ECLI:CZ:US:1994:3.US.77.93
sp. zn. III. ÚS 77/93
Usnesení
III. ÚS 77/93
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti paní S. W., zastoupené advokátem JUDr. Z. D., mimo ústní jednání, dne 17. 3. 1994, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Podáním ze dne 21. 8. 1993 domáhala se navrhovatelka ochrany před Ústavním soudem ČR s tím, že byla porušena její základní lidská práva, a to zejména tím, že v dědickém, případně v jiném řízení, nebyly spravedlivě vypořádány její nároky, především z valutových půjček zajištěných cennými papíry deponovanými v Z., přestože valuta těchto půjček představovala v konvertibilní měně cenu předválečných 170 tis. Kč; v této souvislosti projevila také nesouhlas s postupem, případně rozhodnutími Ministerstva financí ČR z dubna roku 1992.
Protože z písemného podání navrhovatelky nebylo dostatečně zřejmé, čeho se vlastně v řízení před Ústavním soudem ČR hodlá domáhat, byla, k žádosti Ústavního soudu ČR, Okresním soudem v Ostravě jako soudem dožádaným, vyslechnuta k obsahu svého podání; z tohoto výslechu pak vyšlo najevo, že stěžovatelce se jedná o uznání jejich dědických práv po zemřelém otci R. Š., když v příslušném dědickém řízení nebyla zohledněna hodnota 8 % zahraniční půjčky, případně akcie různých bank a podniků, které dosud existují a jsou také v provozu. Podle tvrzení navrhovatelky, před tímto dožádaným soudem, majetek, který má ona ve svém podání na mysli, přešel na tehdejší Československý stát, a to na základě dohody, uzavřené mezi Československou republikou a J.
K poučení, jehož se jí, k žádosti Ústavního soudu ČR, dožádaným soudem dostalo, totiž že ústavní stížnost je přípustná toliko tehdy, jestliže navrhovatel, před vyvoláním řízení ústavní stížností, vyčerpal všechny zákonné prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 1, odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), soudu sdělila, že uplatnění jejich nároků žalobou vůči různým institucím, počínaje O. ú. a konče u ministerstva, by byla finančně náročná; zdůraznila, že mimo jiné jedná se jí také o uznání účasti na druhém odboji, a to jak pro ni samotnou, tak i pro jejího zemřelého otce.
Přes tato poučení navrhovatelka na obsahu svého podání setrvala a posléze dne 18. 1. 1994 předložila plnou moc advokáta, jehož si, v osobě JUDr. Z. D., zvolila.
Výzvou ze dne 19. 1. 1994, doručenou jejímu právnímu zástupci dne 24. 1. 1994, byla navrhovatelka upozorněna na formální vady jejího návrhu a bylo jí uloženo, aby tyto formální vady odstranila ve lhůtě 30 dnů.
Takto stanovená lhůta počala běžet dnem 25. 1. 1994 a uběhla dnem 23. 2. 1994; z obsahu spisu vyplývá, že do dnešního dne vady jejího podání-návrhu odstraněny nebyly.
Protože tedy její podání Ústavnímu soudu ČR, jak shora je označeno, nelze pro již zmíněné vady pokládat za návrh, jímž by řízení před Ústavním soudem ČR mohlo být zahájeno (§34 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), a protože přes výzvu, ve lhůtě k tomu stanovené, tyto vady odstraněny nebyly, nezbylo než její návrh odmítnout (§43 odst. 1 lit a) zák. č. 182/93 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.),
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu ÚS ČR