ECLI:CZ:US:1994:3.US.8.93
sp. zn. III. ÚS 8/93
Usnesení
III. ÚS 8/93 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů J.M. a M.M., zastoupených advokátem JUDr. J.A., takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, došlou k tehdejšímu Ústavnímu soudu ČSFR dne 18. 12. 1992, brojí navrhovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 1989 (sp. zn. 20 Co 273/89) a dovozují, že tímto rozhodnutím odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně, totiž rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 3. 1989 (sp. zn. 4C 504/86) bylo porušeno jejich základní občanské právo, totiž jejich právo vlastnit a věc z důvodů vlastnictví řádně užívat. Navrhovatelé dále poukazují na to, že jejich věcí se zabýval z podnětu pro porušení zákona Nejvyšší soud ČR, který však stížnost pro porušení zákona podanou GP ČR
zamítl. Tvrdí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo řádně doručeno, snad jen 2. navrhovatelce, když 1. navrhovatel se o výsledku řízení před Nejvyšším soudem ČR, tedy o způsobu, jak bylo o podané stížnosti o porušení zákona rozhodnuto, dozvěděl teprve koncem listopadu.
Vrchní soud v Praze, který převzal agendu bývalého Nejvyššího soudu ČSFR, vyjádřil se k ústavní stížnosti tak, že navrhl především zkoumat, zda v posuzované věci nejsou dány podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti s ohledem na to, že projednanou stížností pro porušení zákona a jejím zamítnutím nebyla nijak dotčena právní moc předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Brně, takže rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nabylo právní moci nejpozději v polovině roku 1989; ve věci samé pak vyjádřil svůj právní názor, že v případě zásahu do vlastnického práva pozemku stavbou jde o konkurenci dvou relativně samostatných vlastnických práv, což znemožňuje poskytovat soudní ochranu vlastnického práva k pozemku, s odvoláním na ust. §126 (před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 1992) a požadovat vydání věcí, tedy u pozemku jeho vyklizení, neboť každý jiný výklad dostal by se do rozporu se společenským zájmem na ochranu vlastnických práv vlastníka stavby. V dalším pak poukázal Vrchní soud v Praze na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 1992 ve věci sp. zn. 3 Cz 26/92.
Ústavní soud ČR, který s ohledem na přechodná a závěrečná ustanovení (§145 a násl.) zák. č. 182/93 Sb., ve věci této ústavní stížnosti rozhodoval, z obsahu spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Brně, který stěžovateli je především napadán, byl doručen k rukám jejich tehdejšího právního zástupce dne 25. 8. 1989 a dále, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1992 byl doručen 2. navrhovatelce, zatímco 1. navrhovatel, tedy J. M., tento rozsudek, doručovaný mu do vlastních rukou, podle svého vlastního vyjádření na doručované zásilce "nepřijal pro hrubé porušení zákona Nejvyšším soudem ČR". Takto je tedy zcela vyvráceno jeho tvrzení, že o věci se "dozvěděl teprve koncem listopadu roku 1989". Bez ohledu na to sluší však oba navrhovatele odkázat na rozhodnutí bývalého Ústavního soudu ČSFR
(publ. pod č. 5 Sbírky usnesení a nálezů), dle něhož prostředkem na ochranu práva, který má na mysli §55 odst. 1, 3 zák. 491/91 Sb., je prostředek, který zákon poskytuje stěžovateli a ne jinému orgánu. Stížnost pro porušení zákona mohl podat generální prokurátor a ministr spravedlnosti, ne však stěžovatelka. Řízení o podnětu, a tím méně o opakovaném podnětu, nebylo zákonem upraveno, nešlo tedy o prostředek ochrany práva, který stěžovateli poskytuje zákon.
S tímto právním názorem, vyjádřeným Ústavním soudem ČSFR, se Ústavní soud ČR zcela ztotožňuje, neboť někdejší stížnost pro porušení zákona není možno pokládat za poslední prostředek na ochranu práva, mimo jiné proto, jak na to ostatně poukazuje i Vrchní soud v Praze, že rozhodnutí o tom, zda stížnost pro porušení zákona bude podána, záviselo na činnosti a hodnotící úvaze orgánu zcela odlišného od účastníků původního řízení; zákon oprávnění k podání takové stížnosti jim totiž nepřiznával.
Jestliže tedy v posuzované věci bylo obecným soudem pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně dne 18. 7. 1989 a jestliže toto rozhodnutí bylo také účastníkům řízení řádně doručeno, k rukám jejich tehdejšího zástupce dne 25. 8. 1989, je zjevné, že ústavní stížnost, podaná Ústavnímu soudu ČSFR, byla podána po lhůtě stanovené zákonem č. 491/91 Sb. (§55 odst. 3) a že již z tohoto důvodu nelze ve věci meritorně rozhodnout (§145 zák. 182/93 Sb.).
Nezbývalo proto než rozhodnout, jak ve výroku tohoto rozhodnutí se stalo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 1. 1994
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu