ECLI:CZ:US:1994:3.US.155.94
sp. zn. III. ÚS 155/94
Usnesení
Sp. zn. III. ÚS 155/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelů: Ing. P.H., J.P., J.J., J.Š., L.J., M.H., B.H., M.Z., V.H., J.W., Z.Š., M.T., J.M., Ing. P.P., M.B., J.P., V.Č., J.B., J.H., Ing. J.P., J.R., V.F., J.Š., J.V., V.Č., D.S., V.B., JUDr. M.B., E.D., J.T., P.H., J.B. a Ing. J.K., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 11.10.1994 obdržel Ústavní soud návrh 33 navrhovatelů, kteří jsou starosty, příp. jejich zástupci, 33 obcí na okrese M. Zmíněný návrh vyšel ze setkání těchto starostů dne 5.října 1994 v obci L. Ve svém návrhu potom uvádějí, že ustanovení §62 odst. 2 zák. č. 152/1994 Sb. je protiústavní z hlediska ust. §99 a §100 Ústavy ČR. Takto si stěžují v souvislosti s rozdělením obce a uvádějí, že žádné omezení obce počtem občanů nelze přijmout. V této souvislosti také ve svém návrhu, který je označen jako petice, žádají, aby potřebný počet poslanců Parlamentu České republiky podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona č. 152/1994 Sb. Dodávají také, že z návrhu státního rozpočtu na r. 1995 se takto projevuje snaha likvidovat malé obce ekonomickou cestou.
K uvedenému návrhu nutno uvést, že ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Z dikce citovaného ustanovení tedy nutno dovodit, že ústavní stížnost může být podána jen tehdy, tvrdí-li fyzická nebo právnická osoba, že individuálním aktem aplikace práva bylo porušeno její chráněné základní právo či svoboda. teprve v souvislosti s takto uplatněnou ústavní stížností lze ve smyslu ust. §74 zák. č. 182/1993 Sb. podat i návrh na zrušení zákona či jeho části nebo jiného právního předpisu. Uvedený návrh skupiny starostů za dané situace tedy nesměřuje proti pravomocnému rozhodnutí v řízení, jehož byli účastníkem proti opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci.
Z uvedeného návrhu je zřejmé, že směřuje na zrušení jednotlivého ustanovení zákona, v daném případě zák. č. 152/1994 Sb., konkrétně jde o §62 odst. 2. K takovémuto postupu jsou ovšem ve smyslu ust. §64 oprávněny pouze subjekty uvedené v ust. §64 odst. 1, 4, 5 zák. č. 182/1993 Sb. Skupina starostů takovýmto subjektem zjevně není. Dále také z uvedeného jednoznačně plyne, že předmětem podané ústavní stížnosti není porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, a to pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, a z toho případně plynoucí návrh na zrušení zákona (jeho části) nebo jiného právního předpisu, jehož uplatněním mělo nastat předmětné porušení práva.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nutno dovodit, že předmětný návrh byl podán subjektem zjevně neoprávněným, a proto podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb. Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 1994
JUDr. Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR