ECLI:CZ:US:1996:1.US.155.95
sp. zn. I. ÚS 155/95
Usnesení
I. ÚS 155/95-9
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti M.T., zast. advokátem JUDr. J.P., ve věci rozhodnutí a postupu orgánů činných v trestním řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 12.6.1995 Ústavnímu soudu stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Uvedl, že dne 20.5.1992 byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání tří let, k němuž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2T 17/90, pro jehož neodpykaný zbytek v délce devíti měsíců mu byla stanovena zkušební doba pěti roků. V té době byl M.T. vyslechnut Policií České republiky jako svědek ve věci vloupání do chaty a svou výpovědí usvědčoval ze spáchání trestného činu M.K. Dodatečně se dozvěděl, že spolupachatelem vloupání byl P.Š., jehož pomsty se M.T.
I. ÚS 155/95
obával a měl dokonce strach o život. Dospěl k přesvědčení, že v bezpečí bude pouze ve vězení a proto simuloval krádež. I když šlo o škodu pouhých 86,30 Kč a poškozený ani právo na její náhradu v trestním řízení neuplatnil, k obhajobě navrhovatele nebylo přihlédnuto a Okresní soud v Příbrami rozsudkem z 27.9. 1992 sp. zn. 4T 45/92 odsoudil navrhovatele pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. V odvolacím řízení Krajský soud v Praze rozsudkem z 12.1.1993 sp. zn. 7 To 402/92 zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu a odsoudil navrhovatele k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce. Tento trest navrhovatel již odpykal vazbou. Podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ze 16.2.1993 bývalá KP, jako nedůvodný odložila dne 13.12.1993
pod sp. zn. 3 KPt 5028/93. Námitkám ze dne 5.1.1994 proti tomuto rozhodnutí VSZ nevyhovělo a opakovaný podnět rozhodnutím ze 30.5.1994 sp. zn. VZz 1015/94 odložilo s odůvodněním, že rozhodováním soudů k porušení zákona v neprospěch M.T., nedošlo. NSZ žádosti o přezkoumání tohoto rozhodnutí nevyhovělo.
Navrhovatel ve své původní stížnosti vyslovil názor, že když soudy neakceptovaly jeho obhajobu a nezprostily ho obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu, porušily §4 písm. a) trestního zákona, neboť navrhovatel (v trestním řízení soudním obžalovaný) nechtěl ohrozit zájem chráněný ustanovením §247 trestního zákona a neměl v úmyslu přisvojit si věci, jichž se zmocnil a upozornil, že v případě ponechání rozsudků okresního a krajského soudu v platnosti, po uplynutí lhůty podmíněného propuštění z výkonu trestu Okresní soud v Plzni vysloví, že se navrhovatel ve zkušební lhůtě neosvědčil a že zbytek neodpykaného trestu v délce devíti měsíců musí vykonat.
I když z původní ústavní stížnosti bylo možno dovodit, že navrhovatel žádá zrušení rozsudků soudu obou stupňů, návrh měl esenciální vady, k jejichž odstranění soudce zpravodaj navrhovatele a jeho právního zástupce vyzval podle §41 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.
Zástupce navrhovatele doplnil návrh speciální plnou mocí a údajem, že byl-li navrhovatel nezákonně odsouzen a držen
I.ÚS 155/95
bezdůvodně čtyři měsíce ve vazbě, orgány činné v trestním řízení, Okresní soud v Příbrami, Krajský soud v Praze a VSZ, porušily jeho právo na osobní svobodu podle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ani tímto doplňujícím podáním se ústavní stížnost nestala perfektní. Proto soudce zpravodaj vyzval zástupce navrhovatele k odstranění přetrvávajících vad návrhu, neboť nebyly splněny požadavky §34 a §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. Vedle toho ho vyzval k vyjádření ohledně lhůty k podání ústavní stížnosti. Tato výzva už zůstala bez odezvy, ačkoliv poskytnutá lhůta již několikrát uplynula.
Podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1).
Navrhovatel brojí proti odsouzení za skutek, který není trestným činem. Posledním prostředkem, který zákon občanovi k ochraně práva v této souvislosti poskytuje, je odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.1. 1993 sp. zn. 7 To 402/92. Za poslední prostředek podle §72 odst. 2 věta druhá zákona č. 182/1993 Sb. se nepovažuje stížnost pro porušení zákona, neboť zákon jej neposkytuje navrhovateli, nýbrž jinému subjektu (např. I.ÚS 9/94 - usnesení č.11, svazek 2 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR, C.H. Beck, Praha 1995, str. 219).
Lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout dnem právní moci rozsudku odvolacího soudu a byla-li podána až v polovině roku 1995, stalo se tak po mnohonásobném uplynutí zákonné 60 denní lhůty.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. dubna 1996
JUDr. Miloš Holeček
soudce Ústavního soudu ČR