ECLI:CZ:US:1994:4.US.17.94
sp. zn. IV. ÚS 17/94
Usnesení
IV. ÚS 17/94
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. března 1994 ve věci ústavní stížnosti ing. V. V., zastoupeného advokátem JUDr. B. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1993 čj. 22 Ca 330/93-11 ve spojení s rozhodnutím O.Ú., Okresního pozemkového úřadu ve F., ze dne 30. 6. 1993 čj. PzÚ 2578/92-Mr, jimiž bylo určeno, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v těchto rozhodnutích uvedených, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě potvrdil svým rozhodnutím ze dne 30. 9. 1993 rozhodnutí O.Ú., Okresního pozemkového úřadu ve F., ze dne 30. 6. 1993, jímž bylo určeno, že stěžovatel a další fyzické osoby nejsou vlastníky nemovitostí v tomto rozhodnutí uvedených. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě uvedl, že předmětem vydání mohou být pouze ty nemovitosti vymezené v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, jež v době přechodu na stát nebo na jinou právnickou osobu byly ve vlastnictví fyzické osoby. Výjimku z této zásady vyplývající z ustanovení §4 citovaného zákona neobsahuje ani ustanovení §6 odst. 1 písm. u citovaného zákona, pokud jde o majetek lesních družstev.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v napadených rozhodnutích došlo k základním pochybením, jež ve vzájemných souvislostech vedly k nevydání nemovitého majetku do vlastnictví fyzické osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a tím k porušení článku 11 Listiny základních práv a svobod. Jak stěžovatel uvádí, nelze v principu souhlasit s právním názorem Krajského soudu v Ostravě, totiž, že právní titul k vydání podle §6 odst. 1 písm. u zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů lze aplikovat pouze na případy tzv. družstev hospodářských. Zákon totiž v tomto ustanovení nerozlišuje družstva podle jakýchkoliv kritérií, ale naopak úmyslem zákonodárce bylo umožnit vydat i ty nemovitosti, které byly v majetku tehdejších družstev a které přešly na stát za podmínek splněných v tomto ustanovení, prolamujícím princip zakotvený v ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona, vyjádřený tím, že se restituují nemovitosti náležející vlastnicky původně fyzickým osobám. Nárok na vydání nemovitostí uplatňuje stěžovatel jako fyzická osoba také proto, že "nové" LD nebylo založeno podle ustanovení §224 obchodního zákoníku, a proto ani nemohlo vzniknout. Proto také je možno konstatovat, že pokud oprávněné osoby jednaly jménem právně neexistujícího družstva, jednaly výlučně jménem svým. S argumentací rozhodnutí O.Ú., Okresního pozemkového úřadu nelze souhlasit ani v tom, že platnými členy tehdejšího LD byly i právnické osoby, neboť veškeré akty týkající se členství v družstvu, včetně přijímání nových členů a schvalování nových stanov, byly přijímány ve zřejmém rozporu s tehdy platnými předpisy. Jestliže původní členové družstva byli zbaveni svých práv politickou perzekucí, je nutno tyto fyzické osoby, a nikoliv další neprávem přijaté členy, považovat za jediné členy družstva v době převodu majetku tohoto družstva na stát, když jiní bývalí členové družstva, P. a H., v této době členy již evidentně nebyli. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť jím bylo porušeno základní lidské právo uvedené v článku 11 Listiny základních práv a svobod, totiž právo vlastnit majetek.
Zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je koncipován na základním principu, vyjádřeném tím, že osobou oprávněnou požadovat vydání nemovitostí, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu vzhledem k existenci některého z důvodů uvedených v ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, může být za, v ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona, dále uvedených podmínek, jen fyzická osoba, jejíž půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v §6. Okruh oprávněných osob, které nastupují na místo vlastníka uvedeného v ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, v případě jeho úmrtí, resp. prohlášení za mrtvého, pokud k tomuto úmrtí nebo prohlášení za mrtvého došlo před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §13 citovaného zákona, je pak vymezen v ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona v souladu s uvedeným základním principem, totiž tak, že vždy může jít rovněž jen o fyzické osoby. LD, zapsaná společnost s ručením omezeným v P., bylo však i v době svého vzniku družstvem vlastnickým a právě majetek tohoto družstva, bez ohledu na to, zda jeho členy byly, či měly být, jen fyzické osoby, přešel v roce 1955 na československý stát.
Stěžovatel nemůže tedy touto cestou, tj. cestou ustanovení §6 odst. 1 písm. u zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů dosáhnout uspokojení svého tvrzeného nároku, neboť tomu zcela evidentně brání právě to, že jej nelze považovat za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §4 citovaného zákona. V tomto směru jsou tedy závěry Krajského soudu v Ostravě správné a nelze mu proto vytknout ani to, že nezkoumal, zda členy LD byly pouze fyzické osoby, není-li pochyb o tom, že šlo o družstvo vlastnické, a tudíž o právnickou osobu. Bylo-li zákonodárcovým záměrem umožnit vydání nemovitostí ve vlastnictví družstev fyzickým osobám, výlučným členům družstva, potom tento záměr měl být promítnut i v ustanovení §4 týkajícím se oprávněných osob, jak je tomu v ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c zákona č. 182/1993 Sb. o ústavním soudu odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. března 1994
doc. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj