ECLI:CZ:US:1995:4.US.3.95
sp. zn. IV. ÚS 3/95
Usnesení
IV. ÚS 3/95 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.D. a L.D., obě zastoupeny advokátkou JUDr. B.S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 1994, č.j. 9 Co 193/94-76, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 2.1994, č.j. 5 C 242/92-50, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. 1. 1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti rozhodnutím obecných soudů uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, oba soudy zamítly návrh stěžovatelek v právní věci o určení vlastnictví, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o vydání neoprávněného majetkového prospěchu, a to ve vztahu k
nemovitosti, domu H.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti poukazují na skutečnost, že v předmětném řízení se nejednalo o platnost dědického rozhodnutí, ale o nabytí dědictví a určení, že stěžovatelky jsou spoluvlastníky uvedené nemovitosti. V této souvislosti vytýkají soudu I. stupně nesprávnou interpretaci a pochybení z hlediska hmotněprávního. Dále ve své ústavní stížnosti uvádějí, že oběma rozhodnutími byly poškozeny, protože se soudy dostatečně nevypořádaly s kategorií absolutní neplatnosti, dobré víry a v neposlední řadě i s otázkou povahy rozhodnutí státního notářství, a to s přihlédnutím k právní teorii a praxi. Soudu I. stupně vytýkají pochybení i z hlediska procesně - právního, neboť ten se podle jejich názoru nevypořádal s návrhem na předběžné opatření. Podle tvrzení stěžovatelek soud tuto otázku zcela opomenul a mají pochybnosti, zda vůbec pochopil obsah jimi předloženého návrhu. Všechna tato pochybení vedla podle stěžovatelek k nesprávným rozhodnutím Okresního soudu v Kutné Hoře a Krajského soudu v Praze, kterými byla porušena, stejně tak jako jednáním odpůrkyň v dané právní věci, jejich základní práva. Stěžovatelky namítají, že v rozporu s čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zaručuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, byly omezeny ve svých právech. V souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny nabyly právem vlastnické právo k části předmětné nemovitosti tak, že se staly ze zákona spoludědičkami po své matce, a to nepochybně okamžikem její smrti. Navrhují proto, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, že se ústavní stížnosti zcela vyhovuje
a ruší se rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře a rozsudek Krajského soudu v Praze. Závěrem navrhují, aby Ústavní soud vydal usnesení, ve kterém se v podstatě vyhovuje návrhu stěžovatelek, který byl předmětem občansko- právního řízení.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a v souladu se svou judikaturou považuje především za nutné opakovat, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a necítí se být oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní zásady spravedlivého procesu, zejména pak ty, které vyplývají z hlavy páté
Listiny; mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 ost. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ústavní soud proto v posuzované věci především vážil, zda postupem obecných soudů nebyla dotčena tato práva a svobody, avšak jejich porušení neshledal.
Ústavní soud zjistil z předložených rozhodnutí, že soud I. stupně provedl rozsáhlé důkazní řízení výslechem svědků a listinnými důkazy, které dostatečně zhodnotil a se kterými se ztotožnil i odvolací soud. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory, které soudy obou stupňů zaujaly, a stěžovatelky v zásadě opakují argumenty, které jsou obsaženy v odvolání a se kterými se odvolací soud ve svém rozsudku náležitě vypořádal. K tomu je nutné podotknout, že zásada volného hodnocení důkazů vychází z ústavního principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Je-li tato zásada respektována ve smyslu §132 o.s.ř., a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením případně sám neztotožňoval. Navíc, jak vyplývá z ústavní stížnosti, bylo ve věci podáno dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
Ústavní soud se zabýval i dalšími námitkami, které stěžovatelky v ústavní stížnosti vznesly. Jedná se o tvrzení, podle kterého se soud I. stupně nevypořádal s návrhem na vydání předběžného opatření týkající se platnosti dědického rozhodnutí. Tato námitka však není významná a to především proto, že předběžným opatřením lze upravit poměry účastníků pouze zatímně. Nemůže jít tedy ve svých důsledcích o úpravu konečnou a tedy o zásah do ústavně zaručených práv či svobod.
K tvrzení stěžovatelek, že jednáním odpůrkyň, Z.Č. a Z.H., byla porušena základní práva stěžovatelek,
uvedená v čl. 7 a čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba konstatovat, že takové tvrzení je z hlediska ústavní ochrany bezdůvodné. K porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy může podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu (dále jen "zákon") dojít pouze zásahem orgánu veřejné moci. Nemůže se tedy jednat o zásah, který učinily fyzické osoby. Pokud někdo namítá, že byl poškozen určitým jednáním konkrétních osob, má možnost se domáhat svého práva v občanskoprávním řízení, popř. v trestněprávním řízení.
Rovněž nelze akceptovat návrh stěžovatelek uvedený v závěru jejich ústavní stížnosti, tj., aby Ústavní soud vydal usnesení, kterým bude rozhodnuto o jejich nárocích k předmětné nemovitosti. Ústavní soud je specializovaným orgánem ochrany ústavnosti a jako takový nemůže rozhodovat o konkrétních právních vztazích, které jsou navrhovány stěžovatelkami. Ústavní soud může v řízení o ústavní stížnosti rozhodnout pouze tak, jak je stanoveno v §82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) zákona, tak např. v případě, že vyhoví ústavní stížnosti, zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci a vysloví, která ústavně zaručená základní práva nebo svobody byly porušeny a jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a jako takovou ji podle §43 odst. 1 písm. c) zákona odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 1995
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj