Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.09.1996, sp. zn. I. ÚS 167/95 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 78/6 SbNU 57 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.167.95

sp. zn. I. ÚS 167/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek E. D. a ing. M. K., proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 6 C 1480/92, ze dne 30. 9. 1994, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn. 30Co 22/95, ze dne 7. 2. 1995, ve věci rozhodnutí o přechodu vlastnického práva dle zákona o půdě, takto: Ústavní stížnost s e zamítá . Odůvodnění: I. Svou ústavní stížností navrhovatelky napadají rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn. 30Co 22/95, ze dne 7. 2. 1995, vydaný na základě ustanovení §8 odst. 1 zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákona o půdě"), tj. zák. č. 229/1991 Sb. v platném znění. Stěžovatelky tvrdí, že toto rozhodnutí je z hlediska svého potvrzujícího výroku zásahem do základního práva navrhovatelek, zakotveného v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Citované rozhodnutí potvrdilo zamítavý výrok prvostupňového rozsudku Okresního soudu Jablonec nad Nisou, sp. zn. 6 C 1480/92, ze dne 30. 9. 1994, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelek na určení, že na ně přešlo vlastnictví k pozemkům v kat. území S., obec Z. O., ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění. Ústavní stížnost splňuje formální náležitosti, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z hlediska své obsahové náplně ústavní stížnost polemizuje s právními závěry obecných soudů, pokud zamítavým výrokem nevyhověly žalobě na určení přechodu vlastnického práva k pozemkům na navrhovatelky dle §8 odst. 1 zákona o půdě. Zejména je i v ústavní stížnosti nadále vytýkáno, že kupní smlouvou z roku 1955 prodal tehdejší Místní národní výbor S. pozemky specifikované v žalobě zemřelému právnímu předchůdci vedlejších účastníků, tj. O. H., za nižší cenu, než odpovídala tehdy platným předpisům, a v důsledku toho byl nabyvatel protiprávně touto koupí zvýhodněn. Protiprávní zvýhodnění nabyvatele stěžovatelky konkrétně spatřují v tom, že pozemky nebyly přednostně nabídnuty ke koupi jejich zemřelému otci či jeho příbuzným. Dále v tom, že byly prodány O. H. za pouhých 13 000,- Kčs v sedmiletých splátkách, které nakonec všechny nezaplatil, neboť zbytek mu byl prominut. Z toho stěžovatelky dovozují, že byly poškozeny ve svých vlastnických právech a že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Bližší zdůvodnění porušení tohoto článku Listiny však ústavní stížnost postrádá. Právní podstata návrhu spočívá v tom, že otec navrhovatelek JUDr. J. D., vlastnil jednak hospodářské stavení, jednak pozemky (role, lesy, pastviny) v kat. úz. S., zapsané na LV č. 31 pro totéž k. ú., obec Z. O.. Veškeré tyto nemovitosti přešly na stát - bývalý MNV S. - na základě rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 24. 10. 1952, sp. zn. 3 Tr I 84/52, ve znění rozsudku Nejvyššího soudu v Praze ze dne 31. 3. 1953, sp. zn. 4 To 23/53. Citovanými trestními rozsudky byl JUDr. J. D. odsouzen pro trestný čin velezrady a současně byl vůči němu vysloven trest propadnutí celého jmění a ztráta čestných práv občanských. JUDr. J. D. byl otcem obou navrhovatelek a zemřel 11. 11. 1987. Jeho manželka M. D. zemřela 29. 6. 1990. Toto je patrno ze spisů bývalého Státního notářství v Nymburce, sp. zn. D 1659/87 a D 990/90. Zemřelý otec obou navrhovatelek byl rehabilitován usneseními Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 8. 1990, sp. zn. Rt 39/90, a ze dne 28. 6. 1993, sp. zn. Rt 52/93, podle zákona č. 119/1990 Sb. Obě navrhovatelky se tak staly osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, tj. zák. č. 229/1991 Sb. v platném znění, a to jako dcery zemřelého JUDr. J. D., který byl oprávněnou osobou, s poukazem na ustanovení §6 odst. l písm. a) citovaného zákona o půdě. V jeho případě vznikl nárok na vydání nemovitostí, které přešly na stát v důsledku výroku o propadnutí majetku v trestním řízení, který byl zrušen soudním rozhodnutím o rehabilitaci podle zák. č. 119/1990 Sb. Pozemky, které přešly v roce 1953 na stát, pak na základě kupní smlouvy z 1. 7. 1955 koupil od bývalého MNV S. O. H. za kupní cenu 13 000,- Kčs. Zaplacení kupní ceny bylo povoleno ve splátkách. Zbývající část kupní ceny ve výši 2 500,- Kčs byla O. H. prominuta na základě jeho žádosti z června 1966. Důvodem žádosti bylo, že tato částka reprezentuje cenu stodoly, kterou přebudovalo JZD S., jež ji také užívalo. Stodolu užíval v důsledku toho O. H. jen v nepatrné části pro uskladnění palivového dřeva. O. H. zemřel 29. 3. 1979 a vlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, nabyly jeho děti, tj. vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem, L. V. a J. H. Vlastnictví na ně přešlo rozhodnutím v pozůstalostním řízení, které proběhlo u bývalého Státního notářství v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. D 693/84. Dne 4. března 1992 uplatnily však obě navrhovatelky u Pozemkového úřadu v Jablonci nad Nisou nárok na vydání pozemků ve smyslu ustanovení §9 zákona o půdě. Protože k uzavření dohody nedošlo, rozhodl ve věci Pozemkový úřad v Jablonci nad Nisou dne 23. 6. 1993 pod č.j. POZ/5044/1576/93 dle §9 odst. 4 zákona o půdě tak, že obě navrhovatelky nejsou vlastníky nemovitostí ve výroku tohoto správního rozhodnutí uvedených, neboť se jedná o nemovitosti nevydatelné dle §11 odst. 1 písm. a) zákona o půdě. V bodě II. bylo rozhodnuto, že obě navrhovatelky mají nárok na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě jako byly původní pozemky citované v bodě I. správního rozhodnutí, a to podle §11 odst. 2 zákona o půdě nebo na náhradu podle §16 odst. 1 zákona o půdě. Proti prvé části tohoto správního rozhodnutí se navrhovatelky odvolaly a rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 33 Ca 172/93, ze dne 30. 8. 1993, byla napadená prvá část výroku potvrzena. V bodě II. nabylo odvoláním nedotčené správní rozhodnutí právní moci. Mají tedy na základě tohoto správního rozhodnutí obě navrhovatelky možnost buď získat náhradní pozemky, nebo finanční náhradu za pozemky původní. Přesto poukázal správní senát Městského soudu v Praze v odůvodnění svého rozsudku na to, že jeho rozhodnutí nebrání tomu, aby soud v řízení podle §8 odst. 1 zákona o půdě případně rozhodl o přechodu vlastnického práva na obě navrhovatelky. Pochopitelně s dodatkem, že v tom případě musí být splněny podmínky citovaného zákonného ustanovení. Tedy souběžně se sporem, který je náplní ústavní stížnosti, probíhalo řízení o vydání nemovitostí v rovině správní, které prošlo i soudním přezkumem dle §§250f a 250q o. s. ř. Před obecnými soudy pak žaloba oběma navrhovatelkami podaná dne 16. 12. 1992 podle odst.1 §8 zákona o půdě vyzněla zamítavým výrokem. V řízení před obecnými soudy nebylo totiž prokázáno, že by právní předchůdce obou vedlejších účastníků nabyl v roce 1955 vlastnictví k pozemkům, jichž se žaloba týká, buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za nižší cenu, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Námitka rozporu s tehdy platnými předpisy, spočívající v tom, že pozemky nebyly nabídnuty ke koupi zemřelému JUDr. J. D. či jeho příbuzným, nebyla uznána, neboť žádný právní předpis v době uzavření kupní smlouvy takovou povinnost neukládal. Avšak ani námitka, že výše kupní ceny byla nižší než cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, rovněž nebyla prokázána. V roce 1955, kdy byla kupní smlouva uzavírána, platilo nařízení vlády č. 110/1953 Sb., které v §17 ukládalo při prodeji základních fondů povinnost respektovat obecný zájem a běžnou cenu. V otázce běžné ceny nařízení jasně odkazovalo na tehdy platný občanský zákoník (zákon č. 141/1950 Sb.), podle jehož §366 se kupní cena sjednávala. Podle §367 téhož o. z. pak se sjednanou cenou rozuměla cena běžná v místě a čase plnění. Nebyla tedy regulována nějakou specifickou právní úpravou, nýbrž jednalo se o tržní cenu závislou na nabídce a poptávce. Pokud v roce 1955 v místě prodeje ještě nebylo založeno JZD (k jeho založení došlo až v roce 1957), pak byl respektován zájem obce, aby půda byla vůbec obdělávána. Z toho důvodu i výše kupní ceny byla nepochybně závislá na tom, zda vůbec někdo měl zájem půdu koupit. Protože v roce 1955 zájem o koupi polí byl mizivý, nebylo ani podhodnocení kupní ceny v řízení prokázáno. Konečně ani poslední třetí možný důvod spočívající v protiprávním zvýhodnění nabyvatele nebyl prokázán. To vyplývá již ze shora uvedeného, neboť v době prodeje musel být sledován zájem obce, aby pozemky sloužily zemědělské výrobě. V ostatním pak koupě a prodej zcela vyhověl tehdy platné právní úpravě. S poukazem na tato skutková zjištění vyvodily proto obecné soudy právní závěr, že nelze vyhovět žalobě na určení přechodu vlastnického práva k nemovitostem nacházejícím se ve vlastnictví fyzických osob na obě navrhovatelky. K ústavní stížnosti se vyjádřil jak Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a to přípisem ze dne 12. 9. 1995, tak prvoinstanční soud, tj. Okresní soud v Jablonci nad Nisou, přípisem ze dne 6. 9. 1995. Oba soudy poukázaly na výsledky svých řízení a závěry svých rozhodnutí. Oba navrhly zamítnutí ústavní stížnosti. Přípisem ze dne 26. 2. 1996 se vyjádřili k obsahu ústavní stížnosti i oba vedlejší účastníci, kteří rovněž navrhli zamítnutí ústavní stížnosti s poukazem na správné závěry, které vyvodily obecné soudy z výsledku dokazování. II. Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelek s právními závěry rozsudků obecných soudů. Zde Ústavnímu soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec), totiž že jde o námitky jimiž se obecné soudy, zejména pak odvolací soud řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal. Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že k naplnění ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, tj. zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, nedošlo. To znamená, že nebyl prokázán prodej za nižší cenu než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebylo prokázáno nabytí v rozporu s tehdy platnými předpisy a nebylo prokázáno ani protiprávní zvýhodnění nabyvatele. Právní nárok stěžovatelek vychází ze zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, podle něhož soudní rehabilitací dochází ke zrušení trestního rozsudku, a to včetně výroků o propadnutí majetku, čímž dochází ke stavu, kdy rehabilitovaný vlastně neztratil vlastnictví, neboť zmíněné výroky byly zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy "ex tunc". Odst. 2 §23 téhož zákona však stanoví, že odškodnění nároků, uplatňovaných ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní zákon. V tomto případě jde o zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění. Stěžovatelky jsou podle §4 odst. 2 citovaného zákona nepochybně oprávněnými osobami, neboť jejich otec, JUDr. J. D., splňuje podmínky §6 odst. 1 písm. a) tohoto zákona a zemřel dne 11. 11. 1987, tedy před uplynutím lhůty uvedené v §13 citovaného zákona. Ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, upravuje případy, ve kterých budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu, a to pod písm. a) i případ výroku o propadnutí majetku v trestním řízení podle dřívějších předpisů. Na druhé straně je však třeba vzít na vědomí, že uvedený majetek přešel později kupní smlouvou na O. H. a v současné době na jeho dědice. Jedná se tedy o případ, na který je třeba uplatnit §8 zákona o půdě. Podle něho na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby..., a to v případech, kdy tato fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší, než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Ústavní soud zjistil, že otázkou, zda jsou či nejsou splněny tyto podmínky pro přechod vlastnického práva, se obecné soudy řádně a zevrubně zabývaly. Shledaly, že výše kupní ceny v roce 1955, 13 000,- Kčs, byla zcela přiměřená, neboť v horské oblasti v době zakládání JZD bylo vůbec raritou, aby někdo chtěl zemědělskou půdu kupovat. Ani rozpor s tehdy platnými předpisy, ani protiprávní zvýhodnění nabyvatele rovněž nelze dovodit. Při prodeji této zemědělské půdy v roce 1955 byla splněna i podmínka obecného zájmu, protože pozemky sloužily zemědělské výrobě za situace, kdy v místě ještě neexistovalo JZD a také pozdější sleva 2 500 ,- Kčs z původní kupní ceny se jeví jako nepodstatná. Při této kolizi vlastnických nároků nemůže Ústavní soud než odkázat na zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku č. 229/1991 Sb. v platném znění, který si klade jako reálný cíl zmírnění následků některých majetkových křivd u vědomí, že jejich naprosté odstranění je mnohdy nereálné, neproveditelné, anebo spojeno s novými křivdami. Ústavní soud současně zjišťuje, že stěžovatelkám byla nabídnuta náhrada dle §11 zákona o půdě v podobě bezúplatného převodu pozemků ve vlastnictví státu ve výměře a kvalitě srovnatelné s původními pozemky anebo odpovídající finanční odškodnění, čímž by došlo ke splnění požadavků zákona. Pokud se stěžovatelky dovolávají článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je nutno uvést, že jde o ochranu vlastnictví již existujícího, a nikoli tvrzeného nároku na ně. Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 6C 1480/92, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování sporu na základě zákona o půdě respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout. Ze všech uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 17. září 1996