ECLI:CZ:US:1995:3.US.213.94
sp. zn. III. ÚS 213/94
Usnesení
III. ÚS 213/94-6
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti P.B., zastoupeného advokátkou Mgr. D.P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. 10 Ca 309/94, kterým byla zamítnuta žaloba o zrušení rozhodnutí F.Ř. v B., ze dne 23. 5. 1994, č. j. 274/94-1, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem, doručeným Ústavnímu soudu ČR dne 27. 12. 1994, domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 26. 10. 1994, sp. zn. 10 Ca 309/94, kterým byla zamítnuta žaloba o zrušení rozhodnutí F.Ř. v B., ze dne 23. 5. 1994, č. j. 274/94-1.
Uvedeným rozhodnutím F.Ř., bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výměru F.ú. v J., ze dne 23. 9. 1993, sp. zn. 366/93 o doměření daně z příjmu obyvatelstva za rok 1992 a toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
III. ÚS 213/94-7
Důvod protiprávnosti vyměření daně stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že pro výpočet daně z příjmu nebyla do celkových výdajů zahrnuta částka za nákup zboží ve výši 57.240.-Kč, a to z toho důvodu, že F.ú. šetřením zjistil neexistenci podnikatelských oprávnění pro fyzické osoby, resp. neexistenci právnických osob, které měly být smluvními stranami v případech nákupu zboží v uvedené hodnotě.
Ve své stížnosti navrhovatel v první řadě namítá zaujatost odvolacího orgánu ve správním řízení. F.ú. vydal napadený platební výměr na základě kontroly, provedené pracovníky F.Ř., což, podle mínění stěžovatele, vylučuje nezaujatost téhož orgánu v průběhu odvolacího řízení. Stěžovatel tento postup považuje za rozporný s ustanovením §8 odst. 2 a §11 písm. b) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, z hlediska ústavního pak za rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
Stěžovatel dále vytýká odvolacímu orgánu ve správním řízení skutečnost, že se nevypořádal se všemi důkazy, uvedenými v odvolání (např. nebyl proveden výslech svědka), čímž měl porušit ustanovení §50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Konečně z čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky stěžovatel dovozuje, že při vynaložení všeho úsilí, které od něj právní řád vyžaduje při uzavírání smluv a vedení účetní dokumentace, nelze na něj přenášet odpovědnost za protiprávnost jednání druhé strany.
II.
Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. V případě řízení o vyměření daně je posledním takovýmto procesním prostředkem soudní žaloba podle §247 a následujících o. s. ř.
III. ÚS 213/94-8
Z ustanovení §249 odst. 2 o. s. ř. přitom vyplývá, že řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je ovládáno dispoziční zásadou (výjimkou je pouze povinnost soudu zkoumat dodržení podmínek řízení, jakož i důvodů, zakládajících nicotnost napadeného správního rozhodnutí). Soud tudíž není povinen přezkoumávat žalobou napadené správní rozhodnutí a jemu předcházející proces v plném rozsahu, nýbrž jen v rozsahu důvodů, uváděných navrhovatelem.
V případě procesních prostředků spjatých s řízením, řídícím se dispoziční zásadou, nutno neuvedení určitých důvodů přezkumu považovat ve vztahu k těmto důvodům za nevyužití procesního prostředku k ochraně práva. V těchto případech se tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nemůže dovolávat důvodů, kterých se nedovolával v předchozím řízení.
Jelikož navrhovatel ani důvody zaujatosti ani důvody procesních pochybení, týkající se postupu v daňovém řízení, v soudní žalobě neuvedl, a tudíž tím nevyužil procesní prostředek k ochraně svého práva, nutno ve vztahu k posuzování přípustnosti ústavní stížnosti konstatovat nenaplnění podmínky, obsažené v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Podle §31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, správce daně prokazuje existenci skutečností, vyvracejících věrohodnost, průkaznost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. Při posuzování takovéto věrohodnosti tudíž rozhoduje samostatně a neobrací se ve svém dokazování na jiné orgány (např. na soudy). V předmětné věci tak učinil F.ú. na základě kontroly, vykonané F.Ř. v řízení, jehož výsledkem bylo uložení dodatečného platebního výměru.
V souvislosti s námitkou stěžovatele, podle které v souvislosti s uvedeným postupem došlo k porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, nutno tudíž konstatovat její neodůvodněnost, a to jednak z hlediska posuzování dodržení příslušných ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jednak z hlediska absence souvislosti tvrzeného zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod a uvedeného ustanovení Ústavy České republiky.
III. ÚS 213/94-9
Z uvedeného vyplývá kvalifikace návrhu jako nepřípustného i zjevně neopodstatněného, čímž jsou naplněny důvody jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) a f) zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 17. 1. 1995
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj