Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31.10.1995, sp. zn. I. ÚS 59/95 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 71/4 SbNU 185 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:1.US.59.95

sp. zn. I. ÚS 59/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatele S.t.s. K., s. p., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27, takto: Ústavní stížnosti se zcela v y h o v u j e . Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27 se z r u š u j e . Odůvodnění: Stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27, kterým byl odmítnut jeho návrh na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu K. ze dne 22. 6. 1993, č.j. PÚ 514/91-LC. Podle uvedeného rozhodnutí jsou vlastníky nemovitostí v rozhodnutí uvedených oprávněné osoby podle §4 odst. 2, písm. c), §4a odst. 3, písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, a to: PhMr. E.P., Ing. H.H. a Ing. M.S. všichni rovným dílem. Stěžovatel (jako navrhovatel) podal Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního úřadu - pozemkového úřadu Kroměříž citovaný návrh na přezkoumání uvedeného rozhodnutí, který byl datován dne 21. 7. 1993. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27, tento opravný prostředek odmítl. Usnesení o odmítnutí odůvodnil krajský soud tím, že stěžovatel podal opravný prostředek po uplynutí zákonné 30denní lhůty, neboť napadené rozhodnutí mu bylo doručeno 22. 6. 1993 a opravný prostředek proti němu doručil stěžovatel osobně pozemkovému úřadu až dne 22. 7. 1993. Stěžovatel především tvrdil, že soud chybně počítal počátek a konec lhůty 30 dnů k podání opravného prostředku, která ve skutečnosti skončila až dne 22. 7. 1993, takže opravný prostředek byl podán včas. Z toho stěžovatel dovodil, že mu Krajský soud v Brně svým postupem a odmítavým usnesením znemožnil domáhat se svého práva u soudu, čímž byl porušen článek 36 Listiny základních práv a svobod. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27, zrušil. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud podle §79 zákona č. 182/1993 Sb. odložil vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu Kroměříž ze dne 22. 6. 1993, č.j. PÚ 514/91-LC. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální. Z hlediska dodržení zákonné lhůty zjistil, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně nabylo právní moci dne 24. 2. 1995. Ústavní stížnost obdržel Ústavní soud dne 20. 3. 1995, takže 60denní lhůta k podání stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla dodržena. Ani jiné důvody k odmítnutí ústavní stížnosti soudce zpravodaj neshledal. Ústavní soud nejdříve rozhodl o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti citovaného rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu K. tak, že usnesením ze dne 5. 6. 1995, č.j. I. ÚS 59/95-26, návrh stěžovatele zamítl. V další části řízení Ústavní soud posuzoval vlastní ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Brně jako účastník řízení uvedl, že ze strany soudu skutečně došlo k vadnému výpočtu konce lhůty pro podání opravného prostředku stěžovatelem. Stěžovatel (v soudním řízení navrhovatel) prokázal, že opravný prostředek doručil osobně odpůrci - pozemkovému úřadu - dne 22. 7. 1993 a tento den byl posledním dnem lhůty, kdy mohl být podán opravný prostředek. Proto Krajský soud v Brně navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno s tím, že Krajský soud v Brně opravný prostředek stěžovatele projedná. Zároveň Ústavnímu soudu předložil předmětný soudní spis. Okresní úřad Kroměříž - pozemkový úřad jako vedlejší účastník řízení uvedl, že součástí rozhodnutí pozemkového úřadu bylo i poučení o opravném prostředku. V tomto poučení byla uvedena lhůta 30 dnů k podání opravného prostředku v souladu s ustanovením §250m o.s.ř. Rozhodnutí pozemkového úřadu převzal ředitel STS, s. p., K. v den jeho vydání, tj. dne 22. 6. 1993 a písemný návrh stěžovatele (navrhovatele) na přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem byl pozemkovému úřadu doručen dne 22. 7. 1993, poslední den lhůty. Vedlejší účastnice Ing. M.S. a PhMr. E.P. ve svém vyjádření uvedly, že při posuzování ústavní stížnosti nestačí jenom přešetřit procesní stránku, tj. správné počítání lhůty. Podle jejich názoru je nutné soustředit se i na hledisko hmotněprávní a posoudit věc především z obsahového hlediska, neboť je třeba především respektovat právní jistotu v oblasti materiálního chápání práva ve smyslu článku 1 Ústavy České republiky. Závěrem namítly, že procesní nedostatek nemůže nalézt ústavní ochrany, pokud bylo právu z hlediska hmotněprávního učiněno zadost. Vedlejší účastník Ing. H.H. uvedl, že lhůta uváděná stěžovatelem podle ustanovení §250m odst. 2 o.s.ř. není lhůtou procesní a domnívá se, že se jedná o jinou lhůtu. Tím dovozuje, že počátek lhůty je nutné počítat ode dne 22. 6. 1993, takže končí dne 21. 7. 1993. Dále namítl, že opravný prostředek měl být podán přímo soudu a nikoliv správnímu orgánu. Ústavní stížnost je důvodná. Z hlediska práva na "spravedlivý proces" stanoví Listina základních práv a svobod v článku 36 odst. 1, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Se zřetelem na to bylo nutné se zabývat otázkou, zda v řízení před obecným soudem nebyly porušeny základní procesní principy, tedy garance procesní povahy. I při rozhodování soudů o opravných prostředcích proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů jde zejména o základní požadavek, spočívající v tom, že každá ze stran musí mít stejnou možnost hájit své zájmy. Stěžovatel správně uvádí, že v souladu s poučením o opravném prostředku uvedeném v rozhodnutí pozemkového úřadu měl právo k podání opravného prostředku krajskému soudu prostřednictvím pozemkového úřadu. Podle §70 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zvláštní zákony stanoví, ve kterých případech soudy přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů. Takovým zákonem v této věci je občanský soudní řád, který upravuje postup soudu a účastníků tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv oprávněných zájmů účastníků v občanském soudním řízení. Podle hlavy třetí, části páté občanského soudního řádu se postupuje při rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů v široké škále těchto rozhodnutí. Jedním z těchto případů je i přezkoumávání rozhodnutí o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to zejména pokud jde o rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví k nemovitosti (srov. §9 odst. 3, 6 zákona č. 229/1991 Sb.). Napadené rozhodnutí pozemkového úřadu je právě takovým rozhodnutím, kterým správní orgán rozhodl o vlastnictví nemovitostí v rozhodnutí uvedených. Stěžovatel proto právem uplatnil návrh na zahájení řízení v souladu s §250m odst. 2 o.s.ř., podle něhož se návrh podává u příslušného soudu ve lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí a je podán včas i tehdy, byl-li podán ve lhůtě u orgánu, který vydal rozhodnutí. Námitka vedlejšího účastníka ing. H. je tedy v tomto směru mylná. Ani pokud jde o počítání lhůt, nelze uvedenému vedlejšímu účastníku přisvědčit. Podle §246c o.s.ř. pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v této části (tj. v části páté občanského soudního řádu), se užije přiměřeně ustanovení první a třetí části tohoto zákona. V první části o.s.ř. upravuje běh lhůt ustanovení §57 o.s.ř., které stanoví, že do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty a že lhůta je zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu nebo podán příslušnému orgánu, který má povinnost je doručit (odstavce 1, 3 citovaného ustanovení). Jde tedy nepochybně i v souzené věci o lhůtu procesní. Po vyvrácení uvedených námitek dospívá Ústavní soud k závěru, že je třeba přisvědčit stěžovateli, pokud tvrdí, že krajský soud nesprávně zhodnotil počátek a konec lhůty k podání opravného prostředku. Stěžovatel (navrhovatel) totiž prokázal, že opravný prostředek doručil osobně pozemkovému úřadu dne 22. 7. 1993, což byl poslední den zákonné lhůty, neboť rozhodnutí pozemkového úřadu mu bylo doručeno 22. 6. 1993. Opravný prostředek byl tedy podán včas. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou vedlejších účastnic Ing. S. a PhMr. P. , že procesní nedostatek nemůže nalézt ústavní ochrany, pokud právu z hlediska hmotněprávního bylo učiněno zadost. Je totiž povinností Ústavního soudu, aby náležitě zvážil právě dodržování procesních principů, neboť jejich ignorování může vést - a mnohdy i vede - k porušení základních práv a svobod občanů zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10 Listiny. K takovému porušení došlo i v souzené věci, neboť napadeným rozhodnutím, které vycházelo z nesprávného počítání lhůty k opravnému prostředku, byla stěžovateli odepřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (článek 36 odst. 1 Listiny). Tím došlo k porušení uvedeného článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se konečně zabýval i další námitkou vedlejších účastnic P. a S. (podanou až při ústním jednání), že se ochrany dovolává stát - státní podnik, který je vykonavatelem správy národního majetku, jejž měl vydat. Pokud tak státní podnik neučinil a jeho selhání nahradil jiný orgán reprezentující stát, není prý důvodu poskytovat stěžovateli ochranu, i když krajský soud nesprávně jeho odvolání odmítl. Ani této námitce však Ústavní soud nemohl vyhovět, a to ze stejných důvodů, které jsou rozvedeny v předchozí části odůvodnění tohoto nálezu. Toliko pro úplnost se dodává, že stát nelze ztotožňovat se státním podnikem, který má samostatnou právní subjektivitu a může - jak i vedlejší účastnice uznávají - podat svým jménem ústavní stížnost ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ta okolnost, že státní podnik vykonává správu svěřeného státního majetku, je z formálního i materiálního hlediska pro účely řešení ústavní stížnosti zcela nerozhodná. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 31. října 1995