ECLI:CZ:US:1994:4.US.146.94
sp. zn. IV. ÚS 146/94
Usnesení
IV. ÚS 146/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. listopadu 1994 ve věci ústavní stížnosti D.D., zastoupené advokátem JUDr. T.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 1994, čj. 13 Co 247/94-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 1994, čj. 21 C 156/92-60, jímž byla zamítnuta žaloba na vyslovení povinnosti k uzavření dohody o vydání věci, poukazuje stěžovatelka opětovně na protiprávnost odsouzení její matky podle dekretu č. 138/1945 Sb., kteréžto odsouzení se proto nemohlo stát podkladem ani pro konfiskační rozhodnutí podle dekretu č. 108/1945 Sb. Protože napadenými rozhodnutími došlo, podle jejího názoru, k porušení základních lidských práv, obsažených v Listině základních práv a svobod, domáhá se z uvedených důvodů zrušení napadeného rozsudku.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí (např. III. ÚS 23/93, Pl. ÚS 18/94, viz také usnesení bývalého Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. 11. 1992, sp. zn. I. ÚS 205/92, uveřejněné pod č. 13/1992 Sbírky usnesení a nálezů) vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 21 C 156/92 Obvodního soudu pro Prahu 1, že oba soudy se základní otázkou, tj. otázkou splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát ve smyslu ustanovení §6 a §2 odst. 1 písm. c zákona č. 87/1991 Sb., skutkově i právně, zevrubným způsobem zabývaly, a to zejména vzhledem k tomu, že správní orgány v projednávané věci rozhodovaly až po 25. 2. 1948. V rámci provedeného dokazování dospěly obecné soudy k závěru, že o konfiskaci majetku matky stěžovatelky proběhlo řádné správní řízení, včetně řízení odvolacího, jehož podkladem byl dekret č. 108/1945 Sb., přičemž vadnost nebo nesprávnost tohoto řízení nebyla ničím doložena. Také Ústavní soud má zato, že stěžovatelka zjevně neopodstatněně považuje přípustnost trestního postihu své matky V. J. podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, za podmínku konfiskace jejího majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, neboť důvodem konfiskace byla skutečnost, že V.J. se v době okupace obrátila na německý okupační úřad se stížností na osobu židovského původu, což ostatně sama před trestní komisí doznala, tedy schvalování nacistických rasových zákonů. Vzhledem k tomu, že správní rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, mělo jen deklaratorní charakter, byl majetek stěžovatelky konfiskován s účinky ex tunc, ke dni účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., což znamená, že se tak stalo mimo rozhodnou dobu, jejíž existence je základní podmínkou restitučních nároků podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Lze tedy mít zato, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §§120, 132 o. s. ř., upravujícími průběh dokazování i hodnocení důkazů v jeho rámci provedených, a respektovaly tím zásady vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z důvodů, jež byly již konstatovány, nedošlo proto ze strany obecných soudů ani k porušení práva zakotveného v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vycházeje z těchto úvah, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 1994
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj