Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.04.1996, sp. zn. I. ÚS 2/95 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ], paralelní citace: N 38/5 SbNU 305 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:1.US.2.95

sp. zn. I. ÚS 2/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v I. senátě ve věci stěžovatele Ing. P. U., zastoupeného JUDr. P. R., účastníka řízení - Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka - Magistrátu hlavního města Prahy, o ústavní stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j. 38 Ca 4/94-13, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 1994, č.j. 38 Ca 4/94-13, se z r u š u j e . Odůvodnění: Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j. 38 Ca 4/94-13, jímž byla zamítnuta jeho žaloba se žádostí o přezkoumání rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru vnitřní správy, ze dne 11. 8. 1994, č.j. MHMP 70379/OVS 1176/1994, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze 2 ze dne 6. 6. 1994, č.j. 606/4-2571/94. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že podle ustanovení §13 písm. c) a §17 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, nelze stěžovateli vydat osvědčení o státním občanství České republiky. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podle ustanovení §3 zákona Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Zb. získal dnem 30. 6. 1993 volbou státní občanství Slovenské republiky. Poté požádal Obvodní úřad v Praze 2 o vystavení osvědčení o státním občanství České republiky a výslovně uvedl, že jako občan České republiky získal volbou dne 30. 6. 1993 slovenské státní občanství. Zdůraznil, že projevil pouze vůli k získání i slovenské příslušnosti, neprojevil však vůli pozbýt občanství české. Obvodní úřad v Praze 2, odbor vnitřní správy, rozhodl dne 6. 6. 1994 pod č.j. 606/4-2571/94, že podle §13 písm. c) a §17 zákona č. 40/1993 Sb. osvědčení o státním občanství nelze vydat. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán uvedl, že pozbytí státního občanství České republiky je vázáno podle těchto zákonných ustanovení na nabytí cizího státního občanství s výjimkou v zákoně uvedených případů. Forma, jakou žadatel projevil vůli získat cizí státní občanství, není rozhodující. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které odbor vnitřní správy Magistrátu hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne 11. 8. 1994, č.j. MHMP 70379/OVS 1176/1994, zamítl a rozhodnutí správního orgánu 1. stupně potvrdil z důvodů, které uvedl obvodní úřad. Dodal ještě, že žadatel nebyl zbaven státního občanství České republiky aktem státního orgánu ve smyslu článku 12 odst. 2 Ústavy. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího orgánu správní žalobu podle §247 a násl. o.s.ř. Poukázal na znění článku 12 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství a prohlásil, že on sám vůli směřující k pozbytí státního občanství České republiky nikdy neprojevil. Současně navrhl - pro případ, že by soud dospěl k závěru, že ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb. upravuje způsob zániku (pozbytí) státního občanství nezávisle na vůli nebo proti vůli občana pouze jako důsledek získání cizího státního občanství volbou - aby soud ve smyslu ustanovení §64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. podal Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení §17 zákona č. 40/1993 Sb. a aby až do rozhodnutí Ústavního soudu přerušil řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 1994, č.j. 38 Ca 4/94-13, byla uvedená žaloba zamítnuta. Městský soud považoval za nepochybně prokázáno, že žalobce jako státní občan České republiky si dne 30. 6. 1993 zvolil podle §3 zákona č. 40/1993 Zb. Národní rady Slovenské republiky slovenské státní občanství a tímto dnem také státní občanství Slovenské republiky nabyl. V takovém případě není rozhodné, zda současně projevil vůli pozbýt státní občanství České republiky, neboť s nabytím cizího státního občanství zákon č. 40/1993 Sb. spojuje bez dalšího pozbytí státního občanství České republiky (vyjma taxativně uvedených případů) a těchto důsledků si měl být žalobce vědom. I když zákon Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Zb. rozlišuje volbu státního občanství Slovenské republiky a udělení tohoto občanství na základě žádosti, je třeba vycházet z toho, že k nabytí cizího státního občanství došlo na základě vlastního projevu vůle žalobce. Za takový projev vůle nelze pokládat pouze žádost o udělení státního občanství Slovenské republiky, ale i volbu tohoto státního občanství. Je nutno vzít na zřetel i skutečnost, že možnost volby se vztahovala pouze na bývalé občany České a Slovenské Federativní Republiky, kteří nebyli k 31. prosinci 1992 státními občany Slovenské republiky. Jedná se tedy o specifický způsob nabytí státního občanství Slovenské republiky a z toho, že tento způsob není výslovně uveden v ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb., nelze dovodit, že v takovém případě k pozbytí státního občanství nedochází. Z těchto důvodů měl soud za to, že ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb. není v rozporu s článkem 12 Ústavy, jak namítal navrhovatel, neboť nabytí cizího státního občanství, s výjimkou taxativně uvedených případů, je spojeno s projevem vůle, a proto nelze konstatovat, že státní občan České republiky je v takovém případě zbavován občanství České republiky proti své vůli. Proto soud řízení nepřerušil a návrh na zrušení ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb. Ústavnímu soudu ČR nepodal. Poněvadž je prý nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde jen o posouzení právní otázky, rozhodl Městský soud v Praze o žalobě bez jednání (§250f o.s.ř.). Stěžovatel podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podal spolu s ústavní stížností návrh na zrušení §17 zákona č. 40/1993 Sb. Toto ustanovení stanoví, že státní občan České republiky pozbývá státní občanství České republiky okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství s výjimkou, kdy cizí státní občanství nabyl v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením. Stěžovatel zejména uvedl, že ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb. je v rozporu s článkem 12 odst. 1 Ústavy, protože napadený předpis spojuje pozbytí státního občanství České republiky pouze s nabytím cizího státního občanství, aniž by uvedený následek podmiňoval nepochybným zjištěním, že pozbytí státního občanství není v rozporu s vůlí státního občana. Usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. I. ÚS 2/95, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přerušeno a návrh na zrušení ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/95 vyplývá, že nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, byl návrh ing. P. U. na zrušení ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb. zamítnut. Po tomto rozhodnutí přistoupil senát Ústavního soudu k projednání vlastní ústavní stížnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítal, že pro výklad projevu vůle být zbaven státního občanství musí analogicky platit obecná výkladová pravidla, která jsou uvedena v ustanovení §35 občanského zákoníku. Především však i zde platí, že právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují (§34 občanského zákoníku). Jestliže tedy Ústava nezakazuje dvojí nebo víceré státní občanství, nelze projev vůle směřující k získání státního občanství jiného státu ztotožňovat s projevem vůle směřujícím ke ztrátě státního občanství České republiky. Napadená správní rozhodnutí a napadený rozsudek Městského soudu v Praze představují "při použité interpretaci ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb." potenciální ohrožení svobody stěžovatele; jde o právo nebýt nucen k opuštění své vlasti a o právo na svobodný návrat do ní, tedy o práva, která jsou zaručena článkem 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článkem 3 protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a článkem 12 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel pak jako údajný cizinec je vyřazován z ochrany zákona a cítí se v porovnání s ostatními občany České republiky diskriminován. Napadený rozsudek, potvrzující správní rozhodnutí konstatující pozbytí jeho státní příslušnosti k České republice ex lege, představuje "při použité aplikaci ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb." porušení zásady rovnosti před zákonem, tedy základního práva stěžovatele vyjádřeného v článku 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Při ústním jednání předložil stěžovatel písemné doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 4. 1996. Poukázal zejména na to, že již nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 5/95, akcentoval význam rozdílné terminologie v článku 12 odst. 1 a odst. 2 Ústavy ("pozbývání" státního občanství a "zbavení" státního občanství) a dovodil, že stejně je třeba u zákona č. 40/1993 Sb. odlišovat termíny (a způsoby) nabytí cizího státního občanství "na vlastní žádost" a "volbou". Podle §17 citovaného zákona dochází k pozbytí českého státního občanství pouze získáním cizího státního občanství na základě žádosti, nikoli provedením volby. V souzené věci však stěžovatel žádost o udělení slovenského státního občanství nepodal, ale získal je volbou, takže nejsou splněny podmínky §17 zákona č. 40/1993 Sb. Volbu slovenského státního občanství provedl prý vědomě, neboť důvěřoval v platnost ústavních principů právního státu a věděl, že podle znění zákona k pozbytí českého státního občanství nedochází tehdy, jestliže český občan získá cizí státní občanství nikoli na základě žádosti, nýbrž volbou. Stěžovatel konečně apeloval na to, že napadený rozsudek byl vydán v řízení konaném bez jeho účasti, což je v rozporu s článkem 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální, avšak závady neshledal (§72 odst. 2 a §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Městský soud v Praze. Uvedl zejména, že zamítl žalobu na základě zjištění, že žalobce nabyl slovenské státní občanství na základě vlastního projevu vůle, kterým může být i volba, jež byla jako zvláštní prostředek nabývání slovenského státního občanství upravena v zákoně Národní rady Slovenské republiky č. 40/1993 Zb. v souvislosti s rozpadem ČSFR. Obdobný prostředek umožňoval i zákon ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, pro státní občany Slovenské republiky. Skutečnost, že pojem "volba státního občanství" není výslovně v ustanovení §17 zákona č. 40/1993 Sb. uveden, nic na uvedeném závěru nemění. Nabytí cizího státního občanství na žádost či volbou má za následek pozbytí státního občanství České republiky. Městský soud v Praze má za to, že samotným projevem vůle ing. P. U. nabýt cizí státní občanství a jeho skutečným nabytím na na základě tohoto projevu pozbyl stěžovatel státní občanství České republiky. Není rozhodující, že nedal výslovně najevo vůli státní občanství ČR pozbýt. Tento důsledek je dle názoru soudu obsažen v provedené volbě státního občanství Slovenské republiky. Stěžovatel tedy nebyl zbaven státního občanství České republiky proti své vůli (článek 12 odst. 2 Ústavy). Proto Městský soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Dále sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Vedlejší účastník - Magistrát hl. m. Prahy - uvedl, že stěžovatel pozbyl státní občanství České republiky v důsledku nabytí cizího státního občanství [§13 písm. c), §17 zákona č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], když podle ustanovení §3 zákona č. 40/1993 Zb., o státním občanství Slovenské republiky, si prohlášením zvolil státní občanství Slovenské republiky. Magistrát hl. m. Prahy souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Stěžovatel však podáním ze dne 26. 2. 1996 oznámil Ústavnímu soudu, že trvá na tom, aby ve smyslu §44 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. bylo ve věci nařízeno ústní jednání. Vlastní rozbor problematiky Stěžovatel se dovolává ve stížnosti uvedených článku 12 odst. 2 Ústavy, článku 3 odst. 1 a článku 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článku 3 odst. 1 a 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 12 odst. 4 a článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8. Ústavní soud usoudil, že ještě před zkoumáním namítaného porušení uvedených ústavních předpisů je třeba se zabývat otázkou, zda v řízení před obecným soudem byly dodrženy všechny ústavní procesní principy, zejména ty, jež jsou zakotveny v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (která upravuje právo na soudní a jinou právní ochranu) a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech. Podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech každý má právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne buď o jeho právech a povinnostech nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Výjimku ze zásad ústnosti a veřejnosti soudního řízení upravuje ustanovení §250f občanského soudního řádu, které je zařazeno do hlavy druhé, části páté o.s.ř. (rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů). Toto ustanovení praví, že v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky, může soud bez jednání rozhodnout o žalobě rozsudkem. Stejně postupuje, je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů. První věta citovaného ustanovení tedy váže rozhodnutí soudu o správní žalobě bez jednání na splnění dvou zákonných podmínek. První z nich je jednoduchost případu, která spočívá zejména v tom, že skutkový stav byl ve správním řízení nepochybně správně zjištěn; to je ovšem toliko příklad "jednoduchého případu", aniž by byly vyloučeny případy jiné (arg. "zejména"). Druhou podmínkou je skutečnost, že soud má posoudit toliko otázku právní. Citované ustanovení tvoří výjimku z principu obecného, znamená prolomení zásady veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti soudního jednání, takže je třeba splnění jeho podmínek vykládat přísně a restriktivně, nikoli toliko gramaticky. Takový výklad ustanovení §250f o.s.ř. je na místě i z toho důvodu, že soudní řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů podle §247 a násl. o.s.ř. je řízením jednostupňovým, takže eventuální pochybení procesního soudu již obecný soud vyššího stupně napravit nemůže (srov. nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 97/94, IV. ÚS 105/94). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že - jak již Ústavní soud judikoval - pro postup soudu podle ustanovení §250f o.s.ř. nestačí sama skutečnost, že jde o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna i základní podmínka aplikace citovaného ustanovení, totiž aby šlo o případ jednoduchý (srov. citovaný nález Ústavního soudu IV. ÚS 105/94). V souzené věci postupoval Městský soud v Praze podle ustanovení §250f o.s.ř. a rozhodl o žalobě bez jednání. Podle přesvědčení Ústavního soudu však obě podmínky tohoto ustanovení nejsou splněny, poněvadž o jednoduchý případ nešlo. Jak již Ústavní soud uvedl, "jednoduchý případ" nespočívá toliko v tom, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, neboť tento text je v zákoně uveden jen příkladmo, takže existují i jiná hlediska pro posouzení právní věci jako případu, který je či není jednoduchý. Ústavní soud přihlíží zejména k tomu, že v souzené právní věci jde o zcela novou a vysoce závažnou společenskou problematiku, před niž jsou správní úřady i soudy postaveny, kdy ve srovnatelných případech neexistují precedenty a kdy rozhodnutí v dané věci může mít zásadní význam pro postavení stěžovatele ve společnosti i pro jeho další praktický život vůbec. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že kvalita soudního řízení (i jeho průběh sám) by měla odpovídat i významu práv a povinností, o které se v řízení jedná. Za této - či srovnatelné - situace je proto třeba umožnit každému, aby ve složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti osobně vystoupil před nezávislým a nestranným soudem ve veřejném ústním jednání, v němž by měl šanci náležitě hájit své zájmy, přednést svoji verzi věci, argumentovat a tím i působit na očekávané soudní rozhodnutí. Takovou možnost však stěžovatel v řízení před Městským soudem v Praze nedostal. Při zkoumání otázky, zda byly splněny podmínky ustanovení §250f o.s.ř., vzal Ústavní soud v úvahu i skutečnost, že - jak zjistil ze spisu Obvodního úřadu v Praze 2 č.j. 606/4-2571/94 a ze spisu Magistrátu hl. m. Prahy sp. zn. MHMP 70379/OVS 1176/1994 - stěžovatel nebyl vyslechnut ani před orgánem správním, a to ani v řízení před obvodním úřadem ani v řízení před správním orgánem druhého stupně. Ze správních spisů je tedy patrno, že před vydáním správních rozhodnutí nebyla stěžovateli dána možnost, aby se vyjádřil k jejich podkladům a ke způsobu jejich zjištění, popřípadě, aby mohl navrhnout doplnění správního řízení (§33 odst. 2 zákona č. 71/1967, o správním řízení). To platí tím spíše v souzené věci, neboť již v souvisejícím a věcně v podstatě shodném správním řízení vedeném u Obvodního úřadu v Praze 2 pod č.j. OM 606/4-29272/93 - v němž tento úřad rozhodl, že Ing. P. U. pozbyl státní občanství České republiky - stěžovatel v odvolání ze dne 30. 11. 1993 navrhoval, aby byl jako účastník řízení vyslechnut. K tomu však, jak již bylo uvedeno, ve správním řízení nikdy nedošlo. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že řízení jako celek nebylo v souladu se zásadami spravedlivého procesu, zakotvenými v článcích 90, 96 odst. 2 Ústavy, v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Vzhledem k tomu se Ústavní soud již nezabýval otázkou, zda byla napadeným rozsudkem porušena i další ustanovení ústavních zákonů a mezinárodních smluv, jichž se stěžovatel dovolával. Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno a napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. dubna 1996