Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 07.06.1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95 [ nález / HOLEČEK / výz-2 ],paralelní citace: N 29/3 SbNU 209 [ 168/1995 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1995:Pl.US.4.95
Rovnost - autorizace jako podmínka pro provozování činnosti autorizovaných architektů a inženýrů
Právní větaKategorie rovnosti, zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, náleží k těm základním lidským právům, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami konstitujícími hodnotový řád společnosti. V sociálním procesu plní tyto hodnoty funkci spíše jen ideálně typických kategorií vyjadřujících cílové představy, jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou a lze je dosahovat jen aproximativním způsobem. Rovnost by se tedy mohla stát univerzálním, každého sociálního tvaru a jevu se dotýkajícím, principem teprve v cíli společenského a historického vývoje, v rámci tohoto vývoje lze však na její důsledné dodržování apelovat jen v určitých mezích. Neexistuje žádný recept na určení, co všechno by mělo být rovné, egalitářský univerzalismus by však nutně vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky. Každá rovnost ve společenském dění může proto být jen rovností "na pochodu", vývojovým tvarem, jehož nepřetržité oscilování v oblasti kontinua napětí mezi úsilím o totální rovnost a úsilím o totální nerovnost substituuje vlastní cílovou představu. Rovnost může se tedy krýt s realitou jen v určitých základních datech, jinak vzhledem k tendencím jejího extenzivního a intenzivního nárůstu se úsilí o její etablování může ocitnout na hranici, kterou lze překročit jen za cenu porušení např. svobody. Jako jedna ze základních podmínek sociálního a historického procesu je tak rovnost uváděna zcela konsekventně do vztahů se svobodou, s níž se vzájemně podmiňuje a ocitá na bázi jak vzájemné podpory, tak i konfliktu. Tak jako krajně egalitářské požadavky ohrožují samu podstatu svobody, děje se tak i opačně. Jako neadekvátní jeví se proto evidence vtěsnat každé úsilí o dosažení rovnosti do rámce etablování základních lidských práv, jež svou povahou přečnívají nad "politikou každodennosti". To proto také znamená, že nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny, práv národnostních a etnických menšin podle čl. 24 a násl. Listiny apod. Zatímco totiž svoboda je obsahově dána přímo podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla "mezičlánky", relaci k jiné sociální hodnotě.
ECLI:CZ:US:1995:Pl.US.4.95
sp. zn. Pl. ÚS 4/95NálezÚstavní soud České republiky rozhodl dne 7. června 1995 v plénu o návrhu prezidenta republiky na zrušení §34 zákona České národní rady č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., za účasti Parlamentu České republiky, takto:Návrh se z a m í t á.Odůvodnění:Dne 20. ledna 1995 Ústavní soud obdržel návrh prezidentarepubliky na zrušení ustanovení §34 zákona České národní rady č.360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektůa o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných vevýstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., prorozpor s čl. 1Listiny základních práv a svobod vyhlášenépředsednictvem České národní rady pod č. 2/1993 Sb. jako součástústavního pořádku České republiky a s čl. 1Ústavy Českérepubliky.Navrhovatel uvedl, že zákon č. 360/1992 Sb. zavedls účinností od 7.7. 1992 jako zvláštní podmínku pro provozovánívymezených činností ve výstavbě získání autorizace v příslušnémoboru. Ověření způsobilosti autorizací zákon ukládá fyzickýmosobám, chtějí-li vykonávat vybrané odborné činnosti ve výstavbě.Právnické a fyzické osoby podnikající podle obchodního zákoníkumohou vykonávat vybrané činnosti ve výstavbě též pouze tehdy,zajišťují-li jejich výkon autorizovanými osobami (zaměstnanci).Podmínkou pro získání autorizace jsou: občanství ČR a trvalý pobytv ČR, plná způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost,vysokoškolské vzdělání v příslušném oboru, odborná praxev předepsané délce, úspěšné složení zkoušky odborné způsobilostia složení předepsaného slibu.Zákon v §10 a 11 zároveň stanovil podmínky zániku, odejmutía pozastavení autorizace; v §12 až 16 autorizovaným osobám ukládápovinnosti, mezi něž patří i povinnost uzavřít pojištěníz odpovědnosti za škody způsobené výkonem této činnosti (§16)a povinnost podrobit se disciplinární odpovědnostia disciplinárnímu řízení (§20 až 22 ) při porušení povinnostístanovených v tomto zákoně.Ustanovení §34, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č.275/1994 Sb., umožňuje osobám vlastnícím oprávnění k projektovéčinnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činnosti vevýstavbě, vydaných na základě předpisů platných před účinnostízákona č. 360/1992 Sb., tj. před 7.7.1992, vykonávat vybranéčinnosti podle tohoto zákona. Pro získání oprávnění nebo osvědčenípodle předchozí úpravy (zák.č. 50/1976 Sb., o územním plánovánía stavebním řádu, ve znění zák. č. 103/1990 Sb.a zák. č. 262/1992Sb., vyhl. FMTIR č. 8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některýmčinnostem ve výstavbě, ve znění vyhl.č. 73/1987 Sb., vyhl. SKVTIRč. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti) a pro výkontěchto profesí platily podstatně jiné, méně náročné podmínky, nežbyly zavedeny zákonem č. 360/1992 Sb. Zákonodárce proto v původním§34 tohoto zákona stanovil platnost dřívějších oprávnění pouze naurčitou -přechodnou- dobu, a to do 1 roku od účinnosti zákona (tj.do 7.7.1993), kterou pak prodloužil zákonem č. 164/1993 Sb. do31.12.1994.Smyslem této přechodné úpravy bylo, aby po stanovenou dobuobčané žádající o autorizaci měli možnost splnit podmínky zákonaa předložit požadované náležitosti, a příslušné komory, kterézákon teprve ustavil, mohly organizačně zabezpečit nová oprávněnío způsobilosti k výkonu v určených stavebních oborecha činnostech.Tento záměr přechodného opatření je patrný i z dosud platnéhočl. II zákona č. 262/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje stavebnířád, podle něhož právnické a fyzické osoby podnikající v oborustavebnictví nemohou po uplynutí stanovené lhůty vybrané činnostive výstavbě zajišťovat, nemají-li předepsaný průkaz odbornézpůsobilosti - autorizaci.Náročnější požadavky na výkon povolání ve vybraných profesíchve stavebnictví promítnuté v celém zákoně č. 360/1992 Sb. jsouodůvodněné veřejným zájmem ochrany třetích osob, např. pokud jdeo bezpečnost staveb, povinné zákonné pojištění apod. Prozatímnebyly zákonodárcem změněny a platí pro všechny občany.Poslední úpravou zákona č. 360/1992 Sb. zákonem č. 275/1994Sb. však byla z §34 vypuštěna lhůta "pouze do 31.12.1994" a takv rozporu s původním záměrem zákonodárce se přechodné opatřenízákona stalo trvalou součástí zákonné úpravy.V důsledku takové právní úpravy se tak určitému okruhu osobumožnilo na neomezenou dobu vykonávat kvalifikovanou stavebnía projektovou činnost, na které je významný veřejný zájem, bezpředepsané autorizace.Navrhovatel posuzoval, nakolik je tato právní situacev souladu s ústavní zásadou rovnosti v právech vyjádřenou v čl.1 Listiny základních práv a svobod, která je pojímána jakorelativní právní rovnost subjektů a která vyžaduje, aby bylouplatňováno stejné právo za stejných faktických poměrů. V tomtosměru navrhovatel vycházel z rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesenía nálezů Ústavního soudu ČSFR, jehož se i Ústavní soud Českérepubliky dovolává, např. ve svých nálezech č. 3 a 9 Sbírky nálezůa usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 1. Z této zásady plyne,že neodůvodněné rozdíly, které tuto zásadu porušují, je třebapovažovat za protiústavní.Zákonodárce napadeným §34 zák. č. 360/1992 Sb., ve zněnípozdějších předpisů, zavedl dva různé režimy podmínek pro výkonjednoho povolání, přičemž neměl pro to racionální ani objektivnídůvody. Důvod, který byl vyjádřený v důvodové zprávě k zákonu č.275/1994 Sb., že "tato problematika bude upravena novou zákonnouúpravou v návaznosti na novelu stavebního řádu", nelze akceptovat.Navrhovatel zákona se nemůže zavazovat k tomu, co v budoucnostipřijme nebo nepřijme Parlament.Navrhovatel v napadeném ustanovení shledává i porušení čl.1 Ústavy ČR, podle něhož je Česká republika právní stát založenýi na úctě k právu.Jedním z principů právního státu je princip právní jistoty,který je určující pro každý demokratický právní stát (viz nález č.15/93 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Tím, žezákonodárce provedl pouze změnu §34, z přechodného opatřeníučinil stav trvalý, přičemž toto nepromítl i do ostatníchnavazujících ustanovení zákona řešících práva a povinnostiautorizovaných osob (tj. co by z nové právní úpravy autorizace semělo vztahovat na osoby, kterým bylo uděleno oprávnění neboosvědčení k výkonu činností ve výstavbě podle starých předpisů,např. povinné pojištění, disciplinární odpovědnost), porušilprincip právní jistoty tak, jak má na mysli citovaný čl. 1Ústavy.Parlament České republiky jako účastník řízení ve svémvyjádření, které podepsal předseda Poslanecké sněmovny , uvedl, žezákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že zákon je v souladus Ústavou a právním řádem České republiky a že je nyní na Ústavnímsoudu, aby v souvislosti s návrhem prezidenta republiky posoudilústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí. Vyslovilpřesvědčení, že napadenou právní úpravou, jejímž smyslem jeponechat různé druhy oprávnění až do doby, kdy bude věc komplexněřešena novým zákonem, nedošlo k porušení principu rovnosti,protože je na vůli zákonodárce, zda předchozí získaná oprávněníprohlásí dříve či později za oprávnění rovnocenná oprávněnímzískaným podle pozdějšího zákona či nikoliv.Ústavní soud zjistil ze Sbírky zákonů, že pod č. 360/1992 Sb.byl vyhlášen zákon České národní rady ze dne 7. května 1992o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povoláníautorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Podle §34 osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové činnosti neboosvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činností ve výstavběpodle dosavadních předpisů (zákon č. 50/1976 Sb. ve znění zákonač. 103/1990 Sb., a zákona č. 262/1992 Sb., vyhláška FMTIR č.8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem vevýstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb. a vyhláška SKVTIR č.186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti), mohou vykonávatvybrané činnosti podle tohoto zákona pouze do jednoho roku ode dneúčinnosti tohoto zákona. Zákon nabyl účinnosti dne 7. července1992. Ještě před uplynutím roční lhůty dne 20. května 1993 všakpřijal Parlament České republiky zákon č. 164/1993 Sb., kterým semění a doplňuje zákon ČNR č. 360/1992 Sb. V čl. I bodu 2 tétonovely bylo stanoveno, že v §34 se slova "pouze do jednoho rokuode dne účinnosti tohoto zákona" nahrazují slovy "pouze do 31.prosince 1994". Legislativní vývoj této právní úpravy byl dovršenzákonem Parlamentu České republiky z 28. prosince 1994 č.275/1994 Sb., kterým byl §34 zákona ČNR č. 360/1992 Sb., ve zněnízákona č. 164/1993 Sb., změněn tak, že slova "pouze do 31.prosince 1994" se vypouštějí.Také ze Sbírky zákonů, jakož i ze sdělení předsedy Poslaneckésněmovny Parlamentu České republiky, sněmovního tisku č. 1299a těsnopisecké zprávy o 25. schůzi Poslanecké sněmovny Ústavnísoud dále zjistil, že Poslanecká sněmovna projednávala druhounovelu zákona na základě zákonodárné iniciativy poslance M. V.a dalších 12 poslanců. Předkladatelé v důvodové zprávě uvedli, žezákonem ČNR č. 360/1992 Sb. byly mimo jiné zřízeny Česká komoraarchitektů a Česká komora autorizovaných inženýrů a technikůčinných ve výstavbě, jimž bylo svěřeno udělovat na podkladěpísemných žádostí a za podmínek stanovených zákonem autorizaci,kterou zákon definuje jako oprávnění fyzických osob k výkonuodborných činností ve výstavbě a současně jako zvláštní podmínkuprovozování živnosti. Přechodné ustanovení §34 připustilo, abyvýjimkou z této zásady mohly vybrané činnosti podle zákonavykonávat i osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektovéčinnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činností vevýstavbě podle dosavadních předpisů i bez autorizace, avšak pouzedo 7. května (správně července) 1993 a později do 31. prosince1994. Navrhovanou novelou se předpokládá zrušit toto omezení úplněs tím, že tato problematika bude upravena novou zákonnou normouv návaznosti na novelu stavebního zákona. Předlohou zákona sezabývaly hospodářský výbor, výbor pro veřejnou správu, regionálnírozvoj a životní prostředí a výbor pro vědu, vzdělání, kulturu,mládež a tělovýchovu a všechny tři výbory doporučily jejíschválení (sněmovní tisk 1364). Na schůzi Poslanecké sněmovnypředlohu novely zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č.164/1993 Sb., odůvodnil poslanec J.U., který závěr důvodové zprávyrozvedl tak, že původní časové omezení vycházelo z předpokladu, žeběhem roku 1994 dojde ke komplexní zákonné úpravě profesníchkomor, což se však nestalo, neboť nebyly přijaty novely anistavebního zákona a živnostenského zákona, ani např. zákonao vysokých školách, a proto bude lepší časový limit, platnostioprávnění k projektové činnosti a osvědčení zvláštní způsobilostik výkonu činností ve výstavbě prozatím úplně zrušit do doby, kdynový a lepší zákon bude schopen tuto záležitost lépe vyřešit.Schůze Poslanecké sněmovny dne 8. prosince 1994 bylo přítomno 117poslanců, z nichž 110 poslanců hlasovalo pro, 1 poslanec hlasovalproti, 3 poslanci se hlasování zdrželi a 3 poslanci nehlasovali.Poslanecká sněmovna setrvala na zákonu dne 27. prosince 1994 pojeho vrácení prezidentem republiky, a to rovněž potřebným zvýšenýmkvórem. Tuto skutečnost deklarovala usnesením vyhlášeným pod č.276/1994 Sb. Zákon byl podepsán příslušnými ústavními činitelia byl řádně vyhlášen.Ústavní soud tedy zjistil, jak mu to ukládá §68 odst. 2zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, že napadený zákon bylpřijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavněpředepsaným způsobem.Potom, také podle §68 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., Ústavnísoud posuzoval obsah §34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákonůč. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., jehož zrušení navrhl prezidentrepubliky podle čl. 87 odst. 1 písm. a)Ústavy a §64 odst. 1písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., z hlediska jeho souladus ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy.Kategorie rovnosti, zakotvená v článku 1Listiny základníchpráv a svobod, jehož porušení je navrhovatelem zákonu vytýkáno,náleží k těm základním lidským právům, jež svou povahou jsousociálními hodnotami konstituujícími hodnotový řád společnosti.V sociálním procesu plní tyto hodnoty funkci spíše jen ideálnětypických kategorií vyjadřujících cílové představy, jež se nemohouzcela krýt se sociální realitou a lze je dosahovat jenaproximativním způsobem. Rovnost by se tedy mohla státuniverzálním, každého sociálního tvaru a jevu se dotýkajícím,principem teprve v cíli společenského a historického vývoje,v rámci tohoto vývoje lze však na její důsledné dodržováníapelovat jen v určitých mezích. Neexistuje žádný recept na určení,co všechno by mělo být rovné, sotva však lze, podle názoruÚstavního soudu, mít pochybnosti o tom, že egalitářskýuniverzalismus by nutně vyvolal hluboce nefunkční sociální účinky.Každá rovnost ve společenském dění může proto být jen rovností "napochodu", vývojovým tvarem, jehož nepřetržité oscilování v oblastikontinua napětí mezi úsilím o totální rovnost a úsilím o totálnínerovnost substituuje vlastní cílovou představu. Rovnost může setedy krýt s realitou jen v určitých základních datech, jinakvzhledem k tendencím jejího extenzivního a intenzivního nárůstu seúsilí o její etablování může ocitnout na hranici, kterou lzepřekročit jen za cenu porušení např. svobody. Jako jedna zezákladních podmínek sociálního a historického procesu je takrovnost uváděna zcela konsekventně do vztahu se svobodou, s níž sevzájemně podmiňuje a ocitá na bázi jak vzájemné podpory, taki konfliktu. Tak jako krajně egalitářské požadavky ohrožují samupodstatu svobody, děje se tak i opačně. Ze všech těchto důvodůjeví se proto Ústavnímu soudu jako neadekvátní tendence vtěsnatkaždé úsilí o dosažení rovnosti do rámce etablování základníchlidských práv, jež svou povahou přečnívají nad "politikukaždodennosti". To proto také znamená, že nerovnost v sociálníchvztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musídosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, jižsamu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-lis porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva,např. práva vlastnit majetek podle čl. 11Listiny základních práva svobod, některého z politických práv podle čl. 17 a násl.Listiny základních práv a svobod, práv národnostních a etnickýchmenšin podle čl. 24 a násl. Listiny základních práv a svobod apod.Zatímco totiž svoboda je obsahově dána přímo podstatoujednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla "mezičlánky", relacik jiné sociální hodnotě. Jak by mělo vyplynout z dále uvedenýchdůvodů tohoto rozhodnutí, postrádá v projednávané věcinavrhovatelem vytýkané porušení principů rovnosti právě tento jejívztah k jiným základním právům, a tím i intenzitu posunující je doroviny základních lidských práv.Odůvodnění návrhu na zrušení §34 zák. č. 360/1992 Sb., veznění pozdějších předpisů, lze shrnout do tvrzení, že zákonodárcezavedl dva různé režimy pro výkon jednoho povolání, přičemž pro toneměl racionální ani objektivní důvody. V napadeném ustanovenínavrhovatel shledává porušení čl. 1Ústavy, podle něhož je Českárepublika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založenýna úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním z principůprávního státu je dle stanoviska navrhovatele i princip právníjistoty, který byl údajně porušen mj. tím, že §34 cit. zák.z přechodného opatření učinil stav trvalý. Jde o to, žezákonodárce stanovil, že osoby, kterým bylo uděleno oprávněník projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilostik výkonu činností ve výstavbě podle dosavadních předpisů, mohouvykonávat vybrané činnosti dle tohoto zákona.Bylo proto třeba se především zabývat podstatou dosavadníhoprávního stavu, který upravuje platný stavební zákon (zák. č.50/1976 Sb., ve znění zák. č. 103/1990 a zák. č. 262/1992 Sb.)a prováděcí předpisy vydané k jeho provedení (zejm. vyhláška č.8/1983 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým činnostem vevýstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb. a vyhláška č. 186/1990Sb. o oprávnění k projektové činnosti). Stavební zákon stanovízákladní podmínky zvláštní způsobilosti k některým činnostem vevýstavbě (§45 a násl.). Podrobnější úpravu obsahují uvedenéprováděcí předpisy.Ve smyslu těchto předpisů se "zvláštní způsobilost" (jakožtosouhrn teoretických vědomostí, praktických zkušeností a dovednostínabytých k řádnému výkonu vybraných činností majících rozhodujícívýznam pro ochranu zájmů společnosti a souvisejících s přípravou,projektováním, povolováním, prováděním a kolaudováním staveb)ověřuje zkouškou. Podle §6 odst. 1 vyhl.č. 8/1983 Sb., ve zněnívyhl.č. 73/1987 Sb., je podstata v tom, že ústřední orgány státnísprávy stanoví zkušební řády, věcné náplně zkoušek a působnostzkušebních komisí. Podle §12 odst. 1,2 ústřední orgány státnísprávy jsou povinny nejméně jednou za 5 let zabezpečit doplňkovéškolení držitelů průkazů, přičemž držitelé jsou povinni podrobitse písemnému testu nebo jiné formě ověření poznatků z doplňkovéhoškolení. Pokud držitel průkazu nevykonává po dobu delší než 5 letpracovní činnost, pro kterou byl průkaz vystaven, může dále tutočinnost vykonávat jen po předchozím absolvování doplňkovéhoškolení. Podle §13 zjistí-li orgán státního stavebního dohledu,že pracovníci, kteří mají průkaz zvláštní způsobilosti, svojíčinností opakovaně porušují zájmy společnosti při výstavbě, dápříslušnému orgánu státní správy podnět k přezkoumání zvláštnízpůsobilosti. Rovněž jsou v §14 upraveny podmínky odejmutíprůkazu.Bližší podmínky pro postup při udělování oprávnění a zvláštnízpůsobilost upravuje vyhl.č. 186/1990 Sb., o oprávněník projektové činnosti. Stanoví mj. podmínky vzdělání a praxe,které je nutno osvědčit při přihlášce ke zkoušce. Na tuto vyhláškuse pak odvolává příloha č. 2 živnostenského zákona (zák. č.455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která pod nadpisemvázané živnosti -skupina 213 stavebnictví- pod oborem projektováčinnost v investiční výstavbě určuje jako průkaz způsobilosti provýkon této živnosti "oprávnění k projektové činnosti (průkazzvláštní způsobilosti)" dle §2 a 5 vyhl. č. 186/1990 Sb.Živnostenský zákon dále stanoví všeobecné a zvláštní podmínkyprovozování živnosti, rozsah živnostenského oprávnění, povinnostipodnikatele, jakož i podmínky zrušení živnostenského oprávnění.Současně stanoví pokuty za porušení živnostenského zákona. V danémpřípadě je tedy živnostenským zákonem konkretizováno ustanoveníčl. 26 odst. 1,2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mákaždý v mezích zákona právo podnikat. K tomu je vhodné poznamenat,že v právním řádu lze nalézt četné právní úpravy, které vycházejíz principu nabytých práv a ten, kdo složil různé zkouškyopravňující k výkonu povolání podle starých norem, může jevykonávat, i když nové předpisy stanoví do budoucna jinépředpoklady. Je tedy obvyklé, že zkoušky vykonané podle starýchpředpisů platí i po vydání nových předpisů (což platí dokoncei pro různé přiznané tituly, např. v oblasti vysokého školstvía vědeckých hodností). Zákonodárce i v těchto případech vycházíz principu právní jistoty a důvěry v právo. Konkrétní případy jsoupak řešeny v přechodných a závěrečných ustanoveních příslušnýchzákonů.S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že osobypodnikající dle uvedených předpisů, podnikají v souladu se zákonemna základě řádně nabytých práv (a to mj. v důvěře v živnostenskýzákon a předpisy navazující), které lze odejmout nebo omezit jenna základě zákona, jehož obsah a vydání je v pravomoci mocizákonodárné, tedy Parlamentu a jako takové odráží jeho legitimnípolitickou vůli.Pokud se tedy zákonodárce rozhodl upravit do budoucna výkonpovolání autorizovaných architektů a výkon povolání autorizovanýchinženýrů a techniků činných ve výstavbě, nemění to nic samo o soběna právním postavení těch, kteří podnikají na základě dosavadníchpředpisů. Je ovšem věcí politické vůle Parlamentu, jak upravívýkon určitých povolání případně živností, které jsou prováděnypodle dosavadních předpisů. V daném případě se to stalo tak, žedosavadní oprávnění zůstávají dle zákona v platnosti. Jak výšenaznačeno, není to v právním řádu věcí neobvyklou, neboťzákonodárce tak často postupuje mj. v zájmu zajištění důvěryv nabytá práva, právní jistoty a stability právního postavení.V daném případě je patrný jistý legislativní posun ve vůliParlamentu, pokud jde o text §34 cit. zák. To je ovšem v našemdynamickém právním řádu dosti časté. Skutečnost, že §34 cit. zák.prošel určitým legislativním vývojovým procesem, nezakládá podlenázoru Ústavního soudu jeho protiústavnost, neboť představujesoučasnou legitimní politickou vůli Parlamentu vyjádřenou formouzákona.Pokud jde tedy o namítané porušení rovnosti v právech, dospělna základě výše uvedených skutečností a úvah Ústavní soudk závěru, že v daném případě nedošlo k porušení Ústavy. Parlamentve snaze o zachování nabytých práv rozhodl tak, že po zváženísituace ponechal dosavadní oprávnění v platnosti. Jako každýzákon, i tento platí do doby případného jiného pozdějšíholegislativního řešení. Pokud jde o princip rovnosti, je již zestanoviska bývalého ÚS ČSFR uveřejněného pod č. 11 Sbírky usnesenía nálezů z roku 1992 zřejmo, že u principu rovnosti jde o rovnostrelativní a speciální normy mohou stanovit pro určité oboryzvláštní kritéria. V daném případě při hodnocení váhy právníjistoty, stability a ochrany nabytých práv (které představují téžveřejné hodnoty), rozhodl Parlament v přechodných ustanoveníchponechat dosavadní oprávnění v platnosti. Podle názoru Ústavníhosoudu to v tomto konkrétním případě nelze považovat za porušeníprincipu rovnosti, které by odůvodňovalo zrušení zákona pro jehorozpor s Ústavou.Po posouzení návrhu Ústavní soud učinil závěr, že namítanéporušení čl.1Ústavy, podle nějž je Česká republika svrchovaný,jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právůma svobodám člověka a občana, pod kterýžto pojem navrhovatelpodřazuje i princip právní jistoty a článku 1 věty první Listinyzákladních práv a svobod, podle nějž lidé jsou svobodní a rovnív důstojnosti i v právech, představuje v daném případě obecnétvrzení, které v souvislosti s uvedeným rozborem právního stavuneodůvodňuje závěr o protiústavnosti §34 zák. č. 360/1992 Sb., veznění pozdějších předpisů. Stejně tak Ústavní soud zjistil, ženapadené ustanovení zákona není v rozporu ani s jinými ústavnímizákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10Ústavy, a protonávrh zamítl podle §70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 7. června 1995
Odlišné stanoviskosoudců Ústavního soudu České republiky JUDr. P.H., JUDr. I. J.,JUDr. V. J., JUDr. Z.K., JUDr. P.V. a JUDr. E. Z., podané podle§14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu Českérepubliky ve věci návrhu prezidenta České republiky na zrušeníustanovení §34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povoláníautorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovanýchinženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č.164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb.Odlišné stanovisko, podané k výroku nálezu, jímž se zamítánávrh prezidenta České republiky na zrušení ustanovení §34 zákonač. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektůa o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných vevýstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., sezakládá na následujících důvodech:I.Podle §34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákonů č.164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb. mohou osoby, kterým bylo udělenooprávnění k projektové činnosti nebo osvědčení zvláštnízpůsobilosti k výkonu činnosti ve výstavbě podle předchozíchpředpisů, vykonávat vybrané činnosti podle zákona č. 360/1992 Sb.,ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení však neřešíotázku, zdali se na tyto osoby vztahují i ustanovenío disciplinární odpovědnosti, povinném členství v komorách apod.Neobsahuje totiž dikci, podle níž by tyto osoby získaly status"autorizovaných osob" podle zákona č. 360/1992 Sb., ve zněnípozdějších předpisů. Tato skutečnost je důvodem zkoumání souladuuvedeného zákonného ustanovení s principem právní jistoty, jenž jesoučástí kategorie právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky).Právní jistotou přitom není míněna absolutní neměnnost právaneboli jeho "statika". V uvedeném kontextu je chápána ve smysluurčitosti a konstantnosti přisuzování významů právnímu textu, tj.jako určitost stanovování obsahu právních norem a konstantnostjejich aplikace, jako stejné rozhodování ve stejných případech.Právní jistotou se tudíž v tomto stanovisku v souvislostis posuzovaným zákonným ustanovením rozumí předvídatelnost chovánístátních orgánů při aplikaci práva, a to z hlediska přisuzovánívýznamů právnímu textu a z hlediska subsumpce skutkových zjištěnípod právní normu při rozhodování. Určitost stanovování obsahuprávních norem neboli významů právního textu závisí přitom naurčitosti ustanovení právních předpisů a na právníchinterpretačních postupech.Obecně lze konstatovat, že neurčitost určitého (některého)ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornous požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1Ústavy České republiky), toliko tehdy, jestliže intenzita tétoneurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu danéhoustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů.V daném případě neurčitost napadeného ustanovení interpretacípřeklenout nelze, a nelze tudíž dospět k závěru, podle něhož se naosoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové činnosti neboosvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činnosti ve výstavběpodle předchozích předpisů, vztahují i ustanovení o disciplinárníodpovědnosti, povinném členství v komoře apod., anebo tomu taknení.II.Ustanovení §34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povoláníautorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovanýchinženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č.164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., je ustanovením intertemporálním,řešícím vztah uvedeného zákona, ve znění novel, k právní úpravěpředcházející (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánovánía stavebním řádu, ve znění zákona č. 103/1990 Sb. a zákona č.262/1992, vyhláška FMTIR č. 8/1983 Sb., o zvláštní způsobilostik některým činnostem ve výstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987Sb., vyhláška SKVTIR č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektovéčinnosti). Intertemporálním právem přitom nutno obecně chápat"předpisy, jež řídí časový střet zákonů" (J. Sedláček, Časovýstřet zákonů, in: Komentář k československému obecnému zákoníkuobčanskému, Díl I., red. F. Rouček, J. Sedláček, Brno 1935, s.107).V rámci intertemporality právních norem mohou vzniknoutzvláště případy, kdy nová právní úprava formuluje rozdílnépředpoklady právního statusu, jakož i případy, kdy nová právnínorma nahrazuje právní institut, obsažený ve zrušené právní normě,institutem novým. Je tomu tak i v posuzované věci.Novelizací zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č.164/1993 Sb., zákonem č. 275/1994 Sb. se časový střet zákonanového (č. 360/1992 Sb.) a právních předpisů jím zrušených řešilve srovnání s předchozím stavem odlišným způsobem.Od nabytí účinnosti zákona č. 360/1992 Sb., tj. od 7.července 1992 do 31. prosince 1994, byl střet právních úprav řešenstanovením termínu, po kterém nabývá účinnost nová právní úpravai pro subjekty, jež splnily podmínky získání právního statusuautorizovaných architektů, stavebních inženýrů nebo techniků podlepředchozí právní úpravy. Ve vztahu nové a staré právní regulacetudíž platila nepravá retroaktivita s tím, že nastoupení účinnostinové úpravy pro určitou vymezenou skupinu subjektů bylo odloženodo stanoveného termínu.Na rozdíl od uvedeného řešení intertemporality, obsaženéhov §34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č. 164/1993 Sb.,jeho novela zákonem č. 275/1994 Sb. pro stejnou skupinu subjektůruší nepravou retroaktivitu nové právní úpravy (tj. zákona č.360/1992 Sb.) a stanoví pro ni výjimku, tj. přiznává vymezenémuokruhu subjektů status autorizovaných architektů, stavebníchinženýrů nebo techniků podle nové právní úpravy, a to beze splněnípodmínek, jež tato nová právní úprava pro jeho získání vyžaduje.Zákonodárce tudíž upravil časový střet dvou právních úpravdvěma různými, po sobě následujícími, způsoby. Z hlediskaústavněprávního posouzení je v důsledku tohoto postupu nutnoodpovědět na dvě otázky. První otázkou je ústavněprávníakceptovatelnost či neakceptovatelnost tímto vzniknuté nerovnostia druhou je otázka ústavního "prostoru", který má zákonodárcek dispozici při stanovování intertemporálních ustanovení.1. V posuzované věci se jedná o nerovnost mezi na stranějedné osobami, jež získaly osvědčení k výkonu profesíautorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavběpodle předchozích právních předpisů a v očekávání ztráty svéhostatusu uplynutím zákonem stanovené lhůty získaly autorizaci podlenové právní úpravy, a na straně druhé osobami, jež získalyosvědčení k výkonu profesí autorizovaných architektů, inženýrůa techniků činných ve výstavbě rovněž podle předchozích právníchpředpisů a byly následně postaveny na roveň osobám, disponujícímautorizací podle nové právní úpravy. Další nerovností je nerovnostmezi osobami, vykonávajícími profesi autorizovaných architektů,inženýrů či techniků na základě autorizace podle nové právníúpravy a osobami, vykonávajícími tuto činnost na základěosvědčení, získaných podle právní úpravy předchozí.Ústavní soud České republiky se v řadě nálezů (zejménač. 3 a 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky,sv. 1) ztotožnil s chápáním ústavního principu rovnosti, jak bylvyjádřen Ústavním soudem ČSFR v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírkyusnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR: "Je věcí státu, abyv zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytneméně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. ...Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanovíneúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním naveřejné hodnoty."V posuzované věci explicitně zákonodárce postup, zakládajícínerovnost, nezdůvodnil a takovýto postup nelze ani implicitněz právní úpravy dovodit. Konstatování důvodové zprávy, která notabene není stanoviskem zákonodárce, nýbrž navrhovatele zákona, žeproblematika bude v budoucnosti řešena, je z hlediska ústavníhoposouzení irelevantní.Nelze se proto ztotožnit se stanoviskem, podle něhož "je navůli zákonodárce, zda předchozí získaná oprávnění prohlásí dříveči později za oprávnění rovnocenná oprávněním, získaným podlepozdějšího zákona či nikoli". Vůle zákonodárce se však nesmí státlibovůlí, a tudíž pokud tento právní úpravou zakládá nerovnost, jepovinen svůj postup jednak zdůvodnit odvoláním se na veřejnéhodnoty a jednak tímto postupem nesmí zasáhnout do jiných ústavougarantovaných principů.V dané věci nejen absentuje zdůvodnění ze strany zákonodárceodvoláním se na veřejné hodnoty, nýbrž dochází i k narušeníjednoho ze základních principů právního státu - ochrany důvěryobčana v právo: "kdo jednal v důvěře v nějaký zákon, nemá být vesvé důvěře zklamán" (J. Sedláček, Časový střet zákonů, in:Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Díl I.,red. F. Rouček, J. Sedláček, Brno 1935, s. 108). Těm osobám, kteréjednaly v důvěře v ustanovení §34 zákona č. 360/1992 Sb., veznění zákona č. 164/1993 Sb., tudíž v očekávání ztráty svéhostatusu uplynutím zákonem stanovené lhůty získaly autorizaci podlenové právní úpravy nebo se o ní ucházely, byl nepravouretroaktivitou zákona č. 275/1994 Sb. způsoben ten následek, žejednání právně relevantní podle předchozí úpravy se na základěpůsobení právní úpravy nové stalo právně irelevantním. Tímto bylporušen princip ochrany důvěry občana v právo, jenž tvořívýznamnou součást pojmu právního státu.Úprava ustanovení §34 zákona č. 360/1992 Sb., ve zněnízákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., zavádí v praxi zjevnounerovnost k přístupu výkonu stejných povolání a rozdílnouodpovědnost za eventuální škody, které výkonem těchto činnostímohou vzniknout.Osoby, které získaly autorizaci podle tohoto zákona, se musípodrobit zkoušce před odbornou komisí, jmenovanou autorizačníradou, a při zkoušce je mimo jiné vedena rozprava nad pracemiz oboru odborné praxe uchazeče. Autorizační oprávnění je v případěúspěšného složení zkoušky vydáváno pouze pro příslušný obor,v němž uchazeč prokázal odbornou praxi (např. pozemní stavby,dopravní stavby, inženýrské stavby apod.).Naproti tomu osoby, které získaly osvědčení zvláštnízpůsobilosti k výkonu činností ve výstavbě nebo oprávněník projektové činnosti podle dřívějších předpisů (zákon č. 50/1976Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č.103/1990 Sb. a zákona č. 262/1992, vyhláška FMTIR č. 8/1983 Sb.,o zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, ve zněnívyhlášky č. 73/1987 Sb., vyhláška SKVTIR č. 186/1990 Sb.,o oprávnění k projektové činnosti), nejsou ve výkonu činnostiomezeny podle odborné specializace, ale jsou obecně oprávněnyk výkonu jakékoli činnosti ve výstavbě bez ohledu na odbornouprůpravu nebo zkušenosti, což je zejména při projektování stavebpovážlivé.Zkoušky zvláštní způsobilosti měly do značné míry formálnía administrativní charakter. V první etapě byly předepsánypředevším pro vedoucí pracovníky organizací, zabývajících seinvestiční výstavbou (ředitelé, náměstci, vedoucí odborů). V dalšíetapě pak pro blíže nespecifikované funkce. Pokud v organizaci,působící v investiční výstavbě, nedosáhl počet osob s předepsanýmprůkazem zvláštní způsobilosti 75 %, pak tyto organizace nesmělypo 1. dubnu 1986 (I. etapa), resp. 1. dubnu 1990 (II. etapa)vykonávat tyto činnosti i když k nim měly oprávnění.Protože se jednalo vesměs o státní podniky, často přímořízené jednotlivými rezorty, vedlo toto ustanovení k inflacivydaných osvědčení zvláštní způsobilosti, jen aby byl dodrženstanovený limit oprávněných pracovníků. Odhaduje se, že počettakto vydaných osvědčení dosáhl celkového počtu cca 80 tisíc,zatímco autorizačních oprávnění bylo do konce roku 1994 vydánoněco přes 10 tisíc.Nerovnost těchto dvou skupin oprávněných osob je ještězřetelnější v jejich odpovědnosti za škody, které při výkonujejich činnosti mohou vzniknout.U kategorie osob s osvědčením zvláštní způsobilosti, vydanýmpodle dřívějších předpisů, šlo vesměs o osoby v pracovněprávním(závislém) poměru, kde za škodu vůči odběrateli ručila organizace,která byla zpravidla pro tyto případy pojištěna. Pracovník bylodpovědný organizaci podle zákoníku práce. Protože původníorganizace byly vesměs zrušeny, odpovídají za eventuální škodyjednotliví nositelé osvědčení podle obecných předpisů.Protože škody, k nimž může docházet a skutečně také docházív investiční výstavbě, dosahují milionových hodnot, je náhradaškody u těchto osob většinou pochybná.Naproti tomu osoby, kterým bylo přiznáno oprávnění činnostiv rámci autorizace, musí být pro případ škody povinně pojištěny.Tyto nerovnosti přístupu k výkonu činností v investičnívýstavbě mezi kategorií autorizovaných osob a mezi osobami sezvláštní způsobilostí podle dřívějších předpisů zpochybňují právníjistoty jak pokud jde o kvalifikaci, tak pokud jde o garanci zavýsledek této činnosti. Nezbytného sjednocení podmíneka odstranění nerovnosti si byl zřejmě vědom i zákonodárce, kdyždvakrát po sobě (v roce 1992 a v roce 1993) omezil platnostpůvodních oprávnění, aby poslední úpravou (v roce 1994) totočasové omezení rozporuplně zrušil. Tím došlo jak ke zpochybněníprávních jistot v oblasti, kde hraje mimořádnou roli veřejnýzájem, tak k vytvoření příkré nerovnosti mezi dvěma skupinamiobčanů v přístupu ke kvalifikované činnosti i v ručení za škody,které touto činností mohou eventuálně vzniknout.2. Druhou otázkou, která v této souvislosti vyžadujeodpovědi, je šířka ústavního "prostoru", který má zákonodárcek dispozici při stanovování intertemporálních ustanovení.Smyslem intertemporálních ustanovení je odstraňováníneodůvodněných nerovností, vznikajících při střetu staré a novéprávní úpravy. Intertemporalita se v posuzované věci přitom týkázakotvení rozdílných předpokladů právního statusu ve staré a novéprávní úpravě. Zákonodárce může řešit časový střet takovýchtoprávních úprav následujícími způsoby:a) Prvním je nepřijetí intertemporálních ustanovení.V takovém případě nutno řešit problém intertemporalityinterpretací. Obecně v případech časového střetu staré a novéprávní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti novéprávní normy se i právní vztahy, vzniklé podle zrušené právnínormy, řídí právní normou novou (to platí i pro naplnění podmínekzískání určitého právního statusu a s ním spjatých práv). Vznikprávních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právnínormy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakoži vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkemopačné interpretace střetu právních norem by byla praváretroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právníchskutečností, zejména právních konání. Důsledkem tohoto principu jeskutečnost, podle které "jednou založené právní účinky, pokud tytopředstavují zároveň subjektivní práva, zůstávají pro nový zákonzakázanou sférou" (A. Procházka, Základy práva intertemporálního,Brno 1928, s. 109). Tento princip je realizací "legislativnízásady ochrany oprávněné důvěry ve stálost právního řádu" (tamtéž,s. 111).b) Druhým způsobem řešení časového střetu právních norem,obsahujících rozdílné předpoklady nabývání určitého právníhostatusu, je koncepce, obsažená v §34 zákona č. 360/1992 Sb.,jakož i v jeho novele č. 164/1993 Sb. Toto řešení obsahujeposunutí termínu nabytí účinnosti nové právní úpravy pro subjekty,jenž splnily podmínky získání daného právního statusu podlepředchozí právní úpravy. Těmto subjektům je tak poskytnutapříležitost splnit náročnější nebo jiné podmínky nové úpravya současně si kontinuitně zachovat svůj status.c) Konečně třetím legislativním způsobem řešení časovéhostřetu právních norem, obsahujících rozdílné předpoklady nabýváníurčitého právního statusu, je řešení, jímž se subjektům,disponujícím určitým právním statusem podle předchozí právníúpravy, přizná status podle právní úpravy nové. Takový přístup másvé opodstatnění v případě, kdy rozdílnost podmínek získaní danéhostatusu podle obou úprav nezakládá neodůvodněnou nerovnost. Dorámce tohoto legislativního přístupu lze zařadit řešení, obsaženév zákoně č. 275/1994 Sb.Při rozhodování o způsobu řešení intertemporality jezákonodárce limitován ústavními principy rovnosti a ochrany důvěryobčana v právo. Příslušné legislativní řešení proto nemá býtvýrazem libovůle, nýbrž by se mělo odvinout z obsahového srovnánístaré a nové právní úpravy. Takovéto srovnání se musí řídithlediskem proporcionality.Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato sezásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo.Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu čizákladního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu hlediskemproporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo véstk závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právníchúprav. Proporcionalitu lze přitom charakterizovat tak, že vyššístupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních práva svobod, odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnostia ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Platí tuzároveň maxima, přikazující v případě omezení základního práva,resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listinyzákladních práv a svobod). Při posouzení způsobu legislativníhořešení intertemporality tudíž sehrává svou roli nejen míraodlišnosti nové a staré právní úpravy, nýbrž i společenskánaléhavost zavedení nové právní úpravy ap.Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staréa nové právní úpravy tedy z hlediska ústavního není věcí nahodilounebo věcí libovůle. Je věcí zvažování v kolizi stojícíchústavněprávních principů.Tím, že zákonodárce zákonem č. 275/1994 Sb. radikálně změnilřešení intertemporality staré a nové právní úpravy, obsaženév zákoně č. 360/1992 Sb. a zákoně č. 164/1993 Sb., a to bezjakékoli explicitně nebo implicitně vyjádřené argumentace, daldostatečným způsobem najevo, že časový střet zákonů řešil způsobemnahodilým a nikoli způsobem, vycházejícím ze zvažováníproporcionality poskytování ochrany ústavním principům. Přijal takzákonné ustanovení, stojící v rozporu s ústavními principy ochranydůvěry občana v právo, právního státu a rovnosti, jak jsouobsaženy v čl. 1 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listinyzákladních práv a svobod.V Brně 14. 6. 1995Odlišné stanoviskosoudce Ústavního soudu ČR Prof. JUDr. V.K., DrSc., podané nazákladě §14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu Českérepubliky, ve věci návrhu prezidenta České republiky na zrušeníustanovení §34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povoláníautorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovanýchinženýrů a techniků, činných ve výstavbě, ve znění zákonů č.164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb.Podstatný důvod, který vede k předložení odlišného stanoviskak výroku nálezu, jímž se zamítá návrh prezidenta České republikyna zrušení ustanovení §34 zákona č. 360/1992 Sb., ve zněnípozdějších předpisů je tento:Předmětem návrhu je zrušení poslední verze §34 zákona č.360/1992 Sb., v důsledku něhož odpadá povinnost získat autorizaciarchitektů a techniků ve stavebnictví podle nových předpisů. Mezipodmínkami, které zavedl zákon 360/1992 Sb. bylo kromě jinéhoi "úspěšné složení zkoušky odborné způsobilosti". Pro splněnínových podmínek byla stanovena lhůta nejprve do 7. 7. 1993a posléze do 31. 12. 1994.Zákonodárce v zákoně č. 360/1992 Sb. a později ve dvoudalších novelách, tedy celkem třikrát opakovaně po sobě zdůraznilvěrohodnost povinností, jejichž splnění v určité lhůtě požadovala nenechal nikoho na pochybách, že bez splnění požadovanýchpředpokladů nebude možno povolání autorizovaných architektů,inženýrů a techniků vykonávat.V mezidobí nepochybně řada těch, kteří vykonávali svoučinnost na základě starých předpisů, nově stanovené podmínkysplnila anebo je naplňuje. Do 31. 12. 1994 zřejmě však nesplnilinové podmínky zdaleka všichni, kteří tak měli učinit.Z toho patrně vycházel zákonodárce ve své poslední úpravě,zhostil se však tohoto problému způsobem, který zpochybňujeprincipy právního státu:Poslední úprava §34 zákona č. 360/1992 Sb. ohrožuje principrovnosti, a to způsobem, který svými důsledky přináší jisté výhodypro ty, kteří neplní stanovené povinnosti a jimž se jejich plněnízdá být zbytečné. Tím odnímá zákonodárci věrohodnost a občanůmpřesvědčení, že zákony jsou závazné pro všechny a že je nezbytnéje dodržovat. Takové jednání si zákonodárce může dovolit jens odvoláním na veřejné hodnoty a nikoli pouze proto, že věc hodlázákonem upravit a nezdá se mu příhodné lhůtu znovu prodlužovat.Novelizace §34 uvedeného zákona porušuje princip určitostijiž tím, že vychází ze zjevného rozporu mezi cílem zákonodárcea prostředky, které k dosažení tohoto cíle zvolil. Proti novele bypatrně nebylo možno nic namítnout, kdyby zákonodárce stanovenoulhůtu opětovně (tj. potřetí) stanovil. Zákonodárci se však zřejměnechtělo stanovit potřetí nějakou novou lhůtu pro splnění podmínekk autorizaci patrně o to více, že dvě dříve stanovené lhůty zřejměnebyly dostatečné. Proto jednoduše odstranil lhůty vůbec.Tato změna však není pouze změnou kvantitativní, alekvalitativní povahy a mění radikálně dosavadní právní stav. Cílemnovely je podle důvodové zprávy zrušení časového omezení "...s tím, že tato problematika bude upravena novou zákonnou normouv návaznosti na novelu stavebního zákona". Dosažení tohoto cílevšak zákonodárce neřešil adekvátními prostředky, jak by toodpovídalo principům materiálního právního státu. Z hlediskaprávního státu je bezvýznamné, že parlament v důvodové zprávěslibuje tuto problematiku novou zákonnou úpravou vyřešit. V tomtoslibu není nic právně závazného. Zůstává jen, že touto novelou sevrací starý právní režim před zákon č. 360/1992 Sb. a že základnípostuláty tohoto zákona jsou znehodnoceny, což patrně ani sámzákonodárce neměl na mysli.V Brně dne 30. června 1995
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1995:Pl.US.4.95
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 4/95
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
168/1995 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 29/3 SbNU 209
Populární název
Rovnost - autorizace jako podmínka pro provozování činnosti autorizovaných architektů a inženýrů
Datum rozhodnutí
7. 6. 1995
Datum vyhlášení
Datum podání
20. 1. 1995
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
PREZIDENT REPUBLIKY
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Holeček Miloš
Napadený akt
zákon; 360/1992; o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě; §34
Typ výroku
zamítnuto
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
1/1993 Sb., čl. 1
2/1993 Sb., čl. 1, čl. 26, čl. 11, čl. 17, čl. 24
Ostatní dotčené předpisy
168/1995 Sb.
186/1990 Sb.
360/1992 Sb., §34
455/1991 Sb.
Odlišné stanovisko
Holländer Pavel Janů Ivana Jurka Vladimír Kessler Zdeněk Klokočka Vladimír Varvařovský Pavel Zarembová Eva
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (prezident republiky) hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace