Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 12.04.1995, sp. zn. Pl. ÚS 12/94 [ nález / PAUL / výz-2 ],paralelní citace: N 20/3 SbNU 123 [ 92/1995 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:Pl.US.12.94
Zásady solidarity a ekvivalence uplatňované v systémech sociálního zabezpečení
Právní větaVe všech existujících systémech sociálního zabezpečení jsou v různém poměru zastoupeny zásady solidarity a ekvivalence. Každý systém sociálního zabezpečení nese s sebou zvýhodnění určitých sociálních skupin, podle toho, je-li preferováno spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada ekvivalence. Tato úprava je vyhrazena zákonodárci, který nemůže postupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížet ke sledovaným veřejným hodnotám.
ECLI:CZ:US:1995:Pl.US.12.94
sp. zn. Pl. ÚS 12/94NálezÚstavní soud České republiky rozhodl v plénu o návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona č. 589/l992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, takto:Návrh se zamítá .Odůvodnění:Podáním ze dne 27. 4. l994, doplněným a zpřesněným podánímize dne 3l 8. l994 a l7. l. l995, navrhla skupina 42 poslancůPoslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podle ust. §64odst. l písm. b) zákona č. l82/l993 Sb., o Ústavním soudu, abyÚstavní soud zrušil některá ustanovení zákona č. 589/l992 Sb.,o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politikuzaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, která se týkajípoživatelů starobního důchodu.Návrh (v doplňujícím podání ze l7. l. l995) se domáhá zrušenítěchto ustanovení zákona č. 589/l992 Sb. ve znění pozdějších změna doplňků:l) ustanovení §3 odst. l písm. c) a §3 odst. 22) ustanovení vyjádřeného v §5 odst. 2 věta l. a věta 3. slovy"starobního nebo"3) ustanovení vyjádřeného v §l4a odst. 2 věta l. a odst. 5 věta3. slovy "starobního nebo".Napadená ustanovení nejsou podle návrhu v souladu s čl. 4odst. l a 4 a čl. ll odst. 3 a 4Listiny základních práv a svobod,která je podle čl. 3Ústavy ČR součástí ústavního pořádku Českérepubliky a s ustanovením čl. 2 odst. l Mezinárodního paktuo lidských právech (správně Mezinárodního paktu o občanskýcha politických právech) a čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktuo hospodářských, sociálních a kulturních právech.Dne 8. 2. l995 vzal zástupce skupiny poslanců návrh zpěta požádal o připuštění zpětvzetí návrhu a zastavení řízenís odůvodněním, že "v průběhu úvah o zpřesnění návrhu se ukázalapotřeba rozšířit návrh na zrušení též ve vztahu k zákonu č.lOO/l988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění zákonů jejměnících a doplňujících, a to v poměrně značném rozsahu. Protožezástupce poslanců pro takový krok neměl v původním návrhuzmocnění, a jde o významnou změnu resp. rozšíření návrhu, zdá sekorektnější vzít tento návrh na zrušení zákona zpět s tím, že budepodán nový návrh, dotýkající se i dalších souvisejících zákonů."Usnesením sp. zn. Pl.ÚS l2/94 ze dne 2O. 2. l995 nepřipustilÚstavní soud ČR zpětvzetí návrhu a řízení nezastavil s poukazem naust. §67 zák. č. l82/l993 Sb., o Ústavním soudu, který připouštízastavení jen za podmínek uvedených v odst. l a 2, mezi něž podanýnávrh nespadá.Z toho důvodu byl Ústavní soud ČR povinen rozhodnouto návrhu skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení zák.589/l992 Sb. ve znění změn a doplňků, a to podle upravenéhoa doplněného podání ze dne l7. l. l995.Pojistné na sociální zabezpečení zahrnuje jednak pojistné nadůchodové zabezpečení, jednak pojistné na nemocenské pojištění.Pojmovým znakem pojištění je podle návrhu skutečnost, žev případě, kdy nastane pojistná událost, mají být dávkoupojistného kryty nebo kompenzovány následky s touto událostíspojené. Poživatel starobního důchodu výdělečně činný však podlenávrhu nárok na jakékoli pojistné plnění - pokud jde o oblastdůchodového zabezpečení - nemá. Pobírá pouze starobní důchod,který mu byl již dříve přiznán a který se při další výdělečnéčinnosti dále nezvyšuje.Pokud jde o dávky nemocenského pojištění, tvrdí návrh, ževýdělečně činný poživatel starobního důchodu má stanovenoutříměsíční čekací dobu pro vznik nároku na dávky a pobíránínemocenských dávek je omezeno na dobu 84 dnů.Konečně příspěvek na státní politiku zaměstnanosti podlenávrhu neopravňuje výdělečně činné poživatele starobního důchodunejen k pobírání podpory v nezaměstnanosti, ale ani k možnosti býtevidováni jako uchazeči o zaměstnání u úřadů práce.Touto právní úpravou postavení výdělečně činných poživatelůstarobního důchodu se podle návrhu tato kategorie dostává dorozporu s ustanovením čl. 4 odst. l a 4 a čl. ll odst. 3 a 4Listiny základních práv a svobod, která je podle čl. 3Ústavy ČRsoučástí ústavního pořádku České republiky, jakož i s ust. čl. 2odst. l Mezinárodního paktu o lidských právech a čl. 2 odst. 2Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturníchprávech.Uvedená úprava nemá podle návrhu charakter pojistného, jak jev zákonech označena, protože nemá ekvivalentní "protiplnění" a mátedy povahu skryté daně.Z hlediska legislativně-technického navrhuje skupina poslancůzrušení některých ustanovení zákona č. 589/l992 Sb., v platnémznění. Protože v těchto ustanoveních není samostatně uvedenaskupina poživatelů starobních důchodů (viz §3 odst. l písm. c)a odst. 2 cit. zák.), navrhla skupina poslanců zrušení placenípojistného na sociální zabezpečení pro všechny kategoriepoplatníků pojistného, a to jak zaměstnanců (§3 odst. l písm.c)bod l až l2), tak i všech osob samostatně výdělečně činných (§3odst. 2). Výše pojistného placeného poplatníky v závislém poměručiní 8,75 % z vyměřeného základu (§7 odst. l písm. b) zákona č.589/l992 Sb., v platném znění). Pokud by kategorie poživatelůstarobního důchodu neplatila pojistné, pak by se jejich nettopříjem zvýšil o 8,75 % z vyměřovacího základu, čímž by došlok nerovnosti mezi touto kategorií a ostatními výdělečně činnýmiosobami v závislém poměru.Jestliže by nepodléhal placení pojistného výdělek poživatelestarobního důchodu, odpadlo by placení pojistného zaměstnavatelem,které u starobních důchodců v závislém poměru činí 26,25 %z vyměřovacího základu (§7 odst. l písm. a) cit. zákona) a u osobsamostatně výdělečně činných a spolupracujících 3O,2 % (§7 odst.l písm. e) cit. zákona).Neplacením pojistného zaměstnavateli by došlo k nerovnostimezi těmi, kteří by zaměstnávali poživatele starobního důchodu,jejichž náklady by se snížily o 26,25 % z vyměřovacího základu,které by nebyli povinni odvádět na sociální zabezpečení a těmi,jejichž zaměstnanci by starobní důchod ještě nepobírali.Při provedení úpravy navrhované skupinou poslanců (zrušení§3 odst. l písm. c) a §3 odst. 2) by prakticky žádná výdělečněčinná osoba neplatila pojistné na sociální zabezpečení. Přitomjejich nároky na výplatu dávek, které jsou upraveny zákonem č.lOO/l988 Sb., o sociálním zabezpečení, v platném znění, by zůstalyzachovány.Tuto skutečnost si uvědomil i zástupce skupiny poslanců, kdyžve svém zpětvzetí a návrhu na zastavení řízení poukázal nasouvislost mezi zákony č. 589/l992 Sb. a zák. č. lOO/l988 Sb.(obou v platném znění).Ústavní soud vycházel při posuzování návrhu ze stanoviska, ževe všech existujících systémech sociálního zabezpečení jsouv různém poměru zastoupeny zásady solidarity a ekvivalence. Každýsystém sociálního zabezpečení nese s sebou zvýhodnění neboznevýhodnění určitých sociálních skupin, podle toho, je-lipreferováno spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásadaekvivalence. Tato úprava je vyhrazena zákonodárci, který nemůžepostupovat libovolně, ale při stanovení preferencí musí přihlížetke sledovaným veřejným hodnotám. V oblasti, která byla předmětemposuzování, jde o oblast ekonomického zákonodárství, mázákonodárce podstatně širší prostor, než v zákonech, které sebezprostředně dotýkají základních lidských práv a svobod.V případě výdělečné činnosti poživatelů starobních důchodůvycházel zákonodárce ze snahy, aby pro všechny výdělečně činnéobčany platila stejná pravidla pokud jde o placení pojistného nasociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.Tato pravidla jsou stanovena předem, jak pokud jde o výšipojistného placeného osobami v závislé činnosti nebo samostatnévýdělečné činnosti, tak i výši placenou zaměstnavatelem.Ústavní soud ČR se nemohl ztotožnit s tvrzením obsaženýmv návrhu, že pojistné placené poživateli starobního důchodu jimv žádné skupině, na kterou přispívají, nepřináší "protiplnění"a že tedy jde o skrytou daň, která jim je v rozporu s platnýmipředpisy ukládána.Výdělečně činný poživatel starobního důchodu má nárok nainvalidní důchod, pokud se stane invalidním následkem pracovníhoúrazu nebo nemoci z povolání, je-li invalidní důchod vyšší nežstarobní důchod, který pobírá. Kromě toho může pobírat důchodpozůstalého při úmrtí manžela, stejně jako zvýšení důchodu probezmocnost. Na děti pobírá výchovné včetně příplatku.Pokud jde o výplatu dávek nemocenského pojištění, mávýdělečně činný poživatel starobního důchodu nárok na výplatunemocenských dávek, a to od l. dne pojištění, nikoli, jak tvrdínávrh skupiny poslanců, až po 3 měsících.Pobírání nemocenských dávek je sice omezeno na dobu tříměsíců, ale v této době jde naopak o jistý druh preference tétokategorie, protože v souběhu pobírá jak starobní důchod, tak dávkyv nemoci. Výdělečně činní poživatelé starobního důchodu mají kroměnemocenských dávek nárok na podporu při ošetřování člena rodiny.Konečně placení příspěvku na státní politiku zaměstnanostiopravňuje pojištěnce být uchazečem o zaměstnání (§7 odst. l zák.l/l99l Sb., ve znění zák. 578/l99l Sb.) a na informaceo zaměstnání s výjimkou nároku na podporu v nezaměstnanosti, kdyby šlo o souběh s již vypláceným starobním důchodem.Na základě shora uvedených skutečností přezkoumal pak Ústavnísoud jednotlivé námitky obsažené v návrhu skupiny poslancůa dospěl k těmto závěrům:Namítaný rozpor s čl. 4 odst. l a 4 Listiny základních práva svobod není dán. Toto ustanovení totiž neuvádí samostatnájednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládatobecné povinnosti toliko na základě zákona při zachovánízákladních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhatpouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práva svobod, Ústavy ČR nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. lOÚstavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody,k jejichž porušení došlo. Návrh skupiny poslanců takovéskutečnosti neobsahuje.Rozpor s čl. ll odst. 3Listiny základních práv a svoboduvedený v návrhu není rovněž dán, protože toto ustanovení není proposouzení věci vůbec právně relevantní.K namítanému rozporu s čl. ll odst. 4Listiny základních práva svobod, že právní úprava placení pojistného znamená vyvlastněníčásti příjmu poživatele starobního důchodu, nemohl se Ústavní soudztotožnit s návrhem skupiny poslanců. Čl. ll odst. 4Listinyzákladních práv a svobod má na mysli věcná práva, která by mohlabýt event. předmětem vyvlastnění. Mezi taková nepatří dávkydůchodového zabezpečení ani příjem z výdělečné činnosti poživatelůstarobních důchodů a s ním spojené placení pojistného na sociálnízabezpečení.Ústavní soud neshledal ani namítaný rozpor s čl. 2 odst. lMezinárodního paktu o občanských a politických právech. Totoustanovení zakazuje diskriminaci pouze ve vztahu k jednotlivýmprávům uvedeným v Paktu. Navrhovatel však rozpor se žádným dalšímprávem uvedeným v Paktu nenamítl.Totéž platí i o čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu ohospodářských, sociálních a kulturních právech.Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud ČR k závěru, ženávrhu skupiny 42 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu Českérepubliky ze dne 27. 4. l994 doplněnému dne l7. l. l995 nelzevyhovět a návrh zamítl.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně l2. dubna l995
O d l i š n é s t a n o v i s k osoudců JUDr.V.P., JUDr.A.P. a JUDr.V.Š. k nálezu Ústavního souduČeské republiky ze dne 12. dubna 1995K zamítnutí návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovnyParlamentu ČR na zrušení §3 odst. 1 písm. c) a d) zákona č.589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku nastátní politiku zaměstnanosti, pokud jde o povinnost starobníchdůchodců platit takové pojistné, plénem Ústavního soudu ČR,připojují výše uvedení soudci Ústavního soudu ČR své odlišnéstanovisko ve smyslu §14 zákona č. 182/1993 Sb.Odlišné stanovisko se skládá ze dvou částí. V první částisměřuje proti postupu přijetí nálezu, který je v rozporu se zněními smyslem §70 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu. V druhé části směřuje proti důvodům zamítnutí návrhuskupiny poslanců, především z hlediska právního i věcného, protoženávrh poslanců poukazuje na rozpor napadeného zákona s Listinouzákladních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádkuČeské republiky a s Mezinárodním paktem o občanských a politickýchprávech.1. Námitky proti způsobu aplikace §70 odst. 1 a 2 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vycházejí z jeho znění:odst. 1)Dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákonnebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem,zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, nálezemrozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejichjednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.odst. 2)Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, ženejsou dány důvody ke zrušení zákona, jiného právního předpisunebo jejich jednotlivých ustanovení, návrh zamítne.Pro takové rozhodnutí je podle čl. 13 citovaného zákona,v souvislosti s čl. 87 odst. 1a Ústavy ČR, třeba kvalifikovanévětšiny devíti hlasů přítomných soudců, a to jak pro návrh nazrušení zákona, tak pro zamítnutí takového návrhu, protožev každém případě se rozhoduje o tom, zda zde je rozpor napadenéhozákona s Ústavou ČR, či zda takový rozpor zde není. Z tohotohlediska proto nelze argumentovat pouhým gramatickým textem(vytrženým z celkové souvislosti) čl. 87 odst. 1a Ústavy ČR, podleněhož Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů. Obě rozhodnutí jsourovnocenná (dojde-li k závěru zrušit a contr dojde-li k závěrunezrušit), a nejde o jedno hlasování, z něhož se odvodí jeden čidruhý závěr. Obě strany, t. j. navrhovatel a Parlament ČR, majív něm rovnoprávné postavení, a nelze tedy souhlasit s myšlenkou,že v případě rovnosti hlasů pro zrušení zákona a proti jehozrušení platí presumpce ústavnosti zákona, který je napaden.V obou případech musí Ústavní soud "po provedeném řízení dospětk závěru", t. j. na základě rozboru případu projednat všechnyokolnosti návrhu a podrobně zdůvodnit zrušení zákona, spolu sezhodnocením kladným nebo i nesouhlasným, stanovisko navrhovatele,stejně jako podrobně zdůvodnit zamítnutí návrhu spolu s náležitýmvyvrácením důvodů navrhovatele na zrušení.To odpovídá i §68 citovaného zákona, že Ústavní soud, pokudnávrh neodmítl nebo nezastavil řízení, je povinen návrh projednata rozhodnout o něm i bez dalších návrhů. Rozhodnutí v tomtopřípadě, ať je kladné či záporné, vyžaduje kvalifikované většiny.Při aplikaci §70 odst. 1 a 2 citovaného zákona je třebavycházet z toho, že jde o lex specialis právě pro účely řízenío zrušení zákonů a že pro takové rozhodování se nelze spokojits analogií, již by bylo možno jinak použít, např. že nedosaženíkvalifikované většiny automaticky znamená důvod k zamítnutí návrhuna zrušení zákona nebo jiného právního předpisu (§64 a násl.zákona č. 182/1993 Sb.), protože takový závěr Ústavního souduz toho nelze odvodit.Při posuzování přístupu Ústavního soudu k rozhodování jetřeba brát stále na vědomí, že jiný výklad ohledně většiny, např.v případě, že nedojde-li ke zrušení zákona, protože v plénuÚstavního soudu při hlasování nebylo dosaženo kvalifikovanévětšiny, by mohlo dojít k výsledkům zcela protismyslnýma v rozporu s jinak nepochybně platnou zásadou, že při hlasováníjako jeho výsledek přichází v úvahu jen názor většiny. Navíc pronázor, že k zamítnutí stačí prostá většina přítomných, nenízákonné opory. Je třeba si představit, že např. z přítomných 10soudců (t. j. minimální počet pro schopnost pléna Ústavního souduusnášeti se) 8 soudců hlasuje pro zrušení návrhu na zrušení zákonanebo jiného právního předpisu, 2 soudci proti; protože nebylodosaženo kvalifikované většiny, byl by návrh zamítnut, třebažeproti němu hlasovali jen 2 soudci. Tato interpretace znamenánerovnováhu v rozhodování, protože preferuje názor menšiny protinázoru většiny.2. Právní názor, že požadavek skupiny poslanců na zrušenínapadených ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. je po právu,vychází z těchto skutečností:a) Pokud jde o pojistné a pojištění:Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečenía příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, je pokládán za prvníkrok transformace dosavadního sociálního zabezpečení a musel býtvydán, protože nová daňová soustava, zaváděná ke dni 1. 1. 1993,již nepočítala s tím, že daňové příjmy budou krýt i výdaje nasociální zabezpečení a politiku zaměstnanosti, jak tomu bylou daně ze mzdy a odvodu z mezd.V oblasti právní se to projevilo tím, že byl zrušen zákono dani ze mzdy z roku 1952, kde v dani byly zahrnuty i příspěvkyobčanů na sociální zabezpečení a vydán uvedený zákon č. 589/1992Sbírky.Přes veškeré pochybnosti, které by mohly být vyjádřeny, jenutné dospět k závěru, že se při aplikaci pojistného jednáo právní institut pojištění, protože odráží právní situaci, v nížobčan přenáší své riziko za úplatu na jiný subjekt a tento subjekttoto riziko přejímá a je zavázán k určitým plněním. Na tom nicnemění skutečnost, že se nejedná přímo o soukromoprávní pojištění,sjednané podle ustanovení občanského zákoníku, ale jedná seo veřejnoprávní pojištění, které se věcně opírá o soustavu dosudplatných zákonů v této oblasti a právně o zákon o pojistném. Jeobligatorní a zákon upravuje právní vztahy z toho vznikající,jakož i podmínky takového pojištění.Termín pojistné je spjat s termínem pojištění a právníinstitut pojištění má svůj ustálený obsah, t. j. zabezpečujepojištěnci právo na výplatu peněžitých nebo jiných plnění k úhraděsjednaných (zákonem stanovených) potřeb, které vznikajíz nahodilých událostí. Nelze proto tomuto institutu subsumovatjiný obsah, než jaký i v jiných právních systémech skutečně máa nelze pod něj zahrnovat povinnost občana k platbám, které majícharakter daně.Budoucí volba forem a právní úprava sociálního zabezpečení jenepochybně, jak uvádí odůvodnění nálezu, v rukou moci zákonodárné,avšak musí být přitom respektována ustanovení Ústavy ČR a Listinyzákladních práv a svobod, zejména musí být právně zakotvenoa realizováno ustanovení čl. 30 a čl. 31 Listiny základních práva svobod, totiž že občané mají právo na přiměřené hmotnézabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i přiztrátě živitele, stejně jako mají právo, na základě veřejnéhopojištění, na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky, zapodmínek stanovených zákonem. Vznik pojišťovacího vztahu, který jepro občana obligatorní a jehož obsah je stanoven zákonem,neznamená tedy libovůli při organizaci a provádění sociálníhozabezpečení, ale právní úprava musí odpovídat jak povinnostemstátu, jak vyplývá z ústavního pořádku ČR či z mezinárodníchsmluv, jimiž je Česká republika vázána, tak i právním zásadám,které jsou každému pojišťovacímu vztahu vlastní a institutpojištění charakterizují. Jedním z nich je vyrovnání rizik oboustran. Občan přenáší riziko svého budoucího finančního či věcnéhozajištění (důchodové či nemocenské zajištění) na nositelepojištění a jeho riziko končí, když se dožije stanoveného věkovéholimitu, protože riskoval, že nesplněním této podmínky pak platbypřipadnou nositeli pojištění, třeba bez jakéhokoliv užitku proněho samotného. Naopak nositel pojištění tím okamžikem přejímáriziko, že jeho plnění bude vyšší, než s jakým počítal, ať jižproto, že pojištěnec žil déle, nebo že náklady na jeho nemoci bylyvyšší.Z pojišťovacího vztahu, byť i veřejnoprávního, vyplývá, žepři splnění podmínek ze strany pojištěného, odpovídá vzniklémuprávu na důchod, či na plnění náležitostí patřících pod pojemnemocenského pojištění, povinnost druhé strany taková plněnív sociálním zabezpečení poskytovat a jednostranně takové základnípodmínky neměnit.Mezi takové změny náleží nepochybně i požadavek, abydůchodce, kterému vznikl ze zákona nárok na důchod a který jej jižobdržel, platil nadále pojistné na důchodové zabezpečení činemocenské pojištění, pokud sám dobrovolně o takové pojištěnínepožádá. Stejně tak sem patří i požadavek na platby příspěvku nastátní politiku zaměstnanosti. Ani zde se mu nedostává plnění,které by vyžadoval, nebo které by znamenalo jeho zabezpečení,nýbrž jen nabídky služeb (nikoliv náhrady z titulunezaměstnanosti, na niž bývalo pojištění proti nezaměstnanostizaměřeno). Navíc se starobní důchodce ani pojmově nemůže státnezaměstnaným .V této souvislosti nesouhlasíme s interpretací, že v současnéprávní úpravě lze bez dalšího označovat podle potřeby totopojistné jako daň, vzhledem k tomu, že se stejně odvádí dostátního rozpočtu a popírat tím existenci pojištění. Pokud byodváděné pojistné, nebo některé jeho složky, např. pojistnéplacené starobními důchodci na důchodové zabezpečení nebopříspěvek na státní politiku zaměstnanosti, měly být daní a jakotakové odváděny do státního rozpočtu, vyžadovalo by to zákona,který by byl jako daňový označen a učinil tyto platby součástídaňového systému. V opačném případě by mohl být, při deklaraci"pojistné - daň", namítán rozpor s čl. 11 odst. 5 Listinyzákladních práv a svobod, podle něhož mohou být omezovánavlastnická práva občanů a ukládány jim finanční povinnosti jen veformě daní a poplatků na základě zákona. V každém případě by všakšlo o nekvalifikovanou záměnu pojmů.Pokud tedy napadený právní předpis stanoví, že starobnídůchodce je povinen platit i poté, co se stal poživatelemstarobního důchodu, i nadále pojistné na důchodové zabezpečení,nelze chápat takovou povinnost za oprávněnou, poněvadž pod pojmem"pojistné" se skrývá povinnost provádět platby ze zcela jinéhodůvodu a ke zcela jiným účelům. Jde ve skutečnosti o zastřenoudaň, protože jde o platbu, která je, nebo může být, používának jiným účelům, než pro které byla stanovena. Tento charakter majíi příspěvky na státní politiku zaměstnanosti, protože ukládajístarobnímu důchodci povinnost plateb k jinému účelu a cíli, a totakovému, jehož dosažení pro starobního důchodce již nemáv podstatě praktického ani právního významu a navíc k účelua cíli, který, jak plyne z pojmenování, stanoví výhradně sám stát.b) Pokud jde o diskriminaci starobních důchodců vůči jinýmskupinám občanů zaměstnaných, nebo samostatně výdělečněčinných:Napadená ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. už tím, že určujístejné pojistné na sociální zabezpečení, jak pro všechny pracujícídůchodce v pracovním nebo obdobném poměru, tak pro důchodcesamostatně výdělečně činné (s výjimkou nemocenského pojištění,které pro posledně jmenované není obligatorní), vytváří dojemjejich vzájemné rovnosti, jež je však jen rovností před orgányveřejné moci, protože zde jsou postaveni důchodci i osoby, kteréještě důchod nepobírají, do stejné řady. Fakticky však vytvářínerovnost občanů před zákonem, protože nerozlišuje, že jednaskupina občanů v uvedených vztazích poskytuje platby, aby byloz ní sňato riziko zajištění životních podmínek (důchodu i ochranyzdraví), zejména po dosažení určité věkové hranice, zatímco druháskupina, která již tohoto zajištění dosáhla a v tomto směru jižriziko nemá, je nucena poskytovat platby, aniž by to mělo vliv najejí další životní podmínky. Někdy jako důvod uváděný principsolidarity však není právním institutem, z něhož by vyplývalakonkrétní práva a povinnosti. Zásada solidarity je sice významnýma aplikovaným principem, ale znamená jen přístup k řešení určitéhoekonomického problému. V žádném případě však není zásadouabsolutně platnou a vše ovlivňující a rozhodující, zejména všaknesmí narušit směr a cíl, tím méně ustanovení ústavního pořádkuČeské republiky, který vyjadřuje konkrétní právo občana.K odůvodnění takového rozdílu jen princip solidarity nedostačuje,protože solidarita při sociálním zabezpečení se výrazněprojevovala vždy již dříve a projevuje se i nyní zejména tím, žeplatby občana se vypočítávají podle výše jeho platu, jakož i tím,že občan platí na nemocenské pojištění a sám je nikdy nevyužije,nebo platí na důchodové pojištění a sám se ho nedožije a jímvložené prostředky budou využity ve prospěch jiných pojištěncůa obecně generační solidarita, kdy z příjmů a plateb jednégenerace jsou kryty potřeby generace starší, což je nejvýraznějšíprávě v systémech, kdy sociální zabezpečení hradí plně nebo zčástistát. Solidarita, na níž je budován systém sociálního zabezpečení,je založena na vzájemné podpoře zúčastněných při vzniku sociálníhorizika, avšak právě v tomto konkrétním případě tato vzájemnostchybí, neboť tito starobní důchodci již získali nárok na důchoddosažením určitého věku a zvýšení důchodu z důvodu jejich dalšípracovní aktivity nepřichází v úvahu.Důchodci v popsaném rozsahu jsou tedy diskriminováni vůčiostatním pojištěným osobám, protože je jim ukládána povinnostplatit pojistné na plnění, na které mají již stejně nárok zezákona, nebo na plnění, které pro ně nemá prakticky význam(příspěvek na státní politiku zaměstnanosti). Povinnosti platittoto pojistné chybí již souvislost s účelem a cílem sociálníhozabezpečení starobních důchodců. Jde o povinnost jinou,přesahující meze příslušného zákona a omezující tím nepřípustnědotčený okruh osob a navíc využívající takového omezení k jinýmúčelům, než pro které byla stanovena.Je třeba zde vzít v úvahu, že odpovídá logice pojištění, abyobčan platil pojistné do té doby, než je smysl a účel pojištěnísplněn, t. j. v případě důchodu do doby, než začne důchod pobírat.Tím je v pojistném vztahu plnění tohoto subjektu ukončenoa nastává povinnost plnění druhým subjektem - pojišťovatelem vestanoveném rozsahu. Pokud tedy zákon o pojistném č. 589/1992 Sb.,v platném znění, stanovil opak, znevýhodnil tuto skupinu taktopostižených občanů oproti občanům, kteří zatím platí pojistnéa důchod nepobírají, tedy v současné době postavil dvě skupinyobčanů, ve stejné situaci, do nerovnoprávného postavení předzákonem a připustil jejich diskriminaci.Obdobně se jeví situace i v otázce nemocenského pojištění,jehož pojistné je zahrnuto v pojistném na sociální zabezpečeníspolu s pojistným na důchodové zabezpečení a příspěvkem na státnípolitiku zaměstnanosti. Z tohoto pojištění, při další výdělečnéčinnosti nebo zaměstnání starobního důchodce, sice pro něj vznikádalší nový nárok, nárok na nemocenské dávky, avšak v daleko menší,opět diskriminační, míře. Rozdílné postavení důchodce zaměstnaného(obligatorní pojištění) a samostatně výdělečně činného (dobrovolnépojištění), jakož i rozdílnost nároků starobních důchodců přistejném pojistném ostatních pracujících, vytváří v prvém případědiskriminaci i uvnitř skupiny pracujících důchodců, aniž jsouk tomu objektivní důvody. Aby tato nerovnost byla vyrovnána, mělby i zaměstnaný důchodce mít možnost se dobrovolně rozhodnout, zdadávky chce pobírat, či nikoliv, a podle toho se účastnitpojištění.Stejnou diskriminaci je nutno spatřovat i v tom, že předmětnéplatby pojistného jsou ukládány jen těm důchodcům, kteří jsouv pracovním nebo obdobném poměru, nebo jsou samostatně výdělečněčinní. Zákon nepočítá s povinností plateb pojistného důchodců,kteří mají rovněž zdaněné příjmy, které však pocházejí buďz příjmů z kapitálu nebo z příjmů jinak získaných, kde zřejměčasto konstatovaná nutnost solidarity nebyla shledána, nebo bylaopomenuta. Jde tedy o nestejný přístup ve stejných podmínkách,tedy rovněž o diskriminaci.c) Ochrana nabytých práv občana:Podle výslovného ustanovení §20 zákona č. 100/1988 Sb.,o sociálním zabezpečení, v současném znění, má občan, podle délkydoby zaměstnání a podle dosaženého věku, právní nárok na starobnídůchod. Jestliže takový právní nárok vznikl, jde o právo občanemnabyté a nelze je libovolně dodatečně měnit ani tím, že by mu byloodnímáno zcela nebo částečně ani tím, že by mu bylo ukládáno, žeje i nadále povinen poskytovat plnění na důchodové zabezpečení,které mu již ze zákona bylo přiznáno. Tím se jeví protiprávnímčasto se objevující názor, uvedený např. ve stanoviskuMinisterstva práce a sociálních věcí, který je možno stručněcharakterizovat jako stanovisko "mzda nebo důchod". Tím by bylazásadně porušena ochrana nabytých práv občana a významný principprávní jistoty, jehož ochranu poskytuje čl. 1 Ústavy Českérepubliky, jakož i ustanovení čl. 26 odst. 3 Listiny základníchpráv a svobod, podle něhož má každý právo získávat prostředky prosvé životní potřeby prací.Z hlediska všech výše uvedených důvodů pokládáme návrhskupiny poslanců Poslanecké sněmovny za důvodný, pokud poukazujena rozpor- s článkem 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, podleněhož mohou být povinnosti občanům ukládány jen na základě zákonaa v jeho mezích, přičemž při omezení základních práv musí býtšetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívának jiným účelům,- s článkem 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv a svobod,- s článkem 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o lidských, občanskýcha politických právech a s článkem 2 odst. 2 Mezinárodního paktuo hospodářských, sociálních a kulturních právech, které ukládajístátu - smluvní straně, tedy i České republice, zajistitjednotlivcům na svém území ochranu proti diskriminaci.Napadená ustanovení jsou ovšem v rozporu i- s článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politickýchprávech, který stanoví, že všichni jsou si rovni před zákonema mají právo na stejnou ochranu bez každé diskriminace, přičemžzákonem má být zakázána jakákoliv diskriminace a všem osobámzaručena stejná a účinná ochrana proti diskriminaci.Máme proto za to, že návrhu skupiny poslanců mělo býtvyhověno a napadená ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., v jehoplatném znění, v navrženém rozsahu zrušena.V Brně dne 25. května 1995Odlišné stanoviskosoudců JUDr. V.Č. a JUDr. E.Z. k nálezu Ústavního soudu ČRze dne 12. dubna 1995K zamítnutí návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovnyParlamentu ČR na zrušení ust. §3 odst. 1 písm. c) a d) zákona č.589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku nastátní politiku zaměstnanosti, pokud jde o povinnost starobníchdůchodců platit takové pojistné, plénem Ústavního soudu ČR,připojují výše uvedení soudci Ústavního soudu ČR své odlišnéstanovisko ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, a to tím způsobem, že se zcela ztotožňujís vyjádřením soudců JUDr. V.P., JUDr. A. P. a JUDr. V. Š.,obsaženým v bodě 2 jejich odlišného stanoviska v této věci.Z důvodů uvedených v bodě 2 uvedeného odlišného stanoviskamají proto výše uvedení soudci Ústavního soudu ČR za to, že návrhuskupiny poslanců mělo být vyhověno a napadená ustanovení zákona č.589/1992 Sb., v jeho platném znění, v navrženém rozsahu zrušena.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1995:Pl.US.12.94
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 12/94
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
92/1995 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 20/3 SbNU 123
Populární název
Zásady solidarity a ekvivalence uplatňované v systémech sociálního zabezpečení
Datum rozhodnutí
12. 4. 1995
Datum vyhlášení
12. 4. 1995
Datum podání
16. 5. 1994
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
SKUPINA POSLANCŮ
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Paul Vladimír
Napadený akt
zákon; 589/1992; o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti; §3/1/c
Čermák Vladimír Zarembová Eva Paul Vladimír Procházka Antonín Ševčík Vlastimil
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (skupina poslanců) základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti