ECLI:CZ:US:1994:4.US.19.93
sp. zn. IV. ÚS 19/93
Usnesení
IV. ÚS 19/93
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 1994 ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátkou doc. JUDr. M.H., proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 1992 čj. 7 C 248/91-35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 1993 čj. 9 Co 120/93-49, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejšího účastníka S., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Hradci Králové a Krajského soudu v Hradci Králové, jimiž byla žaloba stěžovatele požadujícího uložení povinnosti S., k uzavření dohody o vydání nemovitostí, a to domu se stavební parcelou č. 16 a zahradou p. č. 9, k. ú. H. zamítnuta, stěžovatel v podstatě uvádí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním zákonem, a to právo vlastnické a právo na jeho ochranu vyplývající z článku 11 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti se zejména dovolává nálezu Ústavního soudu České a Slovenské Federativní republiky ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se konstatuje: "Jestliže soud v řízení podle ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. zastává jiný právní názor na volbu možného postupu než žalobce, je soud povinen žalobce vyzvat k úpravě petitu. Nedodržení takovéhoto postupu a zamítnutí žaloby pouze z formálních důvodů je porušením principu plné ochrany vlastnického práva ve smyslu ustanovení článku 11 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., tedy porušením jednoho ze základních lidských práv a svobod ve smyslu Listiny základních práv a svobod." Z uvedených důvodů navrhl proto stěžovatel zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 1993 čj. 9 Co 120/93-49.
Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že stěžovateli se mohlo od soudu dostat jen poučení o jeho procesních právech či povinnostech, takové poučení mu však bylo uděleno. Soud ho však nemohl poučovat o hmotně právních předpokladech úspěchu žaloby, neboť takovéto poučení o hmotném právu by bylo nad rámec ustanovení §5 o. s. ř. a bylo by v rozporu i se zásadou rovného postavení všech účastníků občanského soudního řízení, jak ji stanoví §18 o. s. ř.
Vedlejší účastník S. odmítl ve svém vyjádření, že stěžovateli, jako účastníku, nebyla poskytnuta plná ochrana jeho vlastnického práva, neboť byl o možném postupu soudem poučen a současně byl po celé řízení u soudů obou stupňů právně zastoupen.
Ze spisu 7 C 248/91 Okresního soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že v návrhu na zahájení řízení, došlém soudu dne 11. 10. 1991, stěžovatel neodůvodnil svůj nárok na uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí žádným zákonným ustanovením a pouze poukázal na skutečnost, že nemovitosti, jejichž vydání se dožaduje, přešly do vlastnictví československého státu rozhodnutím bývalého finančního odboru ONV, ze dne 7. 4. 1961 zn. Fin. 17-88/1383-1961. Teprve ve svém podání, jež došlo Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 6. 3. 1992, stěžovatel odkázal na zákon č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd ve znění pozdějších předpisů, tohoto zákona se však v této době již sotva mohl dovolávat, neboť jeho nárok ve smyslu §19 citovaného zákona již zanikl. Podle citovaného ustanovení k vydání věci nebo kupní ceny mohla oprávněná osoba organizaci vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti uvedeného zákona, tedy od 1. listopadu 1990, tuto povinnost však stěžovatel nesplnil. Stěžovatel se sice obrátil na S. dopisem ze dne 13. 9. 1990, v něm však pouze zdůrazňuje svůj zájem na vrácení nemovitostí s tím, že jejich zcizení by považoval za nezákonné. V každém případě však tak učinil ještě před účinností zákona č. 403/1990 Sb. Výzvu k vydání nemovitostí, navíc odkazující na ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., stěžovatel zaslal dopisem ze dne 27. 5. 1991, tedy již po uplynutí uvedené 6 měsíční lhůty, která skončila dnem 2. 5. 1991. V tomto stadiu řízení, kdy stěžovatel navíc podáním došlým Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 6. 3. 1992 opřel svůj nárok právě o zákon č. 403/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů, sotva si mohl tento soud učinit na věc definitivní právní názor, zejména, když stěžovatel v dalším podání ze dne 23. 3. 1992, tedy v době, kdy bylo možno nárok odůvodněný ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. vzhledem k ustanovení §5 odst. 4 citovaného zákona ještě uplatnit u soudu, požádal o prodloužení lhůty k vyjádření s tím, že tato lhůta je potřebná k uzavření dohody mimosoudní cestou. Svůj návrh stěžovatel změnil v tom smyslu, že odkázal na ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. teprve podáním došlým soudu dne 12. 10. 1992, tedy již po uplynutí lhůty uvedené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdy také poprvé uvedl, že rozhodnutí finančního odboru bývalého ONV, ze dne 7. 4. 1961, mu nebylo řádně doručeno. Ani za tohoto stavu věci nemohl Okresní soud v Hradci Králové, stejně jako Krajský soud v Hradci Králové, zaujmout jiný právní názor než ten, že svůj nárok odkazující na ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. uplatnil stěžovatel opožděně, neboť jednoroční lhůta stanovená k uplatnění nároku u soudu podle §5 odst. 4 citovaného zákona uplynula dnem 1. 4. 1992, čímž zanikl i případný nárok vzniklý podle zákona č. 87/1991 Sb.
Neopodstatněnost ústavní stížnosti považuje Ústavní soud vzhledem k uvedeným nezpochybněným skutečnostem za zjevnou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. března 1994
doc. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj