ECLI:CZ:US:1994:3.US.111.93
sp. zn. III. ÚS 111/93
Usnesení
III. ÚS 111/93
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti paní Z. K., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí navrhovatelka proti rozhodnutí SN v K. (ze dne 4. 11. 1991 sp. zn. RE468/91) a v souvislosti s tím též proti usnesení Krajského soudu v Praze (ze dne 30. 12. 1991, sp. zn. 9 Co 222/91-26), jakož i proti rozsudku Krajského soudu v Praze (ze dne 17. 12. 1992 sp. zn. 12 Co 366/92) a v návaznosti na to též proti usnesení Vrchního soudu v Praze (ze dne 27. 8. 1993 sp. zn. 3 Cdo 215/93) a dovozuje, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její základní právo zaručené jí Ústavou.
Poukazuje dále na to, že shora označená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť jimi byla zkrácena ve svých dědických nárocích, a to potud, pokud nemovitost tvořící předmět rozhodování shora označeného notářství, resp. soudu (ideální polovina domu čp. 27 se stavební parcelou č. kat. 2239/1 v kat. úz. K.) byla z poloviny, formou dohody o vydání věcí, vydána H. A.
Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Kladně zn. 12 C 238/91 zjistil, že v tomto řízení jako navrhovatelka vystupovala H. A. proti odpůrci, totiž R., se sídlem ve S., přičemž předmětem řízení byla povinnost uzavřít dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 403/90 Sb.
Rozsudkem označeného soudu ze dne 15. července 1992 byl návrh jmenované navrhovatelky zamítnut, nicméně z podnětu jejího odvolání ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, který svým rozsudkem, poté co řízení obsáhlým způsobem doplnil, rozsudek prvního stupně změnil tak, že odpůrci, tedy R., uložil povinnost uzavřít s navrhovatelkou, totiž paní H. A., dohodu o vydání věcí a to tak, jak blíže ve znělce svého rozhodnutí uvedl. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 5. 1993, a to bez ohledu na to, že do posléze označeného rozhodnutí odvolacího soudu paní Z. K. podala dovolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 1993 bylo její dovolání odmítnuto s poukazem na to, že jej podala jako osoba neoprávněná (§240 odst. 1 o.s.ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze správně dovodil, že dovolatelka své tvrzené oprávnění nemůže uplatňovat cestou dovolání proti pravomocnému rozsudku, ale své tvrzené nároky měla chránit samostatnou (intervenční) žalobou, neboť jen takto by získala postavení účastníka a jen v tomto případě by její nároky mohly být meritorně posouzeny.
Nepochybně správné závěry Vrchního soudu v Praze je třeba vztáhnout i na řízení před Ústavním soudem.
Ústavní stížnost je oprávněna podat mimo jiné fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená jí ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§72 odst. 1, lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), přičemž je takové osobě současně uložena povinnost podat tuto stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 cit. zák.) a současně s ní též předložit kopii rozhodnutí o takovém opravném prostředku (§72 odst. 4 cit. zák.).
Jestliže tedy navrhovatelka v řízení o ústavní stížnosti nebyla účastníkem řízení ve věci H. A. proti odpůrci R., vedené před Krajským soudem v Kladně ve smyslu takto stanovených podmínek, nemůže úspěšně brojit ústavní stížností proti rozhodnutí, jež se jí, jak ostatně správně dovodil Vrchní soud v Praze, procesně nedotýká.
Za tohoto stavu nezbývá proto, než její návrh - ústavní stížnost pokládat za návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. 1 lit. c) cit. zák.) a jako takový jej o d m í t n o u t .
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 1. 1994
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu ÚS ČR