ECLI:CZ:US:1995:4.US.111.94
sp. zn. IV. ÚS 111/94
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.K., V.P., H.Š., P.P., P.R., J.H. a K.P., všichni zastoupeni JUDr. L.M., komerčním právníkem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 1994, č.j. 6 Co 2200/93-59, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 9. 1993, č.j. 6 C 357/92 - 38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 1. 8. 1994 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, doplněná na základě výzvy k odstranění vad dodatkem ze dne 6. 9. 1994, která směřuje proti rozhodnutím obecných soudů uvedeným v úvodní části tohoto nálezu.
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 9. 1993, č.j. 6 C 357/92-38, byl stěžovatelům zamítnut návrh, aby O.Ú v H., s nimi uzavřel dohodu o vydání věci - stavební parcely č. 134 o výměře 2 035m2 s domem čp. 94 v k.ú. H.
Soud I. stupně výrok odůvodnil tím, že stěžovatelé neprokázali, že jsou oprávněnými osobami a nepředložili výzvu k vydání nemovitosti. Za podstatné, bez ohledu na tyto skutečnosti, soud považoval to, že vlastnické právo na stát přešlo mimo rozhodné období, a to již před 25. 2. 1948. Dále dovozuje, že není rozhodující to, že správní výměr nabyl právní moci až v rozhodném období, neboť účinky konfiskace nastaly ke dni účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a FNO, tj. ke dni 30. 10. 1945.
Uvedený rozsudek, proti kterému podali stěžovatelé, J.K. a P.P., odvolání, byl Krajským soudem v Českých Budějovicích potvrzen. Stěžovatelé ve svém odvolání zejména namítali nesprávnost právního závěru ohledně posouzení rozhodné doby od 25. 2. 1948, neboť podle jejich názoru konfiskační výměr nabyl právní moci až dne 11. 7. 1949. Námitky odvolací soud neshledal důvodnými. Své rozhodnutí však odůvodnil tím, že stěžovatelé nejsou oprávněnými osobami ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť nemovitost přešla do vlastnictví státu z osoby právnické, a to J. v H., spol. s r.o.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soud I. stupně nevěnoval dostatečnou pozornost hodnocení všech předložených listinných důkazů. Dále uvádějí, že odvolací soud přes svou značnou stručnost použil sice jinou argumentaci, nicméně, byť z jiného důvodu, rozsudek soudu
I. stupně potvrdil. Důvodem jejich ústavní stížnosti jsou námitky týkající se konfiskace předmětného majetku, která nebyla vzhledem k rozhodnutí o znárodnění majetku zaznamenána v pozemkových knihách, splnění technických a personálních podmínek znárodnění a toho, že nikdy nedošlo k vyplacení náhrady za majetek převedený do vlastnictví státu. Rovněž namítají, že O.Ú. v H. odprodal v době po obdržení jejich výzvy část majetku třetí osobě. K postavení oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb. konstatují, že vlastníky předmětného majetku - J. byli k datu znárodnění, podle výpisu z podnikového rejstříku, J.K. a jeho dcera B.R. Společnost tedy tvořily výlučně fyzické osoby s osobním majetkovým ručením. Stěžovatelé dovozují, že v případě konfiskace a znárodnění šlo o protiprávní postup státu v období po únoru 1948, směřující proti ústavním principům ochrany majetku v soukromém vlastnictví a svobody podnikání. V závěru ústavní stížnosti proto navrhují vydání nálezu, kterým by Ústavní soud rozhodl o zrušení rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 9. 1993, č.j. 6 C 357/92-38, aniž by blíže specifikovali, k porušení jakých ústavně zaručených práv a svobod tímto rozsudkem došlo.
Účastník řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích, ve svém písemném vyjádření uvedl, že se při svém rozhodování zabýval výlučně otázkou, zda z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., byl majetek, jehož se stěžovatelé domáhali, vlastnictvím společnosti s ručením omezeným jako osoby právnické, či zda tato společnost byla souhrnem fyzických osob. Dále konstatuje, že ústavní stížnost jde mimo oblast rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud v souvislosti s opatřením podkladů pro rozhodnutí požádal Okresní soud v Jindřichově Hradci o spis vedený pod sp.zn. 6 C 357/92. Z hodnoceného spisu vyplývá, že oba soudy zkoumaly, zda jsou splněny zákonné podmínky restituce stanovené v zákoně č. 87/1991 Sb., tj. zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami (§3) a jakým způsobem přešel majetek v rozhodném období na stát (§6), s tím, že zjištění těchto skutečností považovaly za rozhodující pro vypořádání restitučního nároku.
Ústavní soud při posouzení a projednání ústavní stížnosti respektoval již svou ustálenou judikaturu, tj. že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich cennosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Ústavní soud pro to v posuzované věci především zkoumal, zda postupem obecných soudů nebyla dotčena tato práva a svobody.
Po podrobném prostudování všech předložených důkazů a po zevrubném seznámení s obsahem soudního spisu dospěl Ústavní soud k těmto závěrům:
Oba soudy se především zaměřily na to, zda jsou splněny zákonné podmínky restitučního nároku. Soud I. stupně přitom vycházel z výpovědi stěžovatelů a listinných důkazů, dokládajících skutečnosti ve vztahu k předmětné nemovitosti, zejména pak z výpisu z pozemkové knihy, z dílčího výměru ze dne 30. 9. 1949 o znárodnění J. a z konfiskačního výměru ze dne 19. 9. 1946. Jak ze spisu vyplývá, další důkazní návrhy nebyly předloženy. Odvolací soud převzal zjištění učiněná soudem I. stupně, a to, že uvedený majetek byl původně označen jako J., spol. s r.o. Na základě provedených důkazů došly soudy k závěru, že vlastníkem předmětné nemovitosti byla v době jejího přechodu do vlastnictví státu společnost s ručením omezeným, která měla podle tehdy platných právních předpisů postavení soukromé právnické osoby, což je dokladováno i judikaturou k této problematice. V této souvislosti je nutné podotknout, že do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením případně sám neztotožňoval.
Zásada volného hodnocení důkazů vychází z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 ústavy.
Ústavní stížnost je ve své podstatě polemikou s právními názory, které byly učiněny obecnými soudy. Přitom však blíže neuvádí čím a v jakém směru měly vydané rozsudky porušit ústavou zaručená základní práva či svobody. Spíše ústavní stížnost argumentuje tím, že neústavní byl postup státu v období po únoru 1948, kdy proti ústavním principům ochrany majetku v osobním vlastnictví a svobody podnikání byl znárodněn majetek, u kterého nebyly splněny podmínky podle zákona č. 114/1948 Sb. Takový zásah veřejné moci ovšem nemůže Ústavní soud přezkoumávat, neboť je mimo jakoukoliv pochybnost, že dávno uplynuly lhůty pro takový přezkum.
V předmětné záležitosti byl veden spor o vlastnictví, tedy spor, ve kterém existence vlastnického práva měla být in concreto teprve zjištěna, resp. mělo být vlastnické právo konstituováno. Neúspěch v takovém soudním sporu, ve kterém se jednalo o to, zda č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
nelze bez dalšího kvalifikovat jako porušení ústavních principů ochrany vlastnického práva, tak jak je zakotveno v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Nad rámec ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval i tím, zda v rámci soudního řízení nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu a práva na soudní ochranu, tak jak jsou formulována především v hlavě páté Listiny. Takové porušení však neshledal. V této souvislosti je pak třeba uvést, že stěžovatelé teprve v ústavní stížnosti argumentují skutečnostmi, které nebyly uplatněny v řízení před obecnými soudy a v tomto směru je třeba přisvědčit názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích, že ústavní stížnost jde mimo rámec rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v dané věci nebyla porušena základní práva stěžovatelů, resp. jejich svobody zaručené Ústavou, ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti navrhovatelů tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 1995
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj