ECLI:CZ:US:1996:1.US.170.96
sp. zn. I. ÚS 170/96
Usnesení
I. ÚS 170/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne ve věci stěžovatele T.B., zastoupeného advokátkou JUDr. H.P., účastníka řízení - Krajského soudu v Hradci Králové, a vedlejšího účastníka - M.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 1996, č.j. 13 Co 689/95-64, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 22. 6. 1996 domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 1996, č.j. 13 Co 689/95-64, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 5. 1995, č.j. 11 C 803/93-50, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele (žalobce) proti žalovanému M.P., aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit stěžovateli částku 58.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 17. 5. 1992 do zaplacení a další úrok 382,- Kč. Okresní soud tak
I. ÚS 170/96
rozhodl po zjištění, že žalovaný obdržel od žalobce půjčku ve výši 88.000,- Kč, kterou však podle přesvědčení okresního soudu žalobci v celém rozsahu vrátil. Vyplývá to prý zejména z výpovědi svědkyně C., která potvrdila, že žalovaný sám žalobci předal částku 20.000,- Kč a že dalších 30.000,- Kč předal sice ing. K., avšak výpovědi svědků B. a D. nasvědčují tomu, že tyto peníze poté obdržel žalobce. Na tom nic nemění výpověď svědka K., který si platbu žalovaného sice nepamatoval, ale jednoznačně ji nevyloučil. Další částku 30.000,- Kč předala žalobci přímo svědkyně C. Svědkyně K. si sice nepamatovala, že by někdy od žalovaného přejímala nějaké peníze, ale "vzhledem k jejímu blízkému vztahu k žalobci a při porovnání výpovědí svědků B. a D. dospěl soud k závěru, že i poslední částka 10.000,- Kč byla zaplacena". Tím byl zaplacen celý dluh, a proto soud návrh jako nedůvodný zamítl.
Rozsudek okresního soudu na základě odvolání žalobce přezkoumal krajský soud, který dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Okresní soud náležitě zjistil skutkový stav věci, provedl potřebné dokazování a z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutkové a právní závěry, které krajský soud přejal. Pokud okresní soud vzal za prokázáno, že žalovaný svou povinnost vůči žalobci splnil, odpovídají jeho závěry provedeným důkazům, a to zejména pokud jde o hodnocení výpovědí svědků C., D. a B., které byly určité a výpovědi svědků ing. K. a I.K. je nezpochybnily. Žalovaný tedy prokázal, že dluh vůči žalobci splnil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení článku 90 Ústavy ČR, neboť mu soudem nebyla poskytnuta ochrana zákonem stanoveným způsobem. U obou soudů prý došlo k porušení ustanovení §132 o.s.ř., poněvadž provedené důkazy nebyly hodnoceny v jejich vzájemné souvislosti. Poukazoval na to, že soud přehlédl výpovědi přímých svědků K. a K. a vycházel z důkazů nepřímých. Tím došlo i k zásahu do vlastnického práva stěžovatele dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu nebyla při uplatnění jeho vlastnického práva
I. ÚS 170/96
poskytnuta ze strany soudů zákonná ochrana.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není důvodné tvrzení stěžovatele, že postupem obecných soudů došlo k porušení článku 11 odst. 1 Listiny. Námitka nesprávného hodnocení důkazů, již vznesl, se obsahově totiž netýká ochrany vlastnického práva, nýbrž dodržování principů spravedlivého a řádného procesu, vyjádřených v článku 36 odst. 1 Listiny. Otázka hodnocení důkazů obecnými soudy však nespadá do pravomoci Ústavního soudu, který se jí může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před soudy obecnými byly porušeny ústavní procesní principy, jak je dále uvedeno.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, mezi něž patří např. právo na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (článek 38 odst. 2 Listiny). Kromě toho Ústavní soud v uvedené souvislosti zaujal ve své judikatuře stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy respektují zásady dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního
soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 a sp. zn. III. ÚS 36/95).
I. ÚS 170/96
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Podle obsahu spisu řízení proběhlo řádně, procesní práva účastníků nebyla porušena a jejich návrhům byla věnována potřebná pozornost. To je mimo jiné patrno ze skutečnosti, že i krajský soud jejich důkazní návrhy náležitě respektoval, neboť původní rozsudek usnesením ze dne 31. 1. 1995, č.j. 13 Co 677/94-42, zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, když zjistil, že nebyly provedeny relevantní důkazy, které - byť až v odvolání - stěžovatel navrhoval. Při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení, se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z hodnocení svědeckých výpovědí jsou pak součástí nezávislého soudního rozhodování.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že neúspěch v soudním sporu sám o sobě však nelze považovat za porušení článku 36 odst. 1 Listiny. Toto stanovisko zastává konstantní judikatura ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 44/94).
Z uvedených důvodů je nutno považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, čímž byl naplněn důvod jejího odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (§72 odst. 3 citovaného zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brno dne 26. srpna 1996
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj