Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.10.1995, sp. zn. IV. ÚS 75/95 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 57/4 SbNU 81 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:4.US.75.95

sp. zn. IV. ÚS 75/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J.J. a spol. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, č. j. 22 Ca 72/94-42 takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, č. j. 22 Ca 72/94-42, se z r u š u j e. Odůvodnění: Dne 6. 4. 1995 byla doručena Ústavnímu soudu včas podaná ústavní stížnost, doplněná podáním doručeným dne 10. 4. 1995, která směřuje proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo pro překážku věci rozsouzené zastaveno řízení ohledně pozemku p. č. 6752/25 v k. ú. P. a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu ohledně pozemků p. č. 6751 a zbytku p. č. 6752 v k. ú. P. o nepřiznání vlastnictví oprávněným osobám, t.j. stěžovatelům. Podle učiněných právních závěrů existence objektu výstaviště Státního plemenářského podniku se sídlem v O., jako osoby povinné, je ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, překážkou, která brání vydání jakéhokoliv pozemku nacházejícího se v jeho obvodu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že nesouhlasí se závěry učiněnými soudem a jeho rozhodnutí považují za porušující jejich práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1, 2 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Předně se domnívají, že krajský soud procesně pochybil, když rozhodl o opravném prostředku proti rozhodnutí okresního pozemkového úřadu. Odvolacím orgánem měl být, s ohledem na ustanovení §13 písm. g) zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, Ústřední pozemkový úřad. Porušení rovnosti účastníků před soudem spatřují stěžovatelé v tom, že soud přiznal zvýšenou ochranu veřejnému zájmu oproti individuálním zájmům vlastníka věci, což je v daném případě v rozporu s čl. 11 odst. 2 a 4 Listiny. V závěru ústavní stížnosti žádají, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Při jednání dne 5. 10. 1995 pak právní zástupce stěžovatelů návrh na zrušení rozsudku soudu odůvodnil, s odvoláním na stanovisko Ústavního soudu, též tím, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu, neboť soud neměl rozhodnout bez účasti stran a bez jednání, když podmínky §250f o. s. ř. v této věci rozhodně dány nebyly. Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje námitky stěžovatelů za důvodné. Předně uvedl, že nedošlo k procesnímu pochybení, neboť soud přezkoumával rozhodnutí pozemkového úřadu vydané podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. K námitce porušení zásady rovnosti účastníků před soudem, krajský soud odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že jeho postup byl v souladu s ústavním principem nezávislosti soudu. K porušení práva vlastnit majetek se soud vyjádřil tak, že chránit lze až vlastnické právo konstituované. Krajský soud v Ostravě navrhl, aby byla ústavní stížnost na základě uvedených důvodů zamítnuta. Vedlejší účastník řízení, Pozemkový úřad v P., ve svém vyjádření konstatoval, že při posuzování uvedené restituce vycházel zejména ze znaleckých posudků a výsledků místních šetření. Oprávněným osobám byla proto vydána část požadovaných pozemků, které nejsou dotčeny výstavbou. Pokud jde o pozemky, jejichž vydání brání existence objektu výstaviště, které je překážkou podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., pozemkový úřad odkazuje na ustanovení §16 téhož zákona, podle kterého mají oprávněné osoby nárok na náhradu. Při jednání dne 5. 10. 1995 pak právní zástupkyně vedlejšího účastníka uvedla, že požadované pozemky nemohou být s ohledem na své umístění v uzavřeném areálu zemědělsky využity. Přitom možnost zemědělského využití považují za nutnou podmínku pro vydání. Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaných spisů Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 72/94, a Okresního úřadu v Přerově, okresního pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 1070/91/W/HU-1. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé ve svém odvolání ze dne 27. 1. 1994 proti rozhodnutí pozemkového úřadu uvedli, že vydání předmětných nemovitostí je provedeným způsobem kusé a že jejich návrh na zřízení určitých břemen byl zohledněn pouze ve prospěch strany povinné. Dále namítli, že nebyl dostatečně respektován znalecký posudek, včetně jeho dodatku. Na základě toho navrhli, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl tak, že na parcele č. 6765 se zřizuje břemeno a další nemovitosti se vydávají v rozsahu doporučeném znalcem (tzv. varianta č. I - minimum). Předsedkyně senátu dne 25. 7. 1994 předvolala účastníky řízení k jednání na den 1. 8. 1994. S ohledem na omluvu (z důvodu dovolené) většiny účastníků řízení předsedkyně senátu dne 28. 7. 1994 odročila jednání na neurčito. Dne 15. 8. 1994 byla zástupkyně navrhovatelů vyzvána k doplnění návrhu. Z protokolu napsaného před Krajským soudem v Ostravě dne 24. 8. 1994 vyplývá, že oprávněné osoby se domáhají přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu. Pokud jde o pozemek p. č. 6752/25, namítají, že k němu nemají možnost přístupu, i když v průběhu řízení navrhovali zřízení věcného břemene. K pozemku p. č. 6751 uvádějí, že na pozemku nestojí žádná stavba, neboť stodola, která zde stávala, byla po přechodu nemovitosti na stát zbourána. Proto zde neexistuje překážka, která by bránila vydání pozemku. Pokud jde o zbývající část pozemku p. č. 6752 o výměře 2,5402 ha, požadují jeho vydání. Jeho původní výměra byla 3,0576 ha a vzhledem k tomu, že zde byly postaveny stavby, navrhují, s odkazem na znalecký posudek, aby část tohoto pozemku o výměře O,5174 ha byla oddělena, neboť ta neodpovídá podmínkám vydání. Dne 5. 1. 1995 pak Krajský soud v Ostravě ve věci rozhodl, aniž by již nařizoval jednání. Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud z názoru, který již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, tj. především, že není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že při své činnosti postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s ustanoveními §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu, aby "hodnotil" obecnými soudy provedené hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Stejně tak, pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, je třeba poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které ochranu stanovenou tímto ustanovením chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného, tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna a konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Krajský soud v Ostravě, jak již bylo uvedeno, rozhodl ve věci dne 5. 1. 1995 bez jednání, s odvoláním na §250f občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení může soud rozhodnout bez jednání o žalobě v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na své nálezy (např. IV. ÚS 51/94, II. ÚS 75/94, IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 113/94), z nichž vyplývá, že takový způsob projednání věci před soudem prolamuje jednu z nejdůležitějších zásad soudního řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. právo každého, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Je nepochybné, že kvalita procesu musí odpovídat právům a povinnostem, o kterých se jedná. Pokud procesní předpisy výjimečně umožňují soudu rozhodnout bez jednání a bez slyšení účastníků, je třeba, aby všechny podmínky pro aplikaci ustanovení §250f o. s. ř. byly náležitě respektovány a dodržovány. Ústavní soud zastává názor, že k přirozeným právům každého člověka patří právo, aby ve složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu bylo umožněno předstoupit před nezávislý soud a být slyšen ve věci. Takovým právem musí disponovat i každá osoba, která se dožaduje přezkumu rozhodnutí správního orgánu. V projednávané věci soud rozhodl bez jednání a bez slyšení účastníků řízení, ačkoliv rozhodně nešlo o případ jednoduchý a jen o posouzení právní otázky. V dané věci se jedná o zkoumání zastavěnosti pozemků a posouzení této překážky ve vztahu k ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Jde o kategorie nejen teoreticky, ale i skutkově náročné, což ostatně vyplývá i z obsahu spisu pozemkového úřadu (vyžádání znaleckého posudku). Je tedy zcela evidentní, že se o jednoduchý případ nejednalo. Navíc pak je nezbytné přihlédnout k tomu, že se jedná o spor podle zákona, jehož účelem je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku. Je proto nanejvíc žádoucí, aby soudy v těchto věcech postupovaly v souladu se základními procesními zásadami. Z výše uvedeného je zřejmé, že soud měl nařídit jednání a stanoveným způsobem, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, poskytnout plnou ochranu právům. Důvodem je i ta skutečnost, že řízení ve správním soudnictví je řízením jednoinstančním, v daném případě bez přípustnosti opravných prostředků. Tento existující systém správního soudnictví pak vede ve svých důsledcích k tomu, že Ústavní soud se dostává do postavení, které mu, přísně vzato, nepřísluší, které však za dané situace nemůže odmítnout. Vzhledem ke zmíněným skutečnostem Ústavní soud zastává názor, že napadený rozsudek soudu byl vydán po takovém soudním řízení, které jako celek nebylo v souladu se zásadami uvedenými v čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy a dále v čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud jde o námitku stěžovatelů ohledně věcné příslušnosti soudu, nelze ji přisvědčit, neboť kompetence soudu nepochybně vyplývá z §9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. V návaznosti na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 1995, č. j. 22 Ca 72/94-42, vyhověl a podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadené rozhodnutí zrušil. Zrušení tohoto rozsudku považuje Ústavní soud za dostačující k tomu, aby se stěžovatelé domáhali stanoveným postupem svého práva v novém řádném procesu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je rozhodnutí Ústavního soudu závazné pro všechny orgány i osoby. V Brně dne 5. 10. 1995