností, závažných pro trestní stíhání, přičemž v jeho případě
neexistovala ani jedna konkrétní skutečnost, která by obavu, jež
byla příčinou vzetí do vazby, odůvodňovala. V této souvislosti
uvedl, že za takovou konkrétní skutečnost nemůže být považována
okolnost, že závažnou trestnou činnost, pro kterou je stíhán,
popírá, jak ostatně odpovídá i R 39/68 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího soudu a stejně tak ani skutečnost, že se nepodařilo
dosud ustanovit všechny svědky. Dále namítal, že odůvodnění
napadených rozhodnutí nesplňují požadavky §68 tr. ř., což
upřesnil v poměru k rozhodnutí soudu I. stupně v tom smyslu, že se
usnesení zabývá tím, jakými důkazy by měl být usvědčován, přičemž
soudu v této fázi řízení nepřísluší rozhodovat o tom, zda důkazy
svědčí v jeho prospěch či naopak, ale jen o tom, zda existují
důvody vazby. Pokud jde o nesprávnost odůvodnění soudu II. stupně,
tuto spatřoval ve skutečnosti, že aniž by soud cokoliv konkrétního
uvedl, ad hoc mu podsouvá úmysl ztěžovat řádné objasnění věci
a současně konstatuje, že je důvodně podezřelý, což je v rozporu
se zásadou presumpce neviny.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení ve svém
vyjádření k návrhu zdůraznil, že v řízení podle §67 tr. ř. soud
skutečně toliko zkoumá, zda trestní řízení bylo zahájeno podle
zákona, zda jsou dány důvody vazby a zda podezření vůči obviněnému
je podepřeno dosavadními výsledky řízení. Z těchto zásad také
odvolací soud vycházel, když vyslovil závěr, že navrhovatel je
důvodně podezřelý. Dále krajský soud konstatoval, že obviněnému
navrhovateli nepodsouval úmysl ztěžovat řádné objasnění věci, ale
pouze dospěl k závěru, že je tu odůvodněná obava z koluzního
jednání. V závěru odkázal v podrobnostech na odůvodnění napadeného
usnesení.
Vedlejší účastník Okresní státní zastupitelství v Chomutově
ve svém vyjádření uvedl, že usnesením z 6. 10. 1993 sp. zn. ČVS:
OVV-2406/93 bylo zahájeno trestní stíhání vyšetřovatelem Policie
ČR ve věci trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 a 2 písm.
b) tr. zák., kterého se dopustil neznámý pachatel. Dne 7. 10.
1993 pak bylo vzneseno obvinění pro uvedený skutek proti
navrhovateli. Téhož dne byl navrhovatel zadržen a státnímu
zastupitelství byla doručena žádost vyšetřovatele o podání návrhu
na vzetí do vazby. Protože na základě vyšetřovacího spisu
prokurátor dospěl k závěru, že je žádost vyšetřovatele oprávněná,
podal 8. 10. 1993 návrh na vzetí obviněného do vazby Okresnímu
soudu v Chomutově. Okresní soud 9. 10. 1993 vzal navrhovatele
usnesením s účinností od 7. 10. 1993 dle §67 písm. b) a 68 tr. ř.
do vazby. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost ke
Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který dne 4. 11. 1993 stížnost
zamítl s tím, že jsou splněny podmínky koluzní vazby. Kromě toho
navrhovatel dne 11. 10. 1993 podal i stížnost na postup
vyšetřovatele a soudce okresního soudu při rozhodování o jeho
vzetí do vazby, což bylo posouzeno jako žádost o přezkoumání
postupu vyšetřovatele podle §167 tr. ř. a v dalším období pak
22. 11. 1993 požádal o propuštění z vazby, avšak této žádosti
nebylo vyhověno, zatímco následující žádosti ze dne 15. 12. 1993
bylo vyhověno a navrhovatel byl propuštěn z vazby na svobodu.
Ústavní soud při projednání včas podané ústavní stížnosti
navrhovatele vycházel ze zásady, že není součástí soustavy
obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné
pravomoci. To vše však za předpokladu, že napadeným rozhodnutím
nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem
k tomu, že navrhovatel uplatnil námitky spočívající právě
v porušení základních práv a svobod, a to konkrétně čl. 5 odst.
1 Úmluvy, nezbylo Ústavnímu soudu, než vyžádat vyšetřovací spis
ČVS: OOV-2406/1993 od Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování
v Chomutově a dále spis sp. zn. Nt 2231/93 Okresního soudu
v Chomutově, z nichž mimo jiné zjistil, že napadeným usnesením byl
navrhovatel vzat do vazby dle §67 písm. b) a §68 tr. ř.
Dle ustanovení §67 písm. b) tr. ř. obviněný smí být vzat do
vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které
odůvodňují obavu, že bude působit na svědky nebo spoluobviněné
nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní
stíhání.
Citované ustanovení §67 písm. b) tr. ř. předpokládá pro
vzetí do vazby konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že
obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak
mařit objasňování skutečností, závažných pro trestní stíhání.
O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám
svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat
(obviněný vyhrožuje svědkovi pro případ, že bude vypovídat pravdu,
ublížením na zdraví). Na druhé straně však může stačit určitá
objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia
vyšetřování. Kdy o takové konkrétní skutečnosti, odůvodňující
vazbu ve smyslu objektivní konstelace půjde, bude vždy věcí
konkrétního případu, při pečlivé úvaze o tom, zda nastala a navíc
bezpodmínečně, jen na přechodnou dobu, situace, kdy převyšuje
zájem na objasnění trestného činu před zájmem na svobodě
jednotlivce, neboť pro střet těchto zájmů platí přednost práva na
osobní svobodu jednotlivce (čl. 5 odst. 1 Úmluvy) před
společenským zájmem na objasnění trestné činnosti.
V dané věci byl obviněný, tj. navrhovatel vzat usnesením
Okresního soudu v Chomutově z 9. 10. 1993 ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 4. 11. 1993 sp. zn. To 799/93
do vazby dle §67 písm. b) tr. ř. poté, co byl usnesením ze dne
7. 10. 1993 obviněn z trestného činu vydírání dle §235 odst.
1 a 2 písm. b) tr. zák. (závažný trestný čin srov. §51 tr. zák.),
kterého se měl podle výpovědi poškozeného dopustit tak, že
poškozeného nutil pod pohrůžkou násilí za použití vystřelovacího
nože k vydání peněz a přitom jej fyzicky napadl několika údery
pěstí do hlavy a nožem ho pořezal na ruce a bradě. V době, kdy
rozhodoval okresní soud (9. 10. 1993) i krajský soud (4. 11.
1993) byl provedený výslech poškozeného (dne 6. 10. 1993), který
nepotvrdil žádný subjektivní akt obviněného, odůvodňující obavu
koluzního jednání, ale uvedl, že napadení byla přítomna servírka
S., jeho kolega, s nímž seděl u stolu a skupina asi 7 lidí, dále
byl proveden výslech svědkyně S. R. (dne 7. 10. 1993), která
stejně jako poškozený nepotvrdila žádný subjektivní akt koluzního
jednání ze strany obviněného, ale ani totožnost obviněného
a dokonce ani přítomnost dalších svědků, vyjma muže, který tam byl
u stolu s poškozeným, avšak odešel, když došlo k napadení; mimo to
došlo ke konfrontaci obviněného a poškozeného (dne 7. 10. 1993),
během níž obviněný nejenže trestnou činnost popíral, ale také
popřel, že by byl na místě činu. Dalším provedeným důkazem, který
měly soudy k dispozici, byla lékařská zpráva, obsahující popis
zranění, jako těžké pohmoždění, tržně zhmožděná rána na bradě
a dolním rtu vlevo (3x1 cm), řezná rána v meziprstním prostoru
mezi palcem a ukazovákem na levé ruce 1,5 cm dlouhá, brýlový
hematom pravé očnice a otok s uvedením předpokládané doby léčení
10 až 14 dnů. V návaznosti na shora uvedené skutkové údaje a za
situace, kdy další vyšetřování bylo odvislé v podstatě na jediném
bezpečně identifikovatelném svědku (kolega poškozeného sedící
s ním u stolu), který měl zcela zvláštní, ba přímo určující
význam, neboť jeho výslech mohl zásadním způsobem zvrátit
dosavadní výsledky řízení a přispět tak k dalšímu objasnění věci
vyřešením otázky věrohodnosti obviněného a poškozeného, dospěl
Ústavní soud k závěru, že toto je právě tou rozhodující konkrétní
skutečností, odůvodňující obavu, že obviněný bude koluzně jednat
ve smyslu určité objektivní konstelace. Jinými slovy onou
rozhodující, konkrétní skutečností, odůvodňující vazbu
navrhovatele dle §67 písm. b) tr. ř. resp. obavu z koluzního
jednání, byla okolnost, spočívající ve skutečnosti, že tu byl
dosud nevyslechnutý svědek, mající zvláštní postavení potud, že
jeho výslech mohl zásadním způsobem zvrátit dosavadní výsledky
řízení a přispět tak k dalšímu objasnění věci vyřešením otázky
věrohodnosti obviněného nebo poškozeného. Jak vyplývá ze shora
uvedeného, má Ústavní soud za to, že byly v dané věci splněny
podmínky ust. §67 písm. b) tr. ř..
Pokud jde o námitky navrhovatele, že odůvodnění rozhodnutí
nesplňuje požadavky §68 tr. ř., nutno předeslat, že věta druhá
v §68 tr. ř. (rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též
skutkovými okolnostmi) znamená, že rozhodnutí musí být odůvodněno
konkrétními skutečnostmi dle §67 tr. ř. a protože tyto byly
shledány ve skutečnosti, že tu byl dosud nevyslechnutý jediný
zjevně identifikovatelný svědek, mající zvláštní postavení potud,
že mohl zásadním způsobem zvrátit dosavadní výsledky řízení
a přispět tak k dalšímu objasnění věci vyřešením otázky
věrohodnosti obviněného nebo poškozeného, má Ústavní soud za to,
že pokud tato skutečnost pouze nedošla dostatečného výrazu
v odůvodnění rozhodnutí, může jít jen o vadu, kterou by bylo lze
napadnout stížností pro porušení zákona (R 64/92 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího soudu), tedy nezákonnost, která však sama o sobě již
v této věci není způsobilá dosáhnout takové intenzity, že by šlo
současně i o ústavnost resp. zásah do práva na svobodu jednotlivce
dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
Ohledně posledně uvedené námitky navrhovatele v tom smyslu,
že v dané fázi trestního řízení konstatování důvodného podezření
ze spáchání trestného činu je v rozporu se zásadou presumpce
neviny dlužno dodat, že důvodné podezření ze spáchání trestného
činu je podmínkou, která musí být splněna, aby vůbec bylo lze
zahájit trestní stíhání dokonce bez ohledu na to, zda tu nastoupí
splnění dalších podmínek nutných k vzetí do vazby a naopak
podmínka důvodného podezření ze spáchání trestného činu musí být
splněna vždy, aby vůbec bylo lze uvažovat o splnění dalších
podmínek nutných pro vzetí do vazby (srov. §160 a §68 tr. ř.).
Z důvodů shora uvedených a s přihlédnutím ke všem okolnostem
případu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná,
neboť nedošlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvou garantovaného práva
na ochranu osobní svobody.
Pro úplnost k námitce krajského soudu o nepřípustnosti
ústavní stížnosti se uvádí, že za situace, kdy trestní řád
nepřiznává obviněnému, ale ministru spravedlnosti (§266 a násl.
tr. ř.) právo podat stížnost pro porušení zákona, není tato
procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva přiznává a to
v tom smyslu, že by bylo lze ústavní stížnost dle §75 odst. 1
zák. č. 182/1993 Sb. usnesením před vlastním projednáním pro
nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. 9. 1994