ECLI:CZ:US:1994:4.US.77.94
sp. zn. IV. ÚS 77/94
Usnesení
IV. ÚS 77/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. července 1994 ve věci ústavní stížnosti Z.V., zastoupeného advokátem JUDr. F.B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994, čj. 4 Cdo 6/94-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Pouze tehdy, neshledá-li soudce zpravodaj důvody k odmítnutí návrhu podle §43, připraví věc k projednání věci samé v plénu nebo v senátu (§42 odst. 1 citovaného zákona). Návrh může být neopodstatněný, a to i z více důvodů, za zjevně neopodstatněný je však možno považovat pouze ten, z něhož je zřejmě evidentní, že nemůže obstát. Tak je tomu v projednávané věci, pokud jde o otázku pasivní legitimace odpůrců ve věci sp. zn. 13 C 362/91 Obvodního soudu pro Prahu 10. Z tohoto spisu totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na uzavření dohody o vydání nemovitostí vůči fyzickým osobám, fyzickou osobu lze však podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, považovat za povinnou osobu pouze za předpokladu, že nabyla věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. V daném případě nabyli manželé dr. M. a J.S. tyto nemovitosti kupní smlouvou ze dne 21. 4. 1980, schválenou Finančním odborem hl. města Prahy dne 24. 4. 1980 pod čj. Fin/4-540/80 a registrovanou SN dne 21. 5. 1980 pod sp. zn. 10 R 1 92/80. Z uvedeného spisu je patrno, že kupní cena byla dohodnuta na základě posudku soudního znalce a že k uzavření smlouvy došlo v souladu se stanovisky všech zúčastněných orgánů, včetně příslušných odborů bytového hospodářství. Ani ze zprávy NV, ze dne 10. 7. 1990, jíž se stěžovatel v průběhu řízení dovolával, není patrno nic, co by nasvědčovalo závěru, že manželé S. lze považovat za povinnou osobu ve smyslu ustanovení §4 odst.2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavnímu soudu nezbylo proto z uvedených důvodů než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. července 1994
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj