Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.06.1995, sp. zn. I. ÚS 113/94 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 40/3 SbNU 287 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.113.94

sp. zn. I. ÚS 113/94 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci stěžovatelů MUDr. B.Š., Ing. V. Š. a Ing. J.Š. na pravomocný rozsudek Krajského soudu v Plzni, ze dne 3. 5. 1994, sp. zn. 13 Co 599/93, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: I. Navrhovatelé podali dne 4. 8. 1994 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město. Uvedeným rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatelů, kterým se domáhali uložení povinnosti S.b.m.P. uzavřít s nimi dohodu o vydání podílů, a to 1/24 pro každého ze stěžovatelů k domu čp. 1240, v P. a stavební parcele č. 941 v k. ú. P.. Stěžovatelé podali svůj návrh na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje potřebné formální a procesní náležitosti. V odůvodnění stěžovatelé uvedli, že se návrhem u soudu domáhali prohlášení vůle S.b.m. P. k uzavření dohody o vydání věci, a to každému 1/24 nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 7082 pro katastrální území P. Uváděli, že tato část nemovitosti zůstala povinnou osobou - S.b. m. P. - k jejich výzvě nevydána a žádná jiná oprávněná osoba o její vydání nepožádala. Jako spoluvlastníci uvedených nemovitostí, a to každý 1/12, kterou získali na základě již uzavřeného restitučního řízení, dovodili, že z ustanovení §9 odst. 1 z. č. 137/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 403/1990 Sb., vyplývá, že by se jim měla vydat věc celá, tj. i uvedená zbývající část nemovitostí. Svoji ústavní stížnost později doplnili sdělením, že v případě, že Ústavní soud vyhoví jejich návrhu, vydají předmětnou zbylou část nemovitostí všem ostatním spoluvlastníkům předmětných nemovitostí, kteří ústavní stížnost nepodali. Okresní soud Plzeň - město zjistil, že stěžovatelé odvozují svůj nárok od původního vlastníka ing. V.Š. a M. Š., kteří nevlastnili předmětnou nemovitost celou, ale každý pouze jednu osminu z ní. Pokud jde o ostatní původní spoluvlastníky, navrhovatelé k nim nemají žádný příbuzenský vztah a nejsou ani jejich závětními dědici. Proto Okresní soud Plzeň - město žalobu stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že spoluvlastnický podíl má samostatný právní režim a že tudíž nelze za oprávněnou osobu chápat někoho, kdo po původním vlastníkovi nemá žádný nárok. Žádný nárok nemůže jít za hranici toho, co původní vlastník vlastnil. Poté i Krajský soud v Plzni v rozhodnutí o odvolání žalobců rozsudek Okresního soudu potvrdil a nevyhověl jejich návrhu na dovolání. Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku odůvodnil potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Spoluvlastnický podíl na nemovitosti, k němuž jsou navrhovatelé oprávněnými osobami po rodičích, kteří byli vlastníky každý 1/8 nemovitosti, jim již byl S.m. P. vydán na základě dohody z 29. 12. 1990. Navrhovatelé se v daném případě však právě z tohoto titulu domáhali uzavření dohody o vydání věci ve vztahu každý k 1/24 uvedených nemovitostí, o jejichž vydání nebylo požádáno jinými oprávněnými osobami. Podle ust. §3 zák. č. 403/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů, zemřel-li vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, b) děti tohoto vlastníka a jeho manžel, který žije ke dni účinnosti tohoto zákona, není-li některé z dětí vlastníka v den účinnosti tohoto zákona naživu, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti a není-li naživu některé z nich, jeho potomci, c) rodiče vlastníka, nejsou-li naživu osoby, uvedené pod písmenem b), které se dožily dne smrti vlastníka, d) sourozenci, kteří žijí ke dni účinnosti tohoto zákona. V případě, že některý ze sourozenců ke dni účinnosti tohoto zákona nežije, jsou oprávněnými osobami jeho žijící děti. Dále dle odst. 2, nejsou-li osoby uvedené v odst. 1, vydá se odňatá věc dědici vlastníka a není-li naživu, jeho žijícím dětem. Podle ustanovení §9 zák. č. 403/1990 Sb. v platném znění, je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z ustanovení §3 tohoto zákona, pokud se písemně nedohodli jinak. Jestliže ve lhůtě §19 uplatní nárok na vydání jen některé z těchto osob, vydá se jim věc celá. Uvedené ustanovení dopadá na případy, kdy na místo původního vlastníka nastupují další oprávněné osoby, kterých může být několik. Neuplatní-li některá z nich nárok na vydání na ni připadajícího podílu, lze věc vydat osobám oprávněným, avšak v rozsahu, v jakém náležela právnímu předchůdci. O takový případ se však v dané věci ve vztahu k podílům po ostatních spoluvlastnících nejedná, neboť navrhovatelé nesplňují podmínku vztahu k těmto původním vlastníkům, vymezenou v §3 odst. 2 písm. a - d) cit. zákona. Navrhovatelé sami uvedli, že ostatní spoluvlastníci nebyli s jejich rodiči příbuzní, ani navrhovatelé nejsou závětními dědici těchto původních spoluvlastníků. Nemohou tedy být oprávněnými osobami po těchto původních spoluvlastnících a nemohou žádat uzavření dohody na základě ustanovení řešícího postup v případě, že je oprávněných osob více a některá z nich svůj nárok ve lhůtě neuplatní. Rozhodnutí obou soudů stěžovatelé považují za odporující ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 137/1991 Sb.. Toto ustanovení jim přiznává (i když do značné míry proti obecné zásadě, že nikdo nemůže nabýt víc práv, než náleželo jeho právnímu předchůdci) nárok na vydání celé věci, tedy včetně části, o jejíž vydání oprávněná osoba nepožádala. Dle názoru stěžovatelů ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 137/1991 Sb. zcela jednoznačně přiznává nárok na vydání věci celé a soud, vázaný právní normou, nemůže judikovat, že tento nárok oprávněná osoba nemá, s odvoláním na obecnou zásadu. Právní úprava provedená zák. č. 403/1990 Sb. v platném znění je právní úpravou speciální, která umožňuje použití obecné právní úpravy a natož obecných zásad, teprve pokud chybí speciální úprava. A konečně se stěžovatelé odvolávají i na ustanovení §142 odst. 1 obč. zákoníku, podle něhož při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se přikazuje věc celá a nikoli jen spoluvlastnický podíl, patřící odstupujícímu spoluvlastníkovi. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že rozsudky soudů obou stupňů bylo porušeno základní lidské právo stěžovatelů, a to právo vlastnit majetek, obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dle navrhovatelů důležitým atributem ústavně proklamovaného práva vlastnit majetek je právo občana nabývat majetek podle právních předpisů. V tomto případě došlo zcela účelově k nucenému omezení práva nabývat vlastnictví nesprávným ztotožněním pojmu věci a spoluvlastnického podílu. Na základě výše uvedených skutečností stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co 599/93, zrušil. Ústavní soud po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti požádal účastníky řízení o vyjádření ke stížnosti samé. Na tuto výzvu obdržel písemné stanovisko Správy budov města Plzně se sdělením, že podíly, které vlastnili právní předchůdci stěžovatelů na předmětné nemovitosti v Plzni, byly již stěžovatelům vydány. Více, než vlastnili předchůdci, vydat nelze. Vyjádření Okresního soudu Plzeň - město, odkazuje na důvody, uvedené v rozsudku tohoto soudu. Právě tak i vyjádření Krajského soudu v Plzni trvá na stanovisku rozsudku Krajského soudu v Plzni a odkazuje též na stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, jakož i Vrchního soudu v Praze. II. Soud po zhodnocení všech důkazů, to je zejména obsahu spisů Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Stěžovatelé nesprávně považují rozhodnutí obou soudů za odporující ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. v platném znění. Předmětná nemovitost je ve spoluvlastnictví více osob, které spolu nejsou v žádných příbuzenských vztazích a nejsou ani závětními dědici, o kterých hovoří ustanovení §3 cit. zákona. Stěžovatelé sami jsou spoluvlastníci, každý 1/12, z titulu vlastnictví těchto podílů jejich rodiči, jimž byly odňaty. Není možné, aby jim vznikl nárok na vydání věci, jdoucí nad nárok jejich předchůdce, jak to vyplývá z ustanovení §3 zák. č. 403/1990 Sb., dle něhož spoluvlastnický podíl má samostatný právní režim a samostatně je nutno posuzovat i jednotlivé nároky. Stěžovatelé vytýkají soudům obou stupňů, že zcela nesprávně posoudily ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. v platném znění, zejména pak výklad pojmu "věc celá". S tímto tvrzením nelze souhlasit. V ustanovení §9 odst. 1 se říká: "Je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z ustanovení §3 tohoto zákona, pokud se písemně nedohodly jinak. Jestliže ve lhůtě, podle §19, uplatní nárok na vydání věci jen některé z nich, vydá se jim věc celá." V prvé řadě se zde hovoří o podílech, vyplývajících z ustanovení §3, dle něhož, jak již bylo výše citováno, připadají jednotlivé podíly spoluvlastníkům, na základě příbuzenských vztahů nebo dědění ze závěti. V tomto kontextu je třeba vidět následující ustanovení o tom, že uplatní-li nárok na vydání věci jen některá osoba, vydá se jí věc celá. Pokud vznikne nárok na jeden spoluvlastnický podíl na základě ustanovení §3, tj. např. na základě dědění více oprávněným osobám, např. dětem zemřelého spoluvlastníka, avšak nárok na tento podíl uplatní pouze některé z těchto dětí, vydá se mu tento podíl celý, tj. věc celá. V žádném případě tím nelze chápat celou nemovitost, neboť by šlo zcela v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o nabývání vlastnictví - o vznik vlastnického práva bez právního důvodu. Nelze vznést nárok na něco, na co ani původní vlastník nárok neměl, co nevlastnil. Věc celá tedy zde označuje celý spoluvlastnický podíl, nikoli celou nemovitost, jak to vykládají stěžovatelé. Shodný názor byl již vysloven i v rozhodnutí č. 36 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1992, kde je uveden rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 16. 1. 1991, sp. zn. 6 Co 167/1991. Podle něho "další oprávněné osobě (ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 zák. č. 403/1990 Sb.) lze vydat v případě podílového spoluvlastnictví k věci pouze ten spoluvlastnický podíl, který náležel osobě, jíž byl odňat. Jestliže ostatní spoluvlastnické podíly k věci náležely jiným osobám, nelze tu použít ustanovení §9 zák. č. 403/1990 Sb. ve znění zák. č. 137/1991 Sb., vztahující se na případy, kdy z dalších oprávněných osob po původním vlastníku se o vydání věci, která mu vlastnicky patřila, přihlásí jen některé z nich". Shodný názor na předmětný problém byl publikován i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 34/1993, kde se touto problematikou zabýval Nejvyšší soud ČR ve Stanovisku občanskoprávního kolegia, z 15. 7. 1993, sp. zn. CPJn 50/93, a dále lze poukázat i na shodný názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1994, sp. zn. 3 Cdo 62/93, uveřejněný v Právních rozhledech č. 8/1994. Ze všech shora uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost ve smyslu §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zcela zamítnout. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 1995