ECLI:CZ:US:1995:4.US.92.94
sp. zn. IV. ÚS 92/94
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti K. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 1994, č.j. 19 Co 554/93-35, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 9. 1993, č. j. 7 C 83/93-22, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 6. 1994, která byla na výzvu
Ústavního soudu doplněna právním zástupcem stěžovatele dne 25. 7.
1994, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 20. 4. 1994, č.j. 19 Co 554/93-35, potvrzujícího rozsudek
soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh navrhovatele na
zaplacení částky 27 192,- Kč, jako rozdílu za odškodnění
poskytnuté podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve
znění pozdějších předpisů.
Stěžovateli, který byl účasten rehabilitace, bylo na základě
jeho žádosti přiznáno odškodnění ve výši 5 238 Kč, ačkoliv
požadoval přiznání částky v celkové výši 32 430,- Kčs. Vzhledem
k tomu, že s výší odškodnění nesouhlasil, domáhal se nároku na
zbývající část odškodnění soudní cestou. Jeho návrh byl jak
v prvoinstančním, tak i odvolacím řízení zamítnut, neboť obecné
soudy došly k závěru, že odškodnění bylo poskytnuto přesně a ve
výši odpovídající příslušným předpisům.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl nesprávně
rehabilitován, když mu byl za trestný čin rozkrádání národního
majetku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně,
oproti původním čtyřem letům. Takový postup shledává nepřiměřeným
a nepřiměřeně přísným a tvrdým. Navíc to ovlivnilo výši
požadovaného odškodnění. Dále uvádí, že soud v občanskoprávním
řízení si měl učinit úsudek o přiměřeném trestu sám, tak, jak mu
to umožňuje §135 odst. 2 občanského soudního řádu.
Za podstatu své ústavní stížnosti pak považuje porušení čl.
1, čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"). Toto porušení spatřuje v tom, že soud svým
postupem porušil jeho ústavní právo vyjádřené v čl. 1 Listiny, ve
kterém se uvádí, že lidé jsou si rovni v právech a dále v čl. 7
odst. 2 Listiny, v němž se uvádí, že nikdo nesmí být podroben
ponižujícímu zacházení. Zároveň, jak dále ve své ústavní stížnosti
tvrdí, byla porušena jeho lidská důstojnost proklamovaná v čl. 10
odst. 1 Listiny.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo Ústavním soudem
vyžádáno, uvedla předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně, že při
uplatnění nároků podle §23, 26 a 27 zákona č. 119/1990 Sb.
o soudní rehabilitaci, se postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb.,o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem. Tento zákon jako předpoklad pro
náhradu škody způsobené nesprávným rozhodnutím o trestu vyžaduje
buď, aby trestní řízení bylo zastaveno, nebo aby byla dotyčná
osoba obžaloby zproštěna, nebo aby byla v pozdějším řízení
odsouzena k mírnějšímu trestu. Podle toho,jak je výše uvedeno, by
postupem soudu podle §135 odst. 2 občanského soudního řádu
nemohlo dojít k příznivějšímu rozhodnutí ve věci odškodnění.
Krajský soud v Brně dále odmítá tvrzení stěžovatele, že byla ve
vedeném řízení porušena zmíněná základní práva zaručená Ústavou.
Mezi důkazy, jichž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti
dovolává, je rozsudek Lidového soudu v Prostějově, ze dne 26. 4.
1956, sp. zn. T 132/56. Z navrhovaného důkazu bylo zjištěno, že
stěžovatel podal dne 10. 6. 1994 u Krajského státního
zastupitelství v Brně podnět k podání stížnosti pro porušení
zákona. Na základě tohoto zjištění bylo Krajské zastupitelství
v Brně požádáno o vyjádření k tomuto podnětu.K dispozici byl
zaslán i spis Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 3 Rt 81/90.
Z požadovaného sdělení vyplývá, že byl přezkoumán rozsudek
Lidového soudu v Prostějově ze dne 26. 4. 1956, sp. zn. T 132/56,
usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 11. 1990, sp. zn.
3 Rt 81/90 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. l991,
sp. zn. Rto 61/91, a řízení, která předcházela vydání obou
usnesení. Státní zástupce zaměřil přezkoumání napadeného rozsudku
na použití právní kvalifikace a výrok o trestu, a to z důvodů, že
původní příslušný trestní spis byl již skartován a dále, že nejsou
pochybnosti o doznání stěžovatele k jeho jednání. Podmínky pro
podání stížnosti pro porušení zákona však shledány nebyly a proto
byl podnět odložen.
Ke zjištění skutkového stavu věci si Ústavní soud rovněž
vyžádal u Okresního soudu v Prostějově spis vedený pod sp. zn.
7 C 83/93. Z usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 6. 11.
l990, sp. zn. 3 Rt 81/90, které nabylo právní moci l6. 11. 1990,
bylo zjištěno, že navrhovatel je účasten rehabilitace podle zákona
č. 119/1990 Sb., pokud jde o trestný čin pobuřování proti
republice podle §82 zákona č. 86/1950 Sb. Trestní stíhání pro
tento trestný čin bylo zastaveno. Podle §2 odst. 2 věta druhá
zákona č. 119/1990 Sb. se navrhovateli stanovil za trestný čin
rozkrádání majetku, kterým byl uznán vinným týmž rozsudkem, a na
který se rehabilitace nevztahuje, přiměřený trest odnětí svobody
v trvání 3 let nepodmíněně.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 11. 2. 1991
stížnost, která byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze
dne 8. 4. 1991, sp.zn. Rto 61/91, neboť byla podána opožděně.
Žádostí ze dne 18. 5. 1992 požádal stěžovatel o odškodnění
v celkové výši 32 430,- Kč. Jeho žádosti bylo vyhověno, ale byla
mu přiznána částka podstatně nižší, 5 238 Kč, a to se zřetelem
k rozdílu mezi trestem vykonaným na základě původního rozsudku
/37 měsíců, 22 dnů/ a trestem stanoveným v novém řízení /36
měsíců/. Jelikož nesouhlasil s výší přiznaného odškodnění, neboť
nabyl přesvědčení, že mu náleží odškodnění v plné výši, obrátil se
žalobou na soud. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29.
9. l993, č.j. 7 C 83/93-22, návrh na zaplacení rozdílu ve výši
27.192,- Kč zamítl, protože dospěl po provedeném dokazování
k závěru, že přiznané odškodnění je poskytnuto správně podle §23
odst. 3 věty druhé zákona č. 119/1990 Sb., neboť v rehabilitačním
řízení navrhovatel nebyl zcela zproštěn obžaloby, ale došlo pouze
k částečné změně v novém řízení. Proti tomuto rozsudku podal
stěžovatel odvolání, ve kterém uvádí, že soud I. stupně nehodnotil
věc spravedlivě v souladu s účelem zákona o soudní rehabilitaci.
Důsledkem toho bylo, že odškodnění bylo poskytnuto pouze ve výši
5 238,- Kč. Opakovaně navrhoval předběžné vyřešení otázky, jaký
trest v tomto konkrétním případě přicházel v úvahu, neboť soud
není vázán výrokem o trestu a nespravedlivé rozhodnutí o jeho
rehabilitaci tak mohlo být napraveno.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které
mu předcházelo. Odvolání navrhovatele neshledal důvodným. Námitky
navrhovatele týkající se nespravedlnosti rozhodování ve vztahu
k nově stanovenému trestu nebyly akceptovatelné, neboť otázka
přiměřenosti nového trestu byla zvažována v rehabilitačním řízení
a soudem I. stupně ani soudem odvolacím již nemohla být proto
přezkoumávána.
Po posouzení všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru,
že ústavní stížnost není důvodná.Především je třeba vycházet ze
skutečnosti, že ústavní stížnost směřuje nikoli do rozhodnutí
o trestu, ale proti rozsudkům, které řešily odškodnění za dobu,
která odpovídala rozdílu mezi trestem vykonaným a trestem
stanoveným v novém řízení.Námitka stěžovatele, že si soud měl
v občanskoprávním řízení nejprve sám vyřešit předběžnou otázku
přiměřenosti výše trestu uloženého mu rozhodnutím v rámci
rehabilitačního řízení, není důvodná. Tím, že stěžovatel apeluje
na rozpor se zákonem, když mu v důsledku toho byl uložen za
trestný čin, který nepodléhá rehabilitaci, nepřiměřeně tvrdý trest
a konečně, že si soud v občanskosprávním řízení měl předběžně
vyřešit, jaký trest měl být podle obecných kritérií uložen,
stěžovatel přisuzuje Ústavnímu soudu postavení třetí instance.
V tomto směru Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od právního
názoru vysloveného již Ústavním soudem ČSFR a následně opakovaně
i Ústavním soudem ČR, ze kterého plyne, že Ústavní soud není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví (srov.
R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, č. 5/94
a č. 28/94 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Právo přezkumu činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu
nepřísluší obecně, ale náleží mu toliko tehdy, jsou-li v té které
věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti,
především pak ty, které jsou dány Listinou. Stejně tak nespadá do
pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými
soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám
neztotožňoval. Na základě jakých důkazních prostředků obecné soudy
rozhodnou, je plně v jejich kompetenci a je zároveň vyjádřením
ústavního principu jejich nezávislosti a nestrannosti. V předmětné
věci byla plně respektována zásada volného hodnocení důkazů podle
§132 občanského soudního řádu. Ústavní soud proto nemohl učinit
závěr, že by v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní
zásady a že proces byl veden způsobem, který nezajistil
spravedlivé rozhodnutí. Za daných okolností nemohou tedy obstát
stěžovatelovy blíže nezdůvodněné odkazy na čl. 1, čl. 7 odst.
2 a čl. 10 odst. 1 Listiny. Pouhé konstatování stěžovatele, že
byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody nestačí.
V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů
porušení Ústavou zaručených práv a svobod. Z těchto důvodů není
pochyb o tom, že stěžovateli bylo odškodnění poskytnuto v souladu
s příslušnými ustanoveními zákona č. 119/1990 Sb., o soudních
rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud rozhodl
o ústavní stížnosti stěžovatele tak, jak je ve výroku tohoto
nálezu uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. ledna 1995