ECLI:CZ:US:1995:2.US.43.94
sp. zn. II. ÚS 43/94
Nález
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. 3. 1995 na veřejném jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 8 Co 393/93-129, ze dne 21. 12. 1993, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost stěžovatelů, doručená Ústavnímu soudu České
republiky dne 15. 3. 1994, směřuje proti pravomocnému rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 8 Co 393/93-129, ze dne
21. 12. 1993, a napadá rovněž rozsudek Okresního soudu Rychnov
nad Kněžnou, sp. zn. 3 C 167/92, ze dne 25. 3. 1993, kterým byla
dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená dne 23. 4. 1992 mezi
Obchodem semeny a zahradnickými potřebami, s. p. Praha , jako
osobou povinnou, a p. V. a pí. M. F., jako osobami oprávněnými,
určena za neplatnou. Napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové potvrdil skutková zjištění a právní závěry Okresního soudu
v Rychnově nad Kněžnou. Ústavní stížnost uvádí, že rozhodnutím
soudů obou stupňů byl porušen:
1) článek 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány
především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly
ochranu práv
2) článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při
rozhodování vázán zákonem
3) článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který
uvádí, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je
možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Ve svém návrhu dále stěžovatelé uvádí, že před vynesením rozsudku,
který stížností napadají, proběhlo několik občansko-právních
řízení, vedených ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon č.
87/1991 Sb.), v jejichž rámci měly ostatní oprávněné osoby
postupovat ve smyslu §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., tj. své
restituční nároky uplatnit vůči osobám, kterým byla věc vydána ve
lhůtě k tomu určené, tj. do jednoho roku ode dne účinnosti zákona.
Tím, že tak neučinily, resp. zpětvzetím návrhu na vydání věci vůči
povinné osobě, se samy dobrovolně zbavily možností podle zákona č.
87/1991 Sb., i když byly na záměr povinné osoby vydat nemovitosti
jen některým oprávněným osobám v zákonné lhůtě prokazatelně
upozorněny. Důvodem pro vydání předmětných nemovitostí pouze
stěžovatelům, bylo podle jejich názoru přihlédnutí povinné osoby
k textu závěti původního vlastníka znárodněného majetku, kterou
zůstavitel ustanovil universálním dědicem, za splnění určitých
podmínek svéh syna, otce stěžovatelů a k rozhodnutí státního
notařství, sp. zn. D 64/55, ze dne 2O. 5. 1955, kterým bylo
potvrzeno dědictví po jeho otci, jako universálnímu dědici s tím,
že mu přísluší vyplacení náhrady za znárodněný majetek. Žalobci,
tj. právní nástupci p. F. V., napadli dohodu uzavřenou dne 23. 4.
1992 a registrovanou státním notářstvím v Rychnově nad Kněžnou dne
9. 6. 1992, pod č. j. Reg. 59/92, žalobou o určení její
neplatnosti. Stěžovatelé se domnívají, že tím, že soudy vyhověly
návrhu žalobců o určení neplatnosti uzavřené dohody o vydání
nemovitostí porušily zákon, neboť svým rozhodnutím nahradily smysl
a účel zákona č. 87/1991 Sb., zejména jeho ustanovení §5 odst.
4 a 5 zákona. Pro daný postup soudu ve smyslu §80 písm. c) o. s.
ř. chyběla podle jejich názoru podmínka existence naléhavosti
právního zájmu ze strany žalobců. Závěrem zdůrazňují, že soudy
obou stupňů se v průběhu dokazování dostatečně nezabývaly
skutečností, zda znárodnění majetku proběhlo či neproběhlo
v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Dalším podáním
doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 3. 1994 nazvaným jako "dodatečné
sdělení", stěžovatelé předložili jako listinný důkaz sdělení
Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, ze
kterého vyplývá, že ministerstvo eviduje restituční nároky na
majetek st.p. Obchod semeny Praha, ale vzhledem k tomu, že uvedený
podnik je určen k likvidaci, nemohou být restituční nároky
oprávněných osob řešeny cestou privatizace (ve smyslu zákona č.
92/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů), ale je nutné je
uplatnit přímo u likvidátora státního podniku.
I.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům
řízení, z nichž Krajský soud v Hradci Králové navrhl zamítnutí
stížnosti a v dalším odkázal na odůvodnění svého rozsudku, ve
kterém se zcela ztotožnil s právními závěry a provedeným
dokazováním soudu I. instance. Zejména uvedl, že pokud se týká
okruhu oprávněných osob, je nutno v tomto případě aplikovat
ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. (nyní ust. §3 odst. 4 písm. c)), bez ohledu na tu skutečnost, kdo po p. F. V.
dědil nebo dědit měl. Zdůraznil, že tím, že povinná osoba uzavřela
dohodu pouze se dvěma z celkem pěti oprávněných osob, porušila
ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V návaznosti na výše
uvedené pak má krajský soud za to, že jestliže žalobci nestihli
podat žalobu podle §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. a ani podání
takovéto žaloby ve lhůtě zde uvedené nebylo objektivně možné, když
restituované nemovitosti byly vydány stěžovatelům až po uplynutí
zákonné lhůty, pak bylo nutno připustit možnost dalších
oprávněných osob bránit se porušení smyslu a účelu zákona č.
87/1991 Sb. na základě ust. §39 občanského zákoníku, týkajících
se platnosti právních úkonů. Naléhavý právní zájem účastníků je
pak dán tím, že na základě rozsudku soudu může být provedena změna
zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí dle zákona č.
265/1992 Sb. Soud dále dovodil, že námitky žalovaných pokud se
týkají rozporu provedeného znárodnění s tehdy platnými právními
předpisy, nejsou s ohledem na ust. §6 odst. 1 písm. k) zák.
č 87/1991 Sb. právně významné, a to vzhledem k ustanovení čl. II
zák.č. 114/1948 Sb. a jeho odstavce 14, kterým byl změněn §4
dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. (zejména odst. 3
a 4). V dalším odkazuje soud na skutečnost, že předmětem řízení
nebyly restituční nároky na majetek p. K. V. a jeho případná
politická perzekuce není tedy právně relevantní. Bylo jednoznačně
prokázáno, že předmětem uzavřené dohody byl pouze majetek p. F.
V.. Na základě výše uvedených skutečností krajský soud rozsudek
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou potvrdil.
K návrhu stěžovatelů se vyjádřili i vedlejší účastníci řízení.
P. F. Č. uvedl, že v dané stížnosti nejsou splněny podmínky pro
podání ústavní stížnosti, neboť má za to, že postupem soudů obou
stupňů nebyly porušeny ústavní procesní zásady. Výsledky
dokazování a právní závěry plynoucí z volného hodnocení důkazů, ke
kterým soudy dospěly, jsou výsledkem aplikace hmotného práva
a nezakládají podezření z porušení uvedených článků Ústavy
a Listiny základních práv a svobod. Poukázal na skutečnost, že
Ústavní soud ČR není další instancí v systému všeobecného
soudnictví a nepřísluší mu proto zabývat se správností v hodnocení
provedených důkazů, pokud by takový postup soudů neměl za následek
porušení ústavně zaručených zásad. Odlišný právní názor
stěžovatelů na závěry obecných soudů nemůže podle jeho názoru
zakládat důvod k zahájení řízení o ústavní stížnosti. V ostatním
se F. Č. plně ztotožnil s právními závěry krajského soudu
a navrhl, aby podaná stížnost byla ve smyslu §43 odst. 1 písm. c)
zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta. B. K. a P. D., jako vedlejší
účastníci, zaslali prostřednictvím svého společného právního
zástupce vyjádření, ve kterém ústavní stížnost považují za
nedůvodnou a odkazují na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Zdůrazňují, že jedinou motivací stěžovatelů k podání stížnosti
byla snaha získat na úkor ostatních oprávněných osob veškerý
majetek, tedy více než na co měli a mají oprávněný nárok. Závěrem
navrhují, aby Ústavní soud České republiky stížnost jako
nedůvodnou odmítl.
II.
Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatelů
respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91
Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu,
že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo
náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí
dovolání. V dané věci z připojeného spisu, sp. zn. 3C 167/92,
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, Ústavní soud zjistil, že
soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl zjištěn
řádně, za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven
procesními předpisy. V rámci volného hodnocení provedených důkazů
pak učinily soudy závěr, že nejen stěžovatelé, ale i B. K., F. Č.
a P. D. jsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 4 písm. c)
zák. č. 87/1991 Sb. a dále dospěly logicky k závěru, že za
situace, kdy již nebylo možno pro chování povinného postupovat dle
lex specialis, tj. §5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb., nic nebránilo
zbývajícím oprávněným osobám domáhayt se soudní ochrany dle obecné
úpravy, obsažené v občanském zákoníku, s tím důsledkem, že dohoda
o vydání nemovitostí ze dne 23. 4. 1992, uzavřená pouze se dvěma
z pěti oprávněných osob, byla shledána dle §39 občanského
zákoníku za absolutně neplatnou a konečně dospěly k závěru, že
znárodnění proběhlo v souladu s tehdy platnou právní úpravou
(Dekret č. 100/45 Sb. a zák. č. 114/1948 Sb.). Tato zásada volného
hodnocení důkazů, vyjádřená v §132 o. s. ř., je provedením
ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 Ústavy. Takto
tedy obecné soudy dospěly k závěru, kdo jsou osobami oprávněnými
a že dohoda o vydání nemovitostí pouze dvěma oprávněným osobám je
neplatná. Ústavní soud je již nemůže jinak hodnotit, neboť by
porušil ústavní zásadu soudcovské nezávislosti (čl. 82 Ústavy),
ledaže by zjistil porušení ústavních procesních zásad a důkazy sám
zopakoval. Protože Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavních
procesních principů (jako např. právo na soudní ochranu čl. 36,
odst. 1 Listiny; zásada rovnosti účastníků čl. 37 odst. 3 Listiny;
právo každého na veřejné projednávání věci v jeho přítomnosti
a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům čl. 38 odst. 2
Listiny), nezbylo, než návrh dle §82 odst. 1 zák. č. 182/1993
Sb., zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně 15. 3. 1995