ECLI:CZ:US:1994:3.US.36.94
sp. zn. III. ÚS 36/94
Usnesení
III. ÚS 36/94
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele C. L., zastoupeného advokátem JUDr. K. K., o návrhu ze dne 28. února 1994, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky, se navrhovatel domáhal přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 15 Ca 351/93-14 ze dne 23. listopadu 1993, zrušení §2 zákona č. 243/1992 Sb., jakož i vyslovení, že Dekrety prezidenta republiky č. 12/1945, 108/1945 a 33/1945 jsou normy od samého počátku nulitní, případně normy, které jsou v rozporu s nynějším ústavním právem. Navrhovatel uvedl, že Krajský soud v Ústí nad Labem, který přezkoumával rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu v T., ze dne 17. května 1993 č.j. PÚ 864/93/JUDr. Kř., a toto potvrdil, opíral rozsudek o právní předpisy, které jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod s čl. 11, 24, 3 a 4, když nerespektují právo na rovnost před zákonem, vlastnické právo a diskriminují příslušníky národnostní menšiny.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 15 Ca 351/93-14 ze dne 23. listopadu 1993, vychází z řádně zjištěného skutkového stavu, jakož i z právních předpisů - zákona č. 229/1991 Sb., 243/1992 Sb., když podle nich bylo nutno posuzovat, zda navrhovatel je osobou, oprávněnou domáhat se navrácení majetku dle restitučních zákonů - zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Konečně ani navrhovatel v návrhu k Ústavnímu soudu ČR na rozsah skutkového zjištění a na případné nesprávné použití právních předpisů v rozhodnutí ve věci nepoukazuje.
Pokud jde o návrh, týkající se právních norem a jejich souladu s Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky, je třeba uvést, že zákon č. 229/1991 Sb., a násl. je zákonem restitučním, sledujícím odstranění křivd, k nímž došlo v období r. 1948 až 1989, a zmírnění jejich následků. Stát tak prostřednictvím zákona rozhodl, že k naplnění účelu zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakotveného v preambuli, poskytne určité skupině více výhod, než jiné. Jak se vyslovil Ústavní soud ČSFR ve svém rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR k chápání principu rovnosti "je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod, než jiné. Ani tu však nemůže postupovat libovolně. Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát jenom na základě odvolání se na veřejné hodnoty". V předmětné věci je tato "veřejná hodnota" vyjádřena právě účelem zákona č. 229/1991 Sb., vysloveným v jeho preambuli.
Z těchto důvodů je návrh zjevně neopodstatněný.
Zjevně neopodstatněný je také návrh, týkající se Dekretů prezidenta republiky č. 12, 18 a 33 z roku 1945. Jestliže se navrhovatel svým návrhem domáhá přezkoumání a případného zrušení těchto právních norem, pak nutno poukázat na ustanovení §64 odst. l písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek, uvedených v §74 citovaného zákona. Z obsahu návrhu vyplývá, že navrhovatel sám nebyl dotčen těmito právními předpisy, nebylo jimi porušeno jeho ústavně zaručené základní právo a svoboda. Návrh stěžovatele se vztahuje na důsledky zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nikoliv na důsledky napadených dekretů prezidenta republiky.
Pro výše uvedené Ústavní soud České republiky, v souladu s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 15. 3. 1994
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj