ECLI:CZ:US:1994:3.US.101.94
sp. zn. III. ÚS 101/94
Usnesení
Sp. zn. III. ÚS 101/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu české republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele Ing. M.T., zastoupeného advokátem JUDr. M.V., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel Ing. M.T., zastoupený JUDr. M.V., podal dne 11.7.1994 ústavní stížnost, a to pro porušení Ústavou zaručeného práva - "právo omezení občana toliko zákonem", které dle názoru navrhovatele bylo způsobeno vyhláškou Ministerstva financí ČR č. 44/1993 Sb., o uplatnění nároku na odpočet daně z obratu a dovozní daně u zásob materiálu a zboží při přechodu na systém daně z přidané hodnoty.
Podle ust. §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že ústavní stížnost je nástrojem ochrany fyzické nebo právnické osoby proti soudním a správním rozhodnutím či jiným individuálním aktům aplikace práva, tedy tam, kde bylo rozhodováno o individuálních právech a povinnostech jedince.
Navrhovatel však tvrdí, že jeho individuální právo bylo narušeno přímo normativním aktem, a to zmíněnou vyhláškou Ministerstva financí ČR a žádá, aby se Ministerstvo financí takového jednání zdrželo.
Ústavní stížností podle §72 zák. č. 182/1993 Sb. však nemůže být napadena přímo právní norma, která je v rozporu s Ústavou a ústavním pořádkem ČR právě proto, že právní normou samotnou ještě není dotčeno základní právo nebo svoboda jedince individuálně.
Rozpor právní normy příp. její části s Ústavou a ústavním pořádkem ČR může být řešen pouze zrušením zákona či jiného právního předpisu nebo jejich částí podle §64 zák. č. 182/1993 Sb. Fyzická nebo právnická osoba však návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu podle §74 zák. č. 182/1993 Sb. může podat pouze ve spojení s ústavní stížností proti zásahu orgánu veřejné moci tak, jak tento pojem byl vymezen výše. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze předložený návrh přijmout jako návrh na zrušení části jiného právního předpisu, protože je podán z hlediska ust. §43 odst. 1 písm. d) subjektem zjevně neoprávněným.
Z předloženého návrhu na zahájení řízení a z listinných materiálů jednoznačně vyplývá, že v předmětné věci rozhodoval F.ú., dodatečným platebním výměrem č. 9/93 ze dne 4.5.1993. Tento dodatečný platební výměr je rozhodnutím o individuálních povinnostech fyzické či právnické osoby ve správním řízení. Aby však proti tomuto rozhodnutí mohla být podána ústavní stížnost, musí být nejdříve vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Protože se tak v daném případě nestalo, je ústavní stížnost z hlediska ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. nepřípustná.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh podle §43 odst. 1 písm. d) a f) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, neboť se jedná o návrh podaný subjektem zjevně neoprávněným a podaný návrh je zároveň nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 1994
JUDr. Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR