ECLI:CZ:US:1994:3.US.94.94
sp. zn. III. ÚS 94/94
Usnesení
III. ÚS 94/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti pana MUDr. J.H., zastoupeného advokátem JUDr. T.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze, dne 11. 7. 1994 mimo ústní jednání předsedou senátu JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, došlou Ústavnímu soudu ČR dne 27. 6. 1994, brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů, totiž proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, ze dne 7. prosince 1993 (sp. z n. 7 C 288/92) a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994 (sp. zn. 20 Co 59/94) a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecných soudů, jako rozhodnutími orgánů veřejné moci, byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, totiž těch, které vyplývají z čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho pak navrhuje, aby Ústavní soud ČR svým nálezem obě tato rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Z obsahu samotné ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní připojených (rozsudků obecných soudů), je patrno, že stěžovatel usiloval před těmito soudy o vydání rozhodnutí, jímž by bylo (zprvu) určeno, že výpovědní důvod použitý odpůrcem - tj. ÚB nebyl dán, později požadoval změnit své návrhové zadání a usiloval o to, aby bylo určeno, že výpověď navrhovatelovi udělena odpůrcem dne 29. 6. 1992 je neplatná.
O těchto návrzích rozhodly obecné soudy tak, že stran návrhu na určení soud I. stupně stěžovatelovi vyhověl, nicméně soud II. stupně, zabývající se věcí z podnětu odvolání odpůrce (ÚB), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu I. stupně; poté, po změně návrhového žádání (petitu), rozhodl tento soud tak, že (vycházev přitom z právního názoru vyjádřeného v kasačním rozhodnutí) žalobu stěžovatele zamítl. Městský soud, zabývající se věcí podruhé, tentokráte však z podnětu odvolání stěžovatele, svým rozhodnutím (rozsudkem ze dne 14. 3. 1994) napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Za této situace svědčil stěžovateli dovolací důvod ve smyslu §238 odst. 2 lit. b) o.s.ř., neboť v posuzované věci došlo odvolacím soudem k potvrzení rozsudku, jímž bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku, protože soud I. stupně byl vázán právním názorem soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
K podání ústavní stížnosti je oprávněn každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím řízení, jehož byl účastníkem, bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda (§72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), a to jednak ve lhůtě 60ti dnů ode dne právní moci rozhodnutí a posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), jednak za předpokladu, že v předchozím řízení stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č 182/93 Sb.).
Jestliže tedy stěžovatel v posuzované věci, ačkoli měl pro to zákonný důvod, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 1994 nepodal dovolání, nesplnil posléze citovanou podmínku (§75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.), a z toho důvodu je jeho ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
Nezbylo proto než rozhodnout tak, jak ve výroku tohoto usnesení se stalo, aniž by bylo zapotřebí vyzývat stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§31 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.) .
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 11. 7. 1994
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu ÚS ČR