ECLI:CZ:US:1994:3.US.143.93
sp. zn. III. ÚS 143/93
Usnesení
sp. zn. III. ÚS 143/93 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Mgr. L. G., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 14.12.1993 byla Ústavnímu soudu ČR doručena ústavní stížnost Mgr. L. G., směřující proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 310/92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 143/93, a navazujícímu usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 Cdo 76/93. Ve své stížnosti navrhovatel namítá porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kteréhožto se měl dopustit Okresní soud v Trutnově a Krajský soud v Hradci Králové. Navrhovatel dále ve své stížnosti žádá o právní posouzení postupu Vrchního soudu v Praze v téže věci, jehož rozhodnutím měl být porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Protože předmětný návrh neměl náležitosti předepsané zák. č. 182/93 Sb. a navrhovatel nebyl ani zastoupen advokátem, byl dne 27.12.1993 vyzván k odstranění vad návrhu a ke sjednání zastoupení ve lhůtě 3 týdnů, když tato byla navrhovateli na jeho žádost o další 2 týdny prodloužena. Dne 7.2.1994 přípisem právního zástupce navrhovatele byly vady návrhu odstraněny.
Ze spisů Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 310/92, a Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 Co 143/93, a zejména z napadených rozsudků, které jsou obsaženy ve zmíněných spisech, Ústavní soud ČR zjistil, že navrhovateli byl doručen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jakožto soudu odvolacího, dne 2.4.1993. Tímto rozsudkem byl v plné míře potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově, jímž soud zamítl návrh navrhovatele na vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru Š. ú.
Za této situace navrhovatel podal dne 4.5.1993 ve věci dovolání k Vrchnímu soudu v Praze. Ten potom svým usnesením sp. zn. 6 Cdo 76/93 dovolání jako nepřípustné odmítl a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 17.10.1993.
Ústavní soud ČR vycházel při posuzování celé věci z ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů, přičemž běh lhůty počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V této souvislosti je ovšem nutno se zabývat právě otázkou ohledně přípustnosti dovolání. Podle ust. §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Z toho a contrario lze vyvodit, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, nelze dovolání považovat za prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení Vrchního soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které pouze autoritativně konstatuje, že právo podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu neexistuje.
Ústavní soud ČR z připojených spisů zjistil, že navrhovatel podal dovolání z důvodu uvedeného v §237 písm. f) o.s.ř., když namítal, že soud I. i II. stupně mu odňal možnost před soudem jednat, a to proto, že při jednání nebyla soudem přečtena navrhovatelem vyhotovená listina označená jako "5 C 310/92-závěrečný návrh". Soudy obou stupňů tím údajně "hrubě porušily ust. věty prvé §120 odst. 1 o.s.ř. a §122 o.s.ř. a znemožnily tak žalobci právo podle §132 o.s.ř. a povinnost podle §120 odst. 2 o.s.ř. Navrhovatel potom dovozuje, že tím soud jeho závěrečný návrh nebral v úvahu a "právo navrhovatele degradoval na pouhou informaci o založení dokladu do spisu s účinkem, jako kdyby tohoto práva nebylo použito.
Přípustnost dovolání z hlediska §237 o.s.ř. není dána tvrzením navrhovatele, nýbrž skutečností, že rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v §237 o.s.ř. skutečně trpí. V této souvislosti nutno zdůraznit, že namítá-li se nesprávně hodnocení důkazů soudy obou stupňů, potom Ústavní soud ČR není další instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu proto zabývat se správností hodnocení důkazů okresním a krajským soudem, pokud ovšem jejich postup neměl za následek porušení ústavních procesních zásad (např. právo na soudní ochranu, právo na zákonného soudce, rovnosti účastníků). V této souvislosti nutno tedy uvést, že ústavní procesní zásady v předmětné věci porušeny nebyly. Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 písm. f) o.s.ř.) se totiž rozumí takový postup soudu, kterým odňal účastníkům řízení základní procesní práva přiznaná občanským soudním řádem (např. nebyl-li účastník vůbec k jednání přizván, nebyla mu dána možnost před soudem vůbec vystoupit apod.).
Požadavek ústnosti však nemůže jít tak daleko, aby všechny předložené písemnosti musely být na ústním jednání v plném rozsahu čteny a soud tak může na jejich obsah odkázat, zvláště jsou-li obsahem spisu. Je tak zřejmé, že usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 Cdo 76/93, které navrhovatel žádal toliko právně posoudit, nebylo porušeno ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak namítá navrhovatel. Tuto část návrhu proto Ústavní soud ČR podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/93 Sb. odmítl.
Vzhledem na výše uvedené potom nutno dovodit, že lhůta pro podání ústavní stížnosti v dané věci počala běžet dnem, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího. Ze spisu plyne, že tento rozsudek nabyl právní moci dnem 2.4.1993. Podle §72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů a tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Navrhovatel podal ústavní stížnost návrhem dne 13.12.1993 a o den později byl Ústavnímu soudu ČR doručen. Nezbylo proto Ústavnímu soudu ČR, než aby i v této části návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/93 Sb. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 1994
JUDr.Vladimír Jurka
soudce Ústavního soudu