ECLI:CZ:US:1996:1.US.109.96
sp. zn. I. ÚS 109/96
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 109/96
>
Ústavní stížnost, předložená právnickou osobou, nespecifikovala, kterým rozhodnutím či jednáním orgánu veřejné moci došlo k porušení kterého jejího chráněného práva. Návrhem ústavní stížnosti lze napadat jen porušení takového konkrétního práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně týká podatele. Nelze tedy předložit ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, protože pak by tento jednotlivec - a nikoliv právnická osoba, jejímž je členem, byl aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. K podání návrhu na zrušení zákona není samostatně oprávněna ani fyzická ani právnická osoba.
<
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele SD, zastoupeného JUDr. T. Š., proti postupu Ministerstva zdravotnictví ve věci placení zdravotního pojištění, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem svým podáním ze dne 15. 4. 1996, doplněný podáním ze dne 13. 6. 1996.
Stěžovatel ve svém podání napadá "nespravedlnost" placení zdravotního pojištění, neboť v souladu s mezinárodní smlouvou P za své občany pojistné platí, ovšem až na konci kalendářního roku. Proto české orgány - v souladu s platnou právní úpravou - vyžadují zaplacení pojistného s tím, že po obdržení peněz z P. pojistné vrátí. Podání ani navzdory instruktivní výzvě k doplnění zřetelně neuvádí, které rozhodnutí, resp. jaké opatření nebo zásah orgánu veřejné moci porušil které ústavní právo, ani co se v této věci požaduje (petit). V zásadě pouze přímo navrhuje zrušení části ustanovení zákona č. 161/1993 Sb.
Soudce zpravodaj nejprve zkoumal, zda je stěžovatel aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,
bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení pak podle ustanovení 64 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mohou podat jen osoby zde uvedené a dále i ten, kdo podal ústavní stížnost, pokud byly splněny podmínky stanovené v 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Jimi se rozumí logická souvislost předmětu ústavní stížnosti a ustanovení, jehož zrušení se navrhuje.
V daném případě je předkladatelem ústavní stížnosti SD., tedy právnická osoba. Z podání však přes výzvu Ústavního soudu nevyplynulo, kterým rozhodnutím či jednáním orgánu veřejné moci došlo k porušení kterého jejího ústavně chráněného práva a zřejmě k porušení ústavně zaručených práv této právnické osoby daným jednáním nedošlo. Návrhem ústavní stížnosti lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně týká podatele, a tudíž nelze předložit ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby. Popsaným jednáním mohlo dojít k zásahu do práva jednotlivce, člena sdružení, nikoliv však právnické osoby. Pak by ovšem tento jednotlivec - a nikoliv právnická osoba, jejímž je členem - byl aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Pokud jde o návrh na zrušení zákona, jak již bylo výše uvedeno, právnická (ani fyzická) osoba není, bez relevantní návaznosti na ústavní stížnosti, tedy samostatně, oprávněna takový návrh podat.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že návrh ústavní stížnosti byl podán osobou zjevně neoprávněnou a soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 1996