ECLI:CZ:US:1995:1.US.115.94
sp. zn. I. ÚS 115/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci stěžovatelky V.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, z 24. 6. 1994, sp. zn. 8 Co 536/94, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě z 1. 2. 1994, sp. zn. 38 C 373/91, zamítající návrh na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností dle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993
Sb., navrhovatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě,
vydaný v občanskoprávní věci, pod sp. zn. 8 Co 536/94, ze dne 24.
6. 1994 (§72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), a tvrdí, že toto
soudní rozhodnutí v důsledku převzetí skutkových i právních
tvrzení rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 38 C 373/91,
ze dne 1. 2. 1994 zasáhlo do jejího základního práva a svobody,
zaručené jí Ústavou České republiky a Listinou základních práv
a svobod (dále Listina). Konkrétně se jedná o porušení čl. 11
Listiny, bližší zdůvodnění v této části stížnost postrádá.
Uvedenými rozsudky byl uznán její nárok na uzavření dohody
o vydání jedné třetiny sporné nemovitosti.
V následujících vývodech polemizuje stěžovatelka s právními
závěry soudů obou stupňů, pokud v zamítavé části svých rozhodnutí
nevyhověly její žalobě na uzavření dohody i ohledně zbývajících
2/3 nemovitosti. Spor se týká výkladu pojmu věc a spoluvlastnický
podíl. V podstatě vychází navrhovatelka z názoru, že soudy
nesprávně posoudily její osobu jako dědičku, ačkoli není dědičkou,
nýbrž osobou oprávněnou ve smyslu zákona o mimosoudních
rehabilitacích. V důsledku toho v souladu s ustanovením §5 odst.
1 zák. č. 87/1991 Sb., i když nárok na vydání věci uplatnila pouze
sama navrhovatelka a nebyl současně uplatněn její sestrou, mělo
být soudy rozhodnuto o povinnosti uzavřít dohodu ohledně celé
nemovitosti, tedy i ohledně zbývajících 2/3.
Žalovaným je označen v návrhu Ostravský potravinoprojekt, st.
podnik, v likvidaci. Z obsahu podání je zřejmé, že Ostravský
potravinoprojekt má mít v řízení pouze postavení vedlejšího
účastníka, kdežto státním orgánem, vůči němuž ústavní stížnost
směřuje, má nesporně být Krajský soud v Ostravě.
Ústavní soud nejprve zjistil, že ústavní stížnost splňuje
předepsané náležitosti a formální podmínky. Pak zaslal ústavní
stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Ostravský
potravinoprojekt, jako vedlejší účastník, sdělil, že respektuje
soudní rozhodnutí. Okresní i Krajský soud v Ostravě pak sdělily,
že trvají na ústavnosti a zákonnosti svých rozhodnutí.
Právní podstata sporu spočívá v nároku na uzavření dohody
o vydání zbývajících dvou třetin činžovního domu, čp. 223 v k. ú.
O. - M.H., se stav. parc. č. 217, o výměře 538 m2, to vše zapsáno
na listině vlastnictví č. 944 pro k. ú. O.- M.H. Tento dům byl
předmětem pozůstalostního řízení po A.K., zemřelé 25. 12. 1956.
V dědickém řízení proběhlém před bývalým Státním notářstvím
v Ostravě, pod sp. zn. D 828/57, všichni tři zákonní dědicové
(navrhovatelka, její sestra a bratr) odmítli dědictví. Důvodem
byla skutečnost, že dům vyžaduje značných oprav, na což žádný
z dědiců neměl dostatek finančních prostředků. Stávající vedlejší
účastník nabyl vlastnictví k domu na základě kupní smlouvy z 27.
3. 1990.
Ze závěrů rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že soudy uznaly
navrhovatelku osobou oprávněnou, ve smyslu ustanovení §3 odst.
1 zák. č. 87/1991 Sb., jejíž věc, a to spoluvlastnický podíl ve
výši jedné třetiny k domu čp. 223, se st. parcelou č. 217 v k. ú.
O. - M.H., přešla do vlastnictví státu. Ve smyslu ustanovení §6
odst. 1 písm. h) zákona o mimosoudních rehabilitacích pak je dána
povinnost vydat tento spoluvlastnický podíl na základě odmítnutí
dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni. Stav tísně byl
prokázán.
Krajský soud v Ostravě poukázal dále na ustanovení §509
o. z. z roku 1950, podle něhož se dědictví nabývá smrtí
zůstavitele. A také na §526 téhož zákona, podle něhož v první
skupině dědí rovným dílem zůstavitelovy děti a pozůstalý manžel.
Z toho dovodil, že navrhovatelka po smrti své matky mohla nabýt
toliko jedné třetiny předmětných nemovitostí a nemůže jí tedy být
vydáno více, než z jejího vlastnictví přešlo na stát. Konečně
zaujal apelační soud stanovisko i k tvrzení navrhovatelky ohledně
aplikace §5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. v tom směru, že se
naprosto nevztahuje na daný případ, neboť prezumuje pluralitu
nástupců prvotního oprávněného (tedy nástupců osoby, jejíž věc
přešla na stát).
Krajský soud potvrdil názor Okresního soudu, který založil
své rozhodnutí též na stanovisku občansko-právního kolegia
Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ročník
1993, str. 252). Podle tohoto rozhodnutí věcí, která má být vydána
podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., je i spoluvlastnický
podíl na věci, zatímco vydání celé věci je oprávněn požadovat
spoluvlastník bezpodílový, a to i tehdy, je-li bezpodílových
spoluvlastníků více. Tak tomu však v daném případě není.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka
pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými
soudy. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se
skutkovými i právními závěry obecných soudů.
Navrhovatelkou blíže neodůvodněný odkaz na čl. 11 Listiny
nemůže obstát, neboť uvažovanou větou je chráněno vlastnické právo
jako takové, vlastnické právo již konstituované, a tedy již
existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně.
Jak již bylo shora uvedeno, podstata ústavní stížnosti
spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů,
zejména pak s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Zde Ústavnímu
soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu
veřejné moci (Krajského soudu v Ostravě), totiž, že jde o námitky
uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud
zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal.
Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno apelačním
soudem v souladu s ustanovením §132 o. s. ř.
Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, není oprávněn
generelně zasahovat do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem
jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného
přezkumného dohledu nad jejich činností.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Ostravě,
sp. zn. 38 C 373/91, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při
rozhodování sporu na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích
zcela respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38,
Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic
podstatného vytknout.
Ze všech shora uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než
ústavní stížnost ve smyslu §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, zcela zamítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 1995