ECLI:CZ:US:1994:4.US.6.93
sp. zn. IV. ÚS 6/93
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28. února 1994 ve věci ústavní stížnosti 1) L.C., 2) V.B., obou zastoupených advokátkou JUDr. J.Š., proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu, O.Ú. P., ze dne 3. května 1993 sp. zn. Pú 1842/92, PÚ 1856/93, Pú 1892/93, PÚ 2086/93 ve spojení s rozhodnutími sp. zn. Pú 1842/93, PÚ 1856/93, PÚ 1872/93, Pú 2086/93 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 1993 čj. 10 Ca 201/93 - 37 za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení a vedlejších účastníků E.H., A.Ž., K.Š., L., DN, DB, L., O.ú., SS, SR, zastoupeného advokátem JUDr. J.K., Ministerstva zemědělství ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
L.C. a V.B. podaly ústavní stížnost proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu, O.Ú. P., ze dne 31. května 1993, sp. zn. Pú 1842/92, PÚ 1856/93, PÚ 1892/93, PÚ 2086/93 ve spojení s rozhodnutím PÚ 1842/93, PÚ 1856/93, PÚ 1872/93, PÚ 2086/93 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 1993 čj. 10 Ca 201/93 - 37, jímž citovaná rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu, O.Ú. byla v části A o neschválení dohod o vydání nemovitostí potvrzena a věc byla vrácena Okresnímu pozemkovému úřadu, O.Ú. k rozhodnutí ve věci, zatímco v části B o určení vlastnictví byla zrušena a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V této ústavní stížnosti poukazují mimo jiné na ustanovení §6 odst. 2 věta poslední zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 93/1992 Sb., kterým se podle jejich názoru rozšiřují důvody pro vydání konfiskovaného zemědělského majetku ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., a to bez ohledu na zákon č. 243/1992 Sb. vydaný na základě zmocňovacího ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Pokud jde o posléze uvedené ustanovení §7 odst. 2, pouze z jeho přesného výkladu, bez jakékoliv logiky, by bylo možno dovodit, že pouze ten, komu bylo odňato československé státní občanství a posléze vráceno, má nárok na vrácení majetku. Logická úvaha však vylučuje, aby zákonodárce chtěl vrátit majetek lidem, kteří se provinili dokonce více a pozbyli vedle majetku i občanství. Při takovém výkladu by nebylo možno hovořit o nápravě majetkových křivd, ale naopak o vytváření nových křivd. Z těchto důvodů navrhují stěžovatelky zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost vychází ze zásadního předpokladu, že na návrh stěžovatelek dojde ke zrušení ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů a že naopak bude aplikováno ustanovení §6 odst. 2 citovaného zákona rozšiřující dle názoru stěžovatelek důvody pro vydání majetku podle zákona č. 229/1991 Sb. Jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ČR, čj. Pl. ÚS 2/94-10 uvedený zásadní předpoklad úspěchu ústavní stížnosti se nenaplnil, neboť návrh stěžovatelek na zrušení ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů byl odmítnut. Stěžovatelky se také zjevně bezpodstatně dovolávají ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, které směřuje k majetkové restituci občanů maďarské a německé národnosti na území Slovenské republiky, kteří byli po válce označeni za zrádce a kolaboranty jen z důvodu své národnosti, aniž by se proti československému státu provinili. Pouze obdobné situace v České republice budou nyní řešeny na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
doc. JUDr. Vladimír Čermák soudce zpravodaj