ECLI:CZ:US:1995:1.US.117.93
sp. zn. I. ÚS 117/93
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. února 1995 ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů L.a A. N . proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 743/92 ze dne 13. 7. 1993, takto:
Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e a rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 1993 sp. zn. 13 Co 743/92
se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 27. 10. 1993 směřuje
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 1993 sp.
zn. 13 Co 743/92 a požaduje jeho zrušení podle §82 odst. 3 písm.
a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Důvodem stížnosti je,
že tímto rozsudkem o uzavření smlouvy o vydání nemovitosti podle
zákona č. 87/1991 Sb. byl podle názoru stěžovatelů porušen čl. 11
odst. 1 první a druhá věta Listiny základních práv a svobod, která
je součástí ústavního pořádku České republiky.
Žalobou u Okresního soudu v Karviné se stěžovatelé domáhali,
aby ing. P.C. a ing. T. C. bylo uloženo uzavřít s nimi podle §5
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání jedné poloviny domu
v obci N. B., kat. území N.B. č. p. xx včetně parcel č. xy
a xxy, příslušenství a součástí. Tento spoluvlastnický podíl jim
byl odňat poté, kdy byli stěžovatelé odsouzeni Okresním soudem
v Karviné dne 28. 3. 1983 sp. zn. 1 T 5/83 pro trestný čin
opuštění republiky podle §109 odst. 2 tehdejšího znění trestního
zákona a byl jim uložen mimo jiné i trest propadnutí majetku.
Uvedenou nemovitost získali oba výše jmenovaní, kteří jsou tak
podle názoru stěžovatelů povinnými osobami podle §4 odst. 2
zákona č. 87/1991 Sb. Zmíněný trestní rozsudek včetně trestu
propadnutí majetku byl zrušen dne 11. 9. 1990. Okresní soud
v Karviné návrh stěžovatelů zamítl dne 28. 9. 1992 pod č. j. 22
C 57/92 - 31, a to především proto, že neměli trvalý pobyt na
území ČSFR, jak to vyžadovalo ustanovení §3 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb.
Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze
dne 13. 7. 1993 sp. zn. 13 Co 743/92 citovaný rozsudek Okresního
soudu potvrdil, avšak z jiného důvodu. Dospěl totiž k závěru, že
výzva k vydání nemovitosti, kterou stěžovatelé výše uvedeným
manželům ing. T. C. a ing. P. C. zaslali, nebyla jimi
vlastnoručně podepsána, což je podmínkou dodržení písemné formy
výzvy, jak to požaduje ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, proti němuž nebylo
přípustné odvolání, nabyl právní moci dne 26. 8. 1993.
Porušení svého základního práva podle čl. 11, věta první
a druhá Listiny, jež spočívá v tom, že každý má právo vlastnit
majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný
obsah a ochranu, spatřovali stěžovatelé především v tom, že soud
dospěl k závěru, že písemnost, která byla manželům C. zaslána,
není výzvou ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991
Sb., třebaže z této písemnosti vyplývalo, kdo a vůči komu tuto
výzvu činí a jaký je obsah této výzvy, jakož i v tom, že byl
porušen zákon č. 87/1991 Sb. i další restituční předpisy
v neprospěch těch, na kterých byly v období od 25. února 1948 do
1. ledna 1990 spáchány křivdy, jejichž zmírnění je smyslem
restitučních předpisů. V té souvislosti se odvolávali stěžovatelé
i na rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR sp. zn. I. ÚS 597/92.
Kopie ústavní stížnosti byla zaslána Krajskému soudu Ostrava
a vedlejším účastníkům s tímto výsledkem:
Krajský soud v Ostravě zaslal Ústavnímu soudu své písemné
vyjádření ze dne 7. 2. 1994, včetně spisu Okresního soudu
v Karviné sp. zn. 22 C 57/92, který obsahoval i odvolání, protokol
o projednání odvolání a rozsudek krajského soudu sp. zn. 13 Co
743/92. Ve svém vyjádření setrval na svém rozhodnutí a podal
vysvětlení k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti, zejména pokud
jde o dokazování stran existence vlastnoručních podpisů
navrhovatelů na výzvě k vydání věci, o neprovedení navržených
důkazů a o dodržení písemné formy právního úkonu.
V zastoupení vedlejších účastníků zaslal Ústavnímu soudu své
vyjádření jejich právní zástupce JUDr. P. G. přípisem ze dne 28.
1. 1994. Ústavní stížnosti vytkl, že šedesátidenní lhůtu podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze pokládat za lhůtu
procesní, jak uvádí navrhovatelé, nýbrž za lhůtu hmotněprávní,
a ústavní stížnost byla proto podána opožděně. Navíc nebyla
dodržena třídenní lhůta pro doplnění telegrafického podání. Dále
uvedl, že stěžovatelé jako oprávněné osoby neuplatnili včas řádnou
výzvu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., takže tím nemohlo být
porušeno jejich základní právo a svoboda zaručená ústavním
zákonem. Ústavní soud podle něho nemůže hodnotit, zda Krajský soud
v Ostravě hodnotil důkazy správně či nesprávně, či zda dokazování
bylo úplné či neúplné, nýbrž může pouze zkoumat, zda bylo porušeno
základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V závěru polemizuje
s tvrzením navrhovatelů, jímž jsou zpochybňovány náležitosti
písemné formy právního úkonu.
Ústavní soud si k tomu vyžádal od právního zástupce
stěžovatelů JUDr. M.S. kopii výzvy k vydání věci ze dne 21. 8.
1991 a podklad o včasném podání ústavní stížnosti.
Pokud jde o kopii výzvy, Ústavní soud pokládal za nutné, aby
byla aspoň v základních údajích jako důkaz znovu přečtena v tomto
řízení, protože její text nebyl ponechán ve spise, i když byla
přečtena před okresním soudem jako součást důkazního řízení podle
§129 o.s.ř.
Pokud jde o námitku opožděného podání, obdržel Ústavní soud
kopii potvrzení poštovního úřadu v B. o tom, že telegram tomuto
úřadu byl předán dne 25. 10. 1993.
Ústavní stížnost byla podána podle ustanovení §34 a §72
odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. a stěžovatelé vyčerpali
všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky. Dovolání zde
nebylo přípustné pro ustanovení §238 odst. 2 o. s. ř. argumentem
á contrario. Nebyly shledány důvody pro odmítnutí ústavní
stížnosti podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu a ústavní stížnost byla připravena k projednání senátem.
Po prostudování skutkových zjištění, po obeznámení se
s obsahem spisů a po projednání věci dospěl Ústavní soud v řízení
o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
k těmto závěrům:
Ústavní soud nejprve konstatoval, že při projednávání
podaného návrhu respektoval, že není součástí obecných soudů ve
smyslu čl. 91 Ústavy ČR a nevykonává přezkumné pravomoci a to za
předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno
základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Dále Ústavní soud shledal nutným připomenout obsah nálezu
Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92 (č.
16), který k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se
jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží
alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových i jiných
křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv
a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny
postupovat v řízení podle předmětného zákona v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech
a svobodách má být alespoň částečně kompenzována.
Ústavní soud se ve věci samé zabýval námitkou právního
zástupce vedlejších účastníků, že ústavní stížnost byla podána
opožděně, zejména s přihlédnutím k tomu, že šedesátidenní zákonná
lhůta je lhůtou hmotněprávní a podání v této lhůtě mělo být
doručeno soudu, nikoliv jen odevzdáno poště k přepravě. Ústavní
soud se s tímto názorem neztotožnil a pokládá tuto lhůtu za
procesněprávní. Vyplývá to z toho, že odpovídající ustanovení
zákona o Ústavním soudu (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) je
uvedeno v části druhé tohoto zákona, která má nadpis "Řízení před
Ústavním soudem", náleží do druhé hlavy této části, která je
označena jako "Zvláštní ustanovení o řízení před Ústavním soudem"
a do oddílu druhého této hlavy, označené jako "Řízení o ústavních
stížnostech". Uvedené části zákona obsahují tedy ustanovení
upravující postup řízení před Ústavním soudem, mají povahu
procesní, a proto i lhůty v nich uvedené jsou lhůtami
procesněprávními. Z podkladů uvedených ve spise a z doplnění
provedeného právním zástupcem navrhovatelů Ústavní soud zjistil,
že právní moc rozsudku nastala dnem 26. 8. 1993, telegrafické
podání ústavní stížnosti Ústavnímu soudu bylo učiněno dne 25. 10.
1993 a Ústavnímu soudu došlo dne 26. 10. 1993. Doplnění
telegrafického podání bylo doručeno osobně soudu dne 29. 10.
1993, což byl první den po státním svátku, na nějž připadl konec
lhůty, a bylo proto i toto podání včasné.
Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti
zaměřil na ústavně právní stránku věci, tedy na rozsudek Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 743/92 ze dne 13. 7. 1993 a otázku,
zda byla porušena základní lidská práva ve smyslu Listiny
základních práv a svobod. Neshledal důvodu, aby zkoumal skutkovou
podstatu, která byla předmětem dokazování Okresního soudu
v Karviné v jeho rozsudku ze dne 28. 9. 1992 nebo kterou krajský
soud jako soud odvolací při svém rozhodování v důkazním řízení
doplnil.
Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal důkazy
provedené v řízení před soudem prvého stupně a po jejich
přezkoumání tyto důkazy převzal pro odvolací řízení, v němž pro
doplnění výpovědí znovu vyslechl účastníky řízení. Krajský soud
z výsledků dovodil, že navrhovatel nemá důkaz o tom, že originál
výzvy odeslaný odpůrcům byl opatřen vlastnoručními podpisy
navrhovatelů a dospěl k závěru, že navrhovatelé důkazní břemeno
stran tvrzeného vlastnoručního podepsání výzvy neunesli.
Krajský soud v důsledku toho považoval výzvu k vydání věci za
učiněnou neplatně, a tedy právo navrhovatelů z toho důvodu za
zaniklé. Souhlasil však se závěry okresního soudu v tom, že
pasivní legitimace odpůrců v daném sporu vyplývá z ust. §4 odst.
2 citovaného zákona, nikoliv tedy z ust. §20 odst. 1 téhož
zákona, takže vlastnictví nabyl stát k uvedeným nemovitostem
nikoliv propadnutím majetku podle ust. §§51, 52 trestního zákona,
ale připadnutím podle ustanovení §453a občanského zákoníku.
Krajský soud se nezabýval důvody, které pro zamítnutí žaloby
použil soud první instance, t. j. nesplněním podmínky trvalého
pobytu navrhovatelů na území ČR a dospěl k tomu, že existuje jiný,
t. j. výše uvedený důvod, týkající se písemné výzvy podle §5
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., pro zamítnutí návrhu a pro
potvrzení napadeného rozsudku. V důsledku toho rozsudek soudu
první instance potvrdil a své rozhodnutí opřel o právní důvody,
které uvedl v rozsudku, který byl napaden ústavní stížností.
Krajský soud se tu přiklonil k názoru Okresního soudu v B. tím, že
nezrušil jeho rozsudek, pokud ten dospěl k závěru, že vlastnictví
k předmětným nemovitostem stát nabyl nikoliv propadnutím majetku
dle ustanovení §§51, 52 trestního zákona, ale připadnutím podle
§453a občanského zákoníku, protože k uplatnění skutkové podstaty
nedochází až právní mocí rozsudku, vydaného k občanskoprávnímu
návrhu prokurátora, ale již samotným protiprávním jednáním
vlastníků, jímž se tito trvale zbavují možnosti věci obvyklým
způsobem užívat.
Tento právní názor nelze považovat za správný. Zákon č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v §1 odst. 2 výslovně
uvádí, že zákon upravuje též podmínky uplatňování nároků,
vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku,
propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah
těchto nároků, a nelze proto na toto ustanovení pohlížet jakoby
neexistovalo. Má k tomu speciální ustanovení v §19 a §20, jimiž
je dokončována soudní rehabilitace. Vyplývá to ze zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož §23 odst. 2 stanoví,
že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících
ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci
nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.
Tímto zvláštním zákonem je právě zákon č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích a jeho ustanovení, které na zákon
o soudní rehabilitaci navazuje, konkrétně §1 odst. 2 a §§19
a 20.
Právní postavení oprávněných i povinných osob bylo nutno
posuzovat podle zmíněných §§19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb.,
protože v projednávaném případě se jedná o důsledky zrušených
trestních rozsudků, které vyslovily i propadnutí majetku
navrhovatelů, a nikoliv tedy podle §4 citovaného zákona, který se
vztahuje podle svého zařazení na vztahy občanskoprávní. Právní
postavení oprávněných osob podle §20 citovaného zákona má pro ně
další důsledek. Pokud podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní
rehabilitaci, byl zrušen trestní rozsudek a byly zrušeny i výroky
o propadnutí majetku, věci nebo zabrání věci, došlo ke stavu, kdy
rehabilitovaný neztratil vlastnictví, protože zmíněné výroky byly
zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy ex
tunc. Oprávněná osoba musela v důsledku ustanovení §23 odst. 2
zákona o soudní rehabilitaci vyčkat, až bude tento zákon
o mimosoudních rehabilitacích vydán, aby mohla svá práva uplatnit
podle jeho ustanovení (§§19 a 20). Tím se však nezměnilo nic na
jejím postavení vlastníka, které vyplynulo již z účinnosti zrušení
trestního rozsudku ex tunc. Tento trestní rozsudek sp. zn. 1
T 5/83 ze dne 28. 3. 1983, kterým byli stěžovatelé odsouzeni pro
trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního
zákona v té době platného, a kterým bylo vysloveno podle §51
odst. 2 téhož zákona propadnutí jejich majetku ve prospěch státu,
byl usnesením Okresního soudu v Karviné sp. zn. 45 Rt 42/90 ze dne
11. 9. 1990 prohlášen za zrušený pro oba navrhovatele podle §2
odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., a to k datu, kdy byl
vydán.
Zákon č. 87/1991 Sb. nezměnil nic výslovně na tom, že
v důsledku zrušení trestního rozsudku a jeho výroku o propadnutí
majetku ex tunc se obnovilo původní vlastnictví majetku. Zákon
pouze stanoví postup, jakým se má oprávněná osoba - původní
vlastník - domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby
povinné. K vydání věci podle §5 citovaného zákona vyzve oprávněná
osoba povinnou osobu a na základě písemné výzvy vydá povinná osoba
věc ve stanovené lhůtě, když předtím oprávněná osoba prokázala
svůj nárok na vydání a uvedla způsob převzetí věci státem. Zákon
nemá žádné ustanovení o formálních náležitostech této výzvy
a nelze jí bez dalšího podkládat větší význam než skutečně má,
protože předmět důkazního břemene strany oprávněné je přesně
v zákoně definován. Zejména v tomto případě vlastník pouze vyzývá
povinnou osobu, aby mu vrátila věc, která mu náleží.
Ústavní soud vzal v této souvislosti v úvahu obsah výzvy ze
dne 21. 8. 1991, jak byla při tomto projednávání zrekapitulována
a vyšel ze skutkových zjištění obou soudů, zejména z výpovědi paní
ing. P. C. z jednání před okresním soudem dne 28. 9. 1992 a z její
výpovědi u jednání před krajským soudem dne 13. 7. 1993, při nichž
v prvém případě potvrdila, že v září 1991 obdrželi od
navrhovatelů, manželů N., výzvu k vydání jedné ideální poloviny
předmětné nemovitosti. Na tuto výzvu, kterou považovali, mimo
jiné, za snůšku invektiv, nereagovali, a to z toho důvodu, že sami
navrhovatelům nic neudělali a že to byl stát, který tak učinil.
V druhém případě potvrdila, že trvá na svém tvrzení, že výzva
k vydání věci jim nebyla doručena v originále, ale v jakési kopii,
poměrně dosti špatně čitelné. Pokud jde o otázku, zda ona listina,
kterou v srpnu r. 1991 obdrželi, byla podepsána, setrvala na svém
tvrzení, že si to nepamatuje. Pokud jde o existenci, či
neexistenci oné listiny (výzvy), tu po přečtení zničili, jelikož
ji nepovažovali za nic jiného, než za snůšku nepravd a invektiv.
Na základě toho dospěl Ústavní soud k závěru, že výzva
k vydání majetku byla odeslána osobám povinným, strana povinná
příjem listiny jako výzvy nepopřela a naopak uvedla, že listinu po
převzetí zničila. Neexistence originálu této výzvy, již strana
povinná sama způsobila, nemůže být proto použita proti straně
oprávněné. Právní zásada, že nikdo nemůže jednat v rozporu se
svými vlastními činy, je nepochybně zásadou stále platnou.
Opačný závěr, k němuž krajský soud dospěl, je v rozporu
s principy plné ústavní a zákonné ochrany vlastnického práva (čl.
11 věta první odst. 1 Listiny základních práv a svobod), podle
nichž každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech
vlastníků má stejný obsah a ochranu.
Ústavní soud byl dále nucen konstatovat, že Krajský soud se
neřídil ustanovením §6 o. s. ř., účinným od 1. 1. 1992, že soud
postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení, aby ochrana
práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi
účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Svou snahou zpochybnit
platnost výzvy, což strany samy neučinily, překročil své oprávnění
a rozhodoval o věci, která se mezi stranami nejevila jako sporná.
Tím porušil čl. 90 Ústavy ČR, že soudy jsou povolány především
k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům
a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, že každý se může
domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu.
Pokud v této souvislosti namítá vedlejší účastník, ostatně
v souladu s názorem okresního soudu v jeho rozsudku ze dne 28. 9.
1992, že v §20 zákona č. 87/1991 Sb. se nehovoří o osobách
blízkých, je Ústavní soud toho názoru, že je třeba při aplikaci
§20 postupovat plně v souladu s §4 odst. 2, který ve stanovených
případech mezi osoby povinné řadí i osoby blízké těchto osob,
pokud ona věc byla těmito osobami převedena, protože jiný výklad
by znamenal nerovnoprávné postavení oprávněných osob ve zcela
stejné právní situaci. Při emigraci osob docházelo k převzetí
jejich majetku státem jednak při propadnutí majetku podle
ustanovení §§51 a 52 tehdy platného trestního zákona nebo
v důsledku aplikace §453a občanského zákoníku. Při stejné
skutkové podstatě by pak bylo rozhodováno odlišně, ač k tomu
nejsou žádné objektivní důvody. Jak vyplývá ostatně i z důvodové
zprávy, sankce ukládané v trestním řízení sledovaly politické
a ekonomické cíle, které měly sankce stejné povahy ukládané jinými
než soudními orgány, a proto dochází ke společné úpravě zmírnění
následků majetkových a jiných křivd spáchaných jednak v trestním
řízení, jednak jinými orgány státu. Proto odlišný výklad by nutně
vyvolal námitku nerovnosti stran před zákonem.
Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i stanoviskem, že
postavení povinných osob je třeba posuzovat podle §4 odst. 2
citovaného zákona, nikoliv podle §20 odst. 1 téhož zákona,
protože stát nabyl vlastnictví nikoliv propadnutím majetku podle
§§51 a 52 trestního zákona, ale připadnutím podle §453a
občanského zákoníku. K naplnění skutkové podstaty nedochází pak
údajně až právní mocí trestního rozsudku, ale již samotným
protiprávním jednáním vlastníků, jímž se tito trvale zbavují
možnosti věci obvyklým způsobem užívat. Ústavní soud se s tímto
názorem neztotožnil. Ustanovení §§19 a 20 je ustanovení
speciální, týkající se prakticky dokončení soudní rehabilitace
podle zákona č. 119/1990 Sb. O takový případ nabytí nemovitosti
státem v důsledku trestního rozsudku podle zjištění Okresního
soudu v Karviné se v tomto řízení jedná. Naproti tomu ustanovení
§453a občanského zákoníku, které sice sledovalo stejný cíl jako
ustanovení trestního zákona o propadnutí jmění ve stejných
případech, je ustanovení, v němž se projevila snaha zákonodárců
o jeho nejširší možný dosah a možnost libovolné interpretace
soudy. Pokud však takový výklad v konkrétním případě nebyl
k dispozici, závisela aplikace jen na volném výkladu, bez
jakékoliv stability výkladu tohoto právního ustanovení. Tak
i konkrétně v tomto případě by mohly vzniknout pochybnosti, kdy se
vlastníci dopustili takového protiprávního jednání, že se trvale
zbavili možnosti věci obvyklým způsobem užívat, protože možnost
návratu z emigrace nebyla absolutně vyloučena a navíc zákon
realizaci tohoto ustanovení podmiňuje tím, že muselo být v rozporu
se zájmem společnosti, aby vlastník s věcí dále nakládal. Tomu
však obvykle nebyla věnována pozornost.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba vycházet v prvé
řadě ze soudního rozhodnutí provedeného v řízení podle zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a mít na mysli i interpretaci
vztahu mezi §20 a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak je
uvedeno výše. Opačný názor by vedl nutně k závěru, že všechna
rozhodnutí soudních orgánů v předmětné věci v soudních
rehabilitacích byla bez právního významu, což nemá oporu v zákoně.
Tím, že v uvedených bodech aplikoval krajský soud nesprávný
právní názor na postavení navrhovatelů jako vlastníků předmětných
nemovitostí a že svým rozhodnutím je zbavil vlastnictví, ať již
z důvodu nesprávného právního názoru na ztrátu rozhodujícího
důkazu, nebo z jiných, výše uvedených důvodů, zasáhl krajský soud
do základních práv a svobod navrhovatelů, jak jsou chráněna
Ústavou, resp. Listinou základních práv a svobod.
Ústavní soud proto uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v předmětné věci pro rozpor s čl. 11 věta prvá a druhá a s čl. 36
Listiny základních práv a svobod, jakož i pro rozpor s čl. 90
Ústavy České republiky, zrušil.
Ostatní argumenty, uváděné stěžovateli jako rozpor rozsudku
s čl.11 věta první a druhá, neshledal Ústavní soud důvodnými,
protože se jedná vesměs buď o oblast volného hodnocení důkazů
soudy, nebo o některé vady, které však neporušují ústavní zákon
a Ústavní soud je nepřezkoumává. Na celkovém hodnocení nezměnila
nic ani skutečnost, že stěžovatelka A.N. v průběhu řízení zemřela
a přestala být účastnicí řízení. S touto skutečností se bude muset
vypořádat Krajský soud, který ve věci bude znovu jednat.
Pokud jde o důvody ústavní stížnosti, týkající se podmínky
trvalého pobytu v ČR pro kvalifikaci oprávněné osoby, Ústavní soud
se jimi nezabýval, protože v době vydání tohoto nálezu se již
jedná o věc rozsouzenou (res iudicata) a Ústavní soud odkazuje na
nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 uveřejněný pod č.
164/1994 ve Sbírce zákonů České republiky.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se podle §54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze odvolat.
V Brně dne 2. února 1995