ECLI:CZ:US:1994:2.US.153.93
sp. zn. II. ÚS 153/93
Usnesení
Sp. zn. II. ÚS 153/93
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele JUDr. M. V., zastoupen advokátem JUDr. J. M., o Ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cz 6/92, ze dne 30. 6. 1993, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem namítal nesprávnost rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cz 6/92, ze dne 30. 6. 1993, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona proti zrušujícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 1990 čj. 17 Co 58/90-56 s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho základní právo spoluvlastnit rodinný domek, neboť je v něm, a to v rozporu se skutečností a i skutkovým zjištěním Městského soudu v Praze uvedeno, že právě on vyvolává neshody mezi spoluvlastníky, navíc navzdory tomu, že sám druhý spoluvlastník prokazatelně prohlásil, že od září 1988 nedošlo mezi nimi k žádné vážnější neshodě.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost navrhovatele a dále si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 28C 277/88, z něhož zjistil, že stěžovatel jakožto odpůrce vede spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem - domu č. p. 661 s pozemky, příslušenstvím a se součástmi v P. V tomto řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 13. 9. 1989 čj. 28 C 277/88-42 tak, že byl návrh zamítnut. Na základě odvolání bylo zamítavé rozhodnutí Městským soudem v Praze usnesením ze dne 19. 4. 1990, čj. 17 Co 58/90-56, zrušeno a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že zamítnutí návrhu přichází v úvahu zcela výjimečně, a to zásadně pouze tehdy, nelze-li věc mezi spoluvlastníky rozdělit a jestliže individuální zájem odpůrce - který nemůže spočívat pouze v zájmu na zachování vlastnictví - zřetelně převáží nad individuálním zájmem navrhovatele; tak je tomu zpravidla tehdy, jestliže by podání návrhu bylo možno pokládat za zneužití práva. Dále bylo Městským soudem dovozováno, že vzájemné vztahy a postoj účastníků nejsou zřejmě skutečnostmi, které by bylo možno považovat za důvody hodné zvláštního zřetele a pro které by bylo též možno návrh zamítnout. Proto bylo soudu prvého stupně uloženo pokračovat v řízení doplněním dokazování. Toto řízení je dosud v běhu a poslední jednání nařízené na 28. 3. 1994 bylo odročeno. V mezidobí byla GP České republiky podána proti usnesení Městského soudu v Praze stížnost pro porušení zákona, kterou rozsudkem ze dne 30. 6. 1993 Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 3 Cz 6/92 zamítl, když mimo jiné konstatoval, že ve výjimečných případech lze stížností pro porušení zákona úspěšně napadnout též zrušovací usnesení odvolacího soudu a to zejména tehdy, je-li důvodem snaha zabránit, aby se soud prvního stupně v dalším řízení řídil vadným právním názorem odvolacího soudu. V daném případě však Vrchní soud dále dovodil, že Městský soud vycházel naprosto správně ze zásady, resp. právního názoru, že postup podle ustanovení §142 odst. 2 obč. zák. je natolik výjimečný, že jeho použití musí být vždy přesvědčivě odůvodněno existencí důvodů hodných zvláštního zřetele. Dále Vrchní soud uvedl, že takovýmto důvodem nebude bez dalšího samotný vysoký věk odpůrce, a to zvlášť ne tehdy, jestliže se výlučně sám (popřípadě převážnou měrou) podílí na vyvolání neshod účastníků, zrovna tak takovým důvodem nebudou ani bytové zájmy účastníků, neboť rozhodnutím o zrušení podílového spoluvlastnictví je sice otázka dalšího spoluužívání předurčena, nikoliv však řešena, navíc by z tohoto důvodu nebylo možno vyhovět návrhu na zrušení spoluvlastnictví téměř v žádném případě. Konečně Vrchní soud dovodil, že Městský soud vzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a důvodně rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
V návaznosti na shora uvedená skutková zjištění vzal Ústavní soud za prokázáno, že stěžovatel je dosud nositelem spoluvlastnických práv a povinností, neboť řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je stále v běhu. Dále má Ústavní soud za to, že trvá-li stěžovatelovo vlastnictví, nemohla mu být napadeným rozhodnutím Vrchního soudu způsobena újma na jeho právu vlastnit majetek ve smyslu č1. 11 Usnesení předsednictva ČNR o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky publikované pod č. 2/1992 Sb. (dále jen Listina) mimo uvedené také proto, že soud prvního stupně, který dále ve věci zrušení podílového spoluvlastnictví jedná, doplňuje dokazování a bude znovu rozhodovat za použití a) §132 o.s.ř., tj. hodnotit všechny důkazy podle své úvahy, a to každý zvlášť i všechny v jejich vzájemné souvislosti, přičemž bude přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, b) §6 o.s.ř., který ukládá soudu postupovat v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny, c) §120 odst. 1, 3, 4 o.s.ř., dle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, navíc může provést i jiné, než účastníky navržené důkazy, v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny a může vzít za svá skutková zjištění i shodná tvrzení účastníků, d) §154 odst. 1 o.s.ř., dle něhož je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí, přičemž bude ve smyslu §226 o.s.ř. vázán pouze právním názorem odvolacího, tj. Městského soudu, a nikoliv tedy skutkovým zjištěním Vrchního soudu o tom, kdo výlučně, popřípadě převážnou měrou, vyvolává neshody.
Jinými slovy, jestliže stěžovatel je dosud nejen spoluvlastníkem, ale navíc jestliže skutková zjištění, jimiž se cítí dotčen v právu vlastnit majetek, jsou stále otevřená, resp. mohou být překonána, ať už novým hodnocením týchž důkazů a nebo v souvislosti s dalšími důkazy, které teprve vyjdou najevo a budou provedeny, má Ústavní soud za to, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto byl ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. 5. 1994
JUDr. Iva Brožová
soudkyně Ústavního soudu ČR