ECLI:CZ:US:1996:1.US.219.95
sp. zn. I. ÚS 219/95
Usnesení
I. ÚS 219/95 ČESKÁ REPUBLIKA
Usnesení Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci stěžovatele J.M., zastoupeného advokátem JUDr. O.H., účastníků řízení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 a vedlejšího účastníka J.M., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1995, č.j. 15 Co 129/95-117, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. 10 C 3/90, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 20. 9. 1995 ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 1994, č.3. 10 C 3/90-91, tak, že mu byla uložena pořádková pokuta 5.000 Kč a jinak bylo uvedené usnesení potvrzeno. Podle ústavní stížnosti důvodem uložení pokuty byla skutečnost, že stěžovatel v soudním řízení znemožnil znalci (v rozporu s usnesením soudu) přístup do svého obydlí. Uložením pokuty došlo
I. ÚS 219/95
podle názoru stěžovatele k porušení článku 4 odst. 1 a článku 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť potřebná zjištění mohl soud i s přibráním znalce provést bez vstupu do stěžovatelova domu. Stěžovatel proto navrhl, aby bylo napadené usnesení městského soudu zrušeno.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 10. 1995 stěžovatel uvedl, že podle dispozice soudu měl znalec nesprávně určit cenu rodinného domku čp. 139, kat. úz. L., cenu materiálu (pořízeného před sňatkem) a cenu prací (v téže době provedených), neboť cena všech věcí a prací
patřící do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví (dále jen "BSM") má být určena podle cen a cenových předpisů platných ke dni zániku "BSM". Tím prý došlo ke zvýhodnění druhého účastníka soudního řízení a "k zneužití majetkových práv stěžovatele", takže byl porušen i článek 11 odst. 3 Listiny. Stěžovatel proto navrhl, aby bylo zrušeno i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. 10 C 3/90, jímž byl ustanoven soudní znalec, jemuž bylo uloženo, jakými cenami a cenovými předpisy se má řídit při určení ceny rodinného domku čp. 139 a při stanovení hodnoty materiálu a prací v domě provedených.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 10 C 3/90, plyne, že ve věci navrhovatele J.M. proti odpůrci J.M. "o BSM" byl usnesením tamního soudu ze dne 29. 4. 1993 ustanoven znalec z oboru stavebnictví - ceny a odhad nemovitostí Ing. P.M., jemuž bylo uloženo podat znalecký posudek, kterým určí cenu rodinného domku čp. 139, kat. úz. L., a zodpoví konkrétní otázky, týkající se hodnoty vneseného materiálu a prací na domě provedených. Týmž usnesením bylo podle §127 odst. 3 o.s.ř. uloženo účastníkům, aby zpřístupnili znalci nemovitost a poskytli mu veškerou dokumentaci. Toto usnesení stěžovatel nerespektoval a vstup do domu znalci znemožnil. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 3. 1994, č.j. 10 C 3/90-91, mu byla za toto jednání podle §53 odst. 1 o.s.ř. uložena pořádková pokuta ve výši 40.000 Kč,
I. ÚS 219/95
která byla napadeným usnesením městského soudu snížena na 5.000 Kč. Oba soudy poukázaly na to, že jejich postup byl plně v souladu se zákonem, zejména s ustanoveními §§127 odst. 3 a 53 odst. 1 o.s.ř. Městský soud dále uvedl, že návrh na vypořádání BSM podal sám stěžovatel, který požadoval i vypořádání finančních prostředků vynaložených na přestavbu garáže na rodinný domek, takže musel být srozuměn s tím, že se soud neobejde bez znaleckého posudku, který lze vypracovat jen po ohledání nemovitosti. Tím, že stěžovatel znemožňuje znalci přístup do ní, brání soudu získat podklady pro rozhodnutí, takže ve svých důsledcích ohrožuje právo druhé strany (žalované) na soudní ochranu.
Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1995, č.j. 15 Co 129/95-117, je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu plyne, že stěžovatel vytýká obecným soudům zejména nesprávné právní názory a v podstatě opakuje námitky, které již přednesl v občanském soudním řízení. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není třetí či čtvrtou instancí ve vztahu k obecným soudům a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, pokud nejde o ochranu ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou a již publikovanou judikaturu (srov. např. IV. ÚS 36/95 a další).
Z tohoto hlediska posuzoval Ústavní soud i stěžovatelovy námitky, týkající se tvrzených porušení jednotlivých článků Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se v prvé řadě dovolává porušení článku 4 odst. 1 Listiny, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a článku 12 odst. 1 Listiny, podle něhož obydlí je nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Stěžovatel však přehlíží článek 12 odst. 3 Listiny, podle něhož jiné zásahy (rozuměj: než domovní
I. ÚS 219/95
prohlídka) do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Uvedené ustanovení tedy umožňuje jen takový zásah do domovní svobody, který je podložen zákonem, sleduje legitimní cíl a je k dosažení tohoto cíle v demokratické společnosti nezbytný.
Podmínky citovaného článku 12 odst. 3 Listiny jsou v souzené věci splněny. Ustanovení §127 odst. 3 o.s.ř. umožňuje předsedovi senátu uložit účastníkovi - mimo jiné - aby něco vykonal nebo snášel, jestliže je to k podání znaleckého posudku třeba. S tímto ustanovením koresponduje ustanovení §53 o.s.ř., jež dává předsedovi senátu právo uložit pořádkovou pokutu tomu, kdo neuposlechne příkazu soudu. Tento postup se opírá o publikovanou judikaturu obecných soudů a ústavní soud nevidí důvodu se od ní z hlediska ochrany ústavnosti odchylovat (srov. R 29/73). Je tedy zřejmé, že obecné soudy zvolily postup, který zákon dovoluje.
Ze skutkového zjištění dále vyplynulo, že v souzené věci bylo nutné provést znalecký posudek z oboru oceňování nemovitostí, což vyžadovalo ohledání stěžovatelova obydlí a tedy vstup do něho. To je ostatně ve sporech o vypořádání "BSM" zcela běžné. V této souvislosti Ústavní soud doplnil řízení a ze zprávy znalce Ing. P.M., došlé dne 16. 1. 1996, zjistil, že bez provedení místního šetření nelze posoudit technický stav jednotlivých prvků stavby a její ocenění by bylo pouhou spekulací o možné ceně nemovitosti. Za tohoto stavu tedy příkaz soudu účastníkům zpřístupnit znalci nemovitost (a na to navazující napadené usnesení o uložení pokuty) směřovaly k provedení důkazu znaleckým posudkem, bez něhož nebylo možné soudní řízení o vypořádání "BSM" řádně skončit. Soudem nařízený zásah do nedotknutelnosti obydlí stěžovatele tedy měl garantovat ochranu práv a svobod i druhého účastníka soudního řízení (odpůrkyně), která měla oprávněný zájem na skončení soudního řízení a tím i na vypořádání "BSM". Zásah soudu tedy sledoval cíl, který je cílem
I. ÚS 219/95
zjevně legitimním.
Z článku 12 odst. 3 Listiny konečně plyne, že existence legitimního cíle musí být spojena s další podmínkou, kterou je v demokratické společnosti nezbytnost zásahu do chráněného základního práva, tedy do práva na nedotknutelnost obydlí. I tato podmínka je v souzené věci splněna. Je totiž zřejmé - a to správně vystihly i obecné soudy - že jejich postup byl vzhledem k povaze věci a chování stěžovatele nezbytným a zcela adekvátním procesním řešením, které mělo zajistit řádné pokračování řízení a tím i docílení náležité a objektivní soudní ochrany uplatněného práva, což ve svých důsledcích sledovalo nejen oprávněný zájem odpůrkyně, nýbrž i navrhovatele (stěžovatele).
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že k porušení článku 4 odst. 1 a článku 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo.
Stěžovatel se dále v doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 10. 1995 dovolává porušení článku 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněným i obecnými zájmy. Týmž podáním a v této souvislosti navrhl - jak již bylo uvedeno - i zrušení výše citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 4. 1993, sp. z. 10 C 3/90, jímž prý bylo "na újmu navrhovatele zneužito jeho majetkových práv k zvýhodnění druhého účastníka řízení".
Ústavní soud v prvé řadě po stránce formální poukazuje na to, že toto napadené usnesení bylo zmocněnci stěžovatele doručeno 24. 5. 1993 (č.l. 70 p. v. spisu), takže zákonná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti proti němu uplynula marně (ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 10. 1995 je tedy návrhem, který byl podán po lhůtě stanovené tímto zákonem, takže již tato skutečnost
I. ÚS 219/95
je důvodem pro jeho odmítnutí (§§43 odst. 1 písm. b) a 72 odst. 3 cit. zákona). Mimo to nelze přehlédnout, že napadené usnesení ze dne 29. 4. 1993 je usnesením čistě procesním, právní věc týkající se vypořádání "BSM" jím nekončí a stěžovatel tedy měl v dalším řízení možnost eventuálně nesprávné ocenění nemovitosti, materiálu a prací napadnout. Ostatně, tutéž možnost má i v případném odvolacím řízení ve věci samé. Lze proto dovozovat, že ve vztahu k napadenému usnesení ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. 10 C 3/90, je ústavní stížnost též nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 cit. zákona). I tato okolnost je zákonným důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. 10 C 3/90 (§§43 odst. 1 písm. f), 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.).
Z doplnění ústavní stížnosti ze dne 24. 10. 1995 není jednoznačně patrno, zda stěžovatel tvrdí, že po věcné stránce je článek 11 odst. 3 Listiny porušen též napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1995, jímž mu byla uložena pořádková pokuta 5.000 Kč. Pro úplnost ústavní soud uvádí, že stěžovatelova argumentace - týkající se nesprávné dispozice k ocenění nemovitosti - by ani v tomto případě neobstála. I kdyby totiž tato argumentace byla věcně správná, byla by v souzené věci irelevantní, neboť napadeným usnesením ze dne 18. 5. 1995 uložil soud stěžovateli pokutu za to, že odepřel znalci vstup do svého obydlí; to ovšem není se stěžovatelovou námitkou ohledně ocenění nemovitosti v příčinné souvislosti. Bylo nepochybně právní povinností stěžovatele, aby znalci přístup do domu umožnil, neboť pak měl dostatek možností se proti eventuálnímu nesprávnému ocenění nemovitosti bránit.
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že k porušení článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost
1) proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 1995, č.j. 15 Co 129/95-117 jako zjevně neopodstatněnou odmítl (§43 odst. 1 písm. c), §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.),
2) proti napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 4. 1993, sp. zn. 10 C 3/90, odmítl, neboť
a) byla podána po lhůtě stanovené pro její podání v tomto zákonu (§43 odst. 1 písm. b), §72 odst. 3 cit. zákona), b) je nepřípustná (§43 odst. 1 písm. f), §72 odst. 3 cit. zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 1996
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu