ECLI:CZ:US:1995:2.US.108.93
sp. zn. II. ÚS 108/93
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. 7. 1995 v senátu v právní věci ústavní stížnosti H.M., proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 3. 1993, č.j. 4 C 423/92-21, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, č.j. 14 Co 244/93-27, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městského úřadu v M. B. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, č.j. 14
Co 244/93-27, se zrušuje.
Odůvodnění:
Navrhovatelka svým včas podaným návrhem brojí proti usnesení
Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 3. 1993, č.j. 4
C 423/92-21, a na ně navazujícímu potvrzujícímu usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, č.j. 14 Co 244/93-27.
Stížnost směřuje proti výrokům o zastavení řízení.
V občanském soudním řízení se navrhovatelka návrhem podaným
proti Městskému úřadu v M.B. domáhala uložení povinnosti uzavřít
dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. proti žalovanému,
za kterého označila Městský úřad v M. B..
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 9. 3. 1993,
č. j. 4 C 423/92-21, řízení zastavil a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí
odůvodnil tím, že žalovaný nemá procesní způsobilost, což
představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu
§104 odst. 1 o. s. ř.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 1993, č.j. 14 Co
244/93-27, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že v dané
věci nejde o nepřesné označení účastníka řízení, jež by bylo možno
napravit postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně
označila jednoznačně jako žalovaného Městský úřad v M.B.
a setrvala na něm s poukazem na ustanovení §20 zákona č.
425/1990 Sb. Vzhledem k tomu, že takto označený účastník nemá
právní subjektivitu a tedy ani způsobilost být účastníkem řízení,
Krajský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že považuje v daném
případě označení v zásadě za správné, neboť dle ní byl pojmem
"Městský úřad v M. B." označen subjekt, který vykonává nad
předmětnými nemovitostmi rozhodující práva. Nebylo-li označení
žalované strany zcela přesné, domnívá se, že bylo možno toto
označení upřesnit. Pokud pak, jak soud I. stupně, tak soud
odvolací, ve svých rozhodnutích uvádějí, že žalovaná strana nemá
procesní způsobilost, omezují se pouze na toto konstatování
a neuvádějí, kdo v daném případě žalován být měl, resp. jak měl
být žalovaný označen. V postupu obecných soudů, jímž dle
stěžovatelky došlo k zamítnutí žaloby pouze z formálních důvodů,
spatřuje stěžovatelka porušení platné Ústavy a Listiny základních
práv a svobod.
K výzvě Ústavního soudu na upřesnění návrhu stěžovatelka
uvedla, že porušení Ústavy spatřuje v porušení článku 10 Ústavy ČR
v souvislosti s Listinou základních práv a svobod. Listina
základních práv a svobod (dále jen Listina) byla dle jejího názoru
porušena v článku 36 této Listiny, který obsahuje právo domáhat se
svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je pak
konkretizováno v o. s. ř., kde je v §5 uložena soudu povinnost
poučit účastníka o jeho procesních právech a povinnostech.
K výzvě Ústavního soudu se Krajský soud v Praze vyjádřil
k ústavní stížnosti shodně s odůvodněním napadeného usnesení. Dle
vyjádření krajského soudu závěr o tom, že městské úřady nemají
způsobilost být účastníkem řízení, je v souladu se současnou
judikaturou a vyplývá zejména z ust. §4 zák. č. 367/1990 Sb.
Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení považuje krajský
soud za takový nedostatek podmínek řízení, který zásadně nelze
odstranit.
Okresní soud v Mladé Boleslavi se ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti ztotožnil se závěry Krajského soudu v Praze.
Ústavní soud ČR při projednávání včas podaného návrhu
respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91
Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci za
předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní
právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka
uplatnila námitky spočívající v porušení základních práv a svobod,
konkrétně v čl. 36 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu než napadené
rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumat.
Ze spisu, sp. zn. 4 C 423/92, Okresního soudu v Mladé
Boleslavi Ústavní soud zjistil, že okresní soud zpočátku o žalobě
navrhovatelky ohledně návrhu na uložení povinnosti uzavřít dohodu
o vydání věci ve smyslu zák. č.87/1991 Sb. s městským úřadem jako
účastníkem řízení jednal, neboť mu doručil návrh s výzvou, aby se
k němu vyjádřil a stejně tak mu doručoval i obsílky k jednání na
24. 9. 1992; 17. 12. 1992; 28. 1. 1993, a teprve poté dne 9. 3.
1993 usnesením, č. j. 4 C 423/92-21, řízení zastavil.
Krajský soud v Praze pak jako soud odvolací, aniž nařizoval
jednání s poukazem na §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř., dle §212
odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení soudu a rozhodl
tak, jak výše uvedeno.
Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že soudy zastavily řízení,
aniž by poučily účastníky o jejich procesních právech
a povinnostech. Přitom bylo namístě postupovat podle §5 o. s. ř.
a §43 odst. 1 a §104 odst. 3 (nyní odst. 2) o. s. ř., a učinit
tak vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu. Jak
bylo ostatně v obdobné věci již judikováno jak Ústavním soudem
ČSFR v nálezu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, Ústavním
soudem ČR v nálezu ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. II. ÚS 79/94, tak
i Nejvyšším soudem ve stanovisku Cpjn 50/93 (Sbírka soudních
rozhodnutí a stanovisek 1993, 7-8: 260).
V návaznosti na shora uvedené má Ústavní soud za to, že ani
Krajský soud v Praze, ani Okresní soud v Mladé Boleslavi nedostály
svým povinnostem, vyplývajícím z čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1
Listiny, neboť nepostupovaly v souladu se shora uvedenými
ustanoveními o. s. ř., a proto nezbylo, než nálezem napadené
usnesení Krajského soudu v Praze dle ustanovení §82 odst. 1-3
zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. 7. 1995