ECLI:CZ:US:1994:4.US.143.94
sp. zn. IV. ÚS 143/94
Usnesení
IV. ÚS 143/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. listopadu 1994 ve věci ústavní stížnosti A.F., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti rozsudkům Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 2. 1994, čj. 10 C 1166/93-23 a Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 1994, čj. 10 Co 179/94-38, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) I.N., 2) J.N., 3) B.M., všech zastoupených advokátem JUDr. Z.M., 4) Z., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 1994, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 2. 1994, kterým bylo rozhodnuto, že dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená dne 26. 3. 1992 mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem Z., státní podnik, registrovaná SN v M.B., dne 9. 11. 1992 pod čj. Reh. 62/92, je neplatná, vytýká stěžovatelka oběma soudům, že se nevypořádaly s podmínkou naléhavého právního zájmu na podání žaloby podle §80 písm. c o. s. ř., a to za situace, kdy stěžovatelka se stala již vlastnicí předmětných nemovitostí. Oba soudy tím, podle jejího názoru, porušily článek 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i článek 36 odst. 1 této Listiny. Z uvedených důvodů navrhla proto zrušení obou napadených rozsudků.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (např. III. ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94, viz také usnesení bývalého Ústavní soudu ČSFR ze dne 4. 11. 1992, sp. zn. I. ÚS 205/92, uveřejněné pod č. 13/1992 Sbírky usnesení a nálezů) vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (článek 81, článek 90 Ústavy ČR) a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 10 C 1166/93 Okresního soudu v Mladé Boleslavi, že oba soudy se otázkou naléhavého právního zájmu, jako podmínky určovací žaloby, zda tu právní vztah nebo právo je, či není (§80 písm. c o. s. ř.), skutkově i právně, zevrubným způsobem zabývaly a v rámci provedeného dokazování dospěly k, ani stěžovatelkou nezpochybněnému závěru, že majetek, o jehož restituci jde, je zemědělským majetkem podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, o jehož vydání vedlejší účastníci I.N., J.N. a B.M., jak Krajský soud v Praze zjistil z dopisů ze dne 6. 4. 1992 a 30. 12. 1992, požádali jak vedlejšího účastníka Z. v P., tak i pozemkový úřad, bylo jim však sděleno, že tyto nemovitosti byly již vydány podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stěžovatelce. Protože právo vedlejších účastníků I.N., J.N. a B.M. na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je, jak dovodil krajský soud, ohroženo právě dohodou o vydání věcí, jejíž neplatnosti se tito vedlejší účastníci dovolávají, lze mít zato, že naléhavý právní zájem na podání žaloby je z jejich strany nepochybně dán. Obecné soudy také na podkladě již uvedených skutečností a úvah dovodily, že dohoda o vydání nemovitostí ze dne 26. 3. 1992, uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem Z., nemohla být uzavřena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to vzhledem k ustanovení §1 odst. 4.
Lze tedy mít zato, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §§120, 132 o. s. ř., upravujícími průběh dokazování i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených, a respektovaly tím zásady vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z důvodů, jež byly již konstatovány, nedošlo proto ze strany obecných soudů ani k porušení práva zakotveného v článku 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Vycházeje z těchto úvah, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. listopadu 1994
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj