ECLI:CZ:US:1995:4.US.6.95
sp. zn. IV. ÚS 6/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti A.B., M.Š. a V. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1994, č. j. 12 Co 154/94-32, ve spojení s usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 10. 1993, č. j. 5 C 20/92-24 takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1994, č. j.
12 Co 154/94-32, jakož i usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze
dne 18. 1O. 1993, č. j. 5 C 2O/92-24, se z r u š u j í.
Odůvodnění:
Dne 9. 1. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná
ústavní stížnost, která byla na základě výzvy k odstranění vad
návrhu doplněna právní zástupkyní stěžovatelů řádnou plnou mocí
a kopií rozhodnutí o posledním prostředku podle §75 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost směřuje
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 1994, č. j.
12 Co 154/94-32, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 18. 1O. 1993, č. j. 5 C 2O/92-24. Soudem I.
stupně bylo zastaveno řízení, ve kterém se O. Š., právní
předchůdce stěžovatelů, domáhal vydání rozhodnutí, na základě
něhož by Městský úřad v T. byl povinen uzavřít dohodu o vydání
nemovitostí, a to domu č. p. 196 a parcely č. 164 v k. ú. T.,
neboť se jedná o případ podle §6 odst. 1 písm. g) zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud rozhodl
o zastavení řízení podle §104 odst. 1 věta první o. s. ř.
vzhledem k nedostatku právní subjektivity Městského úřadu v T.
jako strany žalované. Podle názoru soudu nebránila tomuto
rozhodnutí ani skutečnost, že O. Š. jako žalobce v průběhu řízení
zemřel.
Proti usnesení soudu I. stupně podali stěžovatelé, již jako
právní nástupci po zemřelém O.Š., odvolání, ve kterém především
namítali nesprávnost rozhodnutí soudu, neboť řízení mělo být za
stavu, kdy v průběhu řízení účastník zemřel a ztratil tak procesní
způsobilost a udělená plná moc zanikla, přerušeno podle §109
o. s. ř. Dále uvedli, že soud, pokud měl pochybnosti o pasivní
legitimaci žalovaného, měl žalobce poučit ve smyslu o. s. ř.
Zároveň požádali o změnu názvu žalovaného.
Krajský soud jako soud odvolací konstatoval, že soud I.
stupně postupoval správně, a proto jeho rozhodnutí potvrdil.
Námitky stěžovatelů nebyly shledány důvodnými a ani požadavek na
změnu označení žalovaného nebyl akceptován, s ohledem na §92
odst. 2 o. s. ř.
Ústavní stížnost směřuje proti výroku o zastavení řízení.
Pochybení soudu spatřují stěžovatelé v tom, že řízení bylo
zastaveno pro údajný nedostatek pasivní legitimace Městského úřadu
v T. v době, kdy navrhovatel O. Š. zemřel a řízení tak nemělo
jednoho z účastníků. Dále vytýkají soudu, že nesplnil jednu ze
svých základních procesních povinností, poučovací povinnost,
stanovenou v §5 o. s. ř. V těchto vytýkaných pochybeních spatřují
stěžovatelé porušení principu ochrany vlastnického práva podle čl.
11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále
i čl. 36 odst. 1 Listiny zaručující právo každého domáhat se
stanoveným způsobem svého práva. V závěru navrhují, aby jejich
ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně bylo zrušeno. Při jednání dne 26. 6. 1995 pak právní
zástupkyně stěžovatelů upřesnila petit ústavní stížnosti tak, že
se domáhá zrušení jak usnesení odvolacího soudu tak i usnesení
soudu prvního stupně.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně uvedl,
že postupu soudu I. stupně lze vytknout pouze to, že od samého
počátku dostatečně neuvážil, zda jsou dány podmínky řízení ve
smyslu §19 a §103 o. s. ř. Dále oponuje námitce stěžovatelů
v tom směru, že otázka pasivní legitimace nebyla v rozhodnutí
soudu I. stupně vůbec řešena a řízení bylo zastaveno právě
s odkazem na §104 odst. 1 o. s. ř. Připouští, že soud mohl volit
buď zastavení řízení nebo jeho přerušení. Pokud se rozhodl řízení
zastavit, pak to bylo, podle názoru odvolacího soudu, v zásadě
vhodnější. K námitce, týkající se nesplnění poučovací povinnosti,
soud zejména uvedl, že nebyl dán důvod postupu soudu podle §5
nebo podle §43 odst. 1 o. s. ř., neboť z hlediska označení
účastníků nebyly o určitosti podané žaloby žádné pochybnosti. Co
se týče změny označení žalovaného, soud konstatoval, že v daném
případě nebylo možné postupovat podle §92 odst. 2 o. s. ř. a že
v odvolacím řízení podle §216 odst. 1 o. s. ř. není záměna
přípustná. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nepovažuje
ústavní stížnost za důvodnou.
Ústavní soud při projednávání návrhu respektoval svou
judikaturu, podle které není součástí soustavy obecných soudů
a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, to vše za předpokladu, že tyto soudy ve své
činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní
soud si proto vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov vedený pod
sp. zn. 5 C 2O/92, ze kterého zjistil, že v návrhu na zahájení
řízení ze dne 23. 12. 1991 o vydání věci podle zákona č. 87/1991
Sb. byl jako odpůrce a osoba povinná označen Městský úřad v T. Ve
svém vyjádření sám odpůrce poukazoval na skutečnost, že Městský
úřad v T. není podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, právním
subjektem, ale je jím podle §68 téhož zákona město T. Toto
vyjádření bylo rovněž předneseno na jednání konaném dne 28. 4.
1993, jak je patrné z protokolu. Na jednání konaném dne 18. 1O.
1993, kde mělo být provedeno dokazování znaleckým posudkem
a dalšími listinnými důkazy vztahujícími se k nemovitosti, uvedla
právní zástupkyně navrhovatele, že navrhovatel zemřel a že
z tohoto důvodu navrhuje přerušení řízení do ukončení dědického
řízení. Poté okresní soud řízení zastavil, s odůvodněním, že
městský úřad není samostatnou právnickou osobou a nemá způsobilost
být účastníkem řízení.
V odvolání ze dne 1O. 2. 1994 proti rozhodnutí soudu I.
stupně právní zástupkyně stěžovatelů uvedla, že soudu předložila
výpis z evidence nemovitostí, ze kterého vyplývá, že jako vlastník
nemovitostí je uveden Městský úřad v T. Tato skutečnost je patrná
rovněž z protokolu o jednání ze dne 28. 4. 1993. V závěru odvolání
požádala, aby byla připuštěna změna názvu žalovaného na obec T.,
což odvolací soud nepřipustil, neboť v odvolacím řízení neplatí
ustanovení §92 o.s.ř.,a zároveň připomenul, že ani před soudem I.
stupně nebyla možná záměna subjektu, který není způsobilý být
účastníkem občanského soudního řízení.
Na základě zjištěných skutečností a po projednání věci dospěl
Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Tento svůj
závěr opírá Ústavní soud o důvody, které formuloval již nález
Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92 (č.
16), který k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se
jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží
alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných
křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv
a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny
postupovat v řízení podle předmětného zákona v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech
a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Do restitučního
procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časovou omezenost
k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Ústavní soud
nesdílí názor, že jejich neznalosti či pochybení by mělo být
využíváno proti cílům restitucí. S tímto názorem se Ústavní soud
ČR plně ztotožňuje, což vyjádřil i ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS
79/94.
Ze soudních spisů vyplývá, že oba soudy vycházely z toho, že
Městský úřad v T. a město T. jsou dva neslučitelné pojmy pro
vymezení právní subjektivity. Tento názor Ústavní soud nesdílí,
mimo jiné i proto, že, jak vyplývá ze soudních spisů, soud I.
stupně se v průběhu řízení vůbec nezabýval námitkou vznesenou ve
vyjádření Městského úřadu v T., že není právním subjektem, aby pak
sám dne 18. 1O. 1993 konstatoval (tedy až po jednáních konaných
dne 1O. 3., 28. 4. a 12. 7. 1993) nedostatek právní subjektivity
na straně žalované. Jak vyplývá z §103 o.s.ř., soudu se ukládá
přihlížet z úřední povinnosti ke splnění podmínek řízení nejen na
začátku řízení, ale zpravidla i po dobu celého dalšího jeho
průběhu. Z postupu soudu je patrné, že nesplnil povinnost danou mu
zákonem, neboť s postavením žalovaného "Městského úřadu v T., jako
účastníka řízení, a tedy jako osoby povinné, musel být srozuměn
(jen pro ilustraci lze uvést, že i na obalu spisu Okresního soudu
Brno - venkov je jako odpůrce uveden Městský úřad v T.
Jak vyslovil Ústavní soud ČR v již citovaném nálezu, sp. zn.
II. ÚS 79/94, mají obecné soudy povinnost poskytnout účastníkům
řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, a to
podle §5 o. s. ř. Řízení tedy nelze zastavit, aniž by soud splnil
tuto poučovací povinnost. V projednávané věci bylo proto třeba
postupovat v souladu s ustanovením §43 odst. 1 o. s. ř.
upravujícím speciální poučovací povinnost, která vymezuje i obsah
možného poučení účastníka soudem o žalobním návrhu. V této
souvislosti je třeba připomenout i povinnost stanovenou v §41
odst. 2 o. s. ř., kterou se ukládá soudům, aby každý úkon
posuzovaly podle jeho obsahu, a to i když je úkon nesprávně
označen.
Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud shledal, že
v projednávané věci šlo o nedostatek, který se týkal samotného
návrhu na zahájení řízení, a který byl odstranitelný. Jednalo se
pouze o zpřesnění označení účastníka řízení, neboť nebyly
pochybnosti o jeho postavení jako osoby povinné podle restitučního
zákona. V žádném případě se tedy nemohlo jednat o záměnu účastníka
řízení, jak uvedl odvolací soud.
Tím, že soud nepostupoval v souladu s výše citovanými
ustanoveními o. s. ř., porušil nejen čl. 36 odst. 1 Listiny, který
upravuje právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva,
ale i čl. 90 Ústavy České republiky, který ukládá soudům, aby
zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
K tvrzení stěžovatelů, že došlo k porušení ochrany
vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, které není ani blíže
specifikováno, Ústavní soud uvádí, že chráněno je pouze takové
vlastnické právo, které zpravidla musí být již konstituované,
a tedy existující. V dané věci nemohlo pak dojít k namítanému
porušení práva, neboť existence vlastnického práva měla být
Z uvedených důvodů nezbylo proto, že než ústavní stížností
napadená rozhodnutí zrušit (§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb.)
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Rozhodnutí je závazné pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2
Ústavy).
V Brně dne 26. června 1995