ECLI:CZ:US:1995:4.US.188.94
sp. zn. IV. ÚS 188/94
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci 1/ ústavní stížnosti J. P., P. P., a P. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 1994, č. j. 5 Co 1232/94-140, a ve věci 2/ ústavní stížnosti Ing. E. H., JUDr. L. H. a L. P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne l4. lO. 1994, č. j. 5 Co 1886/94-57 takto:
Ústavní stížnosti se z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Dne 22. 11. 1994 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná
ústavní stížnost stěžovatelů ad 1/, která byla doplněna podáním
doručeným dne 16. 1. 1995. Ústavní stížnost stěžovatelů ad 2/ byla
doručena dne 16. 1. 1995 a obsahovala návrh (stejně jako doplněné
podání), aby Ústavní soud spojil tuto věc ke společnému řízení
s již podanou ústavní stížností stěžovatelů ad 1/. Ústavní soud
svým usnesením ze dne 9. 5. 1995, sp. zn. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS
12/95), podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
spojení s §112 odst. 1 o. s. ř., tomuto návrhu vyhověl. Obě
ústavní stížnosti byly dále doplněny podáním doručeným dne 8. 6.
1995.
Ústavní stížnosti směřují proti rozhodnutí uvedeným v úvodní
části tohoto nálezu. Těmito rozhodnutími byly potvrzeny rozsudky
Okresního soudu v Písku, kterými byly zamítnuty návrhy stěžovatelů
o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,
konkrétně majetku právovárečného měšťanstva v P., tj., zda bylo
právnickou osobou nebo sdružením fyzických osob, které byly
spoluvlastníky určitých nemovitostí. V rámci důkazního řízení,
zejména na podkladě předložených zápisů v pozemkových knihách,
soud dospěl k závěru, že vlastnické právo se vkládalo
právovárečnému měšťanstvu v P. a poznamenávalo se, že toto právo
přísluší dočasnému vlastníku domu příslušného č. p. v městě jedním
celým dílem. Tento zápis neumožňuje, podle názoru obecných soudů,
učinit závěr o tom, že konkrétní fyzická osoba nabyla
spoluvlastnického podílu. V daném případě se jednalo o majetek
právovárečného měšťanstva jako osoby právnické, který byl majetkem
odděleným od majetku fyzických osob. Podle odůvodnění odvolacího
soudu se ani po provedeném doplnění dokazování o listinné důkazy
nepodařilo navrhovatelům prokázat, že majetek právovárečného
měšťanstva v P. byl majetkem fyzických osob, a že tedy stěžovatelé
jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soudy obou
stupňů zpochybnily zápisy v knihovních vložkách pozemkové knihy
a zároveň, že je označily za neurčité proto, že podíloví
spoluvlastníci zaznamenaní v těchto zápisech nejsou vyznačeni
jmenovitě. Podle názoru stěžovatelů jsou tyto knihovní zápisy
dostatečným důkazem, který individualizuje konkrétní osoby, jimž
spoluvlastnická práva určitým dílem náleží, přičemž tyto osoby
jsou definovány jako vlastníci domů určitých č. p. ve městě P..
Dále namítají, že obecné soudy spolehlivě nedokázaly ve
smyslu §133 a 134 o. s. ř. opak toho, co předložené veřejné
listiny potvrzovaly. V tom stěžovatelé spatřují porušení ústavní
procesní zásady, vyjádřené v čl. 95 Ústavy, ukládající soudci
řídit se zákonem a s tímto článkem korespondujícími ústavními
zárukami, vyjádřenými v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého soudní moc lze
uplatňovat jen v mezích zákona, a čl. 90 Ústavy, garantující právo
na soudní ochranu. Zároveň tvrdí, že napadenými rozhodnutími je
jim zabráněno plně realizovat jejich ústavně zaručené právo
vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Jak dále stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, byly
napadené rozsudky vydány v takovém procesu, jehož kvalita
neodpovídala právům, o kterých bylo jednáno, což není v souladu
s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
zaručujících právo na spravedlivý proces. Proto v závěru ústavní
stížnosti stěžovatelé shodně navrhují zrušení příslušného
rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozhodnutí
Okresního soudu v Písku.
Ústavní soud si k posuzované věci od Krajského soudu
v Českých Budějovicích vyžádal vyjádření. Ve vyjádření k ústavní
stížnosti ze dne 28. 12. 1994 poukázal předseda senátu Krajského
soudu v Českých Budějovicích na skutečnost, že stěžovatelé vlastně
brojí proti údajné nesprávnosti závěrů soudů obou stupňů. Dále
uvedl, že zákonný postup soudu nelze považovat za porušení čl. 11
Listiny a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. V dalším
vyjádřením ze dne 7. 2. 1995, o které byl požádán v souvislosti
s doplněním ústavní stížnosti, plně odkázal na své předcházející
stanovisko.
Ústavní soud si v souvislosti s opatřením podkladů pro
rozhodnutí vyžádal příslušný spis od Krajského soudu v Českých
Budějovicích. Ze spisu vyplývá, že soudy obou stupňů se především
zabývaly otázkou, zda stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve
smyslu příslušného restitučního zákona. Ke zjištění této
oprávněnosti soudy provedly rozsáhlá důkazní řízení, na základě
kterého dospěly k závěru, že v daném případě, podle příslušných
zápisů v pozemkové knize, je nesporné, že majetek právovárečného
měšťanstva byl oddělen od osobního majetku jednotlivých vlastníků
domů, spojených s právem várečným, takže není možno pochybovat
o tom, že právovárečné měšťanstvo v P. bylo právnickou osobou.
Vedlejší účastník - město P. - ve svém vyjádření uvedl, že
podle jeho názoru žádné Ústavou zaručené právo porušeno nebylo.
Především nebylo porušeno právo vlastnické, neboť toto právo ke
dni rozhodování stěžovatelům nesvědčilo. Podle názoru vedlejšího
účastníka porušit či omezit rozhodnutím lze jen taková práva,
která ke dni rozhodování existují. Podle názoru vedlejšího
účastníka specifikace podílů pro jednotlivé dočasné vlastníky domů
v P. pouze upřesňuje vnitřní uspořádání právnické osoby
(právovárečného měšťanstva), nevyjadřuje však vztah podílového
spoluvlastnictví, neboť spoluvlastnický podíl a dispozice s ním
nebyly závislé jen na vůli dočasného vlastníka příslušného domu,
ale právě jen na vlastnickém osudu domu, ke kterému příslušelo
právo várečné. Dále pak vyjádření argumentuje odkazem na
stanoviska Nejvyššího soudu Československé republiky k právní
povaze právovárečných měšťanstev, ze kterých vyplývá, že se
nepochybně jednalo o právnické osoby. Rovněž způsob zdanění byl ve
20. století vždy shodný se zdaněním právnických osob. Z těchto
důvodů navrhuje vedlejší účastník zamítnutí ústavních stížností.
Při posuzování obou ústavních stížností postupoval Ústavní
soud tak, jak je obvyklé v případech, je-li napaden soudní
rozsudek. Především se tedy zabýval tím, zda zákon nebo jeho
jednotlivé ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost,
která je předmětem ústavní stížnosti, nejsou v rozporu s ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. lO Ústavy. Pokud by
takový rozpor shledal, musel by řízení přerušit podle ustanovení
§78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a postoupit věc k rozhodnutí
plénu. Takový rozpor však senát neshledal.
Dalším hlediskem je posouzení toho, zda interpretace
aplikovaných právních předpisů soudem nevybočila z ústavních mezí.
Při tomto posuzování vychází Ústavní soud především ze své
judikatury (zejména nálezy IV. ÚS 23/93, III. ÚS 23/93, Pl. ÚS
18/94), tj., že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného
soudnictví a necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných
soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny
ústavní zásady spravedlivého procesu.
Je nepochybné, že povinností soudů bylo v předmětné věci,
stejně jako je tomu v ostatních restitučních věcech, zkoumat, zda
jsou splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění těchto nároků.
Jakým způsobem soudy vyhodnotí provedené důkazy, je však věcí
jejich volného a nezávislého hodnocení, jak vyplývá z principu
nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Ústavnímu soudu
nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů soudem, a to dokonce
ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.
Skutečnost, že po provedeném řízení soudy zamítly návrh
stěžovatelů, a že při tomto zamítnutí vyslovily právní názor, se
kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod
k ústavní stížnosti a nelze z tohoto důvodu argumentovat
namítanými porušeními ústavních záruk. Jak Ústavní soud vyslovil
již v řadě rozhodnutí, samotný neúspěch v soudním sporu, ve kterém
se jednalo o tvrzený restituční nárok, nelze kvalifikovat jako
porušení čl. 11 Listiny. Ochranu stanovenou tímto článkem chápe
Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již
konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve
kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či
konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže (viz též
nález III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5 svazku 1 Sbírky nálezů
a usnesení ÚS ČR). Jakýkoliv jiný extenzivní výklad by mohl vést
k tomu, že neúspěch v restitučním sporu, ať již osoby povinné či
oprávněné, by mohl být s odvoláním na tento článek Listiny napadán
ústavní stížností a dával by tak Ústavnímu soudu postavení, které
mu nepřísluší. Ústavní soud připouští, že v některých případech se
může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která
se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může
být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude
zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že
zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím
poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím
právo šetřit podstatu a smysl základních práv.
Konečně pak třetím komponentem hodnocení ústavnosti zásahu
soudu jako orgánu veřejné moci je dodržení ústavními zákony
chráněných procesních práv stěžovatelů, tedy zejména těch, která
vyplývají z hlavy páté Listiny, a mezi která patří právo na soudní
ochranu, právo na zákonného soudce, právo každého na veřejné
projednání věci za jeho přítomnosti, právo vyjádřit se ke všem
provedeným důkazům a v neposlední řadě pak princip rovnosti
účastníků. Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud plně
odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle
které právo na spravedlivý proces znamená, že obě strany civilního
procesu musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za
podmínek, které výrazným způsobem neznevýhodňují jednu stranu
sporu vůči druhé. Jedná se o princip tzv. "rovnosti zbraní", který
musí být v celém procesu respektován, a který má velmi blízko
k zásadě nediskriminace ve smyslu čl. 14 Úmluvy. Ani v tomto směru
však Ústavní soud neshledal pochybení na straně obecných soudů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud
rozhodl o obou ústavních stížnostech tak, jak je ve výroku tohoto
nálezu uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. Rozhodnutí
Ústavního soudu je závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89
odst. 2 Ústavy).
V Brně dne 26. června l995