ECLI:CZ:US:1996:1.US.183.96
sp. zn. I. ÚS 183/96
Usnesení
I. ÚS 183/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky MUDr. B.P., zastoupené advokátem JUDr. J.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1996, sp. zn. 11 Co 27/96, za účasti vedlejších účastníků K. a D.H., takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka svou ústavní stížností ze dne 26. 6. 1996 napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 1996, sp. zn. 11 Co 27/96, jímž byl zčásti potvrzen a zčásti změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 10. 1995, sp. zn. 8 C 31/95. V odůvodnění své ústavní stížnosti poukazuje navrhovatelka na podstatu řízení před obecnými soudy, jímž bylo vyhověno žalobě vedlejších účastníků na stanovení povinnosti navrhovatelce vyklidit nemovitosti v k. ú. Ch.
Soudem prvého stupně bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení
§126 odst. 1 o. z. o povinnosti navrhovatelky vyklidit zahradu v k. ú. Ch., do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě umožnit její užívání, dále vyklidit garáž v témže k. ú. a to rovněž ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku a současně ji zpřístupnit žalobcům a konečně v témže k. ú. vyklidit rodinný dům do 15 dnů po zajištění přístřeší. K odvolání navrhovatelky Městský soud v Praze svým rozsudkem z 29. 4. 1996 napadené prvoinstanční rozhodnutí potvrdil ve výrocích o povinnosti vyklidit garáž a zahradu v třídenní lhůtě od právní moci soudního rozhodnutí. V té souvislosti změnil prvostupňové rozhodnutí ve výrocích o povinnosti zpřístupnit garáž a umožnit vstup do zahrady tak, že v této části žalobu zamítl. Potvrzen byl i výrok o povinnosti vyklidit rodinný dům. Změněna byla odvolacím soudem lhůta k plnění a to tak, že povinnost k vyklizení domu byla vázána na přidělení náhradního bytu.
Ze závěru odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že navrhovatelka se před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrhem domáhala vyslovení přípustnosti dovolání. Jejímu návrhu nebylo odvolacím soudem vyhověno, neboť podle jeho názoru nejde po stránce právní o rozhodnutí zásadního významu. Současně odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že námitka neplatnosti dohody o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb., kterou navrhovatelka ve svém odvolání uplatnila, bude přímo řešena na podkladě žaloby podané navrhovatelkou ve věci 9 C 377/95 Obvodního soudu pro Prahu 8.
V rámci vlastního obsahu ústavní stížnosti navrhovatelka vytýká nesprávné posouzení případu ze strany obecných soudů. Poukazuje na porušení č1. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy porušení ústavou zaručeného práva vlastnit majetek. Hlavní argumentace navrhovatelky, stejně jako v řízení před obecnými soudy, spočívá v tom, že dohoda o vydání věci je neplatná ve smyslu §40a o. z. Důvod neplatnosti spatřuje
navrhovatelka v tom, že ona jako bezpodílová spoluvlastnice k vydání věci souhlas nedala a tudíž nemohl být ani nahrazen soudním rozhodnutím v rámci řízení podle zák. č. 87/1991 Sb. Navrhovatelka tedy nadále nehodlá respektovat pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 36/94, ze dne 21. 4. 1994, do něhož vstoupila spolu s dalšími dvěma dědici po smrti svého manžela.
Podle §43 odst. 1 písm. f) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný.
Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V daném případě je z obsahu připojeného odvolacího rozhodnutí zřejmé, že si navrhovatelka vytvořila v závěru odvolacího řízení prostor pro uplatnění dovolání v případě potvrzujícího odvolacího rozhodnutí. V případě změny rozsudku odvolacím soudem pak s poukazem na platnost zásady diformity je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání vzhledem k závěrům odvolacího rozhodnutí je tedy dána jednak ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. v případě potvrzujících výroků, jednak ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v případě měnících výroků. Ústavní soud dále zjistil ze svého spisu, sp. zn. IV. ÚS 184/96, že dovolání bylo k Nejvyššímu soudu ČR podáno, a to vedlejšími účastníky, tedy manžely H.
Vzhledem k tomu, co uvedeno shora, je tedy v daném případě nutno považovat ústavní stížnost navrhovatelky za nepřípustnou, neboť navrhovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, konkrétně měla
I. ÚS 183/96
možnost podat dovolání. Proto Ústavní soud ČR mimo ústní jednání návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 8. října 1996 prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR